Proč bychom se nepotili (Zdeněk Šmíd)

      Ti, kteří čekali na vrcholu Krakovy hole, stále častěji koukali na hodinky. Čekali už sto dvacet minut. Snědli všechny zásoby, vypili všechnu vodu a počali podléhat panice.

      „Jsou v lese místa, kterým je nejlíp se vyhnout,“ vyprávěl chmurným hlasem Křižák. „Na Karlovarsku, u vesnice Dubina, je žulovej útvar a ten se jmenuje Skalky skřítků. Je vědecky dokázáno, že ten útvar existuje, protože tam vede turistická značka, je to vyfotografovaný a spousta lidí tvrdí, že tu věc viděli na vlastní oči. Jenom já mám na to jinej názor.

      Přijel jsem tam autobusem už v šest ráno, protože mi něco říkalo: nebude to jednoduchý. A nebylo. Se mnou vystoupili v Dubině dva milenci a hned zmizeli v lese. Zůstal jsem sám. Vejdu do lesa a držím se červený značky. Leč ouha, ta vede jinam. Tu se přede mnou objeví hájovna a před ní jezevčík s krhavým zrakem. Z křoví vystoupí chlap v mysliveckým a povídá: Jestli hledáte Skalky skřítků, tak jděte tadyhle nahoru, je to kousek. A tak divně se díval. Poslechnul jsem ho a bloudil tři hodiny. Vybloudil jsem v poledne u dubinský hospody. Uvnitř seděli ti milenci a taky se divně koukali. Ona byla poškrábaná a on pokousanej, myslím od much, a oba měli potrhaný šaty. Po jídle jsem šel do lesa znova. A zase se tam zjevil ten hajnej a povídá: Na Skalky skřítků musíte takhle nahoru, ale hned potom takhle dolů a doprava. Zase jsem poslech. A bloudil jsem pět hodin. A vybloudil jsem zase u hospody a před hospodou už stáli ti milenci, on měl bouli na čele a ona ve vlasech kopřivy. A on povídá: Nedáme se, Maruško, zkusíme to po devátý. A já povídám: Že vy taky hledáte Skalky skřítků? Jak jste to poznal? povídají oni. Tak povídám: Uděláme rojnici. Vy to vemte zleva a já zprava. Udělali jsme rojnici, vlezli do lesa a už jsme se nikdy neviděli.“

      „A našels ty skalky?“ vydechla Lída.

      „Nenašel. Byl jsem rád, že jsem se dostal živej k autobusu. Já to proto nepovídám. Já to povídám proto, že jsou v lese takový místa. Tady je třeba taky někde takový místo. Četli jste například o tak zvaným čtvrtým rozměru?“

      „Nečetli,“ ječela Gábina. „Já jdu hledat Otouše!“

      „Nenajdeš,“ řekl temně Bongo. „Jestli jim došly zásoby, rozumíš, tak se spolehni, že tvýho Otouše snědli prvního, protože je služebně nejmladší.“