Smrt v Benátkách

Den co den řídil teď své žhoucí čtverospřeží po nebeských prostorách nahý bůh s rozpálenými tvářemi a jeho žluté kadeře vlály ve východním větru, jenž se zároveň bouřlivě zvedl. Bělavě hedvábný lesk se prostíral na dálkách líně se převalujícího moře. Písek byl žhavý. Pod stříbřitě mihotavou modří éteru byly před plážovými budkami nataženy rezavě zbarvené plachty a na ostře ohraničeném stinném místě, které tak vzniklo, trávili lidé dopolední hodiny. Ale nádherný byl i večer, když rostliny v parku voněly jako balzám, když hvězdy nahoře provozovaly svůj taneční rej a mumlání moře, tmou obestřeného, tiše stoupalo vzhůru a promlouvalo k duši. Takový večer choval v sobě radostný příslib nového slunečného dne s lehce uspořádanou zahálkou a vyzdobeného nespočetnými možnostmi líbezné náhody, jež se tu vyskytovaly jedna těsně vedle druhé.

Host, kterého zde zadržela tak příhodná nehoda, byl dalek toho, aby spatřoval důvod k opětnému odjezdu v tom, že dostal zpět svůj majetek. Po dva dny se musel trochu uskrovnit a přicházet do jídelny v cestovním obleku. Když potom konečně složili zas v jeho pokoji zatoulané břemeno, úplně vybalil a naplnil svými věcmi skříň a přihrádky, rozhodnut, že zůstane zatím na neurčito, potěšen, že může trávit hodiny na pláži v hedvábném obleku a k večeři se zas ukázat u svého stolku ve vhodném večerním úboru.

Blaživý stejnoměrný rytmus tohoto života jal ho už do svého zakletí, měkká a skvělá mírnost této životosprávy ho rychle obloudila. Opravdu, jaký to pobyt, který pohotově spojuje půvaby pěstěného lázeňského života u jižního břehu s důvěrnou blízkostí toho podivného a kouzelného města! Aschenbach nemiloval požitek. Kdykoli a kdekoli bylo třeba oddat se nečinnosti, odpočívat, mít se dobře, zatoužil brzo — a bývalo tomu tak zejména v mladších letech — s neklidem a nechutí zpátky do vznešené námahy, do posvátně střízlivé služby svého všedního dne. Jen toto místo ho proměňovalo jako kouzlem, uvolňovalo jeho vůli, oblažovalo ho. Dopoledne, pod stínící plachtou své budky, když snil, zahleděn do dálky přes blankyt jižního moře, nebo také za vlahé noci, opřen o polštáře gondoly, která ho z náměstí svátého Marka, kde dlouho prodléval, vezla pod nebem plným velkých hvězd zpátky na Lido — a pestrá světla i rozplývající se zvuky serenády zůstávaly vzadu, rozpomněl se někdy na svou vilu v horách, na místo svého letního zápolení, kde mraky táhnou hluboko zahradou, strašné bouřky večer zhášejí světlo v domě a havrani, které krmí, poletují ve vrcholcích smrků. Pak se mu třeba zdálo, že je unesen do země elysejské, na konec světa, kde je lidem přán život nejlehčí, kde není sněhu a zimy, ani bouře a proudících lijáků, nýbrž Okeanos ustavičně vydychuje lehce chladivý vánek a v blažené nečinnosti míjejí dny bez práce, bez boje, zasvěceny jen a jen slunci a jeho slavnostem.

Mnohokrát, skoro ustavičně viděl Aschenbach hocha Tadzia; omezený prostor, životní pořádek každému daný způsoboval, že krásný hoch mu byl přes den s krátkými přestávka…