Vesnický román

Antoš si umínil, že se postaví zcela na vlastní nohy, ale od pomyšlení k uskutečnění bývá obyčejně velký ještě a namáhavý krok. První pokus se mu sice nad očekávání podařil, ale nešlo to nadál ani tak zlehka, ani tak zhurta, jak se byl domníval, když Sylvu na pavlači obeznamoval se záměry svými. Mnoho, velmi mnoho mu bylo překousnouti, než se dostal tam, kam chtěl a nyní i dostati se musil, aby nepropadl ženině výsměchu a navždy se neponížil před ní i sám před sebou. Byl však vůle pevné, vytrvalosti neoblomné, raději by se byl rozloučil se životem, než se navrátil pod staré jho.

Velké z toho bylo pohnutí po celém kraji, když se rozneslo, že si zavádí bohatý sedlák Jirovec obchod s koňmi. Koníři nemálo se zalekli nového soka tak znenadání se vyskytnuvšího, bylo všude známo, jak výborně koním rozumí, mohlo se tedy i předvídat, že při obchodu dobře pochodí. Koníři tvořili tehdáž v severním Boleslavsku jediný jen spolek, který měl v městečku Osečně, na úpatí Ještěda položeném, hlavní stanici. Odtamtud obesílal české, saské i pruské trhy. Bylo téhož času právě po francouzských válkách; koně se valně prodávali a kupovali; obchod šel velmi dobře, spolek měl pěkné výdělky, tu to počal Antoš kazit. Koníři se domnívali, že vládne Antoš velkým kapitálem, že jim bude velice na škodu; pročež si umínili, že mu nedají ani vyniknout, třeba přišli při tom sami k ztrátě. Nebylť on prvním, jemuž zahnali tímto způsobem chuť lézti jim do zelí. Snižujíce náhle ceny, nutili každého nepohodlného vetřelce, aby i on se škodou prodával, což provozovali tak dlouho, až stálými ztrátami unaven neb zastrašen, ba někdy i úplně zničen obchodu se vzdal. Na Antoše měli však ještě více svrchu než na dřívější soupeře; vždyť měl doma statek, k čemu se jim pletl do řemesla! Byl to pravý hřích, že chtěl lidi mnohem méně zámožné, než byl on sám, ještě ve výdělku zkracovat. Takové hltavosti po jmění nebyl by ho měl nikdo ze známých za schopna. Ale ostatně mu nikdo nepřipisoval pomysl státi se najednou obchodníkem; každý měl za to, že se zrodil v hlavě ženy jeho. Věřeno všude, že manžela donucuje k obchodu, aby si teď, kde bylo u ní po lásce, nějaký přínos vydělal. Nikdo z těch, jižto Antošovi nejvíce láli, netušil, kterak věci stojí, i že má teď méně než nejchudší mezi nimi. Musil si každé sousto chleba kupovat penězi vypůjčenými, za něž platil hospodskému stále velké úroky, ponechávaje ho při tom, že si je pro někoho jiného vydlužil.

Koníři spikli se tedy několikrát velmi krutě proti Antošovi, prodávajíce na trzích, kde se s ním setkali, tak lacino, že by byl Antoš skutečně přišel do velké ztráty, kdyby nebyl vždy ještě včas prohlédl, oč jim vlastně běží. Ale vida zakrátko, že skutečně proti nim ničehož nepořídí, připadl na prostředek jiný, aby drahé zboží svoje odbyl. Sebral se v tichosti, a potlačiv pýchu mocně se v něm bouřící, obcházel si sám poblízké zámky a dvory, kde věděl neb slyšel, že drží vlastníci na pěkné spřežení. Bylo mu ovšem na počátku při tom dosti horko, když ho lidi podivně měřili, že vede obchod jako cikáni. Nenechal se však odstrašit zvědavými otázkami a urážlivými poznámkami. Kde ho znali, pomáhala mu jeho dobrá pověst, a kde ho ještě neznali, jeho výmluvnost, pěkné vzezření, ale hlavně poctivé jednání. Kdo koupil od něho jednou, koupil zajisté i podruhé, schváliv ho vedle toho ještě sousedovi neb příteli. Jeho nepřátelé hnali se několikráte z trhu bez koní i bez peněz, jsouce tomu však rádi, že Antoše zaplašili, a on se s nimi na cestě setkal, také bez koní sice, ale s váčkem plným, maje vedle toho ještě několik smluv na nové dodání. Vrátiv se do městečka, které byli právě opustili, skoupil pak za levné peníze, co byli jeho odpůrci jemu na příkoř daleko pod cenou prodali. Ovšemže se mu smáli, jak se dověděli, kterak si pomáhá; krčili nad ním nosem, pravili, že se ani mezi pořádné obchodníky počítati nemůže, vodě sám koně od stavení k stavení, jak to činí prodavači plemena egyptského. Ale posměchem ho nezničili. Arci, Antošovi nepřálo také pokaždé štěstí, ale při jeho znalosti koní byla ztráta vždy spořejší než zisk, nemusil pro ni nikdy pozbýti mysli. Spokojíval se jen výdělkem skrovným. Nešlo mu o jiné, než aby se nemusil před ženou osvědčit co lhář a vychloubač. Mnohdy ovšem se stalo, že si po více týhodnů ani nezakouřil, že ani nevypil jediné sklenice piva, jen aby mohl rychtářce vždy v určitý čas zaslati jistou částku peněz na děti i na náhradníka svého.

V boji s nepříznivými poměry i se zjevnými nepřáteli, jimž šlo skutečně o zkázu jeho, osvědčila se Antošova povaha skvěle. Uměl si pomáhati, ale vždy bez nejmenšího nedovoleného úskoku, beze lži sebenepatrnější. Nikdy nepoužil jako sokové jeho prostředků nízkých k dosažení cíle, nikdy se jim nemstil, nechť se mu naskytovala k tomu příležitost. Musili si toho povšimnouti a také si toho konečně s velkým podivením povšimli. To je poněkud obměkčilo, k čemu arci značně přispívalo, že vedl obchod, jak jsme již pověděli, jen v rozměru velmi skrovném. Neměl zvláštních stájí, přiváděl a odváděl svoje koně sám, volíval nejlacinější noclehy a pracoval jako jejich kočové. Kdo ho viděl v některé mizerné krčmě, jak pod kolnou hřebelcuje koně jako nejposlednější nádvorník, nebyl by zajisté do smrti řekl, že je to pán manského statku, nejpřednější sedlák v Ještědě. Ponenáhlu ustupovala tedy zášť a závist konířů lepším pocitům, počali Antoše spravedlivěji posuzovati a dobré vlastnosti jeho opět oceňovati. Mluvili-li o něm, tu mu již nejen nepřezdívali, nýbrž řekli si často, že by nebylo zle, kdyby měli ve spolku jemu rovného, který by znal s každým, se vznešeným i prostým, jednat se stejným úspěchem, maje přitom jeho schopnosti a vědomosti. Sešli-li se tedy s Antošem někde v hospodě, již se ho nestranili, nýbrž dávali se s ním do řeči. Antoš se k nim měl tak vlídně, jak to bylo jeho způsobem, nesplácel jim dřívější urputnost jejich. Obě strany za nedlouhý čas tak dalece se sblížily, že se dostalo Antošovi od konířů nabídnutí, nechce-li do jejich spolku …