Celá e-kniha Kapucínská krypta ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
XV
Rovnou z objetí přišli a měli pocit, že splnili už nejdůležitější válečné povinnosti. Oddavky byly stanoveny. Každý z nich se měl oženit s nějakým děvčetem, i když to třebas ani nebyla nevěsta jeho stavu přiměřená, ale náhodná žena, jaké k nám v oněch dobách z nezbádatelných příčin často přilétaly z neznámých končin, podobny nočním motýlům, zalétávajícím v letních nocích otevřeným oknem na stůl, postel a římsu krbu, těkavě, letmo, lehkovážně, oddaně, sametové dary velkorysé krátké noci. Každý z nás by se byl určitě vzpouzel proti zákonitému spojení s některou ženou, kdyby jen byl mír trval dál. Pouze následníci trůnu se tehdy musili zákonitě ženit. Naši otcové byli ve třiceti letech už hodně důstojnými vládci domů a rodin, často požehnaných dětmi. Ale v nás, generaci od narození zasvěcené válce, plemenný pud zřejmě odumřel. Neměli jsme chuť pokračovat dále v dětech. Smrt křížila své kostnaté ruce nejen nad číšemi, z kterých jsme pili, ale i v noci nad postelemi, v kterých jsme spali se ženami. A právě proto byly také naše ženy tehdy tak náhodné. Nezáleželo nám dokonce ani tak příliš na rozkoši, která nám dávala rozkoš.
Ale teď, kdy nás válka náhle povolala k doplňovacímu okresnímu velitelství, nebyla to myšlenka na smrt, která v nás vyvstala první, nýbrž pomyšlení na čest a jejího sourozence, nebezpečí. I smysl pro čest je určitý ohlušující prostředek – a v nás ohlušil strach i všechny zlé předtuchy. Když na smrt nemocní lidé dělají závěť a uspořádávají své světské záležitosti, jistě je obchází hrůza. Ale my byli přece mladí a od hlavy k patě zdraví! My jsme žádnou hrůzu necítili, žádnou skutečnou hrůzu, jen se nám líbilo, lichotilo nám, že ji můžeme vzbuzovat u těch, kdo tu zůstávali. Ano, z ješitnosti jsme sepisovali závěť, z ješitnosti jsme se dávali čile oddávat, ve spěchu, který předem vylučoval rozvahu či dokonce lítost. Oddavky v nás vyvolávaly pocit, že jsme ještě šlechetnější, než už jsme tak jako tak byli proto, že jsme měli obětovat krev, a dělaly nám méně nebezpečnou a ošklivou smrt, které jsme se sice báli, ale které jsme rozhodně dávali přednost před doživotním svazkem. Odřezávali jsme si do jisté míry ústup. A onen první nezapomenutelný a bouřlivý elán, s kterým jsme táhli do prvních nešťastných bitev, byl určitě živen strachem před návratem do „domácího života“, před nábytkem, který dostane dnu, před ženami, které ztratí půvab, před dětmi, které přijdou na svět líbezné jako andělé a z kterých vyrostou cizí, nenávistní tvorové. Ne, tohle všechno jsme nechtěli. Nebezpečí bylo tak jako tak nevyhnutelné. Abychom si je však osladili, dali jsme se oddat. A takto jsme se obrnili, abychom mu mohli jít vstříc jako nějakému dosud neznámému, ale už vlídně nám kynoucímu domovu…
A třebaže jsem věděl, že cítím navlas stejně jako moji kamarádi, praporčík v záloze Bärenfels, poručík Hartmann, nadporučík Linck, baron Lerch a kadet aspirant dr. Brociner, zdáli se mi přesto všichni, jak jsem je zde vyjmenoval, ve srovnání s mým bratrancem Josefem Brancem a jeho přítelem Manesem Reisigerem povrchní, lehkomyslní, nekamarádští, stupidní a nehodní smrti, které šli právě vstříc, nehodní i závětí a oddavků, které se chystali aranžovat. Měl jsem své jedenadvacátníky rád, o tom není pochybností! Stará císařská a královská armáda vyznávala jakýsi vlastní patriotismus, regionální patriotismus pluku a praporu. S četařem Markem, kaprálem Türlingem, se svobodníkem Aloisem Hubrem jsem za své prezenční služby a později každoročně při manévrech vojensky vyrůstal. A u vojska, abych tak řekl, člověk vyrůstá podruhé: jako se v dětství učí chodit, učí se jako voják pochodovat. Nikdy nezapomeneme na rekruty, s kterými jsme se ve stejnou dobu učili pochodovat, čistit pušky, cvičit se zbraní, balit tornu a podle předpisu skládat deky, bandalíry, leštit boty, držet noční stráž, vštěpovat si do paměti služební předpisy část dvě a definice: subordinace a kázeň, služební předpisy první část. Na to se nikdy nezapomíná, ani na mokřinu, kde jsme…
