Doktor Faustus

XIV

MYSTIKU ČÍSEL NEMÁM V OBLIBĚ, A SKLON K NÍ jsem si u Adriana, u něhož se projevoval odjaktěživá, neokázale, leč zjevně, uvědomoval vždy nikoli bez stísněnosti. Že však předchozí kapitole připadlo zrovna číslo XIII, na něž se všeobecně pohlíží s bázní a jež platí za neblahé, to ovšem kvituji bezděky s mocným souhlasem, a skoro jsem v pokušení považovat to za víc než pouhou náhodu. O náhodu tu rozumně řečeno přece jen jde, a to proto, že v podstatě celý tento komplex zkušeností z univerzity v Halle, stejně jako ještě předtím přednášky Kretzschmarovy, tvoří přirozenou jednotu, protože jsem však, jen a jen z ohledů na čtenáře, který se vždy shání po místech, kde by si odpočal, po cézurách a nových začátcích, rozdělil do vícera kapitol, co podle mého upřímného mínění jako spisovatele na něco podobného vůbec nemá nárok. Kdyby tedy bylo po mém, vězeli bychom stále ještě u kapitoly XI, a jen proto, že tíhnu k ústupkům, dostalo se doktoru Schleppfussovi kapitoly XIII. Přeji mu ji – ba více než to, byl bych i tak celé anamnestické mase vztahující se k létům našich studií v Halle přál číslo XIII; říkal jsem přece již, že mi vzduch tohoto města, vzduch teologický, nečinil dobře a že má hospitantská účast na Adriánově studiu byla obětí, již jsem přinášel, za mnoha nelibých pocitů, na oltář našeho přátelství.

Našeho? Řeknu spíše: mého, protože Adrian nikterak netrval na tom, abych mu sedával po boku, když poslouchal Kumpfa nebo Schleppfusse, ba abych kvůli tomu i zanedbával své zapsané přednášky. Činil jsem tak naprosto dobrovolně, pouze z neodbytné touhy slyšet, co poslouchá on, vědět, co do sebe on vstřebává, zkrátka dávat naň pozor – neboť to mi připadalo vždy nejvýš nezbytné, i když bezúčelné. Vyslovuji se tu o uvědomění věru zvláštně pomíchaném: naléhavost – a bezúčelnost. Bylo mi zcela jasné, že mám před sebou život, jejž je snad možno střežit, avšak nikoliv změnit, nikoliv ovlivnit, a do nutkání mít jej neustále na očích, nehnout se od přítele, asi se již mísila i předtucha, že jednou bude mým úkolem podat biografický počet z dojmů jeho mládí. Neboť tolik je snad zřejmo, že jsem se o všem výše uvedeném nerozepisoval vůbec především proto, abych vysvětlil, proč mně nebylo v Halle nijak zvlášť dobře, nýbrž ze stejné příčiny, proč jsem se tak podrobně rozepisoval o kaisersaschernských přednáškách Wendella Kretzschmara: totiž proto, že mi záleží a musí záležet na tom, abych ze čtenáře učinil svědka Adriánových duchovních zážitků.

Ze stejné příčiny jej ted hodlám pozvat, aby nás, mladé syny Múz, doprovázel na společných putováních, na něž jsme se vydávali z Halle v příznivějších ročních obdobích. Jako Adriánův krajan a intimus, a protože jsem, ač sám neteolog, neskrývaně projevoval výrazný zájem o náboženskou vědu, byl jsem vždy vlídně přijímaným hostem mezi členstvem křesťanského sdružení „Winfried“ a směl jsem se opětovně zúčastňovat hromadných výprav na venkov, za nichž se holdovalo požitkům ze všeho zeleného, co Bůh stvořil.

Bylo těch výprav více než těch, jichž jsme se účastnili i my; asi tu nemusím říkat, že Adrian nebyl nikterak horlivým spolkařem a své členství více hrál, než že by do puntíku dostával jeho povinnostem a přímo jím žil. Dal se pro „Winfried“ získat, protože nebyl nezdvořilý a aby prokázal dobrou vůli někam se zařadit, avšak pod různými záminkami, většinou s odvoláním na svou migrénu, více než občas vynechával schůzky, jež nahrazovaly pitky, a ještě i po roce a po dni byl sedmdesátihlavému houfu příslušníků sdružení kumpánem tak málo, že i bratrské tykání mu při styku s nimi připadalo řádně nepřirozené a často se tu i přeřekl. Přesto jej všichni ve sdružení ctili a v halase, který se mu ozval v ústrety, pokud, je tu třeba říci výjimečně, přišel na schůzi do zakouřené oddělené místnosti v hostinci „U čepice“, bylo sice trochu uštěpačnosti nad jeho samotářstvím, jinak však byl míněn upřímně. Neboť všichni si cenili jeho účasti na teologicko-filozofických debatách, v nichž, aniž je snad řídil, svými připodotknutími často vyvolával zajímavé zvraty; zvláště však jeho muzikálnosti, jež tu byla velice užitečná, poněvadž obvyklé sborové zpěvánky stolovníků doprovázel na klavír zvučněji a povzbudivěji než jiní, kteří se o to rovněž pokoušeli, a shromážděné kumpány, podněcován prvním předsedou, Baworinským, dlouhým brunetem s očima věčně přimhouřenýma a ústy našpulenými, jako kdyby se chystal si pohvizdovat, potěšil i sólovým přednesem, Bachovou toccatou, větou z Beethovena nebo ze Schumanna. Ale i nevyzván usedl mnohdy ve spolkové místnosti k rozklíženě znějícímu pianu, silně připomínajícímu nedokonalý nástroj, na němž nám kdysi Wendell Kretzschmar v sále „Obecně prospěšné“ skýtal svá poučení, a pohroužil se do volného experimentování – zejména vždy před zahájením schůze, když se dosud čekalo, až kroužek bude úplný. Vcházel vždycky tak svérázně, že na to nelze zapomenout, letmo pozdravil, někdy si ani neodložil a s přemítavým výrazem v tváři, neohlížeje se vpravo vlevo, vydal se ke klavíru, jako kdyby ten byl vlastně důvodem, proč sem vůbec přišel, a s rázným úhozem, obočí vytažené, tak vždy zdůrazňoval přechodové tóny, zkoušel melodická spojení, introdukce a provedení témat, tak jak jej asi napadla cestou. To, jak si to vždy bez váhání namířil rovnou ke klavíru, mělo v sobě cosi jako touhu po spočinutí, po útočišti, jako kdyby se lekal té místnosti a těch, kdo v ní byli, jako kdyby hledal u nástroje, tedy vlastně u sebe sama, záštitu před jakousi matoucí cizotou, v níž se ocitl.

Někdy, jak tak hrál a hrál, upínaje se k nějaké utkvělé myšlence, proměňuje ji a jemně tvaruje, zeptal se jeden z těch, co jej obklopovali, mrňous Probst, čekatelský typ, plavovlasý, s delší mastnou kšticí: „Co je to?“

„Nic,“ odpověděl mu hrající Adrian a zavrtěl při tom hlavou tak, jako kdyby odháněl nějakou mouchu.

„Jak to, že nic,“ opáčil Probst otázkou, „když něco hraješ?“

„Vymýšlí si,“ vysvětlil mu dlouhán Baworinski chápavě.

„Vymýšlí?!“ vyhrkl Probst s upřímným úlekem a svýma vodově m…