Z Daxnerova sedla vyrazili k vrcholu. Lezli po čtyřech na kývavých kamenech, boty jim sjížděly po suti. V potu a námaze pocítili staré nadšení, které se dostaví vždycky, když se blíží vrchol. Slunce je pálilo do zad.
„Taky by tam mohlo být,“ supěla Dana, „jak když se leze, tak se supí.“
„A koniklec,“ připomněla Lída, „na ten nezapomenout.“
„Hlavně svišti,“ funěl Sumec. „Svišť je typickej. Bez sviště to nebude žádný tatranský rešpírium.“
„Já nevím,“ vrtěl hlavou Bongo, „jak může taková pitomost někoho držet ze Štrbskýho plesa až sem. Poslechněte si Vítězslava, koňové, Nováka, a přejde vás chuť skládat horský hity!“
Vtom se přihnala mlha. Byla to nejmlhovatější mlha toho dne. Čahouni se v takové mlze hluboko předklánějí, když chtějí vidět na vlastní boty.
„Držte se pohromadě,“ řekl Křižák. Ale v tu chvíli zjistili, že se ztratil Otouš s Gábinou.
„Tady se jim nemůže nic stát,“ mínily dívky. „Když se budou držet chodníku…“
„Jakýho chodníku?“ vyjel Sumec. „Kde vidíte, sakra, nějakej chodník?“
Měl pravdu. Tisíce turistů změnily původně úhlednou stezku v labyrint možností. Vznikly zde zkratky, odbočky, zkratky odboček a zkratky zkratek.
Bongo houkl na Gábinu. Ozval se Otouš kdesi vlevo.
„Kruci,“ řekl Křižák, který znal Tatry jako praotec svišťů. „Počkejte tu na mě.“
Gábinu s Otoušem nalezl daleko od stezky v místě dosti ošklivém: končil tam suťový svah. Gábina se tiskla do skalní škvíry, pod sebou dvoumetrovou stěnku, pod stěnkou vodorovný, poměrně široký práh. Nedalo se ovšem zjistit, co je pod prahem: mlha se tam válela jako v čertově kotli, hrozila prázdným prostorem. Na protějším balvanu seděl Otouš, natahoval ke Gábině ruku a prosebně drmolil:
„Nic to není, fakt. Neboj se. Šlápni semhle, potom támhle.“
Ke všemu se mlha roztrhla a Gábina pod sebou spatřila to, co v této situaci spatřit nikdy neměla: zelenou krajinu hluboko dole, lesy a pláň kosodřeviny, všechno jak z letadla. Gábina tam nikdy spadnout nemohla: i kdyby sklouzla, skončila by na zmíněném prahu. Gábina však práh neviděla. Neviděla vůbec nic: tiskla se tváří do škvíry a křičela na Otouše, aby na ni nekřičel.
„Dej mi ruku,“ řekl Křižák konejšivě a natáhl se k ní.
Gábina zavrtěla hlavou.
„Jedině že bysme se k ní podkopali,“ navrhl Otouš.
Křižák se vzpřímil a odmotal od pasu úzké lano; v Tatrách je míval vždycky s sebou. Přiskákal ke Gábině a zamotal ji do smyčky. Potom uchopil lano do jedné ruky, plácl Gábinu po zádech, opřel se vedle ní a řekl:
„Nohu dej tam, kde máš ruku. A ruku, kde mám nohu. Fajn. Seš talent, Gábino. Lezeš jako kuna skalní.“
Gábina se ostražitě sunula za Křižákem, konečky prstů se jí chvěly. Ale každý pokyn vykonala přesně. Křižák šplhal dva metry nad ní, zapíral se masívními botami do žulových stupňů, přitahoval a povoloval lano.
„Já si ji taky chvilku přidržím,“ žadonil Otouš. Křižák odtušil, že chápe Otoušovy city, že mu však lano s Gábinou nevydá, dokud se Otouš nenaučí základům jištění. Přitom se tlumeně pochechtával, což bystrému Otoušovi připadalo podezřelé.
