Doktor Faustus

XXII

KDYŽ LEVERKUHN V ZÁŘÍ 1910, V DOBĚ, KDY JSEMuž začal učit na gymnáziu v Kaisersaschernu, odjel z Lipska, zamířil zprvu rovněž domů, do Buchelu, aby se zúčastnil sestřiny svatby, jež se tam právě odbývala a na niž jsem spolu se svými rodiči byl pozván i já. Ursel, teď již dvaadvacetiletá, brala si optika Johanna Schneideweina z Langensalzy, znamenitého muže, s nímž se seznámila, když byla na návštěvě u přítelkyně v rozkošném městečku Salza poblíž Erfurtu. Schneidewein, o deset nebo dvanáct let starší než nevěsta, byl rodem Švýcar, z bernské selské krve. Své řemeslo, zabrušování brýlí, se naučil ve vlasti, jakési řízení osudu jej však zaválo do Říše, nabyl v onom městysi do vlastnictví obchod se skly do brýlí a s optickými přístroji všeho druhu; při jeho vedení mu štěstí přálo. Schneidewein byl velmi hezkého zevnějšku a uchoval si švýcarskou mluvu, jež se příjemně poslouchala, jsouc rozvážně důstojná, prosycená výrazy, které se zastavily kdesi u staré němčiny, výrazy zvláštně obřadnými; Ursel Leverkuhnová ji od něho už nyní přejímala.

I ona, ačkoliv nijakou význačnou kráskou nebyla, vypadala přitažlivě, rysy obličeje podobnější otci, chováním zase matce, hnědooká, štíhlá a přirozeně přátelská. A tak oba vytvářeli dvojici, na níž oko spočinulo se zalíbením. Od roku 1911 do 1923 měli spolu čtyři děti: Rózu, Ezechiela, Raimunda a Nepomuka, vesměs pohledná stvoření; ovšem nejmladší, Nepomuk, to byl anděl. Leč o tom později, až zcela na konci mého vyprávění. – Lidé. kteří se sjeli na svatbu, nebyli nijak početní: duchovní, učitel, členové oberweilerského obecního představenstva s ženami; z Kaisersaschernu vedle nás Zeitblomových pouze strýc Nikolaus; příbuzní paní Elsbethy z Apoldy; s Leverkuhnovými spřátelení manželé spolu s dcerou z Weissenfelsu; k tomu bratr Georg, ten agronom, a správkyně paní Luderová – a to byli všichni. Wendell Kretzschmar poslal z Lubecku telegram, který došel za oběda v buchelském domě. Žádná večerní hostina nebyla.

Svatebčané se sjeli časně dopoledne; po oddavkách ve vesnickém kostele jsme se všichni sešli u znamenité snídaně v jídelně nevěstina domu, vyzdobené krásným měděným nádobím, a záhy nato už novomanželé odjeli se starým Thomasem na stanici do Weissenfelsu a odtud se vydali na cestu do Dráždan; svatební hosté pak ještě pobyli pár hodin pospolu u dobrých ovocných likérů paní Luderové.

Adrian a já jsme se toho odpoledne vydali procházkou kolem Kravích necek a na Horu Sinai. Měli jsme hodně co mluvit o vytvoření libreta „Marné lásky snahy“, k němuž jsem se uvázal a o němž jsme už měli notně debat a korespondování. Mohl jsem Adriánovi ze Syrakus a z Athén poslat scénář i části německé podoby veršů, poněvadž jsem se opíral o Tiecka a o Hertzberga a tu a tam, když se to ukázalo nezbytným pro textovou souvislost, něco jsem přičinil pokud možno stylově i já. Stůj co stůj jsem mu totiž chtěl alespoň ukázat i německou verzi libreta, i když stále trval na svém záměru složit operu anglicky.

Zjevně byl rád, že unikl svatebčanům do přírody. Na ocích měl jakýsi závoj, což prozrazovalo, že jej trápí bolest hlavy – ostatně bylo to zvláštní, ale v kostele a u stolu bylo lze postřehnout tytéž příznaky i u jeho otce. Že se tohle neurotické soužení dostavuje právě při slavnostních příležitostech, kdy je člověk dojat a rozrušen, to je pochopitelné. Tak u starého Leverkiihna.

Pokud jde o jeho syna, psychickou příčinou bylo tu spíš, že se oné obětiny panenství, při níž navíc běželo o sestru, zúčastnil jen z nezbytí a s odporem. Svou nelibost ovšem halil do slov uznání nad tím, jak střízlivě a s jak vkusnou nevtíravostí se celá záležitost odbyla, že se nekonaly „tanečky a jiné obyčeje“, jak to vyjádřil. Pochvaloval si, že se všechno odehrálo za bílého dne, že oddávací proslov starého faráře byl střízlivý a stručný, a že se u stolu nepronášely žádné poťouchlé řeči, že se pro jistotu nekonaly vůbec žádné řeči. Kdyby se byl vynechal i závoj, i ty bílé úmrtní šaty panenství, atlasové pohřební střevíčky, bylo by to prý ještě lepší. Zvlášť příznivě se vyslovoval o tom, jaký dojem na něj učinil Urselin snoubenec a nyní již manžel.

„Dobré oči,“ řekl, „dobré plemeno, hodný, zachovalý, pořádný mužský. Ten se o ni směl ucházet, směl se na ni dívat, směl o ni požádat – směl žádat, aby mu byla křesťanskou ženou, jak říkáme my teologové, jsme totiž pyšní na to, že jsme manévrovali tak, až jsme ďáblovi vyfoukli směšování těl, když jsme z něho udělali svátost, svátost křesťanského manželství. Je to vlastně náramně komické, takové polapení hříšné přirozenosti do sítě nejsvětější posvátnosti, a to jen tím, že se na všechno vpředu pověsí slovo ,křesťanství' – čímž se v zásadě vůbec nic nezmění. Ale musí se přiznat, že ukrotit přírodní zlo, pohlaví, uzdou křesťanského manželství, to byl v nouzi náramně chytrý fígl.“

„Neslyším rád,“ opáčil jsem, „že přírodu odkazuješ zlu. Humanismus, jak starý, tak i nový, tomu říká očerňování zřídel všeho života.“

„Můj milý, tady skorem není co očerňovat.“

„Člověk se tak ocitá,“ řekl jsem nezmaten, „v roli někoho, kdo popírá vše, co bylo vykonáno; stává se z něho advokát nicoty. Kdo věří v ďábla, už mu patří.“

Krátce se zasmál.

„Ty nerozumíš žertu. Mluvil jsem přece jakožto teolog, a tedy nutně také jako teolog.“

„Nech na hlavě!“ řekl jsem také se smíchem. „Máš ve zvyku brát své žerty vážněji než svou vážnost.“

Takhle jsme debatovali na obecní lavici pod javory tam nahoře na Sinaji, v záři odpoledního podzimního slunce. Faktem bylo, že jsem sám už tehdy chodíval po nápadnických cestičkách, i když svatba a dokonce veřejné zásnuby musely počkat, dokud nebudu mít pevné zaměstnání, a že jsem zatoužil vyprávět mu o Heleně a o kroku, jejž zamýšlím učinit. Jeho úvahy mi to zrovna příliš neusnadňovaly.

„A budouť ti dva jedno tělo,“ znovu spustil. „Není to kuriózní požehnání? Pastor Schroder si bohudík ten citát odpustil. Slyšet ho tváří v tvář novomanželům je spíš trapné. Ale to se jen až příliš dobře myslí, přesně tak, jak jsem to nazval, ukrotit. Zř…