1 PRSTY AUROŘINY
Růžovoprstá Eos tak často opěvovaná Homérem, kterou nazývali Římané Aurorou, polaskala svými prsty i první ranní úsvit Souostroví.
Když jsme se dozvěděli z BBC, že podle zjištění M. Michajlova existovaly koncentrační tábory v naší zemi už v roce 1921, byli mnozí z nás (stejně jako lidé na Západě) ohromeni: opravdu tak brzy? Skutečně již v roce 1921?
Ovšemže ne! Michajlov se opravdu zmýlil. V roce 1921 jely už koncentráky na plné obrátky – ba některé již končily. Daleko přesnější je, řekneme-li, že se Souostroví rodilo za výstřelů Aurory.
Mohlo tomu být jinak? Uvažme sami.
Cožpak Marx a Lenin neučili, že je třeba rozbít starou buržoazní mašinérii útlaku a hned vybudovat novou? A k mašinérii útlaku patří: armáda (není divu, že začátkem roku 1918 byla vytvořena Rudá armáda); policie (ještě před vznikem armády byla obnovena milice); soudy (od 22. listopadu 1917); a – vězení. Proč by se mělo při budování diktatur proletariátu otálet s novým typem vězení?
Vlastně se vůbec s vězením, ať starým nebo novým nijak otálet nemohlo. Již v prvních měsících po Říjnové revoluci požadoval Lenin „nejrozhodnější drakonická opatření ke zvýšení disciplíny“.[1] A jsou možná nějaká drakonická opatření bez věznic?
Co nového mohl poskytnout proletářský stát v tomto směru? Iljič se snažil nalézt nové cesty. V prosinci 1917 předkládá k úvaze takovýto soubor trestů: „Konfiskaci veškerého majetku… vazbu, odeslání na frontu a nucené práce pro všechny, kdož přestoupí platné zákony.[2]“ A tak můžeme konstatovat, že vedoucí myšlenka Souostroví, – nucené práce, byla zdůrazněna hned v prvním poříjnovém měsíci.
Iljič se musel zamyslet nad budoucím systémem již tehdy, když za bzukotu čmeláků klidně posedával na vonných razlivských lukách. Již tehdy propočetl a uklidňoval nás, že „potlačení vykořisťovatelské menšiny většinou námezdních otroků včerejška je věcí poměrně tak snadnou, jednoduchou a přirozenou, že bude stát mnohem méně krve… a přijde lidstvu mnohem levněji“, než předcházející útisk většiny menšinou.[3]
Kolik nás tedy od začátku Říjnové revoluce vlastně stálo to „poměrně snadné“ potlačení? Podle propočtu profesora I. A. Kurganova, žijícího v emigraci, jsme v letech 1917 až 1959 kromě válečných ztrát jen v důsledku teroristické likvidace, potlačování, hladu, zvýšené úmrtnosti v táborech a deficitu, způsobeného sníženou porodností, ztratili šedesát šest miliónů sedm set tisíc lidí (bez onoho deficitu pak padesát pět miliónů).
„Šedesát šest miliónů! Padesát pět!
Vlastních nebo cizích – kdo by z toho neoněměl“?
Nemohu pochopitelně ručit za číslo profesora Kurganova, ale oficiální nemám k dispozici. Jakmile se objeví, budou moci odborníci oba údaje kriticky porovnat. (Již nyní se objevilo několik prací, opírajících se o utajovanou a neúplnou sovětskou statistiku, ale i ty mlčí o nepřehledných zástupech zlikvidovaných obětí.)
Zajímavá jsou ještě i jiná čísla. Kolik zaměstnanců pracovalo v ústředním aparátu strašného carského III. oddělení, prostupujícího jako prokletí celou velkou ruskou literaturu? V době svého vzniku mělo šestnáct lidí a na vrcholu činnosti pětačtyřicet. Pro čeku v nejzapadlejší gubernii naprosto směšné číslo. Nebo – kolik politických vězňů zastihla v carském vězení národů Únorová revoluce? (Je třeba vědět, že k „politickým vězňům“ se v carském Rusku počítali expropriátoři, bandité a političtí vrazi.) Někde všechna tato čísla jsou. V samotných Krestách bylo patrně takových vězňů přes padesát, v Schlisselburgu šedesát tři a několik set se jich vrátilo ze sibiřského vyhnanství a vězení (z Alexandrovské ústřední věznice bylo propuštěno asi dvě stě vězňů) a k tomu ještě všichni ti, co se trápili ve vězeních jednotlivých gubernií! Kolik jich bylo? To by bylo zajímavé! Zde je číslo z Tambova, které otiskly tamní noviny v té době. Když Únorová revoluce otevřela dokořán bránu tambovské věznice, našla tam sedm (sedm!) politických vězňů. V irkutské jich bylo daleko víc – dvacet. (Je zbytečné připomínat, že od únor…
