Vesnický román

Jen si dujte, větry nepřátelské, jen si pal, mraze ošemetný, jen si vězni v loktech ledových nebohou zkřehlou zemi, ty zimo zrádná, neošidíš ji přec o jaro. Jednou vysvitne přec slunko, prohřeje ňadra její, a čím závistněji jsi je umrtvovala, tím mocněji oživne. Tisíce poupat pukne pak najednou zvukem slavnostním, tisíce květin se náhle zaleskne ruměncem ranní záře, tisíce uvolněných hrdel skřivánčích zahlaholí plesem blaženým ...

Jen si přikazuj, ty světe pokrytecký, jen si závistivě vyhrožuj a vězni v okovech ledových to nebohé srdce lidské, o jaro je přec neošidíš. Vysvitne boží slunéčko, prohřeje je až do hlubin, a čím žárlivěji jsi je dosud umrtvoval, tím mocněji najednou oživne. Tisíce v něm pak pukne najednou poupat zvukem slavnostním, tisíce se v něm zaleskne květin ruměncem ranní záře, tisíce uvolněných hrdel skřivánčích v něm najednou zahlaholí plesem blaženým ...

Antoš odešel z hor, jak přišel; žádné cizí oko ho nespatřilo, nikdo o něm nezvěděl. Časně ráno, když šla matka jeho do kostela, opustil s ní stavení. Dosud se chvěla na nebi i na zemi jiskra vedle jiskry, posvátná noc plála ještě nad světem, opět kráčel pod nebem i na nebi — a nebe si odnášel v srdci.

Odcházeje nezastavil se již na statku, nepodíval se ještě jednou na děti, nežádal si promluvit ještě jednou se Sylvou, k čemu? Věděl, že kryje děti srdce mateřské, i že jsou tomu laskavému srdci poklady nejdražšími, co chtěl vědět víc? Co stálo ještě za vědění, když byl věci tak velké jist?

Odjel opět do ciziny mezi neznámé mu lidi, spal zas pod cizí střechou i ohříval se u krbu cizího, a přec se mu ustavičně zdálo, že mešká na tom pevném hradu, kde nelze zlovůlí ho zastihnouti, kde kapala jemná ruka neustále balzámu na srdce jeho ...

Uchopil se jako jindy obchodu, kupoval, počítal, prodával, uzavíral prospěšné smlouvy, společníci ho chválili, zdálo se jim, že jeho duch ještě více zbystřel, a Antoš rozpačitě se divil chvále jejich. Nevěděl, že jednal prospěšně, nepřemýšlel jako jindy o tom, co podnikal, byl jen poslušen okamžitému šťastnému vnuknutí, vykonávaje vše v opojení jakémsi, v němž mu byla ztráta i zisk stejně lhostejný.

V hospodách naň dosud čekávali jako na apoštola, aby si s ním pohovořili o zlořádech zakořeněných v obci i v rodinách a o novotách žádoucích. Měl opět radit, osvěcovat, opravy navrhovat, jak to dělával jindy. Tenkráte toho však nečinil. Neviděl žádných vad, vše se mu zdálo dobré, lidé i věci, ve všem pučela proň naděje k lepšímu. Nemohlo býti krásnějšího světa a lepších v něm tvorů jako naše země a my na ní. Již o tom nehloubával, co si to dali lidé za podivné zákony, které je tak často zavádějí k převrácenosti, ni jak by se mohly neplechy způsobem tím povstalé odstraniti. Byl teď pln spokojenosti a důvěry, radil k shovění a smířlivosti, hlásaje, že se zajisté blíží pro všecky doba spravedlnosti — vždyť byla konečně učiněna spravedlnost jemu, co na něm zhřešeno, tisíckrát mu nahraženo.

Tuhé uhodily zimy téhož roku, sníh se chumelil, vítr ho kupil v závěje ohromné, v hradby nebetyčné, mráz měnil v led krev cestovatelů opozdivších se večer na silnicích. Chtěl být vládcem jediným v těch černých, nekonečných nocech, netrpěl nic živého v říši své. Jen meluzíně dovolil, by směla lkajíc letěti nad příkrovem, jímž zastřel zemi, a jí zahučet divokou píseň pohřební.

Po zimách nastal odměk náhlý, všude se hrnula voda, každá hrouda země byla studnicí nevyčerpatelnou. Haldy sněhu a ledu měnily se v pouště bahnité, pole se podobaly jezerům, z každého vrchu vlnil se vodopád. Lidé litovali Antoše, že musí být téměř celý den pod šírým nebem, stále na bezedných blátivých cestách, a on se zas divil jejich soucitu jako předtím chvále jejich. Neviděl ni sněhu, ni bláta, necítil zimy ni obtíží, kolem něho vanuli dosud větérkové jarní — slavilť rozeniny mladosti své. Se stejným úžasem slýchal o nemocech i nehodách — zlo a smrt byly tedy skutečně ještě na světě? On měl již za to, že nastal oním Štědrým večerem pro celý svět den sedmý, kde nebude ni pláče již, ni zármutku, ni bolesti a klamu mezi lidmi, kde nad nimi vzejde mír věčný. Nad Antošem již vzešla blahoslavená doba ta. Již v něm nebylo ni nepokoje, ni trpkosti, ni touhy marné, vše náhle vyrovnáno, svět proměněn v jediné zlaté světlo, v jediný zlatý zvuk, neviděl, neslyšel jiného. I byloť mu v této významné života jeho době jako pravověřícímu v ráji, kde vše jediným jen pableskem ruměnným, jediným jen tónem harfovým ...

Dlouho nebylo Antošovi popřáno shledati se s horami. Pokoj uhostil se konečně nadobro v zemích tak drahný čas rozechvělých hlaholem trouby válečné. Rolníkovi bylo zas bezpečno na statku, šlechtici na zámku svém. Ten i onen pomyslil, aby si založil utěšenou domácnost. Všude v chýžích i palácích bylo jen slyšet o svatbách. Selský ženich si jednal pěkný potah, aby potěšil nevěstu, až si s ní vyjede, a šlechtický ženich zařizoval si z téže příčiny maštal mramorem dlážděnou. Nebylo nikdy předtím ještě takového ruchu ve spolku jako právě v dobu tu. Antošovi připadl největší úděl práce a starosti, on musel vyjednávati s pány a se snažiti, aby je uspokojil, vždyť se v tom nikdo jiný tak nevyznal jako on.

Antoš toho však nelitoval, že musí být tak dlouho vzdálen někdejšího domova. Nepřemýšlel nikdy o tom určitě, ale tušil, že žije nejslastnější okamžiky svého života. Snad se v něm i ozývalo mimovolně vědomí, že po jaru nastává léto, parné, dusné léto, kde se zatemňuje blankyt nebeský, kde klopí květiny zděšeně útlé hlavy, kde oněmují skřivánci, kde se chvějí ňadra země ohlasem hromovým, kde bývá vzduch mořem plamenným, z něhož šlehají blesky do nejmohutnějších obrů lesa, porážejíce jich ...

Bylo již v postě, když spatřil Antoš opět v soumraku matčinu chýžku na brunátném čele hor. Dychtivě napínal již zdaleka zrak, by nezmeškal, až ji oživí hvězda naděje, plamínek rozžatý rukou milou. Ale tenkráte čekal marně, chýžka splynula s violovými stíny večerními, než k ní dorazil. Dnes mu nezářila cestou jako tenkráte.

Antoš opatrně se vyhnul…