Smrt v Benátkách

Po několika letech neklidu, několika pokusných pobytech tu a onde zvolil si brzy za trvalé bydliště Mnichov a žil tam ve stavu měšťanské váženosti, jaké se dostane duchu ve zvláštních ojedinělých případech. Manželství, do něhož vstoupil v ještě mladistvém věku s dívkou z učenecké rodiny, bylo po krátké době štěstí rozloučeno smrtí. Zůstala mu dcera, teď už provdaná. Syna nikdy neměl.

Gustav von Aschenbach byl trochu míň než prostřední velikosti, snědý, vyholený. Jeho hlava vypadala poněkud příliš velká na postavu skoro útlou. Vlasy dozadu sčesané, na temeni prořídlé, na spáncích velmi husté a silně prošedivělé, vroubily vysoké, rozervané a jakoby zjizvené čelo. Můstek zlatých brýlí se skly bez obrouček zarýval se do kořene silného, ušlechtile zahnutého nosu. Ústa byla velká, často ochablá, často najednou úzká a napjatá; tváře hubené a zbrázděné, pěkně utvářená brada byla měkce rozštípena, Zdálo se, že se přes tu hlavu, většinou bolestně nakloněnou na stranu, přehnaly významné osudy, a přece to bylo umění, jež zde převzalo ono vytváření fyziognomie, které jindy bývá výsledkem těžkého, pohnutého života. Za tím čelem se zrodily jiskřivé repliky rozmluvy mezi Voltairem a králem o válce; ty oči, hledící znaveně a hluboce brýlemi, viděly krvavé inferno lazaretů ze Sedmileté války. Vždyť i osobně vzato je umění umocněný život. Oblažuje hlouběji, stravuje rychleji. Vrývá do tváře svého služebníka stopy imaginárních a duchovních dobrodružství, a i při klášterní tichosti vnější existence natrvalo vyvolává zhýčkanost, přejemnělost, únavu a zvídavost nervů, jakou sotva dovede zplodit život plný prostopášných vášní a požitků.

Několik záležitostí světského i literárního rázu zdrželo spisovatele, chystajícího se na cestu, ještě asi dva týdny po oné procházce v Mnichově. Konečně přikázal, aby jeho vila byla do čtyř neděl přichystána k nastěhování, a odjel jednoho dne mezi polovicí a koncem května nočním vlakem do Terstu, kde prodlel jen čtyřiadvacet hodin a vstoupil příštího rána na loď odjíždějící do Pulje.

Hledal něco cizího, k čemu neměl žádné vztahy, čeho by se přesto dalo rychle dosáhnout, a tak se usadil na jaderském ostrovu vychvalovaném už několik let, nedaleko istrijského pobřeží, s malebně rozedranými venkovany, promlouvajícími pracizími zvuky, a s krásně rozervanými skupinami útesů tam, kde bylo širé moře. Ale déšť a těžký vzduch, úzkoprsá, uzavřená rakouská hotelová společnost a nedostatek toho klidného a vroucného vztahu k moři, jaký skýtá jen mírný písčitý břeh, to vše ho mrzelo a bránilo mu v pocitu, že našel místo, jež hledal; zneklidňovalo, že ho uvnitř cosi pudilo, nebylo mu ještě zřejmo kam, studoval lodní spoje, rozhlížel se pátravě kolem a najednou, zároveň překvapivě i samozřejmě vyvstal mu cíl před očima. Chceme-li přes noc dospět k něčemu nesrovnatelnému, pohádkově odlišnému, kam se dáme? Vždyť je to jasné. Co tu chce? Zabloudil. Tam chtěl cestovat. Neotálel s výpovědí v místě toho mylného pobytu. Půl druhého týdne po příjezdu …