Kříž u potoka

Evička nemusila dlouho hledat studánku, kde Józa se zrádným se scházívala Mikšem, dosud ji obklopovaly nejkrásnější a nejstarší v lese buky, v temnou klenbu nad ní se spojivší. Pně jejich byly tak šedé, omžené, tvrdé jako skála, z níž se prýštil pramínek milojasný, s tichým klokotáním dole mechem se plouže. Byly to zajisté tytéž stromy, které slyšely ošemetná slova Mikšova, tytéž, o které se opírala Józa, když v ní zaplesala duše dokořán lásce se otvírající. I zdálo se Evičce, že ta studánka přetéká slzami Józinými zde vyroněnými, když marně a zas marně na Mikše čekala, slyšela v tesklivém šumotu stromů ozvěnu její nářku a v paprsku ruměném slunce se nížícího u svých nohou viděla stopu nešťastné její v krvi utonulé lásky.

Víc a více v upomínky ty se ponořivši bezděčně se jala sledovat křivolaký potůčka běh, aby viděla, kudy pluly Józiny kytice tak radostně uvité, tak zoufale do vody metané. Dlouho se vinul ve vonném chladu lesním, pilně sbíraje stříbrné nitky mezi bujným rostlinstvem se třpytící, a když z jejich pásma utkal širokou průzračnou roušku, počal volně spadávat do údolí, splývaje s temene hory jako závoj běloskvoucí s hlavy pyšné panny, v zelené roucho svatební oděné, a hlučně a čerstvě spěchal pak lesknavou houštinou. Snivě pohlížejíc do hedbábných vlnek jeho, slyšela z nich Evička ještě jednou smutnou zvěst o Józině bezradostném mládí, o smrti bratra milovaného, o podivínství otce krutého, o jejím setkání s Mikšem, při jejížto prvním naň pohledu srdce její puklo jako poupě čarovné, z něhožto se vyloupla láska jako květina temnorudá, žhoucí, zářící, vůně opojující, vzácný to plod duše vzácné, jíž prostá mysl toho, kdož k životu ji vyvolal, nerozuměla. Nejapně si s ní hrál a unaven jejím leskem a její vůní na ni šlápl, i vystříkl z ní jed, žravý to jed, otravující jeho rod od pokolení k pokolení…

Najednou si Evička povšimla, že počíná les po druhé straně značně řídnout, jedle a smrky ustupovaly osikám, pak vrbám, staré své kořeny ve vodě koupajícím, za nimiž se rozkládal ovocný sad, tak hustý skoro jako předtím les. Opodál mezi štěpy se černalo staré velké dřevěné stavem s rozličnými výstupky, pavlačemi, schody, jakýchž Evička ještě nikdy neviděla. Nad stavením strměla vysoká nahá skála a na skále polozbořená chaloupka.

Evička náhle se zastavila, ještě jednou pozorněji se ohlédla a polekaně ucouvla. Teď teprv viděla, že mezi vrbami právě naproti ní vypínal se kamenný kříž, zvětralý a šedý… nebylo pochybnosti, dostala se v myšlenkách dále, než hodlala. To staré černé stavení bylo u Potockých, to zbořeniště na skále rodiště Józino, na těch vrbách byly se zachytily její kytky… ten kamenný kříž – její to náhrobek…

Dlouho patřila Evička na kříž, než se odhodlala přeskočit potok a k němu blíže přistoupit. Chtěla se na to všecko jen zdaleka podívat, a teď stála uprostřed bývalého jeviště událostí osudných, na místě samém, kdež nejsmutnější z celého černého pásma činů byl spáchán skutek.

Několik ke kříži vedlo stupňů, nebyly vyšlap…