XXII
Vrátil jsem se k rýsovacímu prknu, po večerech jsem se povaloval nad knížkami, trochu jsem se díval na televizi, o víkendech jsem šermoval.
Ale pořád jsem mel tenhle sen.
Poprvé se mi zdál, hned jak jsem přijal tu práci, a teď se mi zdá každou noc.
Jdu po dlouhé, dlouhé cestě, jdu zátočinou a nahoře přede mnou je zámek, je krásný, na věžičkách vlají klubovní vlajky a k jeho padacímu mostu vede klikatá cesta. Ale já vím, já prostě vím, že tam v hlavní věži je zajatá princezna.
Tahle část snu je vždycky stejná. Liší se jen v detailech. Později ten klidný mužíček z Internal Revenue vstoupí na cestu a říká mi, že se tady musí platit – o deset procent víc, než jsem kdy dostal.
Jindy je to zase policajt, který se naklání k mému koni (někdy má čtyři nohy, někdy osm) a vypisuje mi blokovou pokutu za narušování plynulosti dopravy, za to, že mám propadlý řidičák, že jsem nerespektoval stopku a za to, že prostě hrubě narušuju pravidla. Ptal se mně, jestli vůbec mám povolení na řidičák – a říká, že pravidla hry vyžadují, abych označil visačkou každého zabitého draka.
Jindy tou zatáčkou projdu a proti mně se rozjede v pěti proudech doprava na dálnici. To je nejhorší.
Začal jsem psát po té, kdy jsem začal mít tyhle sny. Nemůžu jít k psychiatrovi a říct mu: „Hele, doktore, já jsem hrdina z povolání a moje žena je vládkyně v jiném vesmíru –“ Dokonce jsem se neodvážil ani lhát tomu instruktorovi o tom, jak mě rodiče jako dítě zkazili (nezkazili mě) a jak jsem se dověděl o holčičkách (to je moje věc).
Rozhodl jsem se, že to všechno řeknu psacímu stroji.
Zlepšilo to sice moje pocity, ale ty sny mám pořád dál. Ale naučil jsem se nové slovo: „asimilovaný v kultuře“. To je to, co se stane, když se příslušník jedné kultury dostane do kultury jiné a nastává smutné období, kdy nikam nezapadá. To jsou ti Indiáni, které vídáte v arizonských městech. Nedělají nic, dívají se do výloh nebo prostě jen stojí. Asimilace v kultuře. Nezapadají.
Jel jsem autobusem, abych navštívil svého ušního, nosního a krčního specialistu. Star mi slíbila, že její terapie a terapie na Centem mě zbaví obyčejné rýmy – a tak to skutečně i bylo; nechytím nic. Ale ani léčitel, který naordinovává Dlouhý život, nemůže ochránit lidské tkáně před jedovatým plynem; smog LA mě dostal. Oči mě pálily, nos se mi zacpal – dvakrát týdně jsem docházel na ty příšerné zákroky s nosem. Obvykle jsem auto odložil a jel jsem do Wilshiru autobusem, protože se nikde blízko nedalo zaparkovat.
V autobuse jsem slyšel, jak si dvě zeny povídaly: ,,–ať jimi opovrhuji jak chci, člověk prostě nemůže pořádat koktejl, aniž by nepozval Sylvesterovy.“
Bylo to pro mě, jako by mluvily cizím jazykem. Pak jsem si to v duchu zopakoval a porozumněl jsem těm slovům.
Ale proč musela ty Sylvesterovy zvát?
Když jimi opovrhovala, proč je buď neignorovala nebo se na ně nevybodla?
Ve jménu božím, proč pořádat „koktejl party“? Lidi, kteří se navzájem zrovna nemilujou, postávají (nikdy nestačí židle), povídají si o věcech, které je nezajímají, pijí to, co pít nechtějí (stanovují si čas, kdy pijí?) a opijí se tak, že si neuvědomují, že se vůbec nebaví. Proč?
Uvědomil jsem si, že tu zdomácněla asimilace v kultuře. Nezapadal jsem.
Od té doby jsem se vyhýbal autobusům, dostal jsem pětkrát pokutu a rozbil jsem blatník. A taky jsem nechal studia. Zdálo se mi, že knížky jsou beze smyslu. Nebyl to ten styl, jakým jsem studoval na Centeru.
Ale zabral jsem se do práce projektanta. Vždycky jsem dobře rýsoval a brzy jsem se dostal k velkým pracem.
Jednou si mě zavolal vedoucí projektant. „Tady, Gordone, ten tvůj projekt –“
Na tuhle práci jsem byl zvlášť pyšný. Pamatoval jsem si něco z toho, co jsem viděl na Centeru a namaloval jsem to, vyloučil jsem pohyblivé části a vylepšil jsem neobratný design, který se mi nelíbil. Bylo to záludné a já k tomu přidal ještě speciální nákres.
„No?“
Podal mi to. „Předělej to. Udělej to správně.“
Vysvětlil jsem mu to vylepšení, a že jsem ten výkres dělal proto, abych zle…
