Šéf
Stvořil Bůh ratolest,
bych mohl věnce vázat.
Děkuji. Za bolest,
jež učí mne - se tázat.
Děkuji za nezdar:
ten naučí mne píli,
bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly.
Děkuji
Mluvili jsme o přikázáních. Řídíš se desaterem?
Celý tenhle kontinent, a nejen ten, se řídí desaterem, původními Mojžíšovými zákony. Za dva a půl tisíce let nedokázal nikdo vymyslet jedenácté přikázání. Především oněch sedm, od cti otce svého a matku svou až po aniž požádáš statku jeho - to je princip lidského spolunažívání. A s člověkem, který na to zapomene, se špatně bydlí.
Nemluvme o lidstvu. Ptal jsem se, jestli se desaterem řídíš ty?
Samozřejmě, každý člověk je tvor hříšný a občas se proviní. Třeba je sveden láskou nebo zaslepeností, případně mladickou nerozvážností. Hraním si na Pána Boha, já říkám na šéfa. Anebo ho prostě přemůžou lidské pudy - ale vždycky by to mělo být jenom načas. A člověk by si měl uvědomit, že hřeší. Aspoň to. Pak přikázání splnila svůj účel. Bezmezně je dodržují jenom světci. Nebo se to o nich říká.
Znovu se dostáváme k ženským. Obloukem.
Ano. Každý člověk je postavený jinak. Někdo je na kluky, někdo na holky a někdo na děti. S tím se nedá nic dělat, pouze je třeba se s tím vypořádat v rámci nějakých společenských pravidel. To je v každé zemi jiné a nelze dopředu říct, co je dobré a co špatné. Kdybych byl vychovaný v šíitském náboženství, tak by mi nepřipadalo divné, že moje žena musí být v mém domě ještě předtím, než dostane první menstruaci. V těch krajích je to považováno za správné, nikoliv pohoršující. I na našem kontinentě se uzavíraly sňatky zároveň s narozením dětí. Eroticko-lidské vztahy jsou v každém národě jiné, a v některých zemích se dokonce liší vesnici od vesnice.
Přiznám se, že nechodím do kostela. Na náboženství mně vždycky vadila - řekněme jistá nekompromisnost, s jakou víru předkládá.
Existují lidé, v církvi i mimo ni, kteří propadnou bigotnosti. To je hrozná věc - mají recept a patent na víru, a kdokoliv myslí jinak, je kacíř a musí se vyobcovat, ne-li rovnou upálit. To není vina náboženství ani církve, ale vypovídá to o nedostatečnosti lidí. Je snadné se prokulhat životem o náboženských berličkách - neboť jsme uvěřili, že nás čeká to lepší nahoře, a tady je to dole. Patřím spíš k lidem, kteří říkají: Proč bychom si to nevylepšili, když to tady budeme mít dobrý, tak to nahoře bude ještě lepší.
Není to kacířské?
Pravděpodobně ano. Vím, že jakýkoliv pozemský čin je z hlediska věčnosti nepatrný, ale přesto podle mne má smysl. Pro mne je víra něco, co představuje tradici. Moravu ovlivnily různé víry - protestantská, katolická, ortodoxní - a vlastně i islám. Morava je jiná než Čechy, kam nikdy Tataři, Avaři ani další nájezdníci nedojeli. V Čechách nikdy nebyl byzantský vliv. To všechno nechalo na moravské melodice i duševním vyjádření jiné stopy, než jsou patrné v Čechách. Mám někdy pocit, že právě proto se s Čechy občas špatně domlouvám, ač je mám jinak velice rád. Ale přemýšlejí jinak než Moravani. Česká víra je intelektuálnější, a mnohdy poťouchlejší - myslím to v dobrém slova smyslu. Možná se mýlím, ale mše na Moravě mi připadají zadumanější, mají daleko větší mariánskou tradici. V moravském kostele zůstalo mnohem víc ze staré víry - a ještě patrnější je to na Slovensku. Tam má církev, podobně jako v Polsku, náběh na získání mocenské pozice, něco, co v Čechách vůbec není a na Moravě sotva. Pán farár, povedzte volačo pre tu našu partaj. To znám z Bavorska, kde je to často podobné.
Říká se, že jsme nejkacířštější národ v Evropě.
Myslím, že to není pravda. Například jižní víra, ve Španělsku nebo v Itálii, je mnohem povrchnější a naveskrz praktická. Tam nějaké hloubání nad smyslem nebo čistotou víry téměř neexistuje. Lidé to ze sebe při zpovědi vysypou, dostanou rozhřešení a tím to pro ně končí. Aspoň se mi zdá, že víra je v těch zemích součástí denní potřeby - vyčistit si zuby, umýt krk a zajít do kostela. Z víry pak zbývá namnoze jenom mechanismus.
U nás je tro…
