XI
Rufův kůň nás následoval až na travnatou plochu, kterou Star vybrala na piknik. Byl pořád splihlý a zpocený jak obnošená ponožka a chrápal. Já bych ho nechal spát, ale Star s ním zatřásla.
Rychle se probudil, uchopil meč a křičel: „A moi! M'aidez! Les vaches!“ Naštěstí některý z přátel dal meč a pás z jeho dosahu na nosič vzadu; i luk, toulec a novou skládací bedýnku.
Potom potřásl hlavou a zeptal se: „Kolik jich bylo?“
„Seskoč, příteli,“ řekla Star vesele. „Zastavili jsme se na jídlo.“
„Jídlo!“ Rufo polkl naprázdno a zatřásl se. „Prosím, milady. Nekladu žádný odpor.“ Zápasil se svým pásem a vypadl ze sedla; zachytil jsem ho.
Star hledala něco ve své kapse, vyndala lahvičku a podala ji Rufovi. Zdráhal se. „Milady!“
„Mám ti zacpat nos?“ zeptala se sladce.
„Dám se do kupy. Dej mi jen trochu času… a psí chlup.“
„V pořádku budeš docela jistě. Mám říct milordovi Oscarovi, aby ti svázal ruce?“
Rufo se na mě prosebně podíval; Star otevřela malou lahvičku. Zasyčelo to a vyvalil se z ní dým. „Teď?“
Rufo se rozklepal, zacpal si nos a hodil to do sebe.
Neřekl bych, že mu dým vystřeloval z uší. Ale mávalo to s ním jako s roztrhaným hadrem ve vichru a vydával příšerné zvuky.
Pak se najednou uklidnil – jako obraz v televizi. Vypadal těžší a o několik palců vyšší a vzpamatoval se. Kůže mu zase růžově svítila, už nebyla mrtvolně sinalá. „Díky, milady,“ řekl vesele, zvučným a mužným hlasem. „Doufám, že ti někdy budu moct tuhle laskavost oplatit.“
„Až budou Řekové měřit čas podle kalendáře,“ souhlasila.
Rufo odvedl koně stranou, nakrmil je, otevřel skládací bedýnku a vytáhl odtud kusy krvavého masa. Ars Longa sežrala asi tak stokilový kus a Vita Brevis a Mors Profunda dokonce ještě víc; když zvířata cestovala, musela mít stravu bohatou na proteiny. Potom připravoval stůl a židle pro Star a pro mně a přitom si pískal.
„Zlatíčko,“ zeptal jsem se Star, „co je to za životabudič?“
„Starý rodinný recept:
Oko z mloka, z žáby prst, z čuby jazyk,
z krysy srst, zmijí dvojklan,
ze slepýše žahadlo a křídlo syče–“
„Shakespeare!“ řekl jsem.“Mackbeth.“
,,'Z opa kapkou krve vilné zchladle to – a je to silné –' Ne, Will to má ode mne, milorde. Se spisovateli to už tak chodí; ukradnou cokoliv, vymažou sériová čísla a vydávají to za své. Já jsem to získala od své tety – od jiné tety – byla profesorkou interní medicíny. Rytmus je mnemonický, protože všechny skutečné přísady jsou mnohem složitější – nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat vyléčit z kocoviny. Namíchala jsem to včera v noci, protože jsem věděla, že Rufo bude muset být dnes pro záchranu naší kůže naprosto fit – dvě dávky, ale tobě by stačila jedna. Ale překvapil jsi mě, má lásko; s noblesou jsi překonal ty nejzáludnější chvíle.“
„To je rodinná slabost. Nemůžu za to.“
„Oběd je připraven, milady.“
Nabídl jsem Star rámě. Teplá jídla byla horká, studená byla ledová; ta nová skládací bedýnka lincolnově zelené barvy s Goralovou značkou měla vybavení, které ta předešlá postrádala. Všechno bylo lahodné a vína byla vynikající.
Rufo se cpal hrdinně u servírovacího stolu a přitom kontroloval, zda něco nepotřebujeme. Když přistoupil, aby nám po salátu dolil víno, sdělil jsem mu tu novinu. „Rufo, starý příteli, milady Star a já máme dneska svatbu. Chtěl bych, abys mě jako nejlepší chlap v tak důležitém okamžiku podepřel.“
Upustil láhev.
Potom mě chvatně utíral a poklízel stůl. Když konečně promluvil, oslovil Star. „Milady,“ řekl upjatě, „už jsem toho vydržel hodně, a bez připomínek, z důvodů, o kterých není třeba mluvit. Ale tohle je už trochu moc. Nedovolím –“
„Mlč!“
„Ano,“ souhlasil jsem, „drž jazyk za zuby, než ti ho uříznu. Dáš si ho smažený? Nebo vařený?“
Rufo se na mě podíval a ztěžka dýchal. Potom rychle odešel a sbalil servírovací stůl. Star řekla jemně: „Milorde, je mi to líto.“
„Co se mu stalo?“ zeptal jsem se udiveně. Pak mě napadlo, že je to vlastně úplné jasné. „Star! Je Rufo žárlivý?“
Podívala se na mě ohromeně a začala se smát. Pak najednou přestala. „Ne, ne, mi…
