12 PRÁSKÁM PRÁSKÁŠ PRÁSKÁME…
ČK – GB (snad bude i libozvučné, i stručné, i vhodné takhle nazývat tuto instituci, aniž přitom pomineme její vývoj v čase) by bylo jako kus dřeva, neschopné dohlížet na svůj lid, kdyby nemělo své oči a své uši. V naši technické době pracují místo očí zčásti fotoaparáty a fotobuňky, místo uší mikrofony, magnetofony, laserová odposlouchávací zařízení. Ale po celou tu epochu, o níž hovoří tato kniha, byli téměř jedinýma očima a téměř jedinýma ušima ČK – GB práskači.
V prvních letech čeky se jim říkalo věcně tajní spolupracovníci (na rozdíl od zjevných systematizovaných). Po způsobu těch let vznikla zkratka seksoti; a ta se dostala do obecného běhu. Kdo to slovo vymyslel (nepředpokládali, že se tak rozšíří – neuhlídali to) – neměl dar vnímat je nezaujatým sluchem, aby uslyšel už jenom v jeho fonetice všechno to hnusné, co se tu propojilo – něco snad hanebnějšího než sodomistický hřích. A v průběhu let nasáklo žlutorudou krví zrady tak, že není teď v ruském jazyce slova odpornějšího.
Avšak tohoto slova se používalo jen na svobodě. Na Souostroví se používaly vlastní názvy: ve vězení – „kvočna“, v táboře „práskač“. Ale tak jako se mnohá slova Souostroví dostala do širokého proudu ruské řeči a zaplavila celou zemi, tak se i práskač stalo všeobecným pojmem. Odráží to jednotu a všeobecnost samotného jevu práskačství.
Nemá-li člověk zkušenosti a nepřemýšlel-li o tom, těžko zjistí, nakolik jsme prostoupeni a zachváceni práskačstvím. Tak jako bez tranzistoru na poli, v lese, na jezeře necítíme, že skrze nás neustále proudí spousta rozhlasových vln.
Je těžké si zvyknout žít ve věčném strachu: a kdo u nás práská? U nás v bytě, u nás v domě, u nás v hodinářské dílně, u nás ve škole, u nás v redakci, v naší továrně, u nás v konstrukční kanceláři a dokonce u nás v milici. Je těžké si zvyknout a je protivné si na to zvykat – ale pro bezpečnost bychom měli. Práskače není možné vyhnat, propustit, naverbují nové. Ale musíme je znát. Někdy proto, abychom si před nimi dali pozor. Někdy proto, abychom před nimi pustili kouřovou clonu, abychom se vydávali za něco jiného, než jsme. Někdy proto, abychom se s práskačem pohádali a tím znehodnotili jeho svědectví proti sobě.
O hustotě sítě práskačů budeme mluvit ve zvláštní kapitole o svobodě. Mnozí si tento rozsah sítě uvědomují, ale nedovedou si představit seksota jako konkrétního člověka, jako prostou lidskou tvář, a proto se zdá, že síť je záhadnější a strašnější, než ve skutečnosti. A přitom tajnou spolupracovnicí je právě ta milá Anna Fjodorovna, která si k vám přišla po sousedsku pro droždí a pak utíkala na smluvené místo oznámit (třeba do kiosku nebo možná do lékárny), že u vás je nepřihlášený host. Anebo právě ten prima chlap Ivan Nikiforovič, s kterým jste vypil po dvou deci, a který vás udal, jak jste sprostě klel, že se v obchodech nedá nic koupit a že páni dostávají všechno z protekce. Nerozpoznáte seksoty osobně a pak se divíte, jak všudypřítomné orgány vědí, že jste při sborovém zpěvu Písně o Stalinovi jenom bez hlesu otvírali ústa. Nebo že jste se neradovali na průvodu 7. listopadu. Kdepak jsou schované pronikavé oči seksota? Ale vždyť mohou mít modravý přísvit, může se v nich lesknout stařecká slza. Vůbec v nich nemusí být odlesk zlověstné úkladnosti. Nečekejte, že to bude nevyhnutelně lump s odporným vzezřením. Je to člověk, jako vy a já, s dávkou dobrých citů, s dávkou zloby a závisti a se všemi slabostmi, pro něž se stáváme snadnou kořistí. Kdyby byla garnitura seksotů zcela dobrovolná, z nadšení – nebylo by jich mnoho (snad jen ve 20. letech). Ale jejich získávání probíhá útokem i úskokem a člověka dávají v plen této hanebné službě jeho slabosti. A ani ti, kteří se upřímně chtějí vymotat z té pavoučí sítě, z té druhé kůže – nemohou, nemohou.
Verbování visí u nás ve vzduchu. V tom, že státní je nadřazeno soukromému. V tom, že je Pavlík Morozov hrdina. V tom, že udání není udání, nýbrž pomoc tomu, koho udáváme. Verbování je umně propleteno ideo…
