Proč bychom se nepotili (Zdeněk Šmíd)

      Po večeři svolal Křižák muže k potoku a zeptal se jich, co tomu všemu říkají.

      „Mně odnesla Lída všecky špinavý kapesníky,“ žaloval Sumec.

      „A mně,“ lkal Bongo, „zabavila nějaká čarodějnice tři dni nošený tričko, ani nevím, která!“

      „Vy jste aspoň částečně samostatný,“ naříkal Otouš. „Ale nikdo z vás si nedovede představit, co já všecko musím! Jak já se musím převlíkat! Jak já se musím pořád mejt! Dyť já, kamarádi, ani na ty hory pořádně nevidím, protože mám voči zalepený mejdlem!“

      „Skuhráním nic nevyřešíme,“ překřikl je Křižák. „Proto jsem vás nesvolal. Musíme něco vymyslet. Otevřenej odpor nepadá v úvahu, protože na jejich straně stojí veškerá civilizace a staletá kultura. my se přece taky mejem, hergot! A vysvětlovat jim, kam až maj pravdu a vodkaď už ne, to by zabralo celou dovolenou. Ne! My, pánové, musíme být lstiví jako lišky na vinici! A musíme dosáhnout toho, aby každou ženskou, co k nám patří, přešla chuť i na česání!“

      Plán vymyslel Otouš. Po vymyšlení plánu se vrátili do chaty v bojechtivé náladě. Dívky už spaly.

      „Ty ručníky na pelesti, to je taky pěkná blbost,“ řekl hlasitě Bongo. „Jako byste je nemohli házet na židli nebo do ruksaku.“

      „Špatně,“ šeptal mu Křižák. „Máš říct, že ty ručníky jsou mokrý, takže se od nich může nastydnout, když jsou za hlavou. A mít je na pelesti u nohou že je zase nehygienický. Že by se měl udělat takovej suší na ručníky uprostřed místnosti. Aby ty viry z těch ručníků měly delší cestu do lidskýho organismu.“

      „To je taky pěkná blbost,“ odvětil Bongo a zmaten šel spát.