Anna Kareninová II

XXII

Anna se vrátila o chvíli později, a když se setkala s Dolly, pozorně jí pohlédla do očí, jako by se tázala, o čem s Vronským mluvili. Ale nahlas se nezeptala.

„Už asi bude čas k obědu,“ řekla. „Ještě jsme se ani neužily. Těším se, že si večer všecko vynahradíme. Teď se musím jít převléknout. Ty asi taky. Všichni jsme se na té stavbě umazali.“

Dolly odešla do svého pokoje a bylo jí do smíchu. Neměla se do čeho převléknout, poněvadž své nejlepší šaty si už vzala. Ale aby nějak ukázala, že se k obědu připravila, dala si od komorné vykartáčovat šaty, vyměnila si manžety a mašli a vzala si na hlavu krajkový šátek.

„Víc jsem nemohla udělat,“ s úsměvem řekla Anně, která k ní přišla už ve třetích, opět nesmírně jednoduchých šatech.

„Ano, my jsme tu velice přepjatí,“ řekla Anna, jako by se omlouvala za svou eleganci. „Alexej má z tvé návštěvy radost, jakou mívá málokdy z něčeho. Je do tebe úplně zamilovaný,“ dodala.

Před obědem neměly kdy na nějaké řeči. V salóně už nalezly princeznu Varvaru a pány v černých kabátech. Architekt měl frak. Vronskij představil návštěvě lékaře a správce. S architektem ji seznámil už v nemocnici.

Tlustý majordomus, svítící kulatým vyholeným obličejem i naškrobenou bílou vázankou, ohlásil, že jídlo je připraveno, a dámy se zvedly. Vronskij požádal Svijažského, aby uvedl Annu ke stolu, a sám přistoupil k Dolly. Veslovskij nabídl rámě princezně Varvaře dříve než Tuškevič, takže Tuškevič, správce a lékař šli sami.

Oběd, jídelna, nádobí, obsluha, víno a pokrmy nejenže odpovídaly všeobecnému tónu moderního přepychu v domě, ale byly snad ještě přepychovější a modernější než všecko ostatní. Darja Alexandrovna pozorovala ten přepych, který jí byl něčím novým, a jako hospodyně, jež vede domácnost (třebaže nepočítala, že by něco z toho mohla uplatnit ve vlastní domácnosti, neboť takový přepych byl pro její způsob života nedostupný), bezděčně postihovala jednotlivé detaily a v duchu si kladla otázku, kdo a jak to všecko pořídil. Váseňka Veslovskij, její muž i Svijažskij a mnoho lidí, které znala, nikdy o tom nepřemýšleli a věřili na slovo tomu, co každý pořádný hostitel hledí vnuknout hostům, že totiž vše, co má tak krásně zařízeno, mu nedalo nejmenší práci a přišlo samo od sebe. Ale Darja Alexandrovna věděla, že bez práce není ani kaše k snídani pro děti, že tedy uspořádání tak složitému a skvělému jistě někdo věnoval zvýšenou pozornost. A z pohledu Alexeje Vronského, kterým přelétl stůl, z toho, jak dal znamení majordomovi i jak Darju Alexandrovnu vybídl, aby si vybrala buď studenou rybí, nebo normální polévku, poznala, že vše se děje a udržuje péčí samého pána domu. Anna se na tom asi podílela sotva víc než například Veslovskij. Ona, Svijažskij, princezna a Veslovskij, všichni zde byli hosty, kteří vesele užívali všeho, co pro ně bylo připraveno.

Anna se projevovala jako hostitelka jen v tom, že řídila zábavu u stolu. A tuto zábavu pro hostitelku velice obtížnou při malém počtu osob, s lidmi ze světa zcela jiného, jako byli správce a architekt, kteří se snažili nepropadat uprostřed nezvyklého přepychu trémě a nedokázali se dlouho účastnit společné debaty, tuto obtížnou zábavu řídila Anna se svým vrozeným taktem a nenuceností, ba požitkem, jak Darja Alexandrovna pozorovala.

Přišla řeč na to, jak Tuškevič a Veslovskij jezdili sami na loďce, a Tuškevič se pustil do vyprávění o posledních závodech v petrohradském jachtklubu. Ale Anna se už při první přestávce obrátila k architektovi, aby ho vytrhla z jeho mlčení.

„Nikolaj Ivanyč byl překvapen,“ pravila o Svijažském, „jak vyrostla nová stavba od té doby, co tu byl naposled. Ale já sama tam chodím denně a denně se divím, jak to jde rychle.“

„S Jeho Milostí se dobře pracuje,“ usmál se architekt (byl to uctivý a klidný muž, vědomý si vlastní důstojnosti). „To není, jako když má člověk co dělat s gubernskými úřady. Kde by se popsaly stohy papíru, tam stačí říct hraběti pár slov, pohovoříme si a je to odbyto.“

„Americké způsoby,“ s úsměvem poznamenal Svijažskij.

„Baže, tam se staví racionálně…“

Rozmluva zabočila na zneužívání úřední moci ve Spojených státech, ale Anna ihned zavedla řeč jinam, aby přiměla zamlklého správce k rozhovoru.

„Už jsi někdy viděla žací stroje?“ obrátila se k Darje Alexandrovně. „Zrovna jsme se na ně byli podívat, jak jsme tě potkali. Viděla jsem je prvně.“

„A jak vlastně fungují?“ ptala se Dolly.

„Docela jako nůžky. Deska a spousta malých nůžek. Takhle.“

Anna uchopila do krásných bílých rukou plných prstenů nůž a vidličku a znázorňovala žací stroj. Zřejmě viděla, že z jejího výkladu nikdo nic nepochopí. Ale věděla, že mluví příjemně a že má krásné ruce, a proto pokračovala ve výkladu.

„Spíš jako perořízky,“ laškovně řekl Vronskij, který z ní nespustil oči. Anna se usmála sotva patrně, ale neodpověděla.

„Viďte, Karle Fjodoryči, že vypadají jako nůžky?“ otočila se ke správci.

„O ja,“ odpověděl Němec. „Es ist ein ganz einfaches Ding.“^[33] A začal vysvětlovat zařízení stroje.

„Škoda že taky neváže. Viděl jsem na výstavě ve Vídni stroj, který váže drátem,“ přerušil ho Svijažskij. „Ten by byl výhodnější.“

„Přijde na to. Cena drátu by se musela připočítat.“ A Němec, vytržen ze svého mlčení, se obrátil k Vronskému. „To se dá vypočítat, Milosti.“ Užuž sahal do kapsy, kde měl tužku a notýsek, do kterého si pořád psal výpočty. Ale uvědomil si, že sedí u oběda, zpozoroval chladný pohled Vronského a přemohl se. „Zu kompliziert, macht zu viel práce,“^[34] uzavřel.

„Keine práce – keine koláče,“^[35] dobíral si Němce Váseňka Veslovskij. „J’adore l’allemand,“^[36] se svým nezbytným úsměvem se obrátil k Anně.

„Cessez,“^[37] napomenula ho s žertovnou přísností.

„Doufali jsme, že vás najdeme na poli, Vasiliji Semjonyči,“ oslovila lékaře, muže chorobného vzhledu, „byl jste tam?“

„Byl, jenže jsem prchl,“ chmurně zažertoval lékař.

„To jste si udělal pěknou procházku.“

„Velkolepou!“

„A jak se daří stařence? Doufám, že to není tyfus?“

„Tyfus snad ne, ale v kondici zrovna není.“

„Chudák!“ pravila…