Proč bychom se nepotili (Zdeněk Šmíd)

      Seděli jsme pak potmě na stříbrných kamenech, u nohou nám cinkala říčka Vrátňanka. Nad horami visel úplněk, vzdálený a celý slovenský, jako kus sýra.

      Magdaléna se mě optala, jestli by mi nevadilo trochu muziky. Než jsem stačil říct, že vadilo, hmátla pod zip bundy. Udělalo se mi horko. Jasně jsem uviděl, že se měsíc zachvěl. Ale ovládl jsem se. Nemá cenu házet Magdalénu do potoka hned teď. Počkám, až zmáčkne knoflík. Pak nepříčetně zakřičím a postarám se, aby tam vletěla pozpátku i s knoflíkem, kazeťákem a The Eruption v náručí.

      Ale Magdaléna nestiskla knoflík. V ruce držela flétnu a pak ji přiložila k ústům.

      Přiložila, ale nefoukla. A bylo ticho, jen Vrátňanka vyzváněla, jako když k ránu mluví ovčí zvonce ze spaní.

      „Tak hraj,“ řekl jsem celý omámený svou dcerou. „Nevěděl jsem, že to umíš.“

      „Dyť já to taky neumím,“ ujistila mě Magdaléna. „Ale prej to nic není. Jenom se to musí pořád zkoušet.“

      Vyzval jsem ji, aby to tedy zkusila. Magdaléna se nadechla. Pak vydechla. „Tak bacha,“ řekla. A pískla. Ozval se zvuk nikoli nepodobný skřeku těžce raněné sovy.

      „No vidíš,“ řekl jsem povzbudivě.

      „To vidím,“ odvětila a skryla flétnu do rukávu. „Tady přece nemůžu tohleto dělat.“ Omluvně kývla na měsíc.

      Náhle to byla úplně jiná dívka. Ani mi to nepřišlo divné. Moc dobře jsem věděl, co dokáže měsíc nad cinkavou vodou.