Vesnický román

Rychtářka si vedla čím dále tím hůře, zrovna jako děcko rozmazlené, jež rodičové opomenuli včas trestati. Antoše již každý litoval, ač jediného slova z úst nevypustil proti ženě své. Ani matce si nestěžoval, aby jí nezarmoutil. Čeládka se však o to postarala, aby lidé brzo a důkladně zvěděli, jak to „u rychtářů" stojí. Roznášela pilně spory mezi manžely, i příčiny jejich. Každý držel k Antošovi a divil se jeho trpělivosti. Rychtářce se lidé nemálo posmívali a mrzeli se na ni, že kalí hodnému muži svému zbytečně mladý život.

Ale jak se měla rychtářka polepšiti, když se jí každá metla vyhýbala? Neměla ničeho na práci, žádných starostí, všeho dost, počala hněvati z dlouhé chvíle a svévole lidi i pánaboha, zbujněla více a více zahálkou, dobrým životem a shovívavým mužem. Když se konečně přesvědčila, že se Antoš žádným způsobem nepoddá zamilovaným jejím výmyslům i že se jí nepodaří podmaniti jeho pevnou, stálou povahu libovůli své, tu si naň vymýšlela denně něco nového, čím by ho aspoň pozlobila. Ale i v tom pozbyla brzy vší míry, zkoušela toho tolik, že by bylo nudno o každém pokusu zvlášť se zmiňovati, zkoušela ale tak dlouho, až připadla na nejhorší. Sám zlý duch jí asi vnuknul tuto myšlénku. Ublížila sobě tím nejhůře.

Zprvka mluvila pro Antoše tak nesrozumitelně, že nikterakž nechápal, kam se svými narážkami bije. Pohlédl mnohdy zpytavě na ni, zdali se jí neplete rozum jako řeči její. Ale konečně si přec již mysleti nemohl, že neví, co mluví, musil na to přijít, že podezřívá věrnost jeho.

Od té chvíle, co přivedla rychtářce pouhá jen lehkomyslnost toto obvinění na jazyk, odstěhoval se mír navždy od rychtářů. Antoš vyjel, jako by ho byla uštkla, a zbledl tak strašlivě, že se toho i ona zalekla. Opanoval se vší mocí, aby nevyřknul, co mu vnuknul první hněv. Nemohl si nikterakž představit, kterak v ní vznikla tato myšlénka. Tolikrát ho plísnívala jako hocha, že si z děvčat tak málo dělá, a teď, co byl mužem jejím, se naň zas nemálo horšívala, že tak nerad s ní chodívá k muzikám. Vytáhla-li ho přec do hospody, tu nikdy netančil, ač děvčata k němu přibíhala, aby s nimi šel do kola. Mrzela se naň, že s nimi nejde; nebo nemohla také tančit, nechtěla-li, aby ji lidé za to pomluvili. A přec by byla tak ráda v kole ukázala svoje pěkné šaty, i že se umí ještě otáčet jako mladé děvče. Při takových výčitkách najednou takové obvinění! Antoš nevěděl, má-li se více divit její zpozdilosti nebo její zlomyslnosti. Nahlédl konečně, že ho asi trápí jen pro svoje vyražení.

Rychtářku ale znova dopálilo, že muž i tyto nájezdy mlčelivě snáší. Chtěla, aby se s ní pustil do hodné hádky, považovala spory s ním skutečně…