Smrt v Benátkách

Thomas Mann

59 

Elektronická kniha: Thomas Mann – Smrt v Benátkách (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: mann04 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Thomas Mann: Smrt v Benátkách

Anotace

Stěžejní dílo nositele Nobelovy ceny za literaturu o spisovateli Gustavu von Aschenbachovi a jeho snaze uniknout každodenní rutině cestou do Benátek.
Ve městě na laguně se osudově setkává se čtrnáctiletým Tadziem, který v Aschenbachovi probudí do té doby skrývané homosexuální sklony. Platonické milostné vzplanutí naruší stereotyp spisovatelova života. Na pozadí morové epidemie, která v Benátkách vypukla, zažívá Aschenbach dny největší radosti i strachu.

O autorovi

Thomas Mann

[6.6.1875-12.8.1955] Thomas Mann, německý prozaik a esejista, představitel německého realismu, se narodil roku 1875 v Lübecku. Narodil se do patricijské obchodní hansovní rodiny. Otec byl obchodníkem s obilím, matka Julie da Silva Bruhn s poloviční Brazilkou. Po otcově smrti a rozpadu firmy roku 1893 se rodina přestěhovala do Mnichova, kde Thomas Mann žil až do roku 1933. Thomas Mann byl volontérem...

Thomas Mann: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, ,

Název originálu
Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Smrt v Benátkách“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Ve čtvrtém týdnu svého pobytu na Lidu zpozoroval Gustav von Aschenbach několik zarážejících skutečností, které se týkaly vnějšího světa. Za prvé se mu zdálo, jakoby přes postupující roční dobu návštěva v hotelu spíš klesala, než vzrůstala, a zejména jako by němčina kolem něho mizela a zmlkala, takže u stolu na pláži nakonec doléhaly k jeho sluchu už jen cizí zvuky. Jednoho dne pak u kadeřníka, k němuž teď často docházel, zachytil v rozmluvě slovo, nad nímž se zarazil. Kadeřník se zmínil o německé rodině, jež právě odjela po krátkém pobytu, a dodal povídavé a lichotivě: „Vy, pane, zůstanete; vy se té nemoci nebojíte.“ Aschenbach se na něho podíval. „Nemoci?“ opakoval. Mluvka zmlkl, tvářil se, jako by měl napilno, přeslechl otázku. A když byla pronesena naléhavěji, prohlásil, že o ničem neví, a s rozpačitou výmluvností se snažil vytočit.

To bylo v poledne. Odpoledne zajel Aschenbach za bezvětří a prudkého slunečního žáru do Benátek, neboť ho poháněla posedlost, aby se vydal za polskými sourozenci, které viděl jít s jejich průvodkyní k přístavišti parníků. Ale u čaje, když seděl u svého kulatého stolku na stinné straně náměstí, zvětřil najednou ve vzduchu podivnou vůni, o které se mu teď zdálo, že pronikala k jeho čichu již po kolik dní, aniž mu vnikla do povědomí — nasládle lékárenský zápach, který připomínal bídu a rány a podezřelou čistotu. Zkoumal a přemýšlivě rozeznával ten pach, dokončil svačinu a opustil náměstí na straně proti chrámu. V úzkém prostoru byl zápach silnější. Na nárožích byla vylepena tištěná návěští, kterými otcové města varovali obyvatelstvo se zřetelem k jistým onemocněním zažívací soustavy, jež jsou při tomto počasí na denním pořádku, před požíváním ústřic a škeblí, též před vodou z kanálů. Bylo zřejmé, že výnos cosi zastírá. Na mostech a náměstích mlčky postávaly hloučky lidí; a cizinec stál mezi nimi bádaje a hloubaje.

Majitele krámu, který stál mezi šňůrami korálů a falešnými ametystovými šperky ve dveřích svého krámu, požádal, aby mu pověděl, odkud pochází ten prožluklý zápach. Obchodník si ho změřil těžkýma očima a chvatně se vzchopil. „Předběžná opatření, pane!“ odpověděl s hojnými posunky. „Policejní nařízení, které lze jen schvalovat. To počasí doléhá, scirocco není prospěšné zdraví. Zkrátka, rozumíte — opatrnost snad přemrštěná…“ Aschenbach mu poděkoval a šel dál. Také na parníku, který ho vezl zpátky na Lido, cítil teď pach prostředků proti choroboplodným zárodkům.

Po návratu do hotelu odebral se ihned do dvorany ke stolu s novinami a hledal v nich. V cizojazyčných nenašel nic. Domácí noviny zaznamenávaly zprávy, uváděly kolísavá čísla, opakovaly úřední zapírání a pochybovaly o jejich pravdivosti. Tím se vysvětlovalo, proč němečtí a rakouští hosté odjeli. Příslušníci ostatních národností patrně nic nevěděli, nic netušili, nebyli dosud znepokojeni. „Má se mlčet!“ pomyslil si Aschenbach rozechvěn a hodil noviny zpátky na stůl. „Má se to zamlčet!“ Ale zároveň se mu srdce naplnilo zadostiučiněním z dobrodruž…