10
Nicole se vzbudila brzy. Benjy už vstal a oblékl se, ale Kepler na druhé straně pokoje ještě spal. Benjy trpělivě pomáhal Nicole se sprchováním a oblékáním, jak už dělal dříve.
O několik minut později přišel do pokoje Max. Nejdříve probudil Keplera, pak přešel k Nicolině vozíku a vzal ji za ruku. „Včera večer jsem toho moc neřekl, má přítelkyně,“ pravil Max, „protože jsem nedokázal najít správná slova. I teď se mi zdají tak nedostatečná.“
Max odvrátil hlavu. „Do řiti, Nicole,“ přeskakoval mu hlas a odvrátil pohled. „Víš, co k tobě cítím…, jsi nádherná, nádherná osoba.“
Zarazil se. Jediným zvukem v pokoji byla tekoucí voda Keplerovy sprchy. Nicole mu stiskla ruku. „Děkuju ti, Maxi,“ řekla tiše, „moc to pro mne znamená.“
„Když mi bylo osmnáct,“ začal váhavě Max a vrátil pohled na Nicole, „zemřel mi otec na vzácný druh rakoviny. Všichni jsme věděli, že k tomu dojde. Clyde, máma a já jsme ho sledovali, jak několik měsíců schází. Ale já jsem tomu pořád nevěřil, ani když už ležel v rakvi. Měli jsme malý obřad na hřbitově, jenom naši přátelé ze sousední farmy a automechanik z De Queen, muž jménem Willie Townsend, který se s tátou každou druhou sobotu opil.“
Max se usmál a uvolnil se. To bylo něco pro něj, vyprávět příběhy ze života. „Willie byl bezvadnej parchant, starý mládenec, na povrchu tvrdý jako skála, uvnitř měkký jako sklářský tmel… Když byl mladý, odkopla ho královna krásy ze střední školy v De Queen a od té doby nikdy s žádnou jinou nechodil. Ale k věci. Máma mě požádala, abych řekl několik slov ,nad tátou‘ při obřadu u hrobu, a já souhlasil. Sám jsem si projev napsal, pečlivě se ho naučil a jednou si to dokonce zkusil, nahlas, před Clydem.
Začal obřad, připravil jsem se k proslovu. ,Můj otec, Henry Allan Puckett, byl dobrý člověk,‘ začal jsem. Pak jsem se odmlčel, jak jsem měl v plánu, a rozhlédl se kolem. Willie už brečel a díval se do země. Znenadání jsem si nemohl vzpomenout, co mám říkat dál. Všichni jsme tam stáli, v horkém arkansaském slunci, dobu, která se zdála jako věčnost, ale bylo to jen asi třicet sekund. Vůbec jsem si nevzpomněl na zbytek svého proslovu. Nakonec, ze zoufalství i z rozpaků, jsem řekl: ,Ale, do řiti,‘ a Willie okamžitě nahlas dodal: ,Amen‘…“
Nicole se smála. „Maxi Puckette, nikde ve vesmíru nemůže existovat člověk jako ty.“
Max se zazubil. „V noci, když jsme Francouzka a já byli v posteli, mluvili jsme o té druhé Nicole, kterou mimozemšťané vytvořili pro Simone a Michaela, a Eponine zajímalo, jestli by pro ni mohli udělat robota Maxe Pucketta. Líbila se jí myšlenka, že by měla perfektního muže, který by vždycky udělal přesně to, co by chtěla. Dokonce i v noci. Smáli jsme se, až nás břicho bolelo, když jsme se snažili představit si, no, však víš, co by robot dokázal nebo nedokázal dělat v posteli…“
„Měl by ses stydět, Maxi,“ řekla Nicole.
„Vlastně to byla Francouzka, která popustila uzdu své představivosti. Mimochodem, poslali mě sem s jistým úkolem. Mám tě informovat, že vedle v pokoji máme připravenou snídani. Z laskavosti ťulpasů, jako část našeho pokusu říct sbohem, nebo popřát ti ,bon voyage‘, nebo jak se to patří… A že začne přesně za osm minut.“
Nicole potěšilo, když zjistila, že nálada při snídani je povznesená a radostná. Večer před svým odjezdem několikrát zdůraznila, že by to neměl být důvod k lítosti, že by jej měli oslavit jako konec jednoho nádherného života. Rodina a přátelé si zjevně vzali její slova k srdci, protože jen výjimečně zahlédla v některé tváři smutek.
Ellie a Benjy seděli po obou stranách Nicole u dlouhého stolu připraveného špalíkovými roboty. Vedle Ellie byla Nikki, pak Maria a doktorka Modrá. Na druhé straně Max a Eponine vedle Benjyho, potom Marius, Kepler a Orel. Během jídla si Nicole s překvapením všimla, že Maria skutečně hovoří s doktorkou Modrou. „Nevěděla jsem, že umíš číst barvy, Marie,“ řekla Nicole se zřetelným pochvalným tónem v hlase.
„Jenom trochu,“ řeklo děvče mírně nesvé z takové pozornosti. „Ellie mě to učí.“
„To je výbor…
