Publikum
Co řeknou ti páni co sedíce strnule
plijí tu na ty kdož opustí vlast?
Zas budou jen mlčet jak mlčeli minule
Třásti se strachem a tiše si krást
Co řeknou ty dámy co sedí tu s kukátky
tehdy až o pravdě zakážou hrát?
Vím budou zas ochotně poslouchat pohádky
o tom že pravdy je třeba se bát
Co řeknou ti všichni kdož dnes ti tu tleskají
tehdy až mocní ti umlčí hlas?
Zas budou jen tančit jak jiní jim pískají
Hopsat tak dlouho až zlámou si vaz!
Co řeknou?
Všiml jsem si, že tvoje popularita klesá. Nemrzí tě to?
Jsem textař - a nikoliv interpret. Proto nepovažuji popularitu za nejdůležitější věc na světě. Samozřejmě: ó, jak příjemné je mít nabité sály. Ale nikoliv za každou cenu.
A potom: už mi není dvacet. V tom věku chce být každý na špici, slavný. Souvisí to s vymaněním se z anonymity i s balením holek. O tom všem jsme mluvili. Ve dvaceti má člověk daleko větší vůli se prosadit. Popularita - když je nová - chutná sladce. Ale je to jako s autem. Jinak se na něj koukáš ve dvaceti, když si kupuješ první, a jinak v padesáti, když máš desáté nebo patnácté. A tak je to se vším. První kytara má vždycky jméno. Ta dvacátá už ne.
V roce šedesát devět ti popularitu vzali "oni", dnes ses o slávu připravil do značné míry sám. Říkáš, že se znovu ruší tvoje koncerty. Z jakých důvodů? Ekonomických?
Ty důvody bych nazval ekonomicko-politické. Lidé si dnes mnohem pečlivěji kulturu vybírají - to je ta ekonomická stránka. Můj soudruh manažer mi například řekl, že pořadatelé nestojí o koncerty v sobotu a v neděli - protože to se jim vyplatí uspořádat diskotéku. Na tu lidi vždycky přijdou.
Bohužel, je v tom i politický aspekt - mám nasazeno příliš mnoho psích hlav. V tisku se o mně píše tendenčně - a pořadatel si říká: Co já bych toho bolševika zval. Zklamal mě, chlapec. Souhlasím - proč by si měl zvát na koncert bolševika? Nebo klerofašistu?
Ovlivňuje to i tvůj soukromý život? Neubývají ti přátelé?
Přátelé mně neubývají. Mám sedm, maximálně deset přátel - myslím opravdových přátel, a to není málo. Ti neubývají - protože to je vlastnost přátel. Mám mnoho kamarádů, a ti ubývají. Ale také přibývají. Opouštějí mě kamarádi z klausovské nebo hradní strany - a naopak se ke mně hlásí levičáci i hodně pravicoví lidé. Nejde to dohromady? Interview se mnou vyšlo v Rudém právu i v Necenzurovaných novinách. A nevadí mi to.
Zaráží mě, že se rozcházíš s lidmi, kteří ti byli velmi blízcí. Jeden významný hudební publicista mi nabroušeně řekl: "Nechci otevírat kauzu Kryl."
Co ti na to mám říct? Nechci otvírat kauzu významný hudební publicista. Kdybys nebyl novinář, tak si o tom můžeme pohovořit. Ale nechci nasazovat psí hlavy. Z vlastní zkušenosti vím, jak je to nepříjemné.
Tyhle spory by se měly vyříkat z očí do očí. Mezi mnou a mnoha lidmi existuje velikánský problém: sametová revoluce. Před ní jsme měli společného nepřítele. Ten padl - a nyní přišly na řadu druhořadé nebo třetiřadé zájmy. Lidé zaujímají postoje. Jsem kritický - v každé době, nikoliv za každou cenu, jak mi mnozí vyčítají.
Nemyslím si, že mé rozchody s lidmi odlišných názorů jsou definitivní. S některými jsem se již sešel. Bohužel, dokážu být velmi vznětlivý a agresivní. Navíc jsem prťavej - jako foxteriéři, což jsou nejvzteklejší psi.
Rozcházíš se s kamarády - a naopak přitahuješ mnoho nepěkných lidí.
Jak to myslíš?
Byl jsem na několika tvých posledních koncertech. Zdá se mi, že tam přichází hodně lidí s nějakou bolestí - hlavně na duši.
Vzhledem k tomu, že zpívám problémové písničky, předpokládám, že budou chodit lidé, kteří ty problémy mají. Nemůžu se jim vyhnout ani utéct. A morálně či duševně je poškozený celý národ.
Dvacet let jsem se pořady v rádiu snažil tahat lidi z průserů. Jeden můj přítel, kněz, tomu říká civilní apoštolát. Vyhledávám jisté typy lidí a snažím se jim pomoci. Ano, hodně lidí může mít mentální bolest - třeba pasák, který chtěl být filozofem. Nebo ochmelka, který studoval na lékaře. Anebo bývalí funkcionář…
