Doktor Faustus

XXXVI

Ó NĚMECKO, TY SE HROUTÍŠ, A JÁ TU VZPOMÍNÁM tvých nadějí! Mám na mysli naděje, jaké jsi vzbouzelo (možná jsi je ovšem nesdílelo); naděje, jaké po tvém předešlém, relativně poklidném zhroucení, po abdikaci císařství, hodlal do tebe svět skládat a které jsi vzdor nevázanému počínání, vzdor zcela ztřeštěnému, divoce zoufalému a divoce demonstrativnímu „nafukování“ své bídy, té opilé inflaci měny šplhající se až do nebe, po několik let do jisté míry jakoby ospravedlňovalo.

Pravda, ty tehdejší fantastické, světu se posmívající a jako postrach světu míněné nezvedené kousky měly v sobě už hodně z té monstrózní neuvěřitelnosti, výstřednosti, sansculottismu našeho chování od roku 1933 a teprv už od roku 1939, chování, jaké by nikdo nebyl pokládal za možné. Avšak to miliardové opojení, ta bombastika bědnosti jednoho krásného dne přece jen skončila, do pitvorně šklebné tváře našeho hospodářského existování se navrátil výraz rozumnosti, a zdálo se, že nám Němcům svítá období duševního zotavení, společenského pokroku v míru a ve svobodě, dospělého a do budoucnosti cílícího kulturního usilování, dobrou vůlí naplněného vyrovnání všeho toho, jak cítíme a jak uvažujeme, s normálním stavem ve světě. O tom nelze pochybovat, to byl, vzdor vší vrozené slabosti a antipatii vůči sobě, smysl, naděje německé republiky – znovu tím myslím: naděje, kterou vzbouzela u cizinců. Tato republika byla pokusem, ne tak zhola a naprosto beznadějným pokusem (druhým po nezdaru Bismarckově s jeho artistickým sjednocovacím kouskem) o to, aby se Německo normalizovalo ve smyslu poevropštění nebo také „demokratizace“, ve smyslu jeho zahrnutí do pospolitého života národů. Kdo by chtěl popřít, že v ostatních zemích bylo lze vysledovat hodně dobré víry v možnost takového procesu – a kdo popřít, že se skutečně dalo pozorovat mezi námi, v Německu, všude v naší zemi, snad s výjimkou zarputilých sedláků, nadějné tíhnutí v tomto směru?

Mluvím o dvacátých letech tohoto století, zvláště samozřejmě o jejich druhé polovině, kdy se zcela vážně ohnisko kultury přesunulo z Francie do Německa, o té polovině, pro niž bylo do značné míry příznačné, že v ní, jak jsem tu již uvedl, došlo k prvnímu provedení, přesněji k prvnímu úplnému provedení onoho apokalyptického oratoria Adriana Leverkúhna. Ačkoliv místem, kde se tak stalo, byl Frankfurt, který slynul pověstí jednoho z nejpovolnějších, nejsvobodnějších měst Říše, udalo se to samozřejmě nikoliv bez zlostného odporu, nikoliv bez rozhořčených výtek, že tu jde o výsměch umění, o nihilismus, o hudební zločinectví, anebo abych tu uvedl nadávku tehdy nejběžnější, nikoli bez výtky „kulturního bolševismu“. Avšak dílo a jeho odvážné provedení nalezlo své inteligentní, slova mocné obhájce, a tato odvaha, přející světu a svobodě, jež kolem roku 1927 dospěla ke svému vrcholu, tato protiváha nacionalisticko-wagnerovsko-romantické reakce, jejíž baštou byl zvláště Mnichov, tvořila už v první polovině druhého desetiletí nespornou součást našeho veřejného života – myslím tu na kulturní události, jako třeba slavnost hudebníků ve Výmaru z roku devatenáct set dvacet nebo na první hudební festival v Donaueschingenu rok nato. Při obou příležitostech byla – žel za skladatelovy nepřítomnosti – nikterak nepřístupnému, řekl bych po stránce umělecké „republikánsky“ smýšlejícímu obecenstvu spolu s jinými ukázkami nového duchovního hudebního postoje nabídnuta i díla Leverkiihnova: ve Výmaru „Kosmická symfonie“ za řízení Bruno Waltera, spolehlivého zejména po stránce rytmické, na bádenském festivalu pak, za spoluúčinkování proslulého loutkového divadla Hanse Plattnera, všech pět čísel „Gest Romanorum“ – zážitek, který jako doposud nikdy strhával mysl hned k upřímnému dojetí, hned ke smíchu.

Chci tu však vzpomenout i na to, jak hojně se němečtí umělci a příznivci umění účastnili založení „Mezinárodní společnosti pro novou hudbu“ v roce devatenáct set dvacet dva, a na koncerty tohoto spolku o dva roky nato v Praze, na nichž před publikem, mezi nímž bylo hojně proslulých hostů ze všech hudbymilovných zemí, zazněly už i sbprové a instrumentální úryvky z Adriánovy „Apocalipsis cum figuris“. Dílo vyšlo předtím i tiskem, a ne jako předchozí Adriánovy výtvory u Schotta v Mnichově, nýbrž v knižnici „Universal-Edition“ ve Vídni; její ředitel, jistý doktor Edelmann, tehdy dosud mladý, sotva třicetiletý, leč v hudebním životě střední Evropy hrající již vlivnou úlohu, se jednoho dne zničehonic objevil v Pfeifferingu, v době, kdy „Apokalypsa“ ještě ani nebyla dopsána (bylo to v oněch týdnech, kdy Adrian musel přerušit práci, protože se mu vrátila jeho choroba). Jeho návštěva, jak přiznal, souvisela s článkem věnovaným Adriánově dílu, který krátce předtím vyšel v radikálně pokrokovém vídeňském hudebním časopise „Průlom“ a jeho autorem byl maďarský hudební vědec a kulturní filozof Dezider Fehér. O intelektuální úrovni a religiózním obsahu, o hrdosti i zoufalství, o až hříšné, do inspirativnosti vypjaté inteligentnosti té hudby, na niž upozorňoval kulturní svět, se Fehér vyjadřoval s vroucností, již ještě zesiloval stud nad faktem, že, jak se pisatel článku doznával, neobjevil ten neuvěřitelně poutavý a jímavý kus hudby sám, z vlastního nějakého niterného puzení objevovat a nacházet, nýbrž že bylo zapotřebí, aby tu jeho pozornost zbystřilo cosi zvenčí, shůry, z oblasti přesahující každou učenost, z oblasti lásky a víry, slovem z oblasti věčného ženství. Zkrátka ta stať, která vzhledem k námětu, o němž pojednávala, nikoliv nevhodně, mísila analýzu s lyrikou, dala, arci v obrysech velice mlhavých, problesknout textem jakési senzitivní, vědoucí a pro to, co věděla, působivě si kdekoho naklánějící ženě, jež byla vlastní inspirátorkou onoho pojednání.

Ukázalo se tedy, že návštěvu doktora Edelmanna podnítila ona zveřejněná stať, a tak bylo lze říci, že i nepřímo ona návštěva byla činem oné něžné, vskrytu se držící vervnosti a lásky.

Pouze nepřímo? Tím si nejsem tak jist. Pokládám za možné, že se i onomu mladému obchodníkovi s hud…