Celá e-kniha Kapucínská krypta ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
IX
V půli léta roku 1914 jsem tedy odjel do Zlotogrodu. Ubytoval jsem se v hotelu „U zlatého medvěda“, jediném hotelu tohoto městečka, o němž mi řekli, že je pro Evropana přiměřený.
Nádraží bylo maličké jako nádraží v Sipolji, které jsem si přesně zapamatoval. Všechna nádraží staré rakousko-uherské monarchie jsou si podobná, všechna ta nádražíčka v malých venkovských městečkách. Žlutá a maličká, podobná líným kočkám, které leží v zimě ve sněhu, v létě na slunci, chráněná takřka tradiční křišťálovou skleněnou střechou nástupiště a střežená černým dvojitým orlem na žlutém pozadí. Všude, v Sipolji jako v Zlotogrodu, byl stejný vrátný, týž vrátný se vznešeným břichem, tmavomodrou, mírumilovnou uniformou, černým řemenem, na kterém byl zvonek, původce onoho slastného trojího předepsaného zvonění, které ohlašovalo odjezd; v Zlotogrodu tak jako v Sipolji visel na nástupišti, zrovna nad vchodem do kanceláře přednosty stanice, onen černý železný přístroj, z kterého vycházelo vzdálené stříbrné zvonění dálného telefonu, něžné a lahodné signály z druhých světů, takže se člověk divil, že mohly najít útočiště v takovém těžkém, byť i drobném pouzdře; na stanici v Zlotogrodu tak jako na stanici v Sipolji salutoval vrátný stejně cestujícím, kteří přijížděli, i těm, co odjížděli, a jeho salutování bylo jakýmsi vojenským požehnáním; na nádraží v Zlotogrodu stejně jako na nádraží v Sipolji byla táž „čekárna druhé a první třídy“, stejný bufet s lahvemi kořalky a s touž blond prsatou kasírkou a dvěma obrovskými palmami vpravo a vlevo, které upomínaly právě tak na lepenku jako na to, že vyrostly někde v pravěkém lese. A před nádražím čekaly tři drožky zrovna tak jako v Sipolji. A já hned poznal drožkáře Manese Reisigera, kterého nebylo možno nepoznat.
Samozřejmě že to byl on, kdo mě dovezl k hotelu „U zlatého medvěda“. Měl krásnou drožku, do níž byli zapřažení dva stříbrošedí šimlíci, paprsky kol byly žlutě nalakovány a kola opatřena gumami, tak jak to Manes viděl ve Vídni u takzvaných „gumařů“.
Cestou se mi přiznal, že vlastně svou drožku nerenovoval ani tak kvůli mně, v očekávání mého příjezdu, jako spíš z jakéhosi instinktu vášně; ta ho přiměla, aby si podrobněji všímal svých vídeňských kolegů drožkařů, obětoval své úspory bohu pokroku, zakoupil dva bělouše a dal na kola gumové obruče.
Od nádraží k městu bylo hezky daleko, a Manes Reisiger měl fůru času, aby mi vyprávěl historky, jež se ho tak blízce týkaly. Levičkou přitom držel opratě. Po jeho pravici trčel v pouzdře bič. Šimlíci zřejmě znali cestu. Nebylo je potřeba řídit. Manes se o ně nemusel vůbec starat. Seděl tedy nedbale na kozlíku, držel volně a bezstarostně opratě v levé ruce, a zatímco mi vykládal své historky, trupem se nakláněl ke mně. Oba šimlíci stáli dohromady jen stopětadvacet korun. Byli to erární šimlíci, oba osleplí na levé oko, a tedy neupotřebitelní pro vojenské účely, a devátí dragouni, ležící posádkou v Zlotogrodu, je prodali lacino. On, drožkář Manes Reisiger, by je ovšem nikdy nebyl mohl jen tak snadno koupit, kdyby nebyl miláčkem plukovníka devátého dragounského pluku. Celkem bylo v městě Zlotogrodu pět drožek, čtyři ostatní, Reisigerovi kolegové, měli špinavé kočáry, líné a chromé staré herky, křivá kola a kožená sedadla roztřepená; z ošoupané a proděravělé kůže lezla dřevitá vlna, takže se věru nedalo čekat od žádného pána, natož od plukovníka devátých dragounů, že by si do takové drožky sedl.
Měl jsem doporučení od Chojnického na velitele posádky, plukovníka Földese od devátých dragounů, jakož i na okresního hejtmana barona Grappika. Hned nazítří, tedy den po příjezdu, jsem hodlal oba navštívit. Drožkář Manes Reisiger se odmlčel, neměl už, co důležitého by řekl, všechno, co mělo v jeho životě význam, mi již sdělil. Přesto nechával stále ještě bič v pouzdře, přesto pořád ještě držel opratě volně, přesto se pořád ještě ke mně z kozlíku nakláněl. Nepřetržitý úsměv jeho širokých úst mezi černočernou až modravě černou temnotou jeho knírů a plnovousu snadno p…
