Proč bychom se nepotili (Zdeněk Šmíd)

      Po čtvrthodině uslyšeli výkřik. Zastavili se, zaznělo to znova. Táhlé houknutí, které pohltil vítr. Přicházelo z hřebene, kde opustili Otouše.

      „Něco se mu stalo,“ vzlykla Gábina a shodila krosnu. Bongo, Křižák a Keny na sebe pohlédli. Vydali se pak nedůvěřivě zpátky do kopce za Gábinou.

      „Ta myš,“ vykládal Bongo, „skutečně vylezla z díry a zakousla se Otoušovi do kamery. A nám se teď naskytne fantastickej pohled, rozumíš, jak von cloumá kamerou a myš vrčí a nechce ji pustit.“

      Ale při posledních Bongových slovech už klusali. Volání slyšeli ještě dvakrát.

      V místech, kde opustili Otouše, stál muž a právě se chystal houknout.

      „Podívejte,“ vydechl a ukázal dolů, na svah pod černou skálou. V trávě tam ležel Otouš tváří k zemi.

      Spustili se po skále k němu. Muž nahoře vzrušeně vykřikoval:

      „Někdo ho asi – tím přístrojem, co drží v ruce – pak mu ten přístroj dal do ruky, aby zmátl policii – já s ním nechtěl hejbat, chápete? To nemají policisti rádi –“

      Metr před Otoušem zela myší díra a z ní čouhala tabulka čokolády.

      „Otouši,“ vyjekla Gábina strašným hlasem.

      Otouš se převalil na bok a blaženě se usmál. Oči neotevřel.

      „Počkej. Nekřič,“ řekl Křižák jemně. Vzal kameru a zamířil na Otouše. „Mám jednotící prvek.“

      A všichni si v tu chvíli představili poslední záběr filmu, záběr, který se objeví zajisté i na začátku a ještě několikrát uprostřed: v pozadí štíty hor, v popředí Otouš, ze spánku se usmívá. Všude kolem se ve větru chvějí modré zvonky. A dají-li si s tím doma trochu práci, objeví se pak na nebi, nad Otoušem a nad horskými štíty velký zářící nápis: Sen o Roháčích.