Slovíčka
Však... býti cizincem!?...
Tvá ústa plná slůvek
zarostou žabincem...
Chceš plavat na ostrůvek
leč vprostřed jezera
vždy utopíš se v křeči...
Neotesanost řeči!
Zjitra i zvečera
být němý Bezbranný!
Bez háčku ryby lovit
Mít jazyk svázaný
Nikdy se nevyslovit!
Jak mrzák beznohý
jenž vábí pannu k tanci
postrádat eleganci...?
NE!!!... Sbírat s oblohy
zelená oblaka!
Opojen plouti světy!
Přivázat na draka
slabiky slůvka věty -
zlehounka hovořit
jazykem milování!
Oddat se čarování!!!
A ne se pitvořit!
Nežvanit u řízku -
tupě a kostrbatě!
Být Bohu nablízku!
Nořit se do závratě
Mít ze slov čtyřspřeží
vět které tryskem letí
na křídlech ze souvětí
po bílém pobřeží!
Slovíčka
Často demonstruješ svůj jedinečný vztah k jazyku. Kde jsou jeho kořeny?
Jako malý kluk jsem měl doma předměty, kterým se říká knihy. Dědeček i otec byli bibliofilové a pro krásné knížky měli slabost. Proto jsem už od útlého věku věděl, že knížky se nejen píší, ale také dělají. Seznámil jsem se s materiálem a už v devíti letech jsem dělal svoje první rytiny a grafiky. V keramičce pak přibyl další materiál: hlína, sádra, dřevo.
Jak to souvisí s jazykem?
Slovo je taky materiál. Navíc, měl jsem to v rodině. Maminka byla slovesně nadaná a psala. Tatínek miloval knížky, proto je dělal tak krásné. A odmalička jsem měl štěstí na češtináře. Na keramičce jsem dal paní učitelce Karlíkové přečíst svoje první básnické pokusy - a ona byla tak shovívavá, že mi poradila, abych si to ještě rozmyslel.
Co sis měl rozmyslet?
Zveřejnění. Zaplaťpánbůh toho česká literatura zůstala ušetřena. Musel jsem se ještě hodně učit. Doháněl jsem takové věci, jako je stavba verše nebo tvorba rýmu. To se tenkrát ve škole neučilo, důležitější byla Aurora nebo boj proletariátu za lepší poezii.
Copak je možné se naučit psát?
Se slovem je to stejné jako s hlínou, člověk se musí naučit s ní pracovat. Neznamená to, že se toho pak musí držet. Ale měl by vědět, že se může psát takhle nebo takhle, a když se fejeton napíše takhle, tak je to úvaha. Nebo že short story není román a nezačíná tím, že se někdo narodil, ale od chvíle: "Stojí to za houby," řekl Joe a napil se piva. To je short story. Znovu opakuju, není třeba to dodržovat, ale každý autor by si to měl aspoň osahat. Zjistit, že slovo je materiál a čím lépe ho ovládá, čím víc ovládá tečku, pointu nebo odmlku, tím víc může dramatizovat. Najednou jsem objevil, že v jazyce je možné násilnit, ale i tvárnit, budovat, stavět, pěstit a krášlit - daleko líp než v kterémkoliv jiném materiálu. A taky jsem zjistil, že jazyk může být strašlivá zbraň. Jazykem lze zabít mnohem spolehlivěji než čímkoliv jiným - ale musí se to umět. Takoví lidé se pak buď likvidují, nebo přeplácejí: Ferdinanda Peroutku to stálo nejdřív Buchenwald, v Únoru emigraci, a kdyby neodešel, tak by ho to stálo život.
Vraťme se k psaní. Jedna věc je studium stylu nebo slohu, a druhá věc talent. Nemyslíš?
Ano, samozřejmě, po éře čtení a studia začíná éra reprodukce. Žurnalistice se na žurnalistické fakultě nikdo nenaučí - stejně jako se psaní nenaučí ve spisovatelském kurzu. Tam je třeba Bůh, šéf - buď dá talent, nebo nedá. Bez talentu se člověk může stát dobrým písařem, dokonce i dobrým psáčem, může psát hezké slohové úkoly, ale to je všechno - nikdy se nestane dobrým novinářem ani spisovatelem. To se nelze naučit. Praxí může jen získat nebo ztratit. Navíc, mojí generaci pomohla bolševická ideologie, protože jsme se naučili číst i psát mezi řádky.
S jazykem se dá dělat úplně všechno. Dá se pokazit i napravit. Ono to čistí boty, ale taky to staví chrámy. Pořád je to ta jedna děvečka. A ta jedna královna.
V Německu jsi pracoval v rádiu jako novinář. Jazyk se stal tvým výrobním prostředkem. Jak se to projevilo?
Ano, v rádiu jsem zjistil, že nejsem ani tolik tvůrce jako spíš dělník na vinici Páně. Sdělovací prostředek mě začal otesávat. Naučil jsem se tehdy a tehdy napsat tolik a tolik …
