Proč bychom se nepotili (Zdeněk Šmíd)

      Mezitím Bongo a Sumec daleko vpředu přidávali do kroku.

      „Dole mě to nebaví,“ prohlásil totiž Bongo. „Když vitím hory zespoda, připadám si takovej prťavej, takovej nedonošenej a předem naprogramovanej, a to mám po náladě. Ale když to všecko vidím shora, rozumíš, tak si hned připadám takovej mohutnej, takovej rozložitej, takovej že to všecko programuju, a to mi vždycky spraví nervy na rok dopředu.“

      Sumec mu s pochopením šlapal na paty, protože se těšil, že uvidí medvěda.

      Za Sumcem upalovala Lída, protože se medvěda bála.

      Za Lídou chvátala Gábina, protože jí slíbili, že jí ukážou živého baču.

      Za Gábinu rázoval Křižák, protože měl ze všech nejdelší nohy.

      V lesní strži uhnula značka vzhůru a Bongo na ni s jásotem zabočil. Stoupali vyschlým korytem, pralesem z kořenů, z kopřiv a z kapradí, přelézali padlé kmeny. Jen málo sem pronikalo slunce: na ramenou a na batozích se tetelilo zlatými skvrnami.

      Po hodině pachtění se Křižák zastavil, pohlédl za sebe, do hlubiny z větví a slunečních stop, a řekl:

      „Kruci, dyť my nejsme všichni!“

      „Tak počkáme,“ řekla Lída. Lovila ve vlasech zelené housenky. „Co když se ti vzadu ztratí?“

      Sumec se posadil na kámen, mávl rukou: „Keny se nemůže ztratit. Ten zná šestnáct nízkotatranskejch dolin.“