XV
„Šéfe,“ řekl Rufo, „podívej se na planinu.“
„Na co?“
„Na nic,“ odpověděl. „Ty mrtvoly tam nejsou. Určitě bysme je viděli, proti tomu černýmu písku, a navíc tam není ani keřík, co by vadil ve výhledu.“
Nedíval jsem se. „To není nás problém, proklatě, vykašli se na to! Máme jinou práci. Star, umíš střílet levou rukou? Některou z těch střílecích věcí?“
„Samozřejmě, milorde.“
„Půjdeš deset stop za mnou a budeš střílet na všechno, co se hýbe. Rufo, ty půjdeš za Star s napjatým lukem a nasazeným šípem. Budeš střílet na všechno, co uvidíš. Vezmeš si jednu z těch pušek, udělej si smyčku z provazu.“ Zamračil jsem se. „Většině se budeme muset vyhnout. Star, ty nemůžeš napnout luk, tak si ho nech vzadu. Tak, jak je to teď, je to vynikající. A nech si taky toulec. Rufo ponese se svým toulcem i můj; používáme stejný šípy. Nerad se vzdávám svého luku, nemám to rád. Ale musím. Sakra.“
„Já ho ponesu, můj hrdino.“
„Ne, všechno, co nepotřebujeme, zahodíme.“ Odháknul jsem kanystr, zhluboka jsem se napil a podal jsem ho dál. „Dopijte to a zahoďte.“
Když Rufo pil, vzala Star můj luk. „Milorde muži, neváží skoro nic a nebude ani vadit mé zraněné ruce.“
„No, když ti to bude překážet, tak prostě přeřízni tětivu a zapomeň na to. Teď vypij svůj díl a jdeme.“ Podíval jsem se dolů do chodby, ve které jsme byli. Byla patnáct stop široká a stejně vysoká, osvícena odnikud a zatáčela vpravo, což odpovídalo náčrtku, jak jsem si ho pamatoval. „Připraveni? Držte se pohromadě. Nemůžeme to rozřezat, zastřelit pistolí nebo šípem, tak to tedy pozdravíme.“ Tasil jsem meč a vydali jsme se rychle na cestu.
Proč jsem si vzal meč místo té pušky se „smrtelným paprskem“? Star jednu tu pušku nesla a znala ji líp než já. Já ani nevěděl, jak se nabíjí, neměl jsem ani ponětí o tom, jak dlouho se má držet stisknutá spoušť. Ona střílet umí. Její lukostřelecké umění to dokázalo. A v boji byla stejně chladnokrevná jako Rufo nebo já sám.
Rozdělil jsem zbraně i Star s Rufem tak, abych věděl, kde co je. Rufo byl vzadu se zásobou šípů, mohl je v případě potřeby použít a jeho pozice mu poskytovala dostatek času zvolit meč nebo „pušku.“ Buck Rogers podle vlastního úsudku – nemusel jsem mu v tom nijak radit.
Takže záda mi kryly dalekonosné zbraně historické i supermoderní v rukách lidí, o nichž jsem věděl, že je umí používat a mají dost temperamentu k boji – to druhé je důležitější. (Víte, kolik mužů při útoku skutečně bojovně střílí? Snad šest. Ale spíš tak tři. Ostatní jsou naprosto ztuhlí.)
Ale stejně, proč jsem nezasunul meč a nevzal si radši jednu z těch udivujících zbraní?
Vždycky jsem meč považoval za nejuniverzálnější zbraň pro boj v uzavřeném prostoru. Pistole a pušky jsou dobré k útoku, nikoli k obraně; když se k někomu rychle přiblížíte, aniž by ten druhý měl možnost vystřelit, tak vás určitě zastaví, ještě než se k němu dostanete. Když se přiblížíte k někomu s ostrou zbraní, tak vás napíchne jako holuba na rošt – pokud sami nejste vyzbrojeni podobně a neumíte tu zbraň používat lépe než váš protivník.
Meč se nikdy neucpe, nemusí se nikdy nabíjet, je vždycky připraven k použití. Jeho největším nedostatkem je to, že musíte být velmi zruční, abyste ho dobře ovládali, musíte být nesmírně trpěliví a mít praxi; mečem nenaučíte bojovat řadu vojáků, dokonce ani za několik měsíců.
Ale především (a to byl ten skutečný důvod), když jsem mohl uchopit Lady Vivamus a cítit její touhu bojovat, naplňovalo mě to odvahou i ve chvíli, kdy jsem se děsil možnosti, že se ocitnu na roštu.
Oni (ať už to byl kdokoli) nás mohli zastřelit ze zálohy, pustit na nás plyn, chytit nás do pasti, mohli s námi prostě udělat spoustu věcí. Ale to všechno mohli provést, i kdybych měl jednu z těch zvláštních pušek. Když jsem třímal v ruce meč, byl jsem uvolněný a bez obav – a tak i moje „rozkazy“ byly rozvážnější. Když velící důstojník musí mít králičí nožičku, měl by jí mít – a dotek toho sladkého meče byl pro mě lepším lékem než všechny králičí pacičky v Kansasu.
Chodba se klenula p…
