6 PŘIVEZLI FAŠISTY!
„Přivezli fašisty! Přivezli fašisty!“ volali vzrušeně mladí muklové, kluci a holky, běhajíc po táboře, když naše dva náklaďáky – na každém třicet fašistů – vjely za hranice malého čtverce tábora Nový Jeruzalém.
Právě jsme prožili jednu z velkých hodin svého života – hodinu jízdy ze čtvrti Krasnaja Presňa – to, čemu se říká krátký transport. Přestože nás vezli s nohama skrčenýma v korbě, měli jsme pro sebe všechen vzduch, všechnu rychlost, všechny barvy. Jak se dá pestrobarevnost světa zapomenout! Červené tramvaje, modré trolejbusy, dav lidí v bílých a pestrých šatech, zdalipak oni sami ty barvy vidí, když se tlačí na stanicích? Dnes jsou také z neznámého důvodu na všech domech a sloupech prapory a praporky, jakýsi nenadálý svátek – 14. srpna, který připadl na den našeho slavného odjezdu z vězení. (Toho dne byla vyhlášena kapitulace Japonska, konec sedmidenní války.) Na Volokolamské silnici omamovaly naše ostříhané hlavy víry vůně pokoseného sena a předvečerní svěžest luk. Kdo by sál tento luční vítr lačněji než trestanci? Opravdová zeleň nám oslepovala oči, zvyklé na šedou, stále na šedou. Dostali jsme se do transportu spolu s Gammerovem a Ingalem, seděli jsme vedle sebe a zdálo se nám, že jedeme na veselou daču. Na konci tak okouzlující cesty nemohlo být nic chmurného.
A tak seskakujeme z vozu, protahujeme zdřevěnělé nohy a záda a rozhlížíme se. Zóna Nového Jeruzaléma se nám líbí, je dokonce velmi milá: není ohrazena uzavřeným plotem, ale jen proplétaným ostnatým drátem a na všechny strany je vidět zvlněnou, živou, venkovskou, výletní zvenigorodskou krajinu. A jako bychom byli součástí tohoto veselého okolí, vidíme tento kraj stejně jako ti, co sem přijíždějí na rekreaci a k radovánkám, dokonce jej vidíme prostorověji (naše oči si zvykly na ploché stěny, ploché palandy, nízké cely), dokonce vidíme všechno šťavnatěji: zeleň, která bývá v srpnu už vybledlá, nás oslepuje A možná, že se nám zdá tak sytá proto, že slunce zapadá.
„Vy jste fašisté? Všichni jste fašisté?“ ptají se nás s nadějí přistupující muklové a když se přesvědčí, že ano, že jsme fašisté, hned zase odbíhají, odcházejí. Nic víc je na nás nezajímá.
(Už víme, že fašisté je přezdívka osmapadesátníků. Zavedli ji vynalézaví kriminálníci a velení ji velice schvaluje: kdysi se jim pěkně říkávalo kaeři: to pak vymizelo, a my přece potřebujeme pořádný cejch.)
Po rychlé jízdě na čerstvém vzduchu máme pocit, jako by tu bylo tepleji a proto ještě útulněji. Ještě se ohlížíme na malou zónu s jednopatrovou zděnou budovou pro muže a dřevěnou budovou s přístavkem pro ženy, vidíme docela vesnické stodoly na spadnutí, patřící k táborovému hospodářství. Díváme se na dlouhé černé stíny stromů a budov, které již padají na okolní pole. Na vysoký komín cihelny, na postupně se rozsvěcující okna dvou továrních budov.
„Nu co? Není to tu špatné… zdá se…,“ říkáme si a snažíme se přesvědčit jeden druhého i sebe sama.
Jeden mládenec s tím nápadně číhavým a nevlídným výrazem, kterého si už začínáme všímat, a to nejen u něho, se vedle nás chvíli zastavil a se zájmem si prohlížel fašisty. Černou zamaštěnou čepici měl šikmo naraženou na čelo, ruce v kapsách, stál a poslouchal naše povídání.
„Není to špatné!“ rozechvěla se mu bránice. Zašklebil se, ještě jednou se na nás pohrdavě podíval a procedil: „Cucáci!… Na-táhnete bačkory!“
Plivl nám pod nohy a odešel. Nemohl už takové pitomce poslouchat.
Naše nálada poklesla.
První noc v táboře!… Už se řítíte, řítíte se po něčem kluzkém a hladkém, dolů, dolů – a někde ještě existuje záchranný výstupek, za který byste se měli chytit, ale nevíte, kde je. Ožilo ve vás všechno, co je ve vaší výchově nejhoršího: veškerá nedůvěra, chmura, dravost, krutost, vštípená dlouhými hladovými frontami, otevřenou nespravedlností silných. Toto nejhorší ještě rozněcují, kalí všechny pověsti, které jste předem o táboře vyslechli: jen se vyhýbejte společným pracím! vlčí táborový svět! tady tě spolknou zaživa! tady udupou toho, kdo klopýtne…
