Doktor Faustus

VI

POKUD JDE 0 MÉ RODNÉ MĚSTO NAD ŠÁLOU, Cizinci vysvětleme, že leží poněkud jižněji města Halle, směrem k Duryňsku. Skoro bych byl řekl, že tam leželo – byl jsem mu totiž vzdálen tak dlouho, že se mi ponořilo kamsi do minulosti.

Avšak jeho věže se stále ještě vypínají do výše na témž náměstí, a nevím nic o tom, že by snad do této chvíle jeho architektonický obraz byl krutými nepohodami války doznal nějaké úhony, což bv pro jeho historické krásy bylo nanejvýš politováníhodné.To dodávám dosti poklidně, poněvadž s nemalým počtem obyvatelstva, i toho, jež bylo nejtíže postiženo a zbaveno domova, sdílím pocit, že se nám dostává pouze toho, co jsme uštědřili, a pokud bychom snad pykali strašlivěji, než jsme předtím hřešili, nechť nám zní v uších přísloví, kdo seje vítr, že sklízí bouři.

Ani Halle samo, město Handelovo, ani Lipsko, město svatotomášského kantora, ani Výmar, ba ani dokonce Dessau a Magdeburg nejsou daleko; avšak Kaisersaschern, železniční uzel, se svými 27 000 obyvatel vystačí si samo a jako každé německé město si připadá jako kulturní centrum zaslouživší se o dějiny.

Je živo z rozmanitého průmyslu, jako strojního, kožařského, tkalcovského, chemického, mlýnského a zhotovování armatur, a vedle kulturněhistorického muzea, jež se chlubí mučírnou s drsnými nástroji trýznění, vlastní ještě velice hodnotnou knihovnu s 25 000 svazky a 5000 rukopisy, mezi nimi dvěma aliteračními zaklínadly, jež někteří učenci pokládají za ještě starší než merseburská, ostatně podle obsahu zcela nevinnými, zaříkávajícími toliko trochu deště, ve fuldském nářečí. – V desátém století bylo město biskupstvím, poté ještě od počátku dvanáctého do čtrnáctého století. Má zámek a dóm, a v něm ukazují hrobku císaře Otty III., vnuka Adelhaidina, a syna Theophana, jenž si dával říkat-Imperator Romanorum et Saxonicus, avšak ne proto, že by snad býval chtěl být Sasem, nýbrž v tom smyslu, v jakém Scipio užíval přídomku Africanus, tedy protože Sasy porazil. Když v roce 1002 po vyhnání z milovaného Říma v zármutku zemřel, byly jeho tělesné ostatky převezeny do Německa a pohřbeny v kaisersaschernském dómu – značně proti jeho vkusu, neboť sám byl přímo arcivzorem antipatie vůči všemu německému a po celý svůj život strádal studem, že je Němec.

Je třeba říci o městě, o němž nyní přece jen raději mluvím v čase minulém, ježto tu hovořím o Kaisersaschernu našich mladistvých zážitků – je třeba říci o tomto městě, že si jak pokud jde o atmosféru, tak i vnějším vzezřením uchovalo v sobě cosi výrazně středověkého. Staré chrámy, věrně konzervované měšťanské domy a sýpky, stavby s nezakrytým, na odiv vystavovaným dřevěným trámovím a s převislými patry, kulaté vížky s hrotitými střechami v hradbách, náměstí osázená stromy, vydlážděná kočičími hlavami, radnice ve stavebním stylu pohybujícím se někde mezi gotikou a renesancí, se zvonicí na vysoké střeše, pod ní a pode dvěma dalšími špičatými věžemi lodžie, jež, tvoříce arkýře, sestupovaly po čelní straně až do přízemí – něco takového znamená pro životní pocit nepřerušené spojení s minulostí, ba víc než to, jako kdyby mělo na čele vepsánu onu proslulou formuli nadčasovosti, ono scholastické Nunc stans. Identita místa, stejného jako před třemi sty, před devíti sty lety, prosazuje se proti plynutí času, jenž se nad ním žene a jedno nepřestajně mění, druhé však – to, co je pro obraz onoho místa rozhodující – z piety, to jest ze zbožného vzdoru vůči času a z hrdosti nad ním, nadále je takové jako povždy, k připomínce a pro důstojenství.

Tolik pokud jde o pouhý obraz města. Leč zůstalo ve vzduchu vězet cosi z toho, v jakém stavu byla lidská mysl v posledních desítiletích patnáctého století, hysterie skonávajícího středověku, cosi z latentní duševní epidemie: zvláštní, říkat něco takového o rozumově střízlivém moderním městě (jenže ono nebylo moderní, bylo staré, a stáří je minulost jakožto přítomnost, minulost pouze překrytá přítomností) –? zdá se to třeba odvážné, avšak bylo si možno představit, že tu případně zničehonic vypukne nějaké hnutí za dětskou křižáckou výpravu, nějaký tanec svatého Víta, vizionářsky utopistické kázání nějakého takového „hloupého Honzy“ s hranicemi na upalování světských kacířů, se všelikými nadpozemskými zázraky a mystickými procesími lidu. Pochopitelně se to nestalo – jak by také mohlo? Policie by nic takového nepřipustila, v souladu s dobou a jejím řádem. A přesto! K čemu všemu už v našich časech policie nemlčela – a právě v souladu s dobou, jež takové věci ponenáhlu zase už připouští. Tato doba sama tíhne, tajně, nebo také vůbec ne tajně, naopak velice vědomě, s podivně samolibou vědomostí, jaká člověka nutí pochybovat o pravosti a prostotě života a možná plodí nějakou zcela falešnou, neblahou historičnost – tíhne tedy, to pravím, dokonce zpět k oněm epochám a s nadšením opakuje symbolické úkony, jež mají v sobě cosi temného, co duchu nové doby uštědřuje políček do tváře, jako pálení knih a další věci, jichž b…