Vesnický román

Antoš nevracel se do hor, ač byl již skoro dva měsíce domova vzdálen. Rychtářka nemohla se jiného pod rukou o něm dopíditi, než že si najal vozík v Dubě i že vyzdvihl průvodní list do zemí tak dalekých, že ho musili páni poslat do Prahy k podpisu. Mohl naň prý cestovat do Uher, do Polska, ba prý až k samému moři. Rychtářka se nemohla nikoli domyslit, co má muž její za záměry, ač si mozek až do unavení s tím trmácela. Kdyby jí nebyl zcela určitě pravil, že nechce, aby lidé na děti jeho ukazovali prstem, byla by si myslila, že se chce někam odstěhovat do vzdáleného kraje. Ale přese všecky zlé předtuchy její musil se přec zas do hor vrátit; byla se přesvědčila, že neschází v truhle jediného dvacetníku, bez peněz nemohl se přec dlouho ve světě obmeškat. Divila se vůbec, kde nějakých vzal na cestu již několikatýdenní. Věděla o každém krejcaru, který přišel do domu. Co se s mužem svářila, nedala klíč od špejcharu z ruky, prodalo-li se něco, brala peníze vždy sama. I svoje zlaté hodinky a pečetní prsten, svatební to dary od ženy, byl Antoš před svým odchodem do police položil, aby žena na ně přišla, nemohl tedy z toho žít, co za ně vytěžil. Kde vzal nějaké peníze? Snad si je nevypůjčil?

Rychtářce šla hlava doslovně kolem. Aby se trochu povyrazila, jala se o tom přemýšleti, co by Antoši udělala asi naschvál, až se přec konečně vrátí. Počala tím, že na dětech pořád něco viděla, co se jí nelíbilo, mistrovala je ustavičně. Každá chybička u nich byla dědictvím po otci. Co byl Antoš pryč, nemohla je ani na očích vystát, odháněla je od sebe, když se chtívaly k ní přitulit, zapovídala jim přísně každou zmínku o něm a trestala je při nejmenší příležitosti. Věděla, jak velice ho to domrzí, až mu budou hoši na přísnost její žalovati. Jeho láska k nim bývala jí vždy solí v očích, teď děti pro ni skorem nenáviděla.

Ale zacházet s dětmi přísně a trestat jich, když se jí v něčem znelíbily, k tomu měla konečně přec jen právo. Antoš si mohl myslet, že si toho zasloužily, chovajíce se k nespokojenosti její. Musela pomýšlet na něco jiného, z čeho by úmysl její, že si z něho nic nedělá, chtíc ho naschvál domrzet, hned neomylně vysvítal. Muselo to být něco hodně bodavého, tak bodavého jako každá její o něm myšlénka!

Takové přemítání jí bylo jedinou úlevou při trapném stavu tolikerými vášněmi rozervané mysli. Dlouho však nemohla na nic dosti ostrého připadnouti. Tu zaslechla náhodou, že si hledá Sylva službu. Měla to najednou a mžiknutím.

čím mohla vrátivšího se muže více dopálit, než když shledá, že je nepřítelkyně jeho údem domácnosti, že musí desetkrát za den s ní se setkat, ji mít při jídle na očích, od ní přijímati posloužení? Berouc si Sylvu do domu, mohla se zároveň před lidmi tvářit, jako by chtěla dívce nahraditi, čím jí bylo soudem ublíženo. Bylo známo, že se jen za touto příčinou se strýcem rozkmotřila, pozbývajíc dosti značného po něm dědictví.

Co věděla rychtářka o Sylvě, potvrzovalo ji v domyslu, že se asi ráda o to postará, aby nezažil soupeř její mnoho příjemných hodin pod jednou s ní střechou.

Strýc nechal schovanku růsti jako kůzle neb hříbě, co se mu v chlévě vylíhlo. Sylva strávila dětství na osamělých horách, mladost na silnicích. Znala školu jen dle pohledu, nikdy neslyšela, co být má neb nemá: strýc sám to nevěděl. Ale přes to přese všecko nemohl přec nikdo na Sylvu nejmenšího říci. Právě tvrdé její vychování vyvinulo v ní vlastnosti podivné sice, ale vzácné u dívky, nad níž nikdo nikdy nebyl bděl. V létech, kdy se již každé děvče vodívá s hochem, nevěděla ona ještě o žádném. Přivábila sice mnohého pěknou podobou, ale odpuzovala každého divokostí. Jak se s ní dal některý svobodník do řeči, aby poznal, jaký to rozum vězí za její hladkou tváří, ihned ho vybídla, aby s ní šel do křížku, nebo chtěla se s ním vsadit, kdo dál doběhne neb doskočí neb kámen dohodí. Začal-li o tom mluvit, že se mu líbí, tu se mu vysmála navrch hlavy a utekla mu. Nemohla-li utéci a stal-li se záletník vtíravým, nemilosrdně se s ním poprala, odnesl si obyčejně od ní památku, s níž se zajisté nikomu nepochlubil. Nebylo tedy divu, že jí říkali hoši, buď že je rarášek, neb divoch, považujíce ji za tvora, který byl sice hezkému děvčeti navlas podoben, chlapcem ale co do povahy. Přišla-li mezi nimi řeč o děvčatech na vdávání, nikdy nejmenovali Sylvu, bylo u nich vyjednáno, že je neschopna mít někoho ráda a příliš divoká, než aby se mohla kdy za někoho vdáti.

Taková dívka musela rychtářku ovšem lákati, obzvláště uvážila-li, že bude mít Sylva teď asi na Antoše hodně svrchu. Byla jista, že se jí dá nevědomky ke všemu asi nastrojit a všude nastrčit, kde se bude o tom jednat, aby se mu děly nějaké vzdory. Sylva přijala službu z podobných skoro příčin, pro něž jí byla nabídnuta. I ona chtěla Antoše pozlobiti, vyskytnuvši se náhle a zajisté proti vůli jeho u něho v domě. I těšila se zároveň, že může hochům nanovo dokázati, jak málo si z nich dělá, přijímajíc právě v středu jejich službu. Mohla se dostat do míst mnohem výnosnějších než k rychtářce, k přezákům její obratnost v obchodu znajícím. Nabízeli jí veliké mzdy, ba jeden mezi nimi, vdovec to zámožný, chtěl si ji ihned vzíti, ač neměla praničeho mimo šaty na těle. Mohla mít pěkné stavení, velké pozemky, mohla se stát hotovou s ním paní, ale ona že ne a že ne! Nemohla se chvíle ani dočkat, až se k rychtářce postěhuje a zaražené tváře soupeřů svých uvidí.

„Až budeme zjara poprvé dobytek vyhánět a o pomlázce, budu se muset na celý den někde zavřít, abych nepřišla o život," se smíchem pravila rychtářce, když se k ní se svou malovanou truhlou přiharcovala. Přitom se tvářila po hoších, jak škaredě po ní koukali, když šla vesnicí, jsouce zvědavi, kam asi se to se svými věcmi hrne.

Rychtářka kynula rovněž s úsměvem, že má pravdu. Bylo jí to vhod, že mluvila Sylva hned o šarvátkách, zdálo se jí to dobrým znamením. O pomlázce i v den, kdy se dobytek poprvé vyhání, šlehá se totiž mladý lid až do krve a při vyhánění dobytka polívá se ještě k tomu studenou vodou, aby zůst…