KDYŽ HORÁK táhne pohořím, táhnou s ním i jeho záliby. Zálib je nepřeberně a ne vždycky se snesou.
Jsou například horáci Zoologové a horáci Kytičkáři. Kytičkáři vítězně pokřikují nad kdejakým plevelem a zoologové na ně tiše řvou, že jim plaší orla. Když kytičkáři namítnou, že to, co teď zrovna uletělo, byla vrána, odvětí zoologové zatrpkle: Tak vidíte.
Jsou i horáci Geologové. Ustavičně s sebou tahají plné kapsy kamení a vyhazují je až v exponovaném svahu pod vrcholem. Ruly, žuly a krystalické břidlice pak dopadají o sto metrů níže na horáky Geografy a protrhávají jejich rozprostřené mapy, takže se horák geograf nikdy nedozví, kudy vlastně leze, což ho psychicky ničí.
Jedno mají všichni výše jmenovaní fanatici společné: žijí přítomností. Jsou labužníky chvíle. Skotačí si životem a zažívání jim nečiní potíže. Jsou však i horáci subtilnějších konstrukcí. I oni dokáží žasnout nad kytičkou, nad kamínkem či nad odlétající vránou. Na dně jejich zjitřených duší se však zmítá představa, co bude, až tady nebudou. Až budou doma. S touto hrůznou vizí se pak vypořádávají celou dovolenou.
Patří k nim například horák Grafoman. Táhne jen k těm vrcholům, o nichž je notoricky známo, že se tam vyskytuje vrcholová schránka. Na vrcholu pak mrzne řadu hodin a doráží na uštvané poutníky: Prosím vás, nemáte náhodou tužku? Kolem vánoc vysedává spokojeně u doruda rozpáleného ústředního topení, sleduje vír vloček za záclonou a představuje si všechny vrcholy v celé vlasti, kde je pusto, vánočně a kde se sníh snáší na vrcholové schránky s jeho podpisem.
Podobného druhu je i horák zvaný Fofifo. Fofifo nikdy nezdolává stezku obvyklým způsobem. Podoben zlomyslnému kamzíkovi plíží se po skalách hned nad stezkou, hned pod stezkou a občas s krvelačným skřekem stiskne spoušť fotoaparátu. Fotografuje všechno, zejména hory, domorodce, myši, dívky a noclehárny. Nastavování clon a lepení přetržených filmů pohltí všechen jeho zájem. Proto kolem vánoc, než pošle své snímky na fotoamatérskou výstavu, pronásleduje ostatní horáky s nezřetelným snímkem jakési terénní boule a útočně se táže: Ty si taky nevzpomínáš, jak se tohleto jmenovalo? Protože to nikdo neví, napíše fofifo posléze pod obrázek: Horská nálada.
Fofifové, grafomani a jim podobní nacházejí pak svůj koncentrovaný vzor v typu, jejž neváháme nazvat horák Archivář. Archivář neleze po horách proto, aby si užil, nýbrž aby to zaznamenal. Z těchto důvodů je ověšen fotoaparáty a kamerami. Při prudším pohybu z něj padají notýsky, skicáře, diáře, kroniky a špiónské magnetofony. Fotoaparátem útočí na lidi, zvířata i věci. Magnetofonem nahrává kravské zvonce, lidovou píseň, hryzání sysla či velehorské ticho. Kolem vánoc pak láká do své garsoniéry nic netušící oběti, nalévá jim rum, zhasíná světlo, pouští jim stokrát zesílené klepání datla, promítá diapozitivy a křičí: To vpravo jsem já, to bys neřekla, co? Kdežto to vlevo je kamzík zezadu. A teď si poslechni vránu z Malý Fatry!
Prchající oběť horák archivář nepronásleduje. Dál se kochá obrazy velehor a vraními skřeky, pije rum a těší se, jak se bude v létě v Tatrách těšit, jak bude v zimě vzpomínat. Do vraních skřeků pak počne notovat slovenskou lidovou a děkuje osudu, že mu dopřál býti horákem.
