Souostroví GULAG 2

4 NĚKOLIK OSUDŮ

Osudy všech vězňů, o nichž se zmiňuji v této knize, jsem rozptýlil v souladu s osnovou knihy – podřídil jsem je obrysům Souostroví. Vzdal jsem se životopisů: bylo by to příliš jednotvárné, člověk píše a píše a zbytečně se opakuje.

Nicméně mám dojem, že nyní mám právo na to, abych uceleně vylíčil několik vězeňských osudů.

1. ANNA PETROVNA SKRIPNIKOVOVÁ

Jediná dcera obyčejného majkopského dělníka, narodila se v roce 1896. Jak již víme z dějin strany, za prokletého carského režimu před ní byly uzavřeny všechny cesty ke vzdělání a byla odsouzena k hladovému otrockému životu. To všechno skutečně bylo, ale až po revoluci. Zatím byla přijata na majkopské gymnázium.

Aňa byla vůbec robustní dívka, i hlavu měla velikou. Spolužačka z gymnázia ji nakreslila ze samých koulí: hlava jako koule, kulaté čelo, kulaté, jakoby stále udivené oči. Ušní boltce jsou také kulaté a vrostly do tváří. I ramena jsou kulatá. A celá postava je – koule.

Aňa příliš brzy začala přemýšlet. Již ve třetí třídě požádala učitelku o dovolení, aby si mohla ve školní knihovně půjčit Dobroljubova a Dostojevského. Učitelka se rozzlobila: „Na to máš dost času!“ – „No, když nechcete, tak si je půjčím ve městské.“ Ve třinácti letech četla církevní otce, ale jen proto, aby mohla zuřivě vyvracet v hodinách náboženství výroky popa – k všeobecné radosti spolužaček. Ostatně statečnost starověrců považovala za svůj nejvyšší vzor. Naučila se: raději zemřít, než si nechat zlomit svou duchovní páteř.

Zlatou medaili, již si zasloužila, jí nikdo neupřel.^[286] (Zlatá medaile v carském Rusku i v SSSR se uděluje po maturitě za výborný prospěch po dobu studia a u maturity – pozn. překl.) V roce 1917 (nejlepší doba pro studium!) jela do Moskvy a byla přijata na Čaplyginův vysokoškolský kurs pro dívky na oddělení filozofie a psychologie. Jako držitelka zlaté medaile měla před říjnovým převratem stipendium Státní dumy. Toto oddělení připravovalo učitele logiky a psychologie pro gymnázia. Celý rok 1918 si přivydělávala kondicemi a zabývala se psychoanalýzou. Snad zůstávala ateistkou, ale celou duší cítila, jak

… nehybně na planoucích růžích

živý oltář vesmíru dýmá.

Byla okouzlena básnickou filozofií Giordana Bruna a Ťutčeva a dokonce se po jistou dobu považovala za řeckou katoličku. Střídala svou víru lačně, snad častěji než šaty (těch moc neměla, ostatně si jich ani tolik nehleděla). Také se považovala za socialistku a domnívala se, že krev povstání a občanské války je nevyhnutelná. Ale nemohla se smířit s terorem. Demokracie, ale ne zvěrstva. „Ať jsou ruce od krve, ale ať nejdou špinavé!“

Koncem roku 1918 musela školy nechat (zůstala vůbec sama škola?) a pracně se dostala k rodičům, kde bylo méně hladu. Přijela do Majkopu. Tady už byl vytvořen Ústav pro lidové vzdělávání pro dospělé i pro mládež. Anna se stala dokonce dočasně profesorkou logiky, filozofie a psychologie. Byla u studentů oblíbena.

V té době byly dny bílých v Majkopu už sečteny. Pětačtyřicetiletý generál ji přesvědčoval, aby prchla s nimi. „Generále, nechte toho! Utíkejte, než vás zatknou!“ V té době na večírku učitelů, mezi svými, profesor dějepisu navrhl přípitek: „Za velkou Rudou armádu!“ Anna přípitek omítla: „Ani za nic!“ Přátelé, kteří znali její levé názory, vyvalili oči. „Protože… přes samé hvězdy… bude pořád víc a víc poprav,“ předpověděla.

Měla pocit, že v této válce hynou ti nejlepší a naživu zůstávají ti, co se umějí přizpůsobit. Už cítila, že se blíží chvíle jejího hrdinství, ale ještě nevěděla jakého.

Za několik dní do Majkopu vstoupili rudí. A za dalších několik dní byl svolán večer městské inteligence. Na jeviště vstoupil velitel Zvláštního oddělení 5. armády Losev a začal výhružným tónem (blízkým nejhorším nadávkám) spílat „prohnilé inteligenci“: „Cože? Sedíte na dvou židlích? Čekali jste, až vás pozvu? A proč jste nepřišli sami?“ Rozpálil se tak, že vytáhl z pouzdra pistoli, mával jí a řval: „A celá vaše kultura je prohnilá! Celou ji zboříme a vybudujeme novou! A kdo z vás nám v tom bude bránit, toho uklidíme!“^[287] A pak vybídl: „Kdo se hlásí o slovo?“

V sále bylo hrobové ticho. Nikdo nezatleskal a ani ruka se nezvedla. (Sál polekaně mlčel, ale strach ještě nebyl natolik zažit, aby lidé věděli, že tleskat se musí.)

Losev zřejmě ani nepočítal s tím, že se někdo odváží vystoupit, ale povstala Anna. „Já!“ – „Ty? No tak lez, polez.“ A tak prošla sálem a vyšla na jeviště. Robustní, zavalitá a dokonce červenolící pětadvacetiletá žena, obdařená štědrou ruskou přírodou (dostávala osminku funtu chleba, ale otec měl pěknou zahradu). Plavé silné copy jí sahaly po kolena, ale jako profesorka je nemohla nosit volně, a tak si je obtáčela kolem hlavy. Jasným hlasem odpověděla:

„Vyslechli jsme si váš nevzdělaný, hrubý projev. Pozvali jste nás sem, ale nebylo nám řečeno, že půjde o pohřeb velké ruské kultury. Čekali jsme, že se setkáme s šiřitelem kultury, ale spatřili jsme jejího hrobníka. Kdybyste na nás raději byl vychrlil všechny svoje nadávky než toto. Máme tomu rozumět tak, že mluvíte jménem sovětské moci?“

„Ano,“ ještě hrdě potvrdil zmatený Losev.

„Tak tedy, bude-li sovětská moc mít za představitele takové bandity, jako jste vy, tak se rozpadne!“

Anna skončila a sál bouřlivě zatleskal (pohromadě se lidé tehdy ještě nebáli). A tím večer skončil. Losev se už nevzpamatoval. K Anně přistupovali účastníci schůze, v davu jí tiskli ruku a šeptali: „Jste ztracena, teď vás zatknou. Ale díky, díky! Jsme na vás hrdí, ale jste ztracena!“

Doma už na ni čekali čekisté. „Soudružko učitelko! Jak chudě žiješ – stůl, dvě židle a postel, není co prohledávat. Ještě jsme nikoho takového nezatýkali. A otec je dělník. Jak ses při takové chudobě mohla dát na stranu buržoazie?“ ČK ještě nebylo zařízeno a Annu přivedli do místností kanceláře zvláštního oddělení, kde už byl vězněn bělogvardějský plukovník baron Bilderling. (Anna byla svědkyní jeho výslechů a smrti a řekla později manželce: „Zemřel čestně, můžete být hrdá!“).

Zavedli ji do místnosti, kde Los…