Doktor Faustus

XXIII

„KDO ZA TO NEVEME, TEN S TÍM NEPOHNE,“ NApsal mi, paroduje Kumpfa, za pár týdnů z bavorského hlavního města, aby mi dal najevo, že se pustil do komponování „Marné lásky snahy“; naléhal tak i na to, abych mu rychle dodal zbývající přepracovaný text. Potřebuje mít přehled, psal, a chtěl by se tu a tam pustit dříve i do částí pozdějších, aby si vytvořil hodně hudebních spojitostí a vztahů.

Bydlel v Rambergově ulici, blízko Akademie, v podnájmu u jedné vdovy po senátorovi z Brém, jmenovala se Roddová; v dosud novém domě obývala se dvěma dcerami byt v přízemí.

Pokoj s okny do tiché ulice, hned napravo vedle dveří do bytu, který mu přepustily, mu vyhovoval, byl čistý a zařízen s věcnou familiárností; a záhy si jej zaplnil osobními věcmi, knihami a notami zcela ke své spokojenosti. Jediná ozdoba, přinejmenším poněkud nesmyslná, to byla rozlehlá rytina v ořechovém rámu na levé boční stěně, na níž, reliktu to jakéhosi zaniklého nadšení, byl vypodobněn u klavíru Giacomo Meyerbeer, prsty zabořené do kláves, s pohledem pozvednutým k nebi v jakémsi vnuknutí, obklopen postavami ze svých oper. Za čas mladému podnájemníkovi ona apoteóza už nepřipadala tak hrozná, ostatně když seděl v proutěném křesle za psacím stolem, za prostým vysunovacím stolem se zeleným potahem, stejně k ní byl zády. A tak ji ponechal, kde byla.

V pokoji stálo malé harmonium, které mu asi připomínalo někdejší časy; bylo mu k dispozici. A protože paní senátorova většinou pobývala v zadním pokoji situovaném do zahrádky u domu a rovněž dcery dopoledne co dopoledne nebylo vidět, mohl si kdykoliv posloužit i klavírem v salónu, bechsteinem poněkud již obehraným, měkkého však zvuku. Ve zmíněném salóně, vybaveném prošívanými lenoškami, bronzem natřenými svícny, židlemi s pozlacenými proplétanými opěradly, pohovkou a sto – lem s brokátovým ubrusem a olejomalbou z roku 1850, silně již zčernalou, v opulentním rámu, na níž byl vyveden Zlatý roh s pohledem na Galatu – zkrátka věcmi, na nichž bylo patrno, že jde o pozůstatky kdysi blahobytné měšťanské domácnosti –, se po večerech dosti často scházívala k družnému posezení nepočetná společnost, a býval sem zván i Adrian; zpočátku chodíval neochotně, poté již ze zvyku, a jak se tak okolnostmi někdy stává, časem tu hrál tak trochu úlohu mladého domácího pána. Zavítávali sem lidé od umění nebo zpola od umění, takříkajíc neukoptění bohémové, slušně si počínající, přitom svobodomyslní, nenucení a sdostatek zábavní na to, aby nezklamali naděje, kvůli nimž paní senátorova přemístila své sídlo z Brém do této jihoněmecké metropole.

Nebylo nijak těžké seznat, jak se s ní věci mají. Tmavooká, s hnědými, půvabně naondulovanými vlasy, které již poněkud šedivěly, s vystupováním skutečné dámy, slonovinové pleti a příjemných, ještě dosti zachovalých rysů tváře; celý život bývala oslavovanou, reprezentativní příslušnicí patricijských kruhů a vévodila domácnosti bohaté na nejrozmanitější povinnosti a hemžící se služebnictvem. Když jí zemřel manžel (jehož seriózní podobizna, byl na ní v úředním hábite, rovněž zdobila salón), životní poměry byly náhle o hodně skrovnější a zřejmě již nebyla s to uhájit zplna své postavení v prostředí, na něž byla zvyklá; a jí se v duši uvolnily touhy po radostech, jaké potud asi nezažila a pravděpodobně by se jim byla ani nikdy zplna oddávat nemohla, radostech, jež cílily k tomu, zakusit na sklonku života i něco poutavějšího ve sféře lidsky vřelejší. Ony večírky, tak to prezentovala, pořádala v zájmu dcer, ve skutečnosti, což nebylo těžké poznat, ovšem hlavně proto, aby si sama něčeho dopřála a pánové se jí dvořili. Nejvíce se bavila drobnými, nepříliš odvážnými kluzkostmi, narážkami na příjemné bezstarostné mravy toho města umění, anekdotami o číšnicích, modelkách, malířích; vypukala při nich ve falzetový, stydlivě smyslný smích za zavřenými ústy.

Ten smích její dcery Ines a Clarissa zjevně příliš v lásce neměly; vždycky si při něm vyměňovaly káravé pohledy, z nichž sálala podrážděnost již dospělých dětí nad neukojenými dosud lidskými stránkami matčiny povahy. Přinejmenším u mladší z nich, Clarissy, pak bylo lze snadno postřehnout, jak vědomě, ba okázale touží vymanit se z měšťanského světa. Vysoká plavovláska s velkou kosmeticky zesvětlenou tváří, kyprým spodním rtem a nepříliš výraznou bradou se chystala na hereckou kariéru a chodila na hodiny k prvnímu hrdinovi Dvorního a národního divadla. Ze svých zlatě plavých vlasů měla zbudován odvážný účes, na němž nosila klobouky velikosti kola z bicyklu, a měla zálibu v excentrických péřových boa. Nicméně její impozantní postava to všechno snášela velmi dobře a vstřebávala veškerou tu nápadnost. Z jejích sklonů k pitvorné příšernosti pánové, kteří se jí kořili, měli jen potěšení. Vlastnila sírově žlutého kocoura jménem Izák; oděla jej do smutku za zemřelého papeže – uvázala mu na oháňku černou atlasovou stuhu. V jejím pokoji se vyskytovala v několika repeticích lebka, byla tu jednak jako skutečná zuby klapající preparovaná kostra, ale i v podobě bronzového těžítka na dopisy, jež spočívalo na jakémsi tlustospise a mělo se svými prázdnými očnicemi symbolizovat pomíjivost a „uzdravení“. Na onom tlustospise bylo řeckými písmeny vyvedeno jméno Hippokratovo. Kniha byla vykotlaná, hladkou spodní stranu jejích desek vzpíraly čtyři drobné šrouby, jež se daly uvolnit jen nějakým jemným nástrojem. Když si později Clarissa vzala život za pomoci jedu, který byl uzamčen v oné vykotlanině, dala mi paní senátorova Roddová ten předmět na památku, a já jej uchovávám podnes.

Rovněž Ines, starší sestra, byla předurčena k tragickému činu.

Zastupovala – mám říci: však? – v malé té rodině prvek záchovný, žila protestem vůči jakémukoli vymykání se prostředí, vůči všemu jihoněmeckému, vůči onomu městu umění, vůči bohémství, vůči večerním matčiným sedánkám, byla obrácena do minulosti, upřednostňovala všechno staré, otcovské, měšťansky přísné a důstojné. Jenže člověk měl dojem, že tento konzervatismus je jakousi ochrannou sítí proti čemukoliv,…