3
Max se neprobudil deset hodin. Během té doby ho Robert i Nicole důkladně vyšetřili, nenašli však žádný důkaz poranění ani vpichu. Mezitím Robert několikrát zopakoval průběh jejich dobrodružství, ovšem bez toho, co se stalo v kritické chvíli, kdy byl Max v červené chodbě sám.
Nejvíce otázek rodiny se týkalo toho, co Robert s Maxem viděli ve filmu. Ukazovalo něco na napětí v chování Ellie nebo Eponine, což by naznačovalo, že mohly být k natočení filmu přinuceny? Zdálo se mu, že zhubly? Vypadaly odpočatě?
„Myslím si, že teď toho víme o podstatě našich hostitelů mnohem víc,“ pravil Richard ke konci druhé a delší diskuze o Robertově příběhu. „Především je jasné, že oktopavouci, nebo ten druh, který zde všechno řídí, nás pravidelně pozorují a jsou dokonce schopni rozumět našim rozhovorům. Neexistuje jiné věrohodné vysvětlení skutečnosti, že film promítnutý Maxovi a Robertovi předváděl Ellie a Eponine…
Za druhé, jejich technická úroveň, alespoň co se týká filmové techniky, je buď několik století za naší, nebo pokud má Robert pravdu, když trvá na tom, že ani v místnosti, ani za zdí nemohl být promítací přístroj, jsou tak pokročilí, že se nám jejich technika jeví jako kouzla. Za třetí…“
„Ale strýčku Richarde,“ přerušil ho Patrick, „proč byl ten film němý? Nebylo by pro Eponine a Ellie mnohem snadnější prostě říct, že jsou v pořádku? Není pravděpodobnější, že Oktopavouci jsou hluší, než že jejich technologie nepokročila za němý film?“
„To je zajímavá myšlenka, Patricku,“ odvětil Richard. „To je něco, co nás nikdy ani nenapadlo. A samozřejmě nemusí slyšet, aby komunikovali…“
„Tvorové, kteří stráví většinu svého vývoje hluboko v oceánu, jsou často hluší,“ poznamenala Nicole. „Jejich primární senzorické potřeby k přežití jsou na jiných vlnových délkách a mají k dispozici pouze omezený počet buněk jak pro senzory, tak pro vyhodnocení jejich signálů, schopnost sluchu se tedy prostě nikdy nevyvine.“
„Pracovala jsem v Thajsku se sluchově postiženými,“ dodala Nai, „a fascinovala mě skutečnost, že neschopnost vnímání zvuku není v pokročilé kultuře závažným nedostatkem. Znaková řeč neslyšících má mimořádný rozsah a je značně složitá… Lidé na Zemi už nepotřebují slyšet, aby lovili nebo unikli šelmám… Oktopavoučí jazyk barev je ke komunikaci naprosto dostatečný…“
„Počkejte chvíli,“ řekl Robert. „Nepřehlížíme jisté závažné důkazy, že oktopavouci můžou slyšet? Jak by mohli vědět, že Max a já jsme šli hledat Ellie a Eponine, kdyby nevyslechli naše rozhovory?“
Na několik sekund se rozhostilo ticho. „Mohli si nechat od obou žen přeložit, co bylo řečeno,“ navrhl Richard.
„Ale to by vyžadovalo dvě nepravděpodobné události,“ namítl Patrick. „Za prvé, jestli jsou oktopavouci hluší, proč by vůbec měli k dispozici složité miniaturizované zařízení k záznamu zvuku? Za druhé, možnost, že Eponine a Ellie překládají oktopavoukům, co jsme řekli, implikuje takovou úroveň komunikace, které lze těžko dosáhnout za dobu jednoho měsíce… Ne, podle mého názoru oktopavouci pravděpodobně určili účel Maxovy a Robertovy cesty na základě vizuálních faktů – portrétů obou žen na monitorech přenosných počítačů.“
„Bravo!“ vykřikl Richard. „To je perfektní úvaha…“
„Budete, kámoši, o té hovadině žvanit celou noc?“ ptal se Max, který se připojil ke skupině.
Všichni vyskočili. „Jsi v pořádku?“ tázala se Nicole.
„Jistě,“ přisvědčil Max. „Cítím se dokonce dobře odpočatý…“
„Pověz nám, co se stalo,“ přerušil ho Robert. „Zaslechl jsem výstřel z tvé pušky, ale než jsem doběhl za roh, už tě nesli dva oktopavouci.“
„Já sám nevím,“ řekl Max. „Těsně předtím, než jsem usnul, jsem ucítil silnou bodavou bolest vzadu na krku… To bylo ono… Jeden z oktopavouků za mými zády mě musel zasáhnout jejich ekvivalentem uspávací šipky.“
Max si třel zadní stranu krku. Nicole přišla, aby si to místo prohlédla. „Nemůžu najít vpich dokonce ani teď,“ řekla. „Musí používat velice tenké šipky.“
Max pohlédl na Roberta. „Předpokládám, že jsi pušku nevzal.“
„Je mi to líto, Maxi,“ omlouval s…
