Souostroví GULAG 2

8 ŽENA V TÁBOŘE

Jak by člověk na ně nemyslel už při vyšetřování? Vždyť jsou někde v sousedních celách! Ve stejném vězení, se stejným režimem, to nesnesitelné vyšetřování – jak to mají ta slabá stvoření vydržet?!

Na chodbách je ticho, jejich chůzi a šustění šatů nerozeznáš. Ale tu se butyrský dozorce zdrží se zámkem, nechá mužskou celu stát v horní světlé chodbě o půl minuty déle – a dole pod zamřížovaným oknem chodby, v zeleném parčíku na kousíčku asfaltu, najednou vidíme: stojí ve dvojstupu, čekají stejně tak jako my, až jim odemknou dveře – vidíme kotníky a střevíčky žen! Jenom kotníky a střevíčky, a s vysokými podpatky! A je to jako wagnerovské zahřmění orchestru v Tristanovi a Isoldě! Nemůžeme vidět ani o kousek výš. Dozorce nás už zahání do cely, vlečeme se oslepení a omráčení, domysleli jsme si všechno ostatní, představujeme si je jako anděly umírající a klesající na duchu. Jak jim je? Jak jim je…!

Zdá se však, že jim není hůř, možná že je to pro ně i snazší. Ve vzpomínkách žen na vyšetřování jsem zatím nenašel nic, z čeho by se dalo usuzovat, že by byly vyvedeny z míry víc než my nebo že by byly skleslejší. Lékař gynekolog N. I. Zubov, který si sám odseděl deset let a v táborech ženy neustále léčil a pozoroval, sice říká, že žena reaguje na zatčení a jeho hlavní následek – ztrátu rodiny – rychleji a prudčeji než muž. Utrpěla duševní ránu, a to se nejčastěji projevuje poruchami nejzranitelnějších ženských orgánů.

Mne však ve vzpomínkách žen ohromuje právě to, na jaké „maličkosti“ z hlediska vězně (ovšem ne ženy) mohly při vyšetřování myslet. Naďa Surovcevová, krásná a ještě mladá, si ve spěchu oblékla k výslechu punčochy z různých párů a teď ji uvádí do rozpaků, že jí vyšetřovatel pokukuje po nohou. Zdálo by se, čert s ním, ať se jde vycpat, přece s ním není v divadle, navíc je málem doktorka (jak se to bere na západě) filozofie a člověk v politice zběhlý – no a podívejme se! Alexandra Ostrecovová, která seděla na Lubjance v roce 1943, mi pak v táboře vyprávěla, že si tam často dělaly legraci: buď se schovaly pod stůl a vylekaný dozorce vstoupil, aby hledal chybějící do počtu, nebo se nabarvily řepou a tak šly na procházku. Nebo když už byla předvolána k výslechu, vzrušeně debatovala s kolegyněmi z cely: má jít dnes v obyčejných šatech nebo si má obléci večerní? Ostrecovová sice tehdy byla vyhlášená uličnice a seděla s ní mladičká Mira Uborevičová. Ale N. I. P-ová, už v letech a graduovaná, si v cele brousila hliníkovou lžíci. Myslíte aby se podřezala? Ne, aby si ustřihla copy (a také si je ustřihla!)

Později jsem měl příležitost sedět na dvoře Krasné Presni s transportem žen, stejně jak my čerstvě odsouzených. A s údivem jsem shledal, že většinou nejsou zdaleka tak hubené, tak vysílené a bledé jako my. V průměru snášejí ženy vězeňský příděl a vězeňská muka, měřená všem stejně, lehčeji. Nescházejí tak rychle hlady.

Ale pro nás pro všechny, a pro ženy zejména, je vězení teprve začátek, první zvonění. To pravé přichází v táboře. Právě tam je jim souzeno zlomit se nebo se ohnout, přerodit a přizpůsobit se.

V táboře je všechno pro ženu naopak těžší než pro nás. Hned táborová špína. Už dost trpěla neřádstvem tranzitek a transportů, a ani v táboře není čisto. V průměrném táboře v ženské pracovní brigádě a tedy ve společném baráku, se téměř nikdy nemůže cítit doopravdy čistou, nemůže sehnat teplou vodu (někdy nemůže dostat vůbec žádnou; v 1. Krivoščekovském táborovém středisku se v zimě v táboře vůbec nebylo kde umýt, voda byla jen zmrzlá a nebylo kde ji nechat roztát). Žádnou zákonnou cestou nemůže sehnat ani gáz, ani hadříky. Jaképak praní!

Lázně! Ba! Lázněmi začíná pobyt v táboře – nepočítáme-li vyhnání z dobytčího vagónu na sníh a pochod s věcmi na hřbetě v doprovodu eskorty a psů. Právě v táborových lázních se nahé ženy prohlížejí jako zboží. Voda v lázních možná bude, možná ne, ale prohlídka, která má zjistit stupeň zavšivení, holení v podpaží a na ohanbí dávají holičům – těm z lepší aristokracie zóny – možnost zhodnotit nové ženské. Vzápětí si je prohlédnou i ostatní pridurkové – to je ještě solovecká tradice, jenomže tam, na úsvitu Souostroví, existovala stydlivost, s kterou se tady už nesetkáš, – prohlíželi si je oblečené, při společných pracích. Souostroví však znecitlivělo a procedura znestoudněla. Fedot S. a jeho žena (takový byl osud jejich vztahu!) nyní se smíchem vzpomínají, jak se muži-pridurkové postavili po obou stranách úzké chodby, a nové ženy musely procházet touto chodbou nahé, ale ne najednou, po jedné. Potom se pridurkové dohadovali, kdo si kterou vezme. (Podle statistiky 20. let přišlo na jednu uvězněnou ženu šest až sedm mužů.^[144] Po usneseních a vyhláškách 30. a 40. let se tento poměr poněkud vyrovnal, ale ne natolik, aby ženy neměly stále cenu, zvláště ty pěkné.) V některých táborech měla tato procedura zdvořilý charakter: ženy přivedli do baráku – a tu přicházejí vykrmení, sebejistí a nestoudní pridurkové v nových vatovaných kabátech (neroztrhané a neumazané šaty vypadají v táboře jako šílená paráda). Pomalu se procházejí mezi vagónky, vybírají si. Přisedají si, povídají. Zvou „na návštěvu“. Nebydlí totiž ve společné místnosti, ale v „kabinkách“ pro několik mužů. Mají tam i elektrický vařič, i pánvičku. A mají smažené brambory – sen lidstva! Napoprvé přijdeš prostě pomlsat, porovnat a uvědomit si měřítka života v táboře. Netrpěliví požadují hned, jakmile jsou brambory snědeny, i „odměnu“, zdrženlivější jdou vyprovázet a líčí budoucnost. Jen se, má milá, zabydluj, zabydluj se v zóně, dokud se s tebou mluví gentlemansky. Všechno můžeš mít – i čistotu, i praní, i slušný oděv, i nepříliš namáhavou práci.

A v tomto smyslu se předpokládá, že to má žena v táboře „snazší“. Snáze si zachrání život. Pří té „sexuální nenávisti“, s jakou se někteří musulmani dívají na ženy, které neklesly na úroveň odpadu, je přirozený závěr, že pro ženu to je v táboře snazší, když jí stačí k nasycení menší příděl a když má možnost ujít hladu a zůstat naživu. Pro zoufale…