5
Všechno bylo tak důvěrně známé. Kromě Richardova nepořádku nahromaděného během měsíců, kdy žil sám, a změny dětského pokoje na ložnici dvou malých létavců, vypadalo doupě pod New Yorkem přesně stejně, jako když Richard, Nicole, Michael O'Toole a jejich děti před léty opouštěli Rámu.
Richard zanechal ponorku v přirozeném kotvišti na jižní straně ostrova, na místě, které nazýval Přistav.
„Kde jsi vzal ponorku?“ ptala se ho Nicole, když společně kráčeli k doupěti.
„Byl to dárek,“ odvětil Richard. „Nebo si to aspoň myslím. Když mi nejvyšší velitel létavců ukázal, jak se řídí, zmizel a ponorka zůstala zde.“
Kráčet po New Yorku byl pro Nicole přízračný zážitek. I ve tmě jí mrakodrapy živě připomínaly roky, kdy žila na tomto záhadném ostrově uprostřed Válcového moře.
Kolik let uplynulo od doby, kdy jsme odešli? přemýšlela Nicole, když se s Richardem ruku v ruce zastavili vedle stodoly, kde Francesca Sabatiniová nechala v mylné víře Nicole zahynout na dně jámy. Nicole však věděla, že na svou otázku nikdy nemůže dostat přesnou odpověď. Uplynulý čas se nedal měřit normálním způsobem, protože podstoupili dvě dlouhé cesty mezi hvězdami relativistickými rychlostmi. Druhou pak prospali ve speciální kabině s mimozemskou technologií zpožďující jejich stárnutí pečlivou manipulací s jejich enzymy a metabolizmem.
„Jediné změny prováděné v kosmické lodi Ráma při každé návštěvě v Uzlu,“ pravil Richard, když se poprvé blížili ke svému starému domovu, „jsou takové, které jsou nutné k vykonání další mise. Takže v našem doupěti se nic nezměnilo. V Bílém pokoji je pořád černá obrazovka i naše stará klávesnice. Postupy k předávání požadavků Rámanům, nebo jak by se naši hostitelé měli nazývat, také fungují stejně dobře.“
„A co ostatní nory?“ ptala se Nicole při sestupu po rampě na úroveň jejich doupěte. Navštívil jsi je?“
„Nora létavců je hrobkou,“ odvětil Richard. „Prošel jsem ji celou několikrát. Jednou jsem vešel opatrně do nory oktopavouků, ale šel jsem jenom do místnosti připomínající katedrálu, z níž vedou čtyři tunely…“
Nicole ho se smíchem přerušila: „Ty, které jsme nazývali Eenie, Meenie, Mynie a Moe…“
„Ano,“ pokračoval Richard. „Ale necítil jsem se tam dobře. I když jsem tam nic určitého neobjevil, měl jsem pocit, že nora je stále obydlena. A že oktopavouci, nebo co to tam vlastně žije, pozorují každý můj krok.“ Tentokrát se zasmál on. „Věř tomu nebo ne, měl jsem také starost, co by se stalo s Tammy a Timmym, kdybych se z nějakého důvodu nevrátil.“
Nicolino první seznámení s Tammy a Timmym, párem mláďat létavců, které Richard odmalička opatroval, bylo za všechny peníze. Richard vyrobil do dětského pokoje poloviční dveře a bezpečně je zavřel, když odešel setkat se s Nicole v druhém habitatu. Protože ptákům podobní tvorové neuměli ještě létat, nemohli v Richardově nepřítomnosti opustit dětský pokoj. Jakmile však zaslechla v doupěti jeho hlas, mláďata začala pištět a brebentit. Nepřestala pokřikovat, ani když jim Richard otevřel dveře a vzal je obě do náručí.
„Říkají mi,“ křičel Richard v hrozném hluku na Nicole, „že jsem je neměl nechávat samotné.“
Nicole se smála tak moc, až jí do očí vhrkly slzy. Obě mláďata měla natažena dlouhé krky k Richardově tváři. Přerušila své pištění a brebentění vždy jen na krátký čas, kdy třela spodní částí zobáků jemně o Richardovy vousaté líce. Létavci byli ještě malí, asi sedmdesát centimetrů vysocí, když stáli na nohou. Měli však tak dlouhé krky, že se zdáli mnohem větší.
Nicole s obdivem pozorovala, jak se její manžel o své mimozemské svěřence stará. Uklidil jejich odpadky, přesvědčil se, že mají čerstvé jídlo a vodu, a dokonce zkontroloval, mají-li v koutě pokoje dostatečně měkké lože z materiálu podobného senu. Urazil jsi dlouhou, dlouhou cestu, Richarde Wakefielde, myslela si Nicole připamatováním jeho odporu před mnoha roky zabývat se méně příjemnými rodičovskými povinnostmi. Byla hluboce dojata jeho zjevnou láskou k neohrabaným mláďatům. Je možné, kladla si otázku, že každý z nás má …
