Thomas Mann

Podpořte LD sdílením:

[6.6.1875-12.8.1955]

Životopis

Thomas Mann, německý prozaik a esejista, představitel německého realismu, se narodil roku 1875 v Lübecku. Narodil se do patricijské obchodní hansovní rodiny. Otec byl obchodníkem s obilím, matka Julie da Silva Bruhn s poloviční Brazilkou. Po otcově smrti a rozpadu firmy roku 1893 se rodina přestěhovala do Mnichova, kde Thomas Mann žil až do roku 1933.

Thomas Mann byl volontérem pojišťovací společnosti, redaktorem časopisu Simplicissimus, věnoval se žurnalistice, navštěvoval přednášky na vysoké škole. V letech 1895-1898 žil Thomas Mann se svým bratrem Heinrichem Mannem v Itálii. V roce 1905 se oženil s dcerou vzdělaného židovského obchodníka Katiou Pringsheimovou, s níž měl 6 dětí.

V době 1. světové války se v eseji Úvahy nepolitického člověka dostal do rozporů s bratrem Heinrichem, když válku neodmítl. Později své stanovisko považoval za chybné. Již od počátku 30. let 20. století Thomas Mann sledoval hrozící nástup nacismu. Ve své řeči Apel na rozum pronesené v Berlíně v říjnu 1930 varoval před možnou hrozbou. V roce 1933 opustil se ženou Německo a uchýlil se do exilu ve Švýcarsku. V roce 1936 získal i se svou ženou československé občanství, o dva roky později odjeli do USA, kde získali v roce 1944 americké občanství.

Po 2. světové válce se Thomas Mann vrátil do Evropy a žil ve Švýcarsku. Při pobytu v nizozemských lázních v Nordwijku Mann onemocněl arteriosklerózou. Po návratu do Curychu zemřel roku 1955, ve věku 80 let.

Thomas Mann byl poctěn řadou čestných doktorátů a vyznamenání, v roce 1929 pak byl oceněn Nobelovou cenou za literaturu. Vrcholně kultivovaný, senzitivní jazyk celého Mannova díla se vrací symbolickými „leitmotivy“ ke zrodu jednotlivých témat, často se uchyluje k ironii a rozšiřuje možnosti moderního psychologického realistického románu především o ztvárnění dekadentních charakterů – osamělých umělců – s romantickou touhou po smrti. V jeho dílech lze stopovat prožitky pesimismu Schopenhauerova, Nietzscheho, Wagnerovy hudby, které pak ustupují příklonu k realistickému humanismu Goethovu a L.N. Tolstého. Jeho díla byla hojně filmována.

Dílo

Novely a povídky

Vize (Vision, 1893)
(Gefallen, 1894)
Vůle ke štěstí (Der Wille zum Glück, 1896)
Zklamání (Enttäuschung, 1896)
Smrt (Der Tod, 1897)
Malý pan Friedemann, 1911 (Der kleine Herr Friedemann, 1897) (anotace)
Klaun (Der Bajazzo, 1897)
(Tobias Mindernickel, 1898)
Šatník (Der Kleiderschrank, 1899)
Cesta ke hřitovu (Der Weg zum Friedhof, 1900)
(Gladius Dei, 1902)
Tristan a další novely (Tristan und andere Novellen, 1903)
Štěstí (Ein Glück, 1904)
U proroka (Beim Propheten, 1905)
Těžká hodina (Schwere Stunde, 1905)
Anekdota (Anekdote, 1908)
Železniční nehoda (Das Eisenbahnunglück, 1908)
Jak se poprali Jappe a Do Escobar (Wie Jappe und Do Escobar sich prügelten, 1911)
Smrt v Benátkách, 1927 (Der Tod in Venedig, 1912) (anotace a ukázky)
Zázračné dítě (Das Wunderkind, 1914)
Pán a jeho pes (Herr und Hund, 1919)
Dětský zpěv (Gesang vom Kindchen, 1919)
Krev Wälsungů (Wälsungenblut, 1921)
Zmatek a raný žal (Unordnung und frühes Leid, 1925)
Tonio Kröger a jiné novely, 1928
Mario a kouzelník / Mario a kouzelník a jiné novely, 1932 (Mario und der Zauberer, 1930) (ukázky)
Povídky o životě a smrti, 1932
Vyměněné hlavy (Die vertauschten Köpfe, 1940)
Zákon (Das Gesetz, 1943)
Podvedená (Die Betrogene, 1953)

Romány

Buddenbrookovi: Úpadek jedné rodiny, 1930 / Budenbrookové, 1913-1914 (Buddenbrooks: Verfall einer Familie, 1901) (anotace)
Královská výsost, 1910 (Königliche Hoheit, 1909)
Kouzelný vrch, 1935-1936 (Der Zauberberg, 1924)
Josef a bratří jeho (Joseph und seine Brüder, 1933-1943)

Příběhy Jákobovy, 1934 (Die Geschichten Jaakobs, 1933)
Mladý Josef, 1934 (Der junge Joseph, 1934)
Josef v Egyptě, 1937 (Joseph in Ägypten, 1936)
Josef Živitel, 1959 (Joseph, der Ernährer, 1943)

Lotta ve Výmaru, 1949 (Lotte in Weimar, 1939)
Doktor Faustus, 1948 (Doktor Faustus, 1947) (anotace a ukázky)
Vyvolený, 1974 (Der Erwählte, 1951)
Zpověď hochštaplera Felixe Krulla, 1958 (Bekenntnisse des Hochstaplers Felix Krull, 1954)

Divadelní hry

Fiorenza, 1959 (Fiorenza, 1906)
(Luthers Hochzeit, 1954) (nedokončeno)

Eseje

(Versuch über das Theater, 1907)
Friedrich a velká koalice (Friedrich und die große Koalition, 1915)
Úvahy nepolitického člověka (Betrachtungen eines Unpolitischen, 1918)
Řeč a odpověď (Rede und Antwort, 1922)
Goethe a Tolstoj (Goethe und Tolstoi, 1923)
O německé republice (Von deutscher Republik, 1923)
(Theodor Fontane, 1928)
Evropo, pozor! (Achtung, Europa!, 1928)
(Freuds Stellung in der modernen Geistesgeschichte, 1929)
Německý projev: Apel na rozum (Deutsche Ansprache: Ein Apell an die Vernunft, 1930)
Požadavek dne (Die Forderung des Tages, 1930)
(Goethe als Repräsentant des bürgerlichen Zeitalters, 1932)
(Goethe und Tolstoi. Zum Problem der Humanität., 1932)
(Goethes Laufbahn als Schriftsteller, 1933)
Utrpení a velikost mistrů, 1936 (Leiden und Größe der Meister, 1935)
Freud a budoucnost, 1938 (Freud und die Zukunft, 1936)
(Freud, Goethe, Wagner, 1937)
(Ein Briefwechsel, 1937)
(Bruder Hitler, 1938)
(Vom zukünftigen Sieg der Demokratie, 1938)
(Achtung, Europa!, 1938)
Tento mír (Dieser Friede, 1938)
Schopenhauer, 1948 (Schopenhauer, 1938)
(Das Problem der Freiheit, 1939)
(Deutsche Hörer!, 1942)
Německo a Němci (Deutschland und die Deutschen, 1947)
Nietzscheho filozofie ve světle naší zkušenosti (Nietzsches Philosophie im Lichte unserer Erfahrung, 1948)
Jak jsem psal Doktora Fausta (Die Entstehung des Doktor Faustus, 1949)
(Goethe und die Demokratie, 1949)
(Ansprache im Goethejahr, 1949)
(Michelangelo in seinen Dichtungen, 1950)
Moje doba (Meine Zeit, 1950)
(Gerhart Hauptmann, 1952)
(Der Künstler und die Gesellschaft, 1953)
O Čechovovi, 1957 (Versuch über Tschechow, 1955)
(Versuch über Schiller, 1955)
Konec měšťanské epochy. Eseje o literatuře, 2008

Citáty

Půvab a krása by měly býti veskrze půvabné a krásné, masivní, ze vzácného materiálu, a nikoli slizem a neřádem vyplněné.

Vůle odolává krutosti, podléhá však lásce a dobrotě.

Lidé, kteří příliš žijí, netvoří.

Tajemství nemá času; ale co nemá času, jest nyní a jest na tomto místě.

Citliví lidé bývají výrazní, neboť výraz odpovídá potřebě citu uplatňovati se, a ten se projevuje nezastřeně a jasně…

Zklamání je jako zmrzlá ruka, může se vyléčit, ale pořád bolí.

Lehkost, lehkost; posledním a nejvyšším účinkem umění je pocit půvabu. Jen ta mračnopozorná vznešenost, třeba i v schillerovském lesku a třpytu, stojí tu tragicky vyčerpaná jakožto výplod morálky! Hlubokost se má usmívat.

Myšlenky nemohou přežít, jestliže člověk za ně nemůže bojovat.

Vůle odolává krutosti, podléhá však lásce a dobrotě.

Zármutek můžeme nést sami. Ale abychom se dovedli těšit z radosti, musíme se o ni s někým podělit.

Smrt, znovu tvoříc, zachovává.

Myšlenková hloubka se má usmívat. Čím větší hlupák, tím větší kakabus.

Pochvala je hrozně odporná strava. Chutná sice dobře, ale člověk se jí velmi rychle přejídá.

Láska zbavená mlčenlivosti by ztratila svoji nesmrtelnou chuť a vůni.

Knihy jsou nádobami ducha.

Kdo ví, jakou cenu má láska? Jenom ten, kdo miluje, a ten, koho nikdo nemiluje.

Ironie bývá snahou udělat z nouze ctnost.

Na skeptikovi je pozitivní, že všechno je možné.

Dějiny jsou to, co se událo a co se stále a znovu děje.

Talent je, když si něco znesnadníme – zase dovedeme rozeznat, jak si to usnadnit.

Krása nikdy není dokonalá, a svádí proto k ješitnosti…

Všechno velké, co tu kdy bylo, bylo tu vždy jaksi navzdory tomu.

Nemoc mívá zpočátku jen těžce rozeznatelné příznaky, ale dá se léčit. Když už příznaky pozná každý hlupák, bývá na léčení pozdě.

Proti krásné ženě, která mlčí, nelze nic namítat.

Kdo ti povídá o chybách druhých, bude i druhým povídat o chybách tvých.

Minulost jest strašlivá a přítomnost mocná, neboť bije do očí. Ale není pochyby o tom, že nejsvěžejší je budoucnost, a to utěšuje sličné srdce toho, komu jest přislíbena.

Ta dáma vděčí za svůj dobrý vzhled svému otci. Je plastickým chirurgem.

Krása a vědění bývají ve světě jen zřídkakdy spojeny.
Thomas Mann

e-knihy

30. 4. 2023

Thomas Mann

Životopis