Smrt v Benátkách

Nasnídal se bez chvatu, a když do sálu vešel vrátný, jenž smekl čepici s prýmky, vzal si od něho několik dopisů, které za ním byly poslány, a některé z nich otevřel, pokuřuje cigaretu. Tak se stalo, že tu ještě byl, když vešel pozdní spáč, na něhož u protějšího stolu čekali.

Vešel skleněnými dveřmi a šel napříč tichou místností ke stolu svých sester. Jak držel trup, jak pohyboval koleny a našlapoval nohama v bílých střevících, to vše dodávalo neobyčejný půvab jeho chůzi, jež byla velmi lehká, zároveň jemná i hrdá a ještě zkrásněla dětskou stydlivosti, s níž cestou dvakrát, obraceje hlavu do sálu, otevřel a sklopil oči. S úsměvem, s polohlasným slovem, jež pronesl svou měkce splývavou mateřštinou, usedl na své místo, a obzvlášť nyní, kdy se k divákovi obrátil v plném profilu, podivil se Aschenbach nanovo, ba ulekl se opravdu božské krásy toho lidského stvoření. Hoch měl dnes lehký oblek s tričkem z modře a bíle pruhované prací látky se stuhou z červeného hedvábí na prsou, u krku uzavřený jednoduchým bílým stojatým límcem. Na límci však, který se ani zvlášť nehodil k rázu obleku, spočíval květ hlavy s nesrovnatelným půvabem — hlava Erótova s nažloutlým nádechem parského mramoru, s jemným a vážným obočím, spánky a ucho tmavě a měkce pokryty pravoúhle vybíhajícími prstenci vlasů.

Dobré, dobré! myslil si Aschenbach s odborně chladným schvalováním, do kterého umělci tváří v tvář mistrovskému dílu halí někdy své nadšení, své vytržení. A myslil si dále: Věru, kdyby mě neočekávaly moře a pláž, zůstal bych tady, dokud zůstaneš ty! Takto však prošel za pozornosti personálu dvoranou, sestoupil po terase a šel rovnou přes prkenný můstek k pláži vyhrazené pro hotelové hosty. Dal si ukázat najatou plážovou budku od bosého starce v plátěných kalhotách, námořnickém tričku a slaměném klobouku, který tam působil jako plavčík, dal si postavit stůl a židli na plošinu z prken a písku a uvelebil se v lehátku, které si přisunul blíž k moři do voskově žlutého písku.

Pohled na pláž, ta podívaná na kulturu, jež se na pokraji živlu oddává bezstarostnému smyslovému požitku, bavil a těšil ho jako vždycky. Šedivé a mělké moře bylo už oživeno brouzdajícími se dětmi, plavci, pestrými postavami, jež s pažemi zkříženými pod hlavou ležely na písčinách. Jiní veslovali v malých, červeně a modře natřených člunech bez kýlu a se smíchem se potápěli. Před táhlou řadou kabin, na jejichž plošinách seděli lidé jako na malých verandách, se střídal pohyb a líně roztažený klid, návštěvy a hovor, pečlivá ranní elegance vedle nahoty, jež s troufalou bezstarostností užívala svobod toho místa. Vpředu na vlhkém a pevném písku procházeli se někteří v bílých koupacích pláštích, ve volných košilových oděvech sytých barev. Mnohotvárný písečný hrad po pravici, zbudovaný dětmi byl kolem dokola posázen malými vlajkami v barvách všech zemí. Prodavači škeblí, koláčů a ovoce prostírali vkleče své zboží. Vlevo před jednou z kabin, jež stály napříč k ostatním a k moři a na této straně uzavíraly pláž…