Doktor Faustus

XXI

DNES RÁNO, ZATÍM CO NÁM HELENA, MÁ DOBRÁ žena, připravovala ranní nápoj a z nezbytných ranních mlh se začal jasnit svěží hornobavorský podzimní den, četl jsem v novinách, že se podařilo znovu oživit naši ponorkovou válku, jíž za čtyřiadvacet hodin padlo za oběť neméně než dvanáct lodí, mezi nimi dva velké osobní parníky, jeden anglický a jeden brazilský, s pěti sty cestujícími. Za tento úspěch vděčíme prý novému torpédu, jež má skvělé vlastnosti; podařilo se je zkonstruovat německým technikům, a já nemohu v sobě potlačit jisté zadostiučinění nad naším ani na chvilku nepolevujícím vynálezectvím, tou národní čilostí, jakou nezdolá sebevíce neúspěchů, čilostí, jež je pořád cele k dispozici režimu, který nás zavedl do této války a vskutku nám položil k nohám celý kontinent, a sen intelektuálů o evropském Německu nahradil poněkud znepokojivou, poněkud křehkou a jak se zdá pro svět nesnesitelnou skutečností německé Evropy. Takový bezděčný pocit zadostiučinění ovsem vždy znovu skýtá volné pole úvahám, že podobné triumfy dočasného vzepětí, jako potopení dalších lodí nebo onen sám o sobě skvělý husarský kousek s únosem svrženého italského diktátora, nemohou již než sloužit k tomu, že se budí falešné naděje a prodlužuje se válka, kterou podle názoru zasvěcenců již nelze vyhrát. Toto mínění sdílí i hlava naší vysoké teologické školy ve Freisingu, monsignore Hinterpfortner, jak se mi nepokrytě přiznal mezi čtyřma očima, když jsme si večer dali jednu sklenku – ten se sice v ničem nepodobá onomu náruživému učenci, kolem něhož se v létě soustředili mnichovští studenti ke vzpouře strašlivě v krvi zardoušené, avšak to, jak se vyzná ve světě, nedovoluje mu oddávat se nijakým iluzím, ani takovým, které se upínají k rozdílu mezi tím, válku nevyhrát a válku prohrát, a tedy zatajují lidem pravdu, že jsme hráli vabank a že se naše výprava k podmanění světa nezdařila, a to že se rovná národní katastrofě prvního řádu.

To všechno říkám, abych čtenáři připomněl, za jakých dějinných okolností líčím v těchto řádcích Leverkůhnův životopis, a abych jej přiměl uvědomit si, jak mé rozrušení spjaté s touto prací neustále splývá víc a víc vjedno s tím, jež povstává z otřesů, jaké přináší každý den, tak, až jedno od druhého nelze rozeznat.

Neříkám rozptýlenost, protože odvést mě od mého biografického záměru, tak mi alespoň připadá, ony události nedokáží. Přesto, a vzdor svému osobnímu bezpečí, mohu snad říci, že tyhle časy zrovna příliš nepřejí úkolu, jaký je ten můj, a nijak mu nejsou nápomocny. A poněvadž nadto, právě v době oněch mnichovských nepokojů a poprav, popadla mě jako z udělání chřipka ohlašující se zimnicí, poutala mě po deset dní na lůžko a ještě dlouho pak činila újmu duševním i tělesným silám šedesátníkovým, není divu, že od chvíle, kdy jsem svěřil papíru první řádky tohoto líčení, z jara a léta je už pomalu pokročilý podzim. Mezitím jsme nažili, jak se naše ctihodná města rozbíjejí ze vzduchu, čin, který by volal do nebes, kdybychom my, kteří jej musíme na sobě zakoušet, nebyli tu obtíženi takovou vinou. Protože však jí obtíženi jsme, naše výkřiky zanikají v povětří, a jak praví král Klaudius ve své modlitbě, „zvuk bez duše se Boha nedobuší“. Jak podivně se potom vyjímá i všelijaký ten civilizační nářek vůči těmto přečinům, které jsme na sebe přivolali, z úst těch, kdož vešli na jeviště dějin tím, že zvěstovali a poté přinesli světu ono omlazující barbarství, vrávorající v oparu zločinnosti! Několikrát se ta otřesná, ohromivá zhouba přiblížila mé klauzuře natolik, až se mi tajil dech. Strašlivé bombardování města Albrechta Diirera a Willibalda Pirckheimera už nebylo ničím na hony vzdáleným; a když onen Poslední soud dosáhl i Mnichova, seděl jsem bledý ve své studovně, třásl jsem se tak jako stěny, jako dveře, jako okenní tabulky v celém domě a – psal chvějivou rukou životopis, který máte před sebou. Ta ruka se totiž beztoho chvěje, to má na svědomí látka, o niž tu jde, a tak jsem se nedal nijak vyvést z míry, když tento obvyklý jev ještě zesilovala vnější hrůza.

Dočkali jsme se, jak říkám, naplněni jistou nadějí a hrdostí, již v nás vždy vzbouzí silný vzmach němectví, nového náporu naší armády na ruské hordy, které hájí svou nehostinnou, leč zřejmě velice milovanou zemi – ofenzívy, jež se za několik týdnů změnila v ofenzívu ruskou a od té doby ústí v nekončící, ničím nezadržitelné ztráty území, pokud mluvíme jen o územích. Zkoprnělí do hloubi duše vzali jsme na vědomí vylodění amerických a kanadských jednotek na jihovýchodním pobřeží Sicílie, pád Syrakus, Catanie, Messiny, Taorminy a uvědomili si s pronikavým pocitem smíšeným z úleku a závisti, že my bychom ani v dobrém, ani ve špatném smyslu nebyli schopni, na rozdíl od země, jejíž duchovní ustrojení ji kdysi ještě umožnilo vyvodit z řady skandálních porážek a ztrát střízlivý a obvyklý důsledek, totiž zbavit se svého velikána a o něco později poskytnout světu to, co se žádá i od nás, s čím však souhlasit nám zapovídá naše drtivá nouze, jež je nám asi až příliš posvátná a drahá: bezpodmínečně se podrobit. Ano, my jsme národ naprosto jiný, vzpírající se všemu střízlivému a obvyklému, národ s mocně tragickou duší, my jsme láskyplně oddáni osudu, jakémukoliv osudu, pokud tu nějaký je, a i kdyby to byl zánik zažehující nebesa soumrakem bohů!

Pronikání Moskvanů do naší budoucí obilnice, na Ukrajinu, a pružný ústup našich jednotek na linii Dněpru byly doprovodem mého konání – nebo spíše mé konání bylo doprovodem událostí.

Už několik dní se zdá zřejmé, že ani tuto obrannou bariéru nelze udržet, i když náš vůdce, přispěchav na frontu, dal ústupu mocný povel „Stát!“, pronesl trefná slova výtek o „stalingradské psychóze“ a nařídil udržet dněperskou linii za jakoukoliv cenu. Cena, jakákoliv cena, tu byla zaplacena, avšak nadarmo; a kam až, jak daleko se ještě pořine rudá záplava, o níž mluví noviny, to je ponecháno naší obraznosti, jež tíhne k dobrodružným krajnostem.

Patří totiž do sféry fantastična a úvah scestně sklouzávajících někam mimo veškerý řád a očekávání, že dějištěm jedné z našich válek by mohlo být i Německo. Před pětadvaceti lety jsme tomu v posledním okamžiku dokázali zabránit; jenže dnes naše čím dál tragičtější a heroičtější duševní situace nám už asi nedovolí skoncovat s něčím, co je prohráno, dříve než se stane skutkem, na co ani nedokážeme pomyslet. Díkybohu jsou mezi zhoubou valící se z východu a luhy i háji naší otčiny ještě značné vzdálenosti, a nejspíš budeme ochotni na této frontě zprvu se smířit s nejednou ponižující ztrátou, abychom pak o to houževnatěji hájili náš evropský životní prostor proti úhlavním nepřátelům německého pořádku přicházejícím ze západu. Invaze naší krásné Sicílie prokázala všechno jiné než to, že by se nepřítel i jen jedinou nohou dokázal uchytit na italské pevnině a v jádře jejího území.

Naneštěstí to však nakonec svedl, a minulého týdne vypuklo v Neapoli komunistické povstání, Spojencům ku prospěchu, jež zabránilo německým jednotkám pobývat ve městě tak, aby jich to bylo důstojné, takže jsme je se vztyčenou hlavou vyklidili, poté co jsme svědomitě zničili knihovnu a zanechali na hlavní poště časovanou bombu. Zatím se již mluví o zkouškách na invazi přes Lamanšský průliv, kde prý je loď na lodi, a občané si kladou otázku, zajisté nikoliv dovolenou, zda to, co se udalo v Itálii a co se snad bude dít dál a na poloostrově pořád výš, proti vší předepsané víře v nezranitelnost pevnosti Evropa, neudá se třeba i ve Francii nebo kde ještě jinde.

Ano, monsignore Hinterpfortner má pravdu: prohráli jsme.

Chci říci válka je prohrána, jenže to znamená víc než jenom jedno prohrané tažení, to opravdu znamená, že jsme prohráli my, že je prohrána naše věc a naše duše, naše víra a naše dějiny. Je veta po Německu, bude po něm veta, rýsuje se nevýslovné zhroucení, ekonomické, politické, morální a duchovní, zkrátka obecné – já jsem přece netoužil po tom, co nyní hrozí, protože to je zoufalé, to je šílené. Já přece po ničem takovém netoužil, protože až příliš hluboce soucítím s tímto nešťastným národem, až příliš bolestně ho lituji, a když pomyslím na to, jak před deseti lety povstal v jakémsi slepém zanícení, jak se vzepjal, vykročil, vyrazil, proměnil se, jak se údajně očistil v jakémsi přerodu, jak se z něho domněle stával nový kmen – když si vzpomenu na to zdánlivě posvátné opojení, do něhož se arci, jako varovné znamení nepravosti, mísila záplava surového zpustlictví, zabijácké sprostoty, špinavé slasti z hanobení, trýznění, ponižování, na opojení, jež mělo už v sobě zárodek této války, celé této války, to bylo zřejmé každému, kdo nebyl zcela nevědoucí –, srdce se mi křečovitě svírá, jak nesmírně mnoho víry, nadšení, nejvyššího dějinného vzmachu bylo tehdy investováno, a to se teď má rozplynout vniveč v bankrotu, jaký nemá obdoby. Ne, po něčem takovém jsem přece netoužil – a přece, nemohl jsem po tom netoužit – a vím také, že jsem po tom toužil, že po tom asi toužím i dnes a že něco takového asi vítám; z nenávisti k rouhačskému opovrhování rozumem, k hříšnému odporu vůči pravdě, k ordinárně blouznivému kultu zmýtizované nízkosti, k trestuhodnému zaměňování něčeho, co trapně zchátralo, s tím, čím kdysi toto něco bývalo, k padělatelskému zneužití a bídnému výprodeji všeho starobylého a opravdového, důvěrného a spolehlivého, prapůvodně německého, z čeho nám ťulpasové a taškáři uvařili jedovatou pálenku zbavující nás smyslů. Za to obludné opojení, jež jsme si jejím chlemtáním přivodili, my věčně lačnící po čemkoli omamném, za opojení, v němž jsme za ta léta šalebného života na vysoké noze spáchali nepočítaně hnusných činů – musí se za ně platit. Čím? Už jsem to tu vyslovil, ve spojení se slovem „zoufalství“ jsem to vyřkl.

Nebudu to opakovat. Dvakrát nelze přemoci děs, za něhož jsem to tu předtím psal; však se mi tehdy písmena pořádně vychýlila.

I hvězdičky jsou osvěžením pro oči a smysly čtenářovy; nemusí tu být nový a nový počátek v podobě členitější a členitější římské číslice, a nebylo lze onomu výletu, který jsem prve podnikl do přítomnosti, kdy Leverkiihn již nežije, přiznat povahu samostatné kapitoly. Poté co jsem oním oblíbeným znaménkem přesně vyznačil, odkud až kam sahá uvedený tiskový obrazec, raději nyní tento úsek prohloubím několika dalšími líčeními z doby, kdy Adrian pobýval v Lipsku, nebudu si ovšem zakrývat, že takto, pojímán jako kapitola, nabude vzezření notně nejednotného, bude vypadat jako složen z heterogenních částí –jako kdyby nestačilo, že už se mi s úsekem předchozím nevedlo lépe. Když si tak čtu, čemu všemu se tu dostalo slova: Adriánovým dramatickým touhám a záměrům, jeho nejranějším písním, tomu, jak se žalně díval, což si navykl za doby, kdy jsme byli od sebe odloučeni, lákavým duchovním krásám Shakespearovy komedie, Leverkuhnovým zhudebněním básní v cizím jazyce a jeho plachému kosmopolitismu, a navrch bohémskému klubu v „Café Central“, na jehož letmé vylíčení nakonec navazuje vypodobnění Riidigera Schildknappa, a obšírnosti tohoto portrétu lze leccos vytknout – kladu si právem otázku, zda prvky tak pestré jsou vůbec s to vytvořit vždy jednotu takovou, aby mohla být kapitolou. Jenže pokud si vzpomínám, musím si už od počátku této práce vyčítat, že se mi nedaří dílo vyrovnané a nevzrušené. A také se za to vždy stejně omlouvám. Látka, již tu líčím, je mi až příliš blízká.

Až příliš tu asi vůbec chybí protiklad, patrný rozdíl mezi námětem a tím, kdo jej ztvárňuje. Říkal jsem tu přece již nejednou, že život, o němž tu pojednávám, byl mi bližší, dražší, vzrušivější než můj vlastní. Člověku nejbližší, nejvlastnější, nejvíc pro něj vzrušující není „námět“; je to zas člověk – a ten arci nemá povahu takovou, aby nám vnukala nějaké členění. Nic mi není vzdálenější než popírat vážnost umění; ovšem kdykoli věci začnou být vážné, umění zapudíme a nejsme ho schopni. Mohu pouze opakovat, že záhlaví a hvězdičky v této knize jsou jen a jen ústupkem čtenářově zraku, a že kdyby bylo po mém, napsal bych všechno jedním dechem a na jediný zátah, bez jakéhokoliv dělení, ba bez zarážek a odstavců. Jenom nemám odvahu vystavit očím čtenářů tiskovinu tak bezohlednou.

Ježto jsem s Adriánem strávil v Lipsku rok, vím také, jak prožil i zbývající čtyři, po. které tu pobýval: názorně mi o tom vypovídá konzervatismus jeho způsobu života, který často vypadal jako něco strnulého a dokázal na mne působit i jaksi tísnivě. Ne nadarmo Adrian v dopise, o němž tu již byla řeč, dal najevo své sympatie vůči „nevůli k vědění“, vůči Chopinově nedobrodružnosti. I on měl naprostou nevůli k vědění, nechtěl nic vědět, vlastně nechtěl ani nic zažít, přinejmenším nikoli ve zjevném, vnějškovém smyslu slova; nebažil po změně, po nových smyslových dojmech, po rozptýlení, zotavení, a zvláště pokud se toho týče, zotavení, rád si tropil šprýmy ze všech, kdož se bez ustání zotavují, opalují, posilují – a nikdo neví k čemu. „Zotavení,“ říkal, „je pro ty, jimž vůbec k ničemu není.“ Pramálo mu záleželo na nějakém cestování zaměřeném na to, aby se člověk rozhlížel, vnímal, „vzdělával“. Opovrhoval vší potěchou pro oko, a jakkoli senzitivní měl sluch, zřídkakdy jej co pudilo cvičit si zrak na kreacích výtvarného umění. Prohlašoval, že je správné a naprosto případné rozlišovat lidi na opticky a na auditivně zaměřené, a sebe rozhodně zařazoval mezi ty druhé. Pokud mne se týká, vždy jsem byl toho názoru, že takové dělení není možné provést beze zbytku, a nikdy jsem Adriánovi pořádně nevěřil, že by měl zrak tak nepřístupný a odmítavý. I Goethe sice říká, že hudba je čímsi naprosto vrozeným, niterným, co nepotřebuje nijaké přílišné potravy zvnějšku a nijaké zkušenosti čerpané ze života. Jenomže existuje přece také vnitřní zrak, vize; ten je něco jiného a zahrnuje víc než pouhé vidění. A kromě toho tkví hluboký rozpor v tom, že by člověk měl snad mít smysl zvaný lidský zrak, jehož záři přece postihuje zase jen lidský zrak, takový, jaký má i Leverkuhn, a přitom odmítat percepci světa tímto orgánem. Stačí mi pouze vyslovit jména Marie Godeauová, Rudi Schwerdtfeger a Nepomuk Schneidewein, a zřetelně si uvědomím, jak byl Adrian vnímavý, jakou měl přímo slabost pro optické zázraky, černé, modré –– přitom je mi pochopitelně zřejmo, že je chybou bombardovat čtenáře jmény, s nimiž dosud vůbec neví co počít a jejichž tělesná podoba je ještě někde daleko za obzorem – chybou, jejíž drsnou zjevnost lze snad vyvodit z její ochoty nevzpírat se.

Jenomže co zas tu ovšem znamená ochota nevzpírat se? Jsem si vědom, že jsem tu ta dosud prázdná a předčasná jména uvedl z jakéhosi nutkání. – Adriánova cesta do Štýrského Hradce, která se nekonala kvůli cestování, byla průlomem do nepřestajné stejnosti jeho života.

Jiným byla výprava k moři, již podnikl se Schildknappem a za jejíž plod možno považovat onen jednovětý symfonický útvar.

S ním zas souvisela třetí z těchto výjimečností: cesta do Basileje, kterou uskutečnil spolu se svým učitelem Kretzschmarem, aby tam poslouchal sakrální barokní hudbu, již v kostele svatého Martina provozoval Basilejský komorní sbor; Kretzschmar měl tam hrát varhanní part. Uvádělo se Monteverdiho „Magnificat“, varhanní etudy Frescobaldiho, jedno Carissimiho oratorium a jedna Buxtehudeho kantáta. Na Leverkuhna tato „musica riservata“, tato vzrušivá hudba, která reagujíc na konstruktivismus Nizozemců nakládala se slovy bible neuvěřitelně lidsky a svobodně, s deklamační smělostí výrazu, a odívala je do instrumentální gestiky, jaká si při líčení nekladla žádná omezení – na Leverkuhna zapůsobila velmi silným a neutuchajícím dojmem; hodně mi tehdy v dopisech i ústně vykládal o té modernosti hudebních prostředků, jaká vyšlehla u Monteverdiho, hodně poté vysedával v lipské knihovně a excerpoval z Carissimiho „Jephty“ a ze Schutzových „Davidových žalmů“. Kdo by chtěl v quasiduchovní hudbě jeho pozdního období, v „Apokalypse“ a v „Doktoru Faustovi“, popřít stylový vliv madrigalismu, o němž jsem tu mluvil! V Adriánovi vždy převládal prvek extrémní výrazové vůle, spojený –s intelektuální vášni pro syrový řád, pro nizozemskou přímočarost. Jinými slovy: v jeho díle svorně působily horko i chlad, a tu a tam, ve chvílích nejgeniálnějších, se prudce prostoupily, objektivno se zbarvilo ruměncem citu, takže člověk měl dojem, že má před sebou jakousi žhnoucí konstrukci, jež mi jako nic jiného přiblížila pojem démonična a vždy mi pak připomínala onen planoucí nárys, jejž podle pověsti jakýsi někdo nakreslil do písku váhavému staviteli kolínského dómu.

Avšak souvislost Adriánovy první cesty do Švýcarska s dřívějším výletem na Sylt byla tato: Švýcarsko, zemička kulturně tak čilá a velkorysá, mělo a má hudební spolek, jenž mezi jiným pořádá i takzvané orchestrální lektorace, lectures d'orchestre – to znamená představenstvo, z něhož vzejde i porota, umožní mladým skladatelům, aby zkušebně předvedli svá díla, jež interpretuje některý z orchestrů země a jeho dirigent, s vyloučením veřejnosti a pouze před odborníky, a dává jim tak příležitost, aby si poslechli své výtvory, načerpali zkušenosti, aby se jejich obraznost poučila ze zvukové skutečnosti. Jednu takovou lektoraci, téměř současně s basilejskými koncerty, prováděl právě v Ženevě Orchestr románského Švýcarska, a Wendellovi Kretzschmarovi se díky jeho stykům podařilo vměstnat do programu Adriánův „Mořský třpyt“ – dílo mladého Němce, což bylo cosi výjimečného. Adrian byl tím dokonale překvapen; tak on si s ním Kretzschmar zažertoval a nic zřejmého mu o tom nesdělil! Adrian dokonce netušil nic, když už jel s učitelem z Basileje do Ženevy na orchestrální zkoušku. A pak se pod taktovkou páně Ansermetovou rozezněla jeho „léčba zubních kořenů“, ta skladba z nočně jiskřících vjemů, kterou sám nebral vážně, kterou nebral vážně, už když ji psal, a za jejíhož kritického provedení byl jako na trní. Být si vědom, že posluchači jej ztotožňují s kreací, kterou už vnitřně překonal, která pro něj byla pouhou hrou s něčím, čemu nevěřil; to je pro umělce komicky trýznivé. Díkybohu u těchto interpretací nebylo lze dávat najevo bouřlivý souhlas nebo naopak nelibost. Soukromě přijímal francouzské a německé pochvaly, námitky, doklady chyb, rady, a oponoval jak okouzlencům, tak i nespokojencům.

On také ostatně s nikým nesouhlasil. Asi tak týden nebo deset dní pobyl s Kretzschmarem v Ženevě, v Basileji a v Curychu a letmo se setkal s uměleckými kruhy v těchto městech. Příliš radosti asi z něho neměli – patrně ani moc nevěděli, co s ním počít, alespoň do té míry ne, pokud si od něho snad někdo sliboval bezelstnost, rozevlátost, přátelskou rozdávavost. Někteří, tu a tam, možná chápavě kvitovali jeho plachost, samotářství, do něhož se halil, jeho svrchovaně obtížnou bytost – spíše bych řekl vím, že tomu tak bylo, a myslím, že je to příznačné. Podle mých zkušenosti mají ve Švýcarsku hodně smyslu pro utrpení, hodně o něm vědí, a je tu, spíše než v jiných střediscích, kde bují přepěstěná kultura, třeba v intelektuální Paříži, spojeno se starosvětskou měšťanskostí.

Tady byl skrytý styčný bod. Na druhé straně se tu introvertní nedůvěra Svýcarů vůči říšským Němcům setkala se zvláštním případem německé nedůvěřivosti vůči „světu“ – jakkoli to asi leckomu připadá zvláštní, pokud se jako „svět“ označuje ta těsná sousední zemička, v protikladu k širé a mocné německé říši s jejími obrovitými městy. Avšak správnost takového označení se nedá popřít: Švýcarsko, neutrální, několikajazyčné, ovlivněné Francií, země, jíž vane západni vzduch, je bez ohledu na svou titěrnost skutečně daleko spiše „světem“, daleko spíše evropskou arénou než ten politický kolos na severu, kde výraz „internacionální“ je už dlouho hanlivým slovem a kde chmurná provinčnost otrávila svou nakažlivou zteřelostí veškeré ovzduší. O Adriánově niterném kosmopolitismu jsem tu už mluvil. Avšak německé světoobčanství bylo asi vždycky něco jiného než světovost, a můj přítel si celou duší připadal tísněn mondénností, připadalo mu, že on do ní nepatří. O drahně dní dříve než Kretzschmar se vrátil do Lipska, města zajisté obsahujícího hodně světovosti, v němž však je všechno světové víc na návštěvě než doma – města směšně hovořícího, kde se Adriánovy hrdosti poprvé dotkl chtíč: to byl hluboký otřes, zážitek hlubiny, jakou u světa nepředpokládal, a který, pokud vidím věci správně, nemálo přispěl k tomu, že byl Adrian posléze vůči světu tak plachý. Adrian se nepřestěhoval po celých čtyři a půl roku, které strávil v Lipsku, ponechal si svůj dvoupokojový byt v Petrské ulici, blízko Collegia Beatae Virginis, kde nad pianino zas upevnil „magický kvadrát“. Poslouchal filozofické a hudebněvědné přednášky, četl a vypisoval si v knihovně a nosil Kretzschmarovi svá kompoziční cvičení, aby ten je podrobil kritice: klavírní skladby, „koncert“ pro smyčcový orchestr a kvartet pro flétnu, klarinet, basetový roh a fagot – vyjmenovávám tu skladby, o kterých jsem věděl a které se i zachovaly, i když nikdy nebyly zveřejněny. Kretzschmar činil to, že jej upozorňoval na plytká místa, že mu doporučoval, kde má oživit strnule působící rytmus, kde má výrazněji vyprofilovat to nebo ono téma. Upozornil jej na střední hlas, který se vytrácel, na bas, který vázl, namísto aby se hýbal. Prstem ukázal na přechod, který měl pouze vnějškovou soudržnost, nevyplýval organicky z díla, zpochybňoval přirozené plynutí skladby. Kretzschmar mu vlastně říkal jenom to, co by bylo schopno žáku říci jeho vlastní umělecké chápání a co mu také už řeklo. Učitel, to je ztělesněné adeptovo svědomí, jež mu stvrzuje jeho pochyby, jež mu vyjasňuje jeho nespokojenost, jež jej podněcuje v jeho nutkavé touze zlepšovat se. Žák jako Adrian však v podstatě vůbec nepotřeboval nějakého oprávce a mistra. Vědomě, nosil Kretzschmarovi věci nehotové, a nad nimi pak si dával říkat, co už sám věděl – a rozjařoval se pak nad uměleckým chápáním, nad chápáním učitelovým, jež se naprosto shodovalo s jeho – nad uměleckým chápáním – je nutno zdůraznit druhou část tohohle výrazu –-, jež vlastně je obhájcem ideje díla – ne ideje některého určitého díla, nýbrž ideje kompozičního výtvoru jako takového, v sobě spočívajícího, objektivního a harmonického útvaru jako takového – manažerem jeho uzavřenosti, jednoty, organičnosti, jenž zalepuje trhliny, ucpává díry, otevírá stavidla onomu „přirozenému proudu“, který tu původně nebyl a zdaleka tedy není ničím přirozeným, nýbrž teprve produktem umění – zkrátka až dodatečně a zprostředkovaně vytváří tento manažer dojem bezprostřednosti a organičnosti. Na takovém díle je mnoho zdánlivého; mohlo by se jít ještě dál a říci, že je zdáním už samo sebou, jakožto „dílo“. Má ctižádost přimět kohokoliv, aby věřil, že není uděláno, nýbrž vzniklo, zrodilo se, tak jako se Pallas Athéné od hlavy až k patě vyšňořena svou naleštěnou zbrojí zrodila z Diovy hlavy. Jenomže to je lesk pouze předstíraný. Nikdy žádné dílo nepovstalo takhle. Je přece prací, umnou prací za účelem zdání – a naskýtá se otázka, zda při tom, co dnes víme, co jsme poznali, při tom, jaký máme smysl pro pravdu, je ještě taková hra dovolena, duchovně možná, zda ji lze ještě brát vážně, zda dílo jako takové, jako útvar soběstačný a harmonicky do sebe uzavřený, má ještě vůbec nějaký legitimní vztah k naprosté nejistotě, problematičnosti a neharmoničnosti našich společenských poměrů, zda veškeré zdání, i to nejkrásnější, a právě to nejkrásnější, dnes není už lží.

Naskýtá se tato otázka, pravím, to jest naučil jsem se takovou otázku si klást, tím že jsem se stýkal s Adriánem, jehož pronikavý pohled, nebo smí-li se tu vůbec takový výraz vyslovit, pronikavý cit pro podobné věci byl zcela neúplatný. Mé dobrodušnosti, již jsem si přinesl z domova, byly vzdáleny jeho názory, které pronášel jen tak mezi řečí, jako letmá podotknutí, a rozesmutňovaly mě –? ne snad kvůli tomu, že zraňovaly mou dobrodušnost, nýbrž pro to, čím byly; bolely mě, tísnily, lekaly, poněvadž jsem v nich viděl nebezpečná obtížení jeho existence, ochromivé zábrany, jež budou na újmu rozvoji jeho nadání. Slyšel jsem jej říkat:

„Dílo! Vždyť je to podvod. Je to něco, co by měšťák moc rád, kdyby to ještě existovalo. Je to proti pravdě a proti vážnosti.

Pravé a vážné je jedině všecko úplně krátké, jedině nanejvýš konzistentní hudební okamžik…“

Jak by mě to nebylo mělo znepokojovat, kdyžtě jsem věděl, že sám aspiruje na dílo, že má v úmyslu složit operu!

Také jsem jej slyšel říkat:

„Zdání, hra mají už dneska proti sobě umělecké svědomí. Umění už nechce být zdáním a hrou, chce, aby z něho bylo poznání.“

Jenomže pokud něco přestane existovat v souladu se svou definicí, nepřestane existovat vůbec? A jak chce umění žít jako poznání? Vzpomněl jsem si, co Adrian psal z Halle Kretzschmarovi o rozpínání panství banality. Kretzschmar se tím tenkrát nijak nedal zviklat v důvěře v povolanost svého žáka. Ale tyhle novější postoje, útočící na zdání a hru, to jest na samu formu, jako kdyby vskrytu prohlašovaly, že se opravdu rozpíná panství banality, panství toho, co už není přístupné, a že to vše hrozí pohltit umění vůbec. S hlubokými obavami jsem se v duchu ptal, jakého asi bude zapotřebí úsilí, intelektuálních fint, nepřímých zásahů a ironie, aby umění bylo dobyto zpět, aby se dospělo k dílu, jež by se jako travestie nevinnosti přiznávalo, z jakého stavu poznání bylo vydobyto!

Můj nebohý přítel jednoho dne, spíše jedné noci to, co jsem tu naznačil, vyslechl z jedněch příšerných list, od jednoho hrůzného pomocníka. Existuje o tom zápis, a až přijde jeho čas, vypovím jej tu. Teprve to mi objasnilo a ozřejmilo, proč ve mně tehdy Adriánovy výroky budily instinktivní děs. A co jsem svrchu nazval „travestií nevinnosti“ – jak často se už od rané jeho tvorby v ní tak svérázně vyjevovala! Existují v ní, oděny do nejvyšší hudební vyspělosti, na pozadí výsostného napětí, „banality“ – pochopitelně ne ve smyslu nějaké sentimentality nebo spádné líbivosti, nýbrž banality ve smyslu jistého technického primitivismu, tedy naivity nebo zdánlivé naivity, kterou mistr Kretzschmar svému neobyčejnému chráněnci s pomrkáváním promíjel: jistě proto, že ji nechápal jako naivitu prvního stupně, smím-li se tak vyjádřit, nýbrž jako jakousi rubovou stranu novosti a omšelosti, jako odvážnost v rouše čehosi začátečnického.

Jenom tak lze rozumět i třinácti brentanovským Zpěvům, jimž tu, ještě než uzavřu tento úsek, musím stůj co stůj věnovat nějaké to slovo; často působí dojmem zesměšňování a zároveň velebení fundamentality, dojmem bolestné vzpomínky na tonalitu i jejího ironizování, dojmem ironizování temperovaného systému, tradiční hudby vůbec.

Ze se Adrian v létech, kdy pobýval v Lipsku, věnoval tak horlivě skládání písní, bylo bezpochyby proto, že ty lyrické zásnuby hudby se slovem považoval za přípravu na zásnuby dramatické, na něž pomýšlel. Nejspíše to však nebylo bez souvislosti i se skrupulemi, jaké měl, kdykoliv přemítal o osudu umění, o jeho dějinné situaci, o situaci autonomního díla. Vznášel pochyby vůči formě jakožto zdání a hře – a tak mu asi drobný a lyrický tvar písně připadal jako ještě nejpřijatelnější, nejvážnější, nejopravdovější; asi měl za to, že jeho teoretický požadavek zhuštěné stručnosti splňuje ještě ze všeho nejspíš. A to dost těchto zpěvů, jako hned takový „Ó dívko má“ se známou symbolikou písmen, jako dále „Hymna“, „Veselí muzikanti“, „Myslivec pastýřovi“ a další, nejenže je pořádně rozsáhlých; Leverkuhn požadoval, aby se vždycky považovaly všechny dohromady za jediný celek, tedy za jediné dílo a tak se s nimi i nakládalo, za dílo, jež vzešlo z jedné určité stylové koncepce, jednoho základního zvuku, jednoho kongeniálního chvilkového setkání se zcela určitým básnickým duchem, zvláštním způsobem svrchovaně i hluboce zasněným, a nikdy nehodlal připustit, aby se prováděly jednotlivé skladby, nýbrž vždycky jen celý uzavřený cyklus, od nevýslovně blouznivého a poblouzněného „Úvodu“ s tajemnými závěrečnými verši:

O hvězda, květ, duch, okrasy, strast, slast a čas a bezčasí! až po chmurně vyzývavou a drsnou závěrečnou báseň: „Tuhletu znám… smrt se jmenuje“ – rigorózní požadavek, který byl kromobyčejně na překážku jakémukoli veřejnému provedení, co byl Adrian živ, zejména i proto, že jedna z písní, „Veselí muzikanti“, je psána pro celý hlasový kvintet, pro matku, dceru, dva bratry a malého chlapce, který „záhy si zlomil nohu“, tedy pro alt, soprán, baryton, tenor a dětský hlas, a těch pět v tomto čtvrtém čísle cyklu musí zpívat zčásti v tutti, zčásti jednotlivě, zčásti i v duetu (to jest oba bratři). Tuhle píseň Adrian první instrumentoval pro orchestr, přesněji rovnou pro malý orchestr, který tvoří smyčce, dřevěné dechové nástroje a bicí; hodně se totiž v té zvláštní básni mluví o píšťalách, o tamburíně, o činelech a tympánech, o veselých trylcích houslí, jimiž ten prapodivný zkormoucený houfeček v noci, „kdy pohled na nás nedosáhne“, vábí milence v jejich komůrce, opilé svatebčany, osamělou dívku do čaromoci svých melodií. Duch a nálada skladby, přízračná kramářskost, líbeznost i zároveň trýznivost její hudby jsou jedinečné.

A přesto váhám podat palmu vítězství jí z těch třinácti, z nichž několik se s hudbou utkává ve smyslu niternějším než tahle píseň, která o hudbě pojednává slovem, a naplňují se v ní hlouběji.

„Babička liadí kuchařka“ – jiná z oněch písní, to její Ma',rie, kde v jizbě byla jsi?“, nebo ono sedminásobné „Běda, máti, ach běda!“, jež s neuvěřitelným umem vcítění zaklíná nejdůvěrněji známou úzkostnou, přízraěně ponurou končinu německé lidové písně. Neboť je to tak, že tahle vědoucí, opravdová a nadmíru chytrá hudba se tu o lidovou notu uchází v neustálých bolestech.

A ona lidová se nikdy nenaplní, je tu a není, na chvíli zazní jako zlomek, rozezvučí se, a vzápětí se opět vytratí do hudebního stylu, který s ní není duševně spřízněn, avšak z něhož se bez ustání pokouší vzejít. Skýtá strhující pohled takové umění, je to neméně než kulturní paradox, jak se tu obrací naruby přirozený proces vznikání, kde z elementárnosti povstává zjemnělost a duchovno, kdežto tady naopak duchovno hraje roli čehosi původního, jemuž se prostomyslnost snaží vymknout.

Hvězdná tu vane posvátnost, až ke mně plane, tichý host.

To už je téměí zvuk tratící se ve všehomíru, kosmický ozón jiného výtvoru, v němž duchové ve zlatých člunech plují po nebeském oceánu a zní víření zářivých písní, které se krouživě snášejí dolů a zase vzpínají vzhůru.

Všechno se přátelsky, líbezně pojí, tklivě i toužebně skýtá si dlaň, nocí se zářivá světélka rojí, navěky vyrůstá spříznění tkáň.

Ve veškeré literatuře, jaká existuje, pouze zřídkakdy se natolik navzájem našla slova a zvuky a natolik se vzájemně stvrdily jako tady. Hudba tu obrací pohled na samu sebe a zkoumá svou podstatu. To, jak si tu tóny tklivě i toužebně podávají dlaň, ona nekonečná tkáň všeobecné spřízněnosti – to je ona, hudba, a Adrian Leverkuhn je tu její mladistvý mistr.

Kretzschmar, ještě než odešel z Lipska převzít místo prvního kapelníka u městského divadla v Líibecku, postaral se, aby brentanovské zpěvy byly vytištěny. Schott v Mohuči je převzal do komise, to jest Adrian, s Kretzschmarovou a mou pomocí (oba jsme se na celé věci podíleli), nesl náklady na vytištění a ponechal si dílo ve vlastnictví, když byl komisionáři zaručil dvacetiprocentní podíl na zisku ze skutečných příjmů. Velmi bedlivě střežil, jak se tiskne klavírní výtah, požadoval ruční nehlazený papír, čtvrtkového formátu, široký okraj, noty nepříliš blízko u sebe.

Navíc trval na poznámce v čele skladby, že provozování na koncertech a různými spolky smí se dít pouze se svolením autorovým a že se musí hrát všech třináct skladeb vcelku. To se mu všeobecně zazlívalo jako pretencióznost a spolu s odvážností hudby přispělo k tomu, že se tak písním znesnadnila cesta na veřejnost.

V roce 1922 zazněly, nikoliv za Adriánovy přítomnosti, zato za mé, v curyšské Tonhalle pod taktovkou znamenitého doktora Volkmara Andreae, a part chlapce, který „záhy si zlomil nohu“ ve „Veselých muzikantech“ zpívalo žel opravdu zmrzačené děcko, chodící o berlích, hoch Jakob Nágli, hlasem čirým jako zvon, jenž se nepopsatelně vrýval do srdce.

Mimochodem a zcela na okraj budiž řečeno, že to pěkné původní vydání básní Clemense Brentana, z něhož Adrian vycházel při své práci, bylo dárkem ode mne: přivezl jsem mu ten svazeček z Naumburgu do Lipska. Samozřejmě výběr třinácti básní už byl zcela jeho věcí; na to jsem už neměl nijaký vliv. Ale mohu snad říci, že téměř číslo po čísle odpovídal tomu, co jsem si přál i já, co jsem i já čekal. – Dárek, jenž neladil, usoudí asi čtenář; neboť co jsem já měl, co měla má mravnost a mé vzdělání vlastně společného s jazykovými blouznivostmi onoho romantika, jež z noty až dětsky lidové vždy sešly, neřkuli zbloudily do strašidelná? To hudba, mohu odpovědět, učinila mě schopna toho daru – hudba, jež v oněch verších spočívá dřímajíc tak lehce, že ji stačil probudit nejjemnější dotyk povolané ruky.