XX
Pohrával jsem si s drahými, neužitečnými kameny, pak jsem je apaticky odsunul stranou. Kdybych já byl o sto let starší –
Ale Star měla pravdu. Nemůže odejít ze svého vladařského místa bez výměny. Bez řádné výměny v jejím pojetí, nikoli v mém, nebo v pojetí kohokoli jiného. Nemohl bych v tomhle přepychovém vězení zůstat moc dlouho aniž bych mlátil hlavou o mříže.
Ale pořád jsme oba chtěli zůstat spolu.
Největší peklo bylo, že jsem věděl – stejně tak jako ona – že kdokoli z nás může zapomenout. Aspoň do určité míry. Stačí už jen to, že tam můžou být jiné boty, jiní muži a že ona se bude zase smát.
A se mnou to bude stejné. Ona to věděla a vážně, jemně a s malou úvahou o jiných pocitech mi nepřímo řekla, že se nemusím cítit provinile, když se budu dvořit jiné dívce v jiné zemi, kdekoli.
Tak proč jsem se cítil jako padouch?
Jak jsem se do toho zamotal, že z toho nemůžu ven, aniž bych musel volit mezi ublížením své milované a opuštěním svého houpacího křesla?
Četl jsem někde o jednom chlapovi, co žil na vysoké hoře, protože měl astma, dusil se a zabíjel sám sebe a jeho žena žila na břehu pod ním, protože měla problémy se srdcem, které by nevydrželo takovou výšku. Občas se na sebe podívali dalekohledem.
Ráno vůbec nebyla řeč o Starině odstoupení. Nepsaný quid–pro–quo byl ten, že pokud Star bude mít v plánu odstoupit, zůstanu u ní (třicet let!), dokud to neudělá. Její Moudrost se chovala tak, že jsem o tom nemohl mluvit a ani jsem o tom nemluvil. Dali jsme si přepychovou snídani a byli jsme veselí, každý se svými tajnými myšlenkami.
Ani o dětech jsme se nezmínili. Měl bych najít tu kliniku a udělat, co je třeba. Pokud by chtěla spojit svou hvězdnou krev s mojí obyčejnou, mohla by to udělat, zítra nebo za sto let. Nebo se něžně smát a vyhodit dalším odpadem, žádný z mých předků nebyl ani starostou Podunku a kůň, který je používán jen pro orbu, není připraven na irské dostihy. Jestli Star udělá dítě z nás obou, bude to jen záležitost sentimentu, to dítě bude žijící vyvolený – mladší pudlík, kterého si může rozmazlovat, než ho nechá utéct. Ale jen sentiment, tak sentimentální, jestli ne tak morbidní, jako byla ta její teta se svými mrtvými manžely, protože pro Impérium nebude možné to dítě použít do postele jako mého následníka.
Podíval jsem se na svůj meč, visel proti mně. Nesáhl jsem na něj od toho večírku, to už je dávno, co si Star vybrala oblečení z Cesty slávy. Sundal jsem ho, připjal jsem si ho a tasil jsem – cítil jsem novou mohutnou vlnu životnosti a najednou jsem mel vizi dlouhé cesty a hradu na kopci.
Co vlastně dluží šampión své dámě, když už je po hledání?
Přestaň se vytáčet, Gordone! Co dluží manžel svojí manželce? Právě tenhle meč. „Skoč, Rouge a princezno, hup, mojí ženou navždy buď.“ – pro bohatší, pro chudší, pro lepší i pro horší… milovat a opatrovat, dokud nás smrt nerozdělí. Tohle jsem měl na mysli v tom neumělém verši a Star to věděla a já to taky věděl – tehdy i teď.
Když jsme si slavnostně přísahali, vypadalo to, že nás smrt rozdělí ještě tentýž den. Ale to nijak nesnižovalo hodnotu slavnostního slibu ani hloubku, kterou jsem tehdy pociťoval. Já jsem ten meč nepřeskakoval proto, abych před smrtí upadl do trávy; mohl jsem zemřít i bez toho. Ne, já chtěl „– mít a podržet, milovat a opatrovat, dokud nás smrt nerozdělí“!
Star svoji přísahu splnila beze zbytku. Tak proč mě tak svrbí chodidla?
Odmyslete si hrdinu a zbyde vám vandrák.
A vysloužilý hrdina byl stejně hloupý jako ti králové, co nemají co na práci. Evropa je jimi přecpaná.
Odešel jsem z našeho „bytu“, meč jsem měl připjatý a ani jsem se nepodíval levitovaným pohledem na naše terapeuty, řekl jsem si, kam půjdu, šel jsem tam, udělal jsem, co bylo třeba, řekl jsem hlavnímu biotechnologovi, že to musí říct Její Moudrosti a vjeli jsme si do vlasů, když se začal vyptávat.
Pak jsem se vrátil k nejbližšímu levitačnímu stánku a zaváhal jsem – potřeboval jsem někoho tak, jako anonymní alkoholik potřebuje, aby ho někdo držel za ruku. Ale …
