Vesnický román

Když Antoš zesílil, postoupil na statku u rychtářů za pacholka. Tím se stal váženou osobností pro celou ves. Pacholci u rychtářů šli hned za selskými synky, měli po nich první právo a první místo. Rychtář daroval Antošovi při jeho nastoupení tvrdý tolar a rychtářka bič s bílou koštěnou násadkou, práce tak umělé, že se jí každý podivil, kdo bič u něho viděl. Antoš si vážil biče, jako kdyby byl ze zlata býval, bral jej jen tenkráte, když svoje pány někam vezl.

Antoš byl radostí téměř celý spleten, když ponejprv zapřáhl a sám na pole si vyjel. Matka jeho přišla schválně z hor, aby se na syna podívala, jak mu jeho nová hodnost sluší i jak se do ní vpravuje.

Zvláštní uchvátila Antoše bujnost, když vyjel ze statku. Děvečky mu koně ověnčily, on sám měl velkou kytku za kloboukem i v kazajce. Podobal se skoro ženichovi, který si jede pro nevěstu. Ze všech stavení vybíhaly děti, aby se za ním podívaly, muži mu kynuli čepicemi, ženštiny bílými šátky. Byl dnes více než včera. I jemu se zdálo, že je dnes něco lepšího a vyššího, co se nemusí hnát za dobytkem, nýbrž co si může pěkně vykračovat veda švarného koně za uzdu. Dorazivšímu na pole nechtělo se mu tam ani do práce, krev v něm podivně vřela. Hladil koně po krku, opravoval mu věnce, sobě kytku, rozhlížel se po krajině, jako by si byl s ním vyjel jen pro kratochvíli. Bylo mu, jako by měli oba dnes svátek veliký, kde neslušno se namáhati. Konečně vypráhl koně z pluhu, vyšvihl se naň a proháněl se na něm tak dlouho po poli, až zůstali oba bez dechu.

Mezi jízdou rojily se hochovi podivné myšlénky v mladé hlavě. Co živ nemíval ještě takových. Myslil si najednou, že poslouchal dost dlouho jiných; když je teď pacholkem, že je tedy také sám pánem svým. Umínil si, že teď započne život veselý, že bude chodit s ostatními čeledíny k muzikám, tam že bude zpívat, pít, se prát, jak to dělávali oni. Chtěl si koupit také dýmku a celý den z ní kouřit, i na pušku dostal chuť, aby si mohl někdy potajmu vyjít v noci do lesa a tam něco si bouchnout. Svoboda vstoupila hochovi do hlavy jako mladé víno; neznal se již, byl jako opilý. Tenkráte nechtěl mít něco zvláštního, jak mu bývalo dosud vždy vyčítáno; jak to dělali jiní, tak, právě tak to chtěl dělat také.

Celý rozpálený a se zrakem planoucím skočil z koně a zastavil se u matky. Chtěl jí zhurta odpověděti, kdyby ho počala z toho kárat, že se veselí, co by měl pracovat.

Jirovcová ho však nekárala, plakala.

„Co by ti asi řekl nebožtík otec,“ pravila synovi, „kdyby tě viděl, jak se tak vesele pod širým nebem projíždíš. On, chudák, této radosti nikdy nepoznal; po celý život pachtil se za bídnou mzdu v dusném lomu, kde smrt pořád nad ním visela. Nebylo mu ani jedinou hodinu tak dobře, jako tobě po všecka léta, která trávils u svých hodných hospodářů …“

Antoše jako by byla matka náhle polila studenou vodou, zmínivši se o klopotném životě otcově.

„Byl to muž řádný a poctivý, ten nebohý otec tvůj,“ doložila Jirovcová, než se synem se rozloučila, „nikdy jsem ho neviděla zahálet, nikdy zabíjet čas daremnými věcmi. Přičiňoval se do krve, aby se ti jednou lépe vedlo než jemu. Nedočkal se toho. Měl smutný osud na tomto světě, těžké živobytí a těžkou smrt. Kéž by se byl aspoň dočkal, do jakého jsi se dostal onakého místa! Snad mu dopřeje bůh, aby tam nahoře zvěděl, jak se dobře držíš a jakou by mohl z tebe mít radost."

Všecka bujnost spadla z Antoše při matčiných slovech. Zdali by byla asi tak mluvila, kdyby mu byla mohla nahlédnout v duši? Byl by měl otec skutečně z něho radost zíraje naň z té jasné nebes báně? Co asi řekne matka, až úmysly svoje uskuteční? ... Před Antošem se to náhle zakmitlo jako temná mlčelivá hladina vodní...

Antoš se neohlédl za odcházející matkou. Zapřáhl rychle koně do pluhu a dal se do orání. Nekrátil si čas a práci písní, nerozhlížel se, zdali nespatří někde nablízku některého známého, aby si naň zavolal a s ním si chvilenku zahovořil. Nedopřál si ani okamžiku pokoje, podobalo se, že chce desetkrát nahradit čas bujnou projížďkou zmeškaný. Pracoval touže horlivostí až pozdě do noci. Museli ze statku proň přijít, aby přec již šel k večeři. Unaven, zpocen, s krvavými na rukou mozoly vrhl sebou na seno. Chtěl palčivou upomínku zaspat a zapomenout. Zaspal ji, ale nezapomněl jí po celou mladost. Od té doby myslíval častěji ještě na otce a vždy ho polily slzy, když si zobrazil jeho namáhavý, poctivý a bezradostný život, ozářený jedině nadějí, že se mu vyvede syn. Památka otcova stala se mu tím denně světější a významnější, někdy ho tak rozechvěla, že by snad byl tomu dal půl duše, kdož by si ji byl od něho jmenem otcovým žádal.

V rozhodném okamžiku promluvila k němu matka jako strážný jeho duch. Nezvěděl nikdy, zdali náhodou, zdali puzena citem mateřským, tušíc, co se v něm asi děje v první hodinu svobody — ale pokušení nemělo k němu již přístupu. Soudruzi jeho se mu mohli smát a ho napalovat dle libosti, on zůstal ve své míře. Pokojně si dal přezdívat, že je ženskou podšívkou, zkaženou holkou, babou a tak dále. Neúčastnil se nikdy ni jejich pitek, ni jejich bitek.

Zakrátko zacházel Antoš s koňmi mu svěřenými jako nějaký k…