"...nevzlykej?" (1968)
Vám poděkování
a vřelá objetí
za provokování
a střelbu do dětí
A naše domovy
nechť jsou vám domovem
Svědky jsou hřbitovy
páchnoucí olovem
Vím byla by to chyba
plivat na pomníky
Nám zbývá naděje
My byli jsme a budem
Balšóje vam spasíbo
bráťja zachvátčiki
Spasíbo bólšeje
Nikagdá nězabúděm!
Nikagdá nězabúděm!!
Bratři
Co si z té doby pamatuješ?
Pramálo. Mnoha věcí jsem se aktivně zúčastňoval, ale byl to spíš proud, který člověka unášel. Pracoval jsem v televizi, v Rodinné poště, a nebylo to pranic tvůrčího. Dělal jsem, co bylo třeba, hlavně jsem sháněl hvězdy do programů a krmil bílé myšky, které se rozmnožily ve studiu. A objevoval jsem si Prahu, tu krásnou děvku.
Krásnou děvku?
Ano, každé město má svůj sexus a svoje oblečení. Například Paříž je... čtyřicetiletá štětka. Trošičku ošuntělá, malinko ležérní, kdysi krásná..., ale děvka, v letech. Mnichov, to je pětačtyřicetiletý pivní skaut, šofér, který si po šichtě chce dát svoje pivo. Není už moc pěknej, má břicho, ale je fajn. Mnichov není krásný město, ale je v něm dobře. S takovým chlapíkem se dá sedět u piva a povídat si. To je Mnichov.
A Praha?
Praha je pětadvacetiletá, někdy třicetiletá krásná děvka, která si je toho vědomá a obere tě o první i poslední. Otočí si tě kolem prstu. Nikdy jí neutečeš, protože ji hrozně miluješ. Přitom víš o všech průserech, které má - ale stejně jdeš do toho. Německy se tomu říká Hassliebe. Milostná nenávist a nenávistná láska, to, co se někdy stává ve vztahu dvou lidí. Vztah k Praze může být lhostejný a nenávistný, nebo milující a oddaný, ale nikdy nemůže být neerotický. Mám z Prahy strach, protože jsem člověk erotickej, aspoň v myšlení, a často jí podléhám. Praha rozhodně není tajnosnubná, rozhodně nebyla, když jsem ji poznal.
A teď? Stále ta mladá krásná štětka?
Stárne. Převalil se přes ni válec cizí kultury - a mě to mrzí. Vadí mně, že se z Prahy stává Babylon. A že se ta štětka prodává pod cenou. Když je člověk zamilovanej, tak ho mrzí, že se jeho holka prodává za bůra a míň. A je jedno, jestli je to v markách nebo v dolarech. Nebo v librách. Bůr je málo. Krásným štětkám se platí mnohem víc.
Dobře, vraťme se do roku šedesát osm.
Tenkrát v Praze začaly první noční kluby a striptýzy. Na Karlově mostě zpívali písničkáři. A mě potkaly první lásky k pražským holkám. Písek je bílý jak paže Daniely... Daniela byla moje velká platonická láska. Tehdy jsem žil s Helenou L., byla sice starší než já, ale miloval jsem ji a náš vztah trval dost dlouho. Potkal jsem spoustu báječnejch lidí, objevily se první kluby mládeže, první skautíci. Byla to doba plná nadějí a také obětavosti. Měli jsme velmi naivní víru, že něčím takovým nakazíme i země okolo, že se komunismus zlomí, ale to mohlo přijít až s Gorbačovem. Tenkrát ještě nebyl ten pravý čas. Revolta neměla šanci, existovaly dva bloky, které se dohodly, a s námi nepočítaly.
Ale jinak než vojskem se to nedalo zastavit. Byl to ohromný výbuch svobody, lidé už nechtěli demokratizaci, ale demokracii. A když křičeli svoboda, svoboda, tak to neznamenalo, že chtějí Svobodu Ludvíka, ale svobodu opravdovou.
Takže se začalo mluvit o kontrarevoluci...
Nutno říct, že pro Moskvu a pro Brežněva bylo Pražské jaro opravdu kontrarevolucí - ačkoliv to všechny noviny popíraly. Byly to jen záchranné kecy, tenkrát už nikdo pro socialismus nebyl, a pro socialismus moskevského typu už vůbec ne.
Ale "to jaro trvalo jen krátce". A přišlo horké léto.
Byla okurková sezona, dusno a ticho. V Praze se nic nedělo. Devatenáctého srpna jsem odjel do Nového Jičína k rodičům na dovolenou. Odtud jsem pak pokračoval do malé chatové kolonie v Chřibech, ke Kubíčkům na chatu. Tam jsem přijel dvacátého. Kolem byly jenom lesy a pět kilometrů samoty. Večer jsme měli táborák a kolem půlnoci jsme se šli projít do lesa. A pak já, kreslič z protivzdušné obrany státu, jsem na obloze rozpoznal skupinový cíl. Uprostřed noci. Byl jsem tam s kamarádkou, měl jsem s ní velké plány, ale k …
