Smrt v Benátkách

Ve čtvrtém týdnu svého pobytu na Lidu zpozoroval Gustav von Aschenbach několik zarážejících skutečností, které se týkaly vnějšího světa. Za prvé se mu zdálo, jakoby přes postupující roční dobu návštěva v hotelu spíš klesala, než vzrůstala, a zejména jako by němčina kolem něho mizela a zmlkala, takže u stolu na pláži nakonec doléhaly k jeho sluchu už jen cizí zvuky. Jednoho dne pak u kadeřníka, k němuž teď často docházel, zachytil v rozmluvě slovo, nad nímž se zarazil. Kadeřník se zmínil o německé rodině, jež právě odjela po krátkém pobytu, a dodal povídavé a lichotivě: „Vy, pane, zůstanete; vy se té nemoci nebojíte.“ Aschenbach se na něho podíval. „Nemoci?“ opakoval. Mluvka zmlkl, tvářil se, jako by měl napilno, přeslechl otázku. A když byla pronesena naléhavěji, prohlásil, že o ničem neví, a s rozpačitou výmluvností se snažil vytočit.

To bylo v poledne. Odpoledne zajel Aschenbach za bezvětří a prudkého slunečního žáru do Benátek, neboť ho poháněla posedlost, aby se vydal za polskými sourozenci, které viděl jít s jejich průvodkyní k přístavišti parníků. Ale u čaje, když seděl u svého kulatého stolku na stinné straně náměstí, zvětřil najednou ve vzduchu podivnou vůni, o které se mu teď zdálo, že pronikala k jeho čichu již po kolik dní, aniž mu vnikla do povědomí — nasládle lékárenský zápach, který připomínal bídu a rány a podezřelou čistotu. Zkoumal a přemýšlivě rozeznával ten pach, dokončil svačinu a opustil náměstí na straně proti chrámu. V úzkém prostoru byl zápach silnější. Na nárožích byla vylepena tištěná návěští, kterými otcové města varovali obyvatelstvo se zřetelem k jistým onemocněním zažívací soustavy, jež jsou při tomto počasí na denním pořádku, před požíváním ústřic a škeblí, též před vodou z kanálů. Bylo zřejmé, že výnos cosi zastírá. Na mostech a náměstích mlčky postávaly hloučky lidí; a cizinec stál mezi nimi bádaje a hloubaje.

Majitele krámu, který stál mezi šňůrami korálů a falešnými ametystovými šperky ve dveřích svého krámu, požádal, aby mu pověděl, odkud pochází ten prožluklý zápach. Obchodník si ho změřil těžkýma očima a chvatně se vzchopil. „Předběžná opatření, pane!“ odpověděl s hojnými posunky. „Policejní nařízení, které lze jen schvalovat. To počasí doléhá, scirocco není prospěšné zdraví. Zkrátka, rozumíte — opatrnost snad přemrštěná…“ Aschenbach mu poděkoval a šel dál. Také na parníku, který ho vezl zpátky na Lido, cítil teď pach prostředků proti choroboplodným zárodkům.

Po návratu do hotelu odebral se ihned do dvorany ke stolu s novinami a hledal v nich. V cizojazyčných nenašel nic. Domácí noviny zaznamenávaly zprávy, uváděly kolísavá čísla, opakovaly úřední zapírání a pochybovaly o jejich pravdivosti. Tím se vysvětlovalo, proč němečtí a rakouští hosté odjeli. Příslušníci ostatních národností patrně nic nevěděli, nic netušili, nebyli dosud znepokojeni. „Má se mlčet!“ pomyslil si Aschenbach rozechvěn a hodil noviny zpátky na stůl. „Má se to zamlčet!“ Ale zároveň se mu srdce naplnilo zadostiučiněním z dobrodruž…