Anna Kareninová II

XXV

Když Alexej Alexandrovič vstoupil do malého, útulného salónku hraběnky Lydie Ivanovny, plného starožitného porcelánu a podobizen, paní domu tu ještě nebyla. Převlékala se.

Na kulatém stole byl prostřen ubrus a stála na něm čínská čajová souprava a stříbrná konvice s lihovým vařičem. Alexej Alexandrovič přelétl roztržitým pohledem nesčetné známé podobizny zdobící salónek, sedl si ke stolu a rozevřel evangelium, které tu leželo. Vyrušil ho šelest hraběnčiných hedvábných šatů.

„Tak, teď si hezky v klidu sedneme,“ řekla hraběnka Lydie Ivanovna a s rozechvělým úsměvem se kvapně prodírala mezi stolem a pohovkou, „a popovídáme si při našem čaji.“

Po několika úvodních slovech hraběnka těžce oddychujíc s uzarděním podala Alexejovi Alexandroviči psaní, které jí bylo doručeno.

Když si je přečetl, dlouho mlčel.

„Nemyslím, že bych měl právo jí odříci,“ namítl nesměle a pozvedl zrak.

„Příteli! Vy na nikom nevidíte nic špatného!“

„Naopak, shledávám, že všecko je špatnost. Ale bylo by to spravedlivé?“

Bylo na něm vidět, jak tápe v nejistotě, jak hledá radu a pomocnou ruku ve věci, které nerozumí.

„Ne,“ přerušila ho hraběnka. „Všecko má své meze. Chápala bych nemravnost,“ pravila ne zcela upřímně, neboť nikdy nemohla pochopit, co vede ženy k nemravnosti, „ale nechápu krutost, a vůči komu? Vůči vám! Jak se může zdržovat ve městě, v kterém bydlíte vy? Ne, člověk se věru musí učit celý život. A já se učím poznávat vaši mravní výši a její nízkost.“

„Ale kdo po ní hodí kamenem?“ ozval se Alexej Alexandrovič, zřejmě spokojen ve své roli. „Vše jsem odpustil, a tudíž ji nesmím připravit o to, co jí diktuje láska, láska k synovi…“

„Ale je to láska, příteli? Myslí to upřímně? Řekněme, že jste odpustil, že odpouštíte… Ale máme právo působit na duši toho andílka? Pokládá ji za nebožku. Modlí se za ni a prosí Pánaboha, aby jí odpustil hříchy… A tak je to lepší. Co by si teď myslil?“

„Na to jsem nepomyslil,“ řekl Alexej Alexandrovič. Patrně souhlasil.

Hraběnka Lydie Ivanovna si zastřela tvář a odmlčela se. Modlila se.

„Ptáte-li se mě na radu,“ začala, když se pomodlila a odhalila tvář, „tedy vám radím, abyste to nedělal. Nevidím snad, jak trpíte, jak to zjitřilo vaše rány? Dejme tomu, že jako vždycky zapomínáte na sebe. Ale k čemu to může vést? Vy budete znova trpět, dítě se má trápit? Jestliže v ní zbylo aspoň trochu lidskosti, sama si to nesmí přát. Ne, říkám vám bez váhání, že vám to neradím, a jestli mi dovolíte, napíšu jí.“

Nakonec Alexej Alexandrovič svolil a hraběnka Lydie Ivanovna napsala francouzský dopis.

„Milostivá paní,

vzpomínka na Vás by mohla u Vašeho syna vést k otázkám, na které nelze odpovědět, aniž by dětská duše byla poznamenána duchem odsouzení toho, co mu má být svaté, a tudíž Vás prosím, abyste zamítavou odpověď Vašeho pana manžela pochopila v duchu křesťanské lásky. Prosím Všemohoucího, aby Vám byl milostiv.

Hraběnka Lydie.“

Psaní dosáhlo tajného účelu, jejž hraběnka Lydie Ivanovna tajila sama před sebou. Urazilo Annu do hloubi duše.

Když se Alexej Alexandrovič vrátil od Lydie Ivanovny domů, nemohl se toho dne věnovat svému obvyklému zaměstnání ani dojít duševního klidu věřícího, spaseného člověka, jaký pociťoval předtím.

Vzpomínka na ženu, jež se na něm tolik provinila a vedle níž byl takovým světcem, jak mu pravdivě říkala hraběnka Lydie Ivanovna, ta vzpomínka by ho neměla rozrušovat. Ale neměl klid. Četl knihu, ale nevnímal, co čte, nedokázal zapudit mučivé vzpomínky na svůj vztah k ženě, na chyby, kterých se vůči ní dopustil, jak se dnes domníval. Vzpomínka na to, jak při návratu z dostihů přijal její doznání k nevěře (zejména to, že od ní žádal jen zachování vnějších forem slušnosti, a nevyzval soka na souboj), ta vzpomínka v něm budila mučivé výčitky svědomí. Soužila ho i vzpomínka na dopis, který jí napsal; zvlášť když pomyslil na své odpuštění, tak zbytečné, i na svou péči o cizí dítě, cítil palčivý stud a lítost.

A stejný pocit studu a lítosti teď prožíval, když si v duchu rozebíral jejich společnou minulost a vzpomínal, jak neobratnými slovy ji po dlouhém váhání požádal o ruku.

„Ale v čem je vlastně má chyba?“ říkal si. A ta otázka v něm vždy vyvolávala otázku další – zda jinak cítí, jinak milují, jinak se žení ti jiní lidé, ti Vronští, Oblonští… ti komoří s tlustými lýtky. A tu se mu vybavoval celý šik těch svěžích, zdatných, sebejistých lidí, kteří mimoděk vždy a všude budí zvědavost a pozornost. Odháněl ty myšlenky, hleděl se ujistit, že nežije pro vezdejší pomíjivý život, nýbrž pro život věčný, že v jeho duši přebývá pokoj a láska. Ale že se v tom pomíjivém nicotném životě dopustil – jak si myslil – některých nicotných omylů, to ho tak trýznilo, jako by ani nebylo věčné spásy, v kterou věřil. Pokušení však netrvalo dlouho a záhy se Alexejovi Alexandroviči v duši opět rozhostil vznešený klid, takže mohl zapomínat, nač nechtěl vzpomínat.