Anna Kareninová II

XI

Když vstoupili do ateliéru, prohlédl si malíř Michajlov hosty ještě jednou a nyní si vštípil do paměti tvář Vronského, zvlášť jeho vysedlé lícní kosti. Ačkoli jeho umělecký cit bez ustání sbíral materiál, ačkoli pociťoval stále mocnější vzrušení nad blížící se chvílí, kdy bude posuzováno jeho dílo, přece si z nepatrných znaků rychle a bystře utvořil představu o těchto třech osobách. Tamten (Goleniščev) je Rus, žijící zde. Michajlov si nepamatoval jeho jméno, ani kde se s ním setkal a o čem spolu mluvili. Pamatoval si pouze jeho obličej, jako si pamatoval všecky obličeje, co jich kdy viděl, ale zároveň si pamatoval, že je to jedna z tváří, odložených v jeho paměti do obrovského oddílu tváří rádoby působivých a přitom výrazově chudých. Dlouhé vlasy a značně vysoké čelo dodávaly vnějškové působivosti tváři, která měla jen maloučko neklidného dětinského výrazu, soustředěného nad úzkým kořenem nosu. Vronskij a Kareninová, uvažoval Michajlov, jsou asi urození bohatí Rusové, kteří jako všichni bohatí Rusové vůbec nerozumějí umění, ale dělají ze sebe jeho milovníky a znalce. Nejspíš už zbrousili všecky galerie a teď jezdí po ateliérech nových malířů, toho mazala Němce a bláznivého anglického preraffaelity^[2], a ke mně přijeli, jenom aby měli úplný přehled, říkal si v duchu. Znal velice dobře způsoby diletantů (čím víc moudrostí pochytili, tím to bylo horší), kteří navštěvovali ateliéry soudobých malířů jen proto, aby pak mohli hlásat, že výtvarné umění upadá, a čím déle prý se díváme na malíře nové, tím spíš si uvědomujeme, jak nedostižní jsou podnes velcí staří mistři. To všecko očekával, to vše jim četl ve tvářích, viděl to v lhostejné nonšalanci, s jakou spolu hovořili, dívali se na manekýny a busty a nenuceně se procházeli v očekávání, kdy jim ukáže obraz. Ale přesto se ho zmocnilo velké rozčilení, když listoval ve svých skicách, vytahoval stóry^[3] a sundával plachtu – rozčilení o to větší, že v jeho představách všichni urození a bohatí Rusové sice měli být darebáci a troupové, avšak Vronskij a Anna se mu velice líbili, zvláště Anna.

„Prosím, není libo se podívat?“ řekl, houpavým krokem poodešel stranou a ukázal na obraz. „To je soud Pilátův. Matouš, kapitola sedmadvacátá,“ dodal a cítil v té chvíli, že rty se mu začínají třást rozčilením. Poodešel a stoupl si dozadu.

Těch několik okamžiků, kdy se hosté mlčky dívali na obraz, díval se na něj i Michajlov, a to lhostejným, nezúčastněným zrakem. Těch několik okamžiků věřil už předem, že nejvyšší, nejspravedlivější rozsudek vynesou oni, právě tito hosté, kterými tak opovrhoval ještě před malou chvílí. Zapomněl na všecko, co si o svém obraze myslíval dříve, v oněch třech letech, kdy jej maloval. Zapomněl na všecky jeho hodnoty, pro něho nesporné – viděl obraz jejich lhostejným, nezaujatým, novým pohledem a neviděl na něm nic dobrého. Viděl v popředí mrzutou tvář Pilátovu a klidnou tvář Kristovu, v pozadí viděl postavy žoldnéřů Pilátových a obličej Jana, sledujícího, co se děje. Každý ten obličej, který se zrodil se svou osobitou povahou po tolikerém hledání, po tolika omylech a opravách, každý ten obličej, který mu způsobil tolikerá muka a tolik radosti, všechny ty obličeje, tolikrát přemisťované pro zachování celku, všechny odstíny barev a tónů, jichž dosáhl s takovou námahou – to všecko se mu nyní, když se díval jejich očima, jevilo jako tisíckrát opakovaná banalita. Tvář, která mu nejvíc ležela na srdci, tvář Kristova, tvořící střed obrazu, který v něm vzbudil takové nadšení, když jej nalezl, byla pro něho docela ztracená, když pohlédl na obraz jejich očima. Viděl dobře provedené (ba ani ne dobře – viděl teď jasně spoustu kazů) opakování všech těch nesčetných Kristů Tizianových, Raffaelových, Rubensových a stejných žoldnéřů a Pilátů. Všecko to bylo banální, chudé a staré, dokonce i špatně udělané – strakaté a slabé. Budou mít pravdu, až budou říkat strojené uctivé fráze v malířově přítomnosti, a budou ho litovat a smát se mu, až zůstanou sami.

Mlčení ho příliš skličovalo (ačkoli trvalo sotva minutu). Aby je porušil a ukázal, že není rozčilen, přemohl se a obrátil se ke Goleniščevovi.

„Už jsem měl tuším potěšení se s vámi setkat,“ řekl mu. Přitom se neklidně ohlížel po Anně i po Vronském, aby mu neušlo jejich nejmenší hnutí.

„Zajisté! Viděli jsme se u Rossiho, pamatujete, na tom večeru, jak recitovala ta italská slečna, nová Ráchel,“ nenuceně se rozhovořil Goleniščev, zcela nemilosrdně odvrátil zrak od obrazu a otočil se k umělci.

Ale když zpozoroval, že Michajlov očekává úsudek o svém díle, pravil:

„Váš obraz značně pokročil od té doby, co jsem ho viděl naposled. A stejně jako tenkrát, i dnes na mne neobyčejně působí postava Piláta. Je mu vidět až do duše, je to dobrý, milý člověk, ale přitom úředník do morku kostí, který neví, co činí. Ale zdá se mi…“

Živý obličej Michajlovův se náhle celý rozjasnil, oči mu zablýskly. Michajlov chtěl cosi říci, ale rozčilením nemohl mluvit a dělal, že si musí odkašlat. I když si Goleniščevova uměleckého cítění příliš nevážil, když správná poznámka o věrném vystižení podoby Piláta jako úředníka byla bezvýznamná, i když by se ho takový bezvýznamný výrok mohl dotknout, poněvadž se nemluvilo o věcech nejdůležitějších, přesto byl Michajlov nad touto poznámkou u vytržení. Sám si myslil o postavě Piláta totéž, co řekl Goleniščev. Skutečnost, že takových postřehů by se dalo učinit na tisíce a všecky by byly správné, jak Michajlov najisto věděl, nijak neubírala Goleniščevově poznámce na významu. Pro tu poznámku pojal ke Goleniščevovi sympatie a jeho …