Periferie a bohéma (1962-1966)
Dnes v noci chodil jsem se slečnou Periferií
Tančila na provaze trolejí na konečné
nekonečně dlouhý svlékací tanec
odkládajíc
plot po plotu
komín po komínu
zeď po zdi
černošedé šaty
a vyprávěla mi o lidech
kteří pro oči nevidí
a kteří nikdy - pro oči - neuvidí
a na úplně nový
světle zlatý nápěv
zpívala mi píseň
pro moje děvče
Slečna Periferie
Jaký to byl pocit, odmaturovat a být plnoletý?
Najednou jsem měl před sebou prostor - a nevěděl, co s ním. Asi jako když pustí vězně z basy a on najednou neví, co si počít se svobodou, která navíc žádnou svobodou není. Svobodu si člověk může vytvořit jen sám v sobě. To je velmi intimní a soukromá věc.
Co jsi dělal po maturitě?
Ze všeho nejdřív jsem čtyři nebo pět dní jenom spal. Naši si už mysleli, že mě vyhodili a já si něco udělal. Ve skutečnosti jsem byl jenom strašně unavenej a ožralej. No, a když jsem se probudil, tak jsem odjel do Teplic. Tam jsem dostal první zaměstnání.
Tenkrát se ještě chodilo na umístěnku?
Ano, já ji dostal do SPOJKERu Teplice, do továrny na záchodky a sanitní keramiku. Vlastně ve svém oboru, protože jsem na keramičce vystudoval účelovou keramiku.
Nesměj se, to není žádná legrace, postavit dobré umyvadlo nebo dobrý záchod, aby neprasknul v peci. Náhodou je to ohromný kumšt. Všechno, co odflákneš nebo zkazíš, se v peci pozná. Není to sice tak vznešené, jako když sochař dělá nějakého panáka, ale je to stejný kus řemesla.
Jak tě Teplice přivítaly?
Bylo to město, které kdysi patřilo Němcům a v šedesátých letech jich tam ještě hodně žilo. Přijel jsem tam ve velmi šťastné době. Těsně před prvními politickými amnestiemi.
Mimochodem, víš, co je to absolutní amnestie?
Ne.
Udělat z křížků na Staroměstském náměstí zase české pány.
To není moc hezký vtip. Ale pokračuj, prosím.
Nastoupil jsem do továrny a začal jsem od píky, jako kádrová rezerva. Vozil jsem glazuru a čistil vozíky. Za poměrně nepatrný, ale poprvé v životě svůj plat. Bydlel jsem na svobodárně, ve staré fabrice, bez topení. Později jsem se přestěhoval do podnájmu k paní Marinové. To byla Bulharka.
Po pěti měsících onemocněl mistr a mě povýšili. Osmnáctiletý spratek - a měl jsem pod sebou čtyřicet ženských. Nebylo to lehké - pro mě ani pro ně.
Zůstal jsi mistrem?
Ne, když se starý mistr vrátil, tak mě kopli do zadku a šel jsem znovu dělat kádrovou rezervu. Stal jsem se paličem. Kdybych v té době měl dceru, tak by to byla paličova dcera. Dělal jsem u pecí, se mnou tam byl pan Matoušek, který přišel o ruku u Stalingradu.
Bojoval se Svobodou?
Ne, na druhé straně. Byl v německé armádě jako německý Čech. Jeho žena byla tuším Němka.
Bavila tě ta práce?
Nebylo to tak zlé. Každej vozejk byl v peci přesně padesát minut, to je stejná délka, jako měly později moje pořady ve Svobodné Evropě. Mně tenhle rytmus vyhovoval. Vždycky jsem měl čtyřicet minut čas, tak jsem si tam postavil modelovací stolek a dělal jsem si panáky. Bavilo mě to. Sám jsem si je usušil a vypálil. Pro radost, nikdy jsem je neprodával, protože peněz jsem měl dost - nebo jsem si to aspoň myslel. A když mě nebavilo dělat panáka, tak jsem si četl.
V té době jsi začal hrát divadlo?
V Teplicích jsem potkal pár zajímavých lidí, mezi nimi Jitku Dlaskovou a Miloše Zapletala. Ten byl tehdy mladým kádrem v závodech Boženy Němcové. No, a protože byla doba malých divadel, tak jsme si řekli, že zkusíme dělat divadlo poezie. Nastudovali jsme Nezvalovy Básně noci. A Kouzelníka, toho dělal Míla Zapletal, on víceméně kouzlí dodneška. Jitka Dlasková byla krásná černovlasá holka, nedávno jsem ji potkal, je pořád krásná. Krásná babička, v uvozovkách, samozřejmě. V té době se stalo něco zázračného. Hráli jsme divadlo, setkávali jsme se s podobnými lidmi, byli jsme šťastní. Po škole nenastoupil takovej ten stupidní trott, myslím vydělávání peněz a honění za lepším zítřkem, ale bohéma dvě. Prodloužené mládí, bezstarostnost. V té době nebyla malá divadla osamělá, věděla o sobě, mezi nimi bylo například Divadlo v podloubí, tuším v Chomutově, nebo Docela malé divadlo v Litvínově, Kladivadlo v Kadani a spousta malých scén v Teplicích. Tam tehdy bylo mnoho skvělejch člověků, vraceli se z kriminálů nebo přijeli z Prahy, která v tomhle byla pozadu.
V Teplicích tehdy dirigoval Libor Pešek. Pamatuješ se na něho?
Samozřejmě, to byl velký elegán a holkař, v tom nejlepším smyslu. Krásnej člověk. Ale byl tam také Láďa Šmíd, od něho jsem viděl kresby, které propašoval z komunistických koncentráků. Nebo Milan Lahoda, sochař, který přišel z Prahy. To byl velký realista a umělec. Ale v Teplicích proběhla také první výstava nefigurativního umění, uspořádali ji bratři Koblasové a Mikuláš Medek. Byla to první podobná výstava po soudružkách za Stalinem. Bohužel, z poloviny mluvím o mrtvých lidech. Moje vzpomínky, to je příliš mnoho hrobů.
Potom jsi však nastoupil na vojnu.
Ano. Ale tomu nechme zvláštní kapitolu. Teď chci mluvit jenom o hezkých věcech.
Psal jsi písničky?
První písničku jsem napsal už v Bechyni: Potkal jsem svou tchýni, na mostě v Bechyni, vítr jí rozfoukal drdol. Možná to není úplně první písnička, ale já jsem ji za ni prohlásil. Mám taky právo na trochu fabulace. Konečně, ta píseň odpovídá i mému tehdejšímu umění na kytaru. Taky jsem psal básně, byla to doba okouzlení periferií. To ještě stály staré německé Trnovany s nesmírně krásným kostelem. Domy se neopravovaly, tak na nich zůstala spousta firem a reklam. Mělo to ohromný kouzlo.
Jak pokračovalo vaše divadélko poezie?
Vrátil jsem se z vojny do největšího výbuchu malých scén. Založili jsme Divadélko na zámku, byl tam nějakej Dušek a Königsmark, jestli ti to něco říká. Taky Libuše Razáková, jedna z nejkrásnějších hereček. Bohužel už je taky mrtvá. Jak léta jdou, hroby přibývají. A mnoho dalších lidí. Malých divadel bylo opravdu moc. Z každého vyrostl třeba jen jeden dobrý herec nebo herečka, nebo jenom dobrej text, to stačilo.
Jakou jste hráli muziku? Rokenrol?
Vůbec ne, jazz a blues, takovej krátkej návrat mezi rokenrolem a beatlesáckým rockem. Pauza, do které se vecpal jazz, ono to pasovalo k té mé zamilované periferii, k otlučeným domům a k lidem, kteří tam bydleli. Ale tehdy jsem měl hotový už svoje první písničky, Pietu, Anděla, nebo Trávu, to byla písnička o vojně. V divadle jsme recitovali Baudelaira a Villona, toho mám moc rád. A kolem nás se mrťafila spousta lidí. To všechno v krásným konkubinátu několika ateliérů, s pobyty v hospodách, kde člověk vždycky potkal nějaké spřízněné duše. Někdy jsme se hádali, pili jsme spolu na mejdanech, bohéma se rozrůstala. Dělal jsem dlouhý směny a to znamenalo, že jsem měl hodně volného času, třeba i dva dny, a co s tím? Jít spát? Proboha! Pili jsme, táhli nekonečný mejdany. A taky jsem psal.
Co tomu říkalo dělnictvo a pracující třída?
Tenkrát byla spousta lidí, jako byl můj táta. Pracující inteligence do slova a do písmene. Nemohli dělat ve svém oboru, tak šli do výroby. Někdy člověk přišel do zakouřený dělnický hospody... a tam byla kvalifikovaná diskuse o literatuře nebo o umění. V té době jsme měli možná nejvzdělanější dělnickou třídu na světě. Člověk si nemohl dovolit někoho podcenit, často jsme se od dělníků museli učit. Že jsem byl študovanej? A co na tom? Kdybych neuměl šáhnout na materiál? Jsou místa, kdy kromě intelektu potřebuješ fortel, řemeslo. V Teplicích se to prolínalo, melting pot, jako v Americe, kde je v člověku kus Řeka, kus Španěla, kus Angličana nebo indiána - a dohromady je to Američan. V Teplicích byli sochaři, malíři, muzikanti - a všichni se scházeli, v partě byli lidi od sedmnácti do sedmdesáti. A nikdo si nedělal nárok být chytřejší než ostatní, navzájem jsme se nepoučovali - spíš jsme měli potřebu předat si kus toho, v čem jsme byli dobří. Tak vznikl teplickej zázrak, aspoň pro mě to byl zázrak, se vším všudy.
Teplice, severní Čechy - to není zrovna vzhledný kout země.
Pro mě to byla velmi šťastná doba, včetně těch severočeskejch mlh, kterým se dneska říká smog, a včetně cikánů, kterým se říká spoluobčani tmavší pleti. A vzdor otlučeným hranatým barákům, těm se zase říká výstavba. Není podstatné, co se dělo ve fabrikách. Že lidi někdy vstupovali do partaje, aby si polepšili. To všechno bylo až v druhém plánu. Ve skutečnosti jsem se stal součástí kolektivu, který byl velmi svobodný a vzdor mnoha nesmyslům držel pospolu. Mám na Teplice krásný vzpomínky, taky proto, že jsem dělal práci rád, i když někdy za moc nestála. Vždycky jsem se snažil najít něco, co mi práci nějak zdůvodní nebo zpříjemní. Nesnáším, když někdo dělá práci bez lásky, jenom proto, aby vydělal nějaké peníze. Aby ten svůj život nějak přežil.
Jak to dopadlo s Divadélkem na zámku?
Ze zámku nás vyhodili, protože tam chtěli udělat restauraci. Přesunuli jsme se na Benešák, kde jsme nejdřív založili divadlo Pár nás, později Divadélko pro známý. Stále jsme dělali poetické věci, hlavně Francii. Kromě toho jsem v roce 1965 spáchal první pořad z písniček, byla v něm Pieta, Salome, samozřejmě Anděl a Tráva. Tenkrát jsem už měl hotovou spoustu věcí z Bratříčka.
A udělal jsi svoje první nahrávky, myslím že v ústeckém rozhlase?
Tehdy jsem vystoupil na takovém malém večůrku a shodou okolností se tam přišel podívat Mirek Kovářík, který byl tehdy ředitelem Divadla poezie v Litvínově. Byl velký propagátor severočeské poezie, Hraběte a ostatních. Taky tam dělal Zahradníčka, v roce 1965, a to byla velká odvaha. Mirek vyslechl moje písničky. To bylo dávno předtím, než vzniklo něco jako folk, to se tehdy ještě nenosilo. Dostal jsem nabídku nahrát pár písniček pro ústecký rozhlas. Byly to čtyři písničky: Tráva, Pieta, Morituri te salutant a nějaká sranda, myslím Kateřina. Byl jsem na sebe strašně pyšný a těšil jsem se, až to odvysílají.
Co se stalo? Byl jsi populární? Začaly tě balit holky?
Kupodivu se nestalo vůbec nic. Žádná sláva, nic takového. Nepřišli za mnou lanaři, abych natočil desku, prostě jsem dál makal v práci. Tenkrát mě to žralo, ale dneska jsem rád, že to tak dopadlo.
Dělal jsi pořád u pece?
Dokud jsem ji nezboural. To byl tenkrát velký malér. Ale nebyla to moje vina. Měl jsem štěstí, že jsem na to mnohokrát předtím upozorňoval, jinak by mi přišili na krk sabotáž. Krátce nato jsem z Teplic odjel.
