Světlana Alexijevičová

Světlana Alexandrovna Alexijevičová (Святлана Аляксандраўна Алексіевіч) je běloruská spisovatelka a novinářka, píšící převážně rusky. V roce 2015 získala Nobelovu cenu za literaturu jako první běloruská autorka. Její tvorba se soustředí na dokumentární literaturu, která zaznamenává svědectví lidí zasažených historickými událostmi, jako byla Druhá světová válka, sovětská intervence v Afghánistánu nebo černobylská katastrofa.

Narodila se v roce 1948 v ukrajinském Stanislavu (dnes Ivano-Frankivsk). Její otec byl Bělorus, matka Ukrajinka. Po ukončení otcovy vojenské služby se rodina přestěhovala do Běloruska, kde oba rodiče pracovali jako učitelé. Alexijevičová vystudovala žurnalistiku na Běloruské státní univerzitě v Minsku a následně působila jako novinářka v regionálním tisku i v literárním časopise Neman.

Během své novinářské kariéry shromažďovala výpovědi lidí, kteří prožili válečné konflikty či katastrofy. Její knihy, založené na těchto svědectvích, často odhalují nelehkou pravdu o sovětské minulosti a jejích důsledcích. Kvůli kritickému postoji k režimu prezidenta Alexandra Lukašenka čelila v Bělorusku cenzuře a politickému tlaku. V roce 2000 odešla do exilu a žila v různých evropských zemích, včetně Francie, Německa a Švédska. Do Minsku se vrátila v roce 2011, i když její díla v Bělorusku nadále narážejí na oficiální nepřízeň.

• Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas, 2018 (Последние свидетели: сто недетских колыбельных, 1985)
• Válka nemá ženskou tvář, 1986 (У войны не женское лицо, 1984)
• Zinkoví chlapci, 2016 (Цынкавыя хлопчыкі, 1989)
• (Зачарованные смертью, 1993)
• Modlitba za Černobyl: kronika budoucnosti, 2002 (Чернобыльская молитва, 1986)
• Doba z druhé ruky: konec rudého člověka, 2015 (Время секонд хэнд, 2013)

Knihovny a divadla osiřely. Nahradily je trhy a obchodní centra.

Komunista je ten, který Marxe četl, a ntikomunista ten, kdo ho pochopil.

Černobyl… To byla válka nad všechny války. Člověk se nemůže nikde zachránit. Ani na zemi, ani ve vodě, ani v nebi.

Za všechny jsem se modlila, prosila jsem: “Jdou a nekoukají napravo nalevo. Jdou a věří, že činí dobro. Ale copak je možné se samopalem a nožem činit dobro? Vejdou do domu a když nikoho nenajdou, střílejí do dobytka, do nábytku. Vkročíte do města a tam leží kráva s prostřeleným vemenem… nebo rozstřílené sklenice se zavařeninou… Střílejí všude, jedni na tu stranu, druzí na tamtu. Bože, přiveď je prosím k rozumu!

Světlana Alexijevičová