Doktor Faustus

XIII

NĚKOLIKA SLOVY MUSÍM VŠAK VZPOMENOUT P0stavy ještě jednoho učitele, jenž se mi pro svou intrikánskou dvojznačnost vryl do mysli více než všichni ostatní. Byl to soukromý docent Eberward Schleppfuss, jenž tehdy v Halle po dva semestry vykonával veniam legendi, pak ovšem, nevím ani kam, se mi opět z obzoru vytratil. Schleppfuss byl vzezření tělesně chatrného, postavy sotva střední, zahalené do jakéhosi černého přehozu, jehož užíval namísto pláště a jenž byl u krku sepnut kovovým řetízkem.

K přehozu nosil něco jako měkký klobouk s okrajem po stranách ohrnutým vzhůru; tvarem se blížil jezuitské pokrývce hlavy, a kdykoli jsme my studenti Schleppfusse na ulici zdravili, vždy tento klobouk hluboko smekl a pravil „Nejponíženější služebník!“

Jeho jméno, Vleknoha, mu podle mého mínění náleželo právem, vskutku poněkud vláčel jednu nohu za sebou, avšak to se jinak obecně popíralo, a ne vždycky, když jsem jej zahlédl někam se ubírat, mohl jsem si svůj objev s jistotou potvrdit, takže na něm nehodlám trvat a raději jej připíši podvědomé sugesci vyzařující z jeho jména – tu domněnku mi do jisté míry vnukla povaha jeho dvouhodinové přednášky. Již si přesně nevzpomínám, pod jakým názvem figurovala v studijním seznamu. Obsahem, jenž byl pohříchu poněkud rozplývavě neurčitý, by se byla mohla jmenovat „psychologie náboženství“ – ostatně se tak nejspíš skutečně jmenovala. Měla exkluzivní charakter, ani nebyla pro zkoušky nikterak důležitá, a účastnila se jí pouze hrstka intelektuálně a více nebo méně revolučně zaměřených studentů, deset nebo dvanáct. Ostatně udivovalo mě, že jich není víc, protože Schleppfussova produkce byla dost poutavá, aby budila zvědavost i širší. Jenže ukázalo se při této příležitosti, že i pikantno pozbývá popularity, má-li spojitost s duchem.

Už jsem tu říkal, že teologie svou povahou vždy tíhla a také musí tíhnout k tomu, stát se démonologii. Zde byl Schleppfuss příkladem nade vše, i když příkladem příliš pokrokovým a intelektuálním, ježto jeho démonické pojetí světa a Boha bylo psychologicky přizdobeno a tím přijatelné, ano přitažlivé pro moderní, vědecké uvažování. K tomu přispíval i jeho přednes, jenž byl uzpůsoben tak, aby imponoval mladým. Schleppfuss mluvil zcela nenucené, zřetelně, neúnavně a bez přestávek, slovy přesnými, až by se byla mohla ihned tisknout, v obratech lehce ironického odstínu – nikoliv ex cathedra, nýbrž zpola sedě někde stranou na zábradlí, zpola se o ně opíraje, špičky prstů složeny přes sebe v klíně, palce odtažené; jeho dělící se vous zdvihal se při tom a klesal a mezi ním a špičatě nakrouceným knírem se vynořovaly klovitě ostré zuby. Kumpfovo neuhlazené obcování s dáblem bylo dětskou hrou ve srovnání s psychologickou realitou, jíž věčného ničitele, to personifikované odpadnutí od Boha, obdaroval Schleppfuss. Ten totiž, mohu-li to tak vyjádřit, útoky rouhavosti povyšoval dialekticky na roveň božství, peklo na roven empyrea, sféry nejvýsostnější, prohlašoval bezbožnost za nezbytný a imanentní korelát svatosti a tu za nepřestajné satanovo pokušení, za téměř neodolatelnou výzvu hanobit ji.

Dokládal to na duchovním životě klasického údobí, kdy zbožnost vladařsky prostupovala veškeré bytí, na křesťanském středověku a zejména pak na stoletích, kdy končil, době úplné to shody mezi duchovním soudcem a delikventem, mezi inkvizitorem a čarodějnicí o skutečnosti zrady na Bohu, paktu s ďáblem, hnusného spolčování s démony. Podstatou bylo tu nutkání rouhat se vycházející ze samé nejsvětější svátosti, o ně a o nic jiného tu šlo, a vyjevovalo se třeba v tom, jak odpadlíci nazývali svatou Pannu Marii: „Ta tlustá ženská“, nebo v kromobyčejně sprostých poznámkách, v hrůzných oplzlostech, jež je dábel ponoukal tajně trousit při mši a jež doktor Schleppfuss, špičky prstů přes sebe, doslovně reprodukoval – vkus mi zapovídá uvádět je tu, Schleppfussovi však nikterak nevyčítám, že si žádný vkus nepřipouštěl a ctil jen a jen vědu. Bylo jen zvláštní dívat se, jak si studenti veškeré výrazy svědomitě zapisují do svých sešitů ve voskovaném plátně. Podle Schleppfusse tohle všechno, zlo i sám jeho podněcovatel, nebylo než nutný výron a nevyhnutelné příslušenství posvátné existence samotného Boha; tak jako ani neřest nesestávala jen ze sebe sama, nýbrž svou slastnosi čerpala ze slizkého očerňování ctnosti, jeho nebýt, neměla by se kde vkořenit; jinak řečeno neřest povstávala z využívání svobody, to jest možnosti hřešit, jež je inherentní samému aktu stvoření.

Tady se artikulovala jistá logická nedokonalost všemoci a všelaskavosti Boha, neboť jednoho nebyl schopen: stvořené, tedy to, co vyňal ze sebe sama a co bylo poté mimo něj, obdařit neschopností hříchu. To by bývalo znamenalo všemu, co stvořil, odnít svobodnou vůli odvrátit se od Boha – a to by byl býval výtvor a výplod nedokonalý, ba vlastně by to ani výtvor a výplod božský nebyl. Logické dilema Boha tkvělo v tom, že nebyl s to vdechnout těm, jež stvořil, Člověku a andělům, zároveň samostatnost volby, tedy svobodnou vůli, i dar neschopnosti hřešit.

Zbožnost a ctnost spočívaly tedy v tom, svobody, již Bůh musel poskytnout těm, jež stvořil, užívat vhodně, to jest neužívat jí vůbec – což ovšem, když tak člověk poslouchal Schleppfuse, potom vypadalo, jako kdyby ono neužívání zmíněné svobody znamenalo určité existenciální oslabení, umenšení intenzity jsoucnosti mimobožského výtvoru.

Svoboda. Jak podivně se vyjímalo to slovo ve Schleppfussových ústech! Ano, jistě, byl na něm důraz religiózní, Schleppfuss mluvil jako teolog, a vůbec nemluvil o svobodě opovržlivě, naopak, dovodil, jaký hluboký význam Bůh této myšlence nepochybně přikládal, když člověka a anděly raději vydal napospas hříchu, než aby jim odepřel svobodu. Dobrá, svoboda byla opakem vrozeného bytí bez hříchu, svoboda, to znamenalo z vlastní vůle zachovávat věrnost Bohu, nebo si začínat s démony a dokázat pří mši mumlat cosi strašlivého. To byla definice, jakou poskytovala psychologie náboženství. Jenomže svoboda přece v životě lidí na této zemi i v ději…