Vesnický román

Za deštivého, mrazivého večera pozdě již na podzim vrátil se Antoš konečně z tajemné cesty své. S tichým pozdravem vešel znenadání do sednice. Nikdo mu ho nevrátil. Děti již spaly, čeládka poklízela v chlévech a rychtářka, i kdyby byla chtěla, nemohla vypravit ze sebe jediného slova. Pohnutí ji na všech údech ohromilo, jak se před ní objevil muž, jehož byla jednou tak vášnivě milovala. Byl ještě tak statečný a krásný jako tehdáž, kde se zamilovaní její zrakové s rozkoší na něm pásli. Jak se asi ženštiny po cestě po něm ohlížely, vždyť věděla rychtářka, jak to znají! Mohly ho vždy očima pohltit, kdekoli se s ním objevila, jakž teprv, když byl sám. Zajisté že mu to i pověděly, jak velice se jim líbí... zajisté že to vyslechl ústy usmívavými... snad se jim i jinak odměnil za jejich obdiv ... v rychtářce se ozvala žehravost takovou mocí, že by byla skoro omdlela...

Sylva, sedíc s kolovrátkem vedle ní, zůstala také mlčky na svém místě. Nehnula se, aby sedlákovi posloužila, jak by bylo povinností její bývalo. Rychtářka si toho povšimla přes svoje dojmutí a Sylva upevnila se nadobro v její přízni. Obstála skvěle první zkoušku.

Antoš musel si sám svléci těžkou, deštěm prosáklou šubu i pověsiti ji na tyč za kamna. Byl prostydnut, unaven, hladov, jak to bývá po cestě v špatném povětří konané. Ale žena jeho neporučila služce, aby mu přinesla aspoň chleba a trochu mléka jako každému jinému cizímu vandrovníku.

„Nejedl jsem od oběda, nemáš pro mne nic teplého k večeři?" konečně ozval se Antoš, vida, že nekoná pražádných příprav, aby mu něco podala.

„Nemám," odsekla mu krátce. Sylva však věděla, že má v troubě ještě hodný hrnek polívky od poledne. Byla by mu přišla zajisté teď k chuti. Sylva věděla ze zkušenosti, jak člověku bývá, když se celý boží den v blátě a v zimě po silnicích tluče. Chtělo jí být sedláka skoro líto, že se mu nemá před spaním něčeho teplého dostat. Opravila se však rychle a řekla si, že má rychtářka zcela dobře, nakládá-li s člověkem, který se tak velice proti ní prohřešil, hůře než s cizím.

„Snad máš aspoň trochu vlahé vody, abych se mohl umyt," po nepříjemné přestávce opět se otázal Antoš.

„Nemám," možno-li ještě drsněji odpověděla rychtářka, ač mohl Antoš dobře slyšet, jak syčí voda v kamnovci napolo jen prázdném.

Zas šla na Sylvu soustrast Bylo jí dobře povědomo, jaké je to dobrodiní, když se může člověk po cestě umyt: unavenost jako když z něho pojednou spadne. Ale zas se rychle vzpamatovala. „Patří mu to,“ pomyslila si urputně.

Antoš pohlédl pošmurně na ženu, když ho podruhé tak nevlídně odbyla. Měl dosti času připravit se na její uvítání, věděl, že asi jiné nebude, přec ho teď však nemile překvapilo. Teď však teprv si povšimnul, že to nesedí vedle ní žádná z domácích děveček, nýbrž osoba cizí, i poznával v ní znenáhla Sylvu. Hodila po něm právě tak pohrdlivě očima jako tenkráte na louce, když se jí ptal, proč nejde s sebou do hospody. Přitom se zdvihla, aby došla rychtářce na dvůr ke korytu pro žejdlík čerstvé vody. Viděla, že v ní každá žilka hraje od té chvíle, co vešel sedlák do sednice.

Antoš slyšel cestou, že udělali ještědští hoši přec jen ze žertu pravdu, Sylva byla od nich žalována a pokutována. Mrzel se velice, že se tenkráte přec jen nevrátil, aby hochům vymluvil pošetilý nápad jejich. Rovněž se mrzel na dívku, jejížto vinou bylo jméno jeho zapleteno v bláznivý kousek masopustní, o němž se všude v okolí dosud se smíchem mluvilo.

„Co tu dělá tahle holka?“ uklouzlo Antošovi v prvním překvapení nad nemilým zjevem.

Tenkráte nemusel tak dlouho čekat na odpověď jako při otázkách předešlých, také nebyla tak stručná jako dříve. Rychtářka se nenadála, že dá Antoš hned v prvním okamžiku tak přímo najevo, jak mu je Sylvina přítomnost tu odporná.

„Co tu dělá?“ škodolibě opakovala po muži, „nu, slouží u mne. Přála jsem si již dlouho osobu slušnou k sobě, jíž by mi bylo lze svěřit děti a domácnost v čas potřeby, ale nemohla jsem na žádnou přijít, která by se mi byla hodila. Tohle děvče je však pravé pro mne zlato. Než by se k mužským ,lísala',^[4] raději by se dala zavřít, než by se dala od některého pohladit, raději by ho ťala nožem ...“

Již věděl Antoš, co dělá Sylva na statku, žena mu v ní pěstovala nepřítelkyni, aby se mu domov ještě více zprotivil. Nedal se však popuditi tolikerými důkazy zášti její. Okamžik, kde sáhl v největším hněvu po holi, stál dosud před vnitřním zrakem jeho. Ještě mu doznívalo ženino vzkřiknutí v duši a pokaždé, co si na to vzpomněl, vystoupil mu hanbou pot na čele. Co medle záleželo mu již na kapce méně neb více nepřízně její teď, kdy byl s ní i sám s sebou hotov?

„Odjel jsem,“ pokojně jí pravil místo odpovědi, „nepověděl jsem ti však, jaký má cesta moje úkol. Nevěděl jsem ještě, bude-li mít zdaru. Teď však, když dopadla zcela k přání mému, musím se s tebou domluviti. Až dáš zejtra čeládce snídaní, přijď ke mně nahoru do komory, promluvíme tam klidněji než zde v sednici, kde vejde každou chvíli někdo cizí."

Při těchto slovech vzal si Antoš ze stěny klíček od komory, kde byl strávil noc před svým odchodem, sebral šubu, vak i hůl, dal rychtářce „dobrou noc" i odešel, než se Sylva s vodou vrátila.

„Musilas odejíti?" hněvala se rychtářka na děvče, když se ve dveřích objevilo překvapeně se ohlížejíc, kam se soupeř její poděl, „byla bys aspoň slyšela, jak mne ten pacholek zval k důležité s ním poradě. Počínal si při tom jako nějaký kníže. Ten zpanštělý skoták si snad myslí, že mne krmili vařečkou.^[5] O čem se chce se mnou radit, ne-li o tom, kdy mu hodlám nadobro ukázat dvéře a mu nařídím, aby do nejdelší smrti nezavadil o můj práh? Řekla jsem mu, že ho mám právě dost na očích, aby se strkal na komoru. Ten může čekat, až se dostavím k nějaké poradě …“

„Pravdu máte! Není-li to nic zlého, co vám chce, může vám to říci přede všemi," mínila Sylva, nevinně věříc rychtářce na slovo, že sedlák odešel k jejímu rozkazu a nikoli z vlastní vůle.

Rychtářka nechala Antoše skutečně celé ráno na sebe čekat, sešel tedy k polednímu sám d…