VIII
Milord Doral 't Giuk Dorali mohl být Texasan. Nemyslím to tak, že by mohl být považován za Texasana, ale měl v sobě přátelství typu „když ty zaplatíš večeři, tak já zaplatím Cadillac“.
Dům byl velký jako cirkusový stan a bohatý jako oběd na Den díkůvzdání – zámožný, přepychový, nádherné řezby vykládané drahokamy. Ale stejně vypadal nedbale zabydleně a kdybyste si nedali pozor, kam šlapete, tak byste na širokém schodišti stoupli na dětskou hračku a mohli byste skončit se zlomenou klíční kostí. Všude pod nohama se pletli děti a psi, a ti nejmladší z nich nebyli vůbec ochočení. Dorala jsme neobtěžovali. Dorala neobtěžovalo nic, měl rád život.
Míjeli jsme míle polí (bohatých jako nejlepší půda v Iowě a bez zimního období; Star mi řekla, že tu sklízejí úrodu čtyřikrát do roka) – ale bylo už pozdě, a příležitostná pracovní síla byla jediné, co jsme viděli, kromě jednoho vozu, který jsme potkali na silnici. Myslel jsem, že je tažen dvěma páry koní. Mýlil jsem se, vůz byl tažen jen jedním párem a nebyli to koně, každé to zvíře mělo osm nohou.
Celé údolí Nevia je takovéhle, obyčejné místo, kde se objevuje sem tam něco divoce výjimečného. Lidské bytosti byly lidské bytosti, psi byli psi – ale koně nebyli koně. Jako Alenka, když se snažila hrát kriket s plameňákem, vždycky jsem si myslel, že když do toho budu chtít uhodit, tak se mi to v rukou zvrtne.
Muž, který řídil ty koňské stonožky, zíral, ale ne proto, že bychom byli nějak divně oblečeni; vypadal stejně jako já. Zíral na Star – a kdo by nezíral? Lidé, kteří pracovali na polích, měli většinou na sobě v jakési lava-lava. Tento úbor, jednoduchý plášť s rozparkem převázaný v pase, byl v Nevii tímtéž, čím je domácí oblek nebo modré džíny pro muže i ženy. My jsme nosili šedý flanelový oblek, ženy totéž v černé barvě. Ale společenské šaty – to bylo něco docela jiného.
Když jsme vstoupili na území statku, vzbudili jsme pozornost dětí a psů. Jedno dítě běželo napřed a když jsme se dostali na plochou terasu před hlavním domem, sám milord Doral vyšel z velkých hlavních dveří. Vůbec bych ho netypoval na pána statku; měl na sobě jeden z těch krátkých sarongů, byl bos a neměl nic na hlavě. Měl husté prošedivělé vlasy a impozantní bradku a vypadal jako generál Grant.
Star zamávala a zavolala: „Jocku! Jocku!“ (Jmenoval se „Giuk“, ale já to slyšel jako „Jock“ a on opravdu Jock je.)
Doral na nás zíral a blížil se k nám jako tank: „Ettyboo! Zdravím tvoje krásné modré oči! Zdravím tvojí neposednou prdelku! Proč jsi nedala vědět?“ (Musel jsem se s tím poprat, protože nevianské idiomy nejsou paralelou našich idiomů. Zkuste si přeložit určité francouzské idiomy doslovně do angličtiny a zjistíte, co mám na mysli. Doral nebyl vulgární; byl oficiální a galantně zdvořilý ke své dávné a vážené přítelkyni.)
Popadl Star do náruče, zdvihl ji nad zem, políbil na obě tváře a na ústa, kousl do jednoho ucha, pak postavil na zem a jednou rukou objímal. „Hry a oslavy! Tři měsíce prázdnin! Závody a zápasy každý den, orgie každou noc! Ceny pro nejsilnější, nejkrásnější, nejvtipnější–“
Star ho zastavila. „Milorde Dorale–“
„Co? A největší ze všech cen pro první narozené dítě–“
„Jocku, miláčku! Strašně tě miluju, ale zítra musíme jet. Všechno, co chceme, je jen něco k jídlu a kout, kde bychom se mohli vyspat.“
„Nesmysl! To mi nemůžeš udělat!“
„Ty sám víš, že musím.“
„Prokletá politika! Zemřu u tvých nohou, moje sladká. Srdce chudáka starého Jocka se zastaví. Už teď cítím, že budu mít infarkt.“ Ukazoval si na hrudník. „Někde tady –“
Dloubla ho do břicha. „Ty starej podvodníku. Umřeš tak, jak jsi žil a ne na infarkt. Milorde Dorale –“
„Ano, milady?“
„Přivedla jsem Hrdinu.“
Zamrkal. „Nemluvíš o Rufovi? Ahoj, Rufo, ty starej tchoři! Slyšel jsi už něco dobrýho? Vrať se do kuchyně a vyber si něco moc hezkýho.“
„Děkuji, milorde Dorale.“ Rufo „udělal pukrle“, hluboce se uklonil a odešel.
Star řekla pevné: „Když teď Doral dovolí.“
„Poslouchám.“
Natáhla jeho ruku, stoupla si rovně a začala recitov…
