Mario a kouzelník

Když odložil cylindr, šálu a plášť, postoupil zase dopředu, napřimuje se při tom v svém kabátě, povytahuje manžety s velikými knoflíky a poopravuje si svou dryáčnickou šerpu. Měl velmi ošklivé vlasy, chci říci, že jeho lebka byla vpředu takřka lysá a jenom od temene běžela kupředu úzká frisura, černě navoskovaná, kdežto vlasy na spáncích, rovněž načerněné, byly sčesány ke koutkům očí; byl to účes nějakého staromódního ředitele cirkusu, velmi směšný, ale hodil se úplně k nečasovému osobnímu stylu kouzelníkovu. Mužík jej nosil s takovou sebevědomou jistotou, že veřejná citlivost zůstala k jeho komice zdrženlivá a němá. Ona „malá tělesná vada“, o které se hned z počátku zmínil, patrně aby zabránil posměškům, byla nyní až příliš zřetelná, třebas ještě pořád nebylo dost jasno, v čem vlastně záleží: prsa byla příliš vysoká, jak tomu bývá v takových případech, ale ona mrzutá věc na zádech jako by neseděla na obvyklém místě, mezi lopatkami, nýbrž trochu níže, jako nějaký hrb zadku nebo kyčli, který sice nepřekážel v chůzi, ale dělal ji groteskní a při každém kroku podivně vyzývavou. Tomuto chorobnému zjevu ulomil ostatně tak říkajíc Cipolla hrot tím, že se o něm sám zmínil, a celý sál byl zřetelně ovládán civilisovaným jemnocitem k této vadě.

„K vašim službám!“ řekl Cipolla. „Předpokládaje, že jste s tím srozuměni, začneme svůj program několika početními úkoly.“

Aritmetika? To vůbec nevypadalo jako kouzelnické kousky. Probouzelo se už tušení, že ten člověk pluje pod falešnou vlajkou, zůstávalo však nejasno, jaká je jeho pravá vlajka. Začínalo mi být líto dětí, ale pro tu chvíli byly prostě spokojeny, že jsou tady.

Početní hra, kterou nyní Cipolla začal, byla sice prostá, ale překvapovala svou pointou. Začal tím, že připevnil připínáčkem do hořejšího pravého rohu tabule list papíru, a zatím co jej vysoko zvedal, psal něco křídou na dřevo. Při tom bez ustání mluvil, dbaje o to, aby ušetřil své výkony ustavičným slovním doprovodem a výkladem suchopárnosti, a osvědčil se vskutku jako výmluvný konferencier, který není ani okamžik v rozpacích o konversační nápad. Staral se dále o to, aby docela odstranil propast mezi pódiem a hledištěm, která byla už poněkud překlenuta onou podivnou šarvátkou s mladým rybářem; nutil zástupce publika, aby vystoupili na jeviště, a sám sestupoval dolů po dřevěných stupních, které k němu vedly, snaže se navázat osobní styk se svými hosty. Náleželo to patrně k jeho pracovnímu stylu a dětem se to velmi líbilo. Nevím však, do jaké míry náležela k jeho systému a k jeho úmyslům ta okolnost, že se při tom hned zase dostával do škorpení s jednotlivými osobami, ačkoli při tom zůstával velmi vážný a mrzutý — publikum, aspoň co se týče jeho lidového živlu, bylo buď jak buď toho domnění, že to náleží k věci.

Když byl totiž hotov s psaním a to, co napsal, zakryl oním papírem, vyslovil přání, aby dvě osoby laskavě vystoupily na pódium a byly nápomocny při nastávajícím počítání. Není prý to nic těžkého, i lidé k počtům méně nadaní j…