Černý Petříček

Teprve asi za týden, v němé, hlodavé pitomosti strávený, vrátil se ke svým knoflíkům, ale kolik jindy při nich zažil hodin veselých a uspokojených, kochaje se v hrdém vědomí, že všichni ti lidé okolo jeho stánku kolující jsou proň průzrační, žeť pravou maličkostí vyzpytovati, co v srdcích skrývají, a použiti jejich slabosti proti nim co zbraně, tolik jich teď při svém zaměstnání strávil neutěšených, hořkých, sevřen pokořujícím vědomím, že se podařilo nejneobratnějším rukám zatemniti slunce jeho slávy.

„Jen si to tak neberte, budete je tu mít oba co nevidět,“ těšívali známí panímaminku i Petříčka. „Dejte mezi lidi, že smějí zůstat svoji, však ona se zpráva ta k nim dostane a oni přiletí jako na křídlech. Bude pak pojednou konec vaší lítosti i lidským řečem.“

Ale takové návrhy popuzovaly paní od „Beránka“ i Petříčka v stejné míře, o takovém zakončení nechtěli ani slyšet. Očekávaliť sice oba také, že se uprchlíci co nevidět navrátí, ale nikoli jen na zprávu, že jim bude prominuto a vyhověno, nýbrž že si nebudou vědět ve světě rady. Bylať Stázička všemu možnému pohodlí zvyklá, a František také co živ jaksepatří žíly nenatáhl ni při chůzi ni při práci; nezbude jim nic jiného, než aby se vrátili do holubníků svých. Stálť Petříček na tom, že pak musí bratr dále po dráze mu určené se ubírat, a panímaminka byla rozhodnuta dát Stázičku k uršulinkám. Nepochybovala sice, že by i po onom přestupku pro ni muže nalezla, ale nechtěla si věnem jejím jeho vážnost koupit, k tomu byla příliš rozšafná a povahy neúhonné. Nemohl si dle jejího přesvědčení žádný hodný muž vzít děvče, které se s jiným po světě potulovalo, a nějakým lehkomyslníkem jí nebylo poslouženo.

Ale přes bezpečnou naději, že se mladí zločincové v krátkosti pro nedostatek prostředků navrátit musí – Stázička byla panímamince co nejsvědomitěji všechen svůj šperk zaslala, neopomenuvši ani k němu přidat malý hedvábný šáteček s drobnými, které jí byla matka před odjezdem do kapsy strčila, aby mohla žebráky podělit –, přes to, že si panímaminka i Petříček stále opakovali, že jim to ve světě nepůjde, jak si myslí, děti se k nim nevracely. Konečně slíbila panímaminka hojnou odměnu tomu, kdo jí o nich bezpečnou zprávu podá, ale i to zůstalo bez účinku. Napomáhal jejich zmizení velice tehdejší válečný stav.

Bylo všude strachu a zmatku. Kdož si hrubě všiml dvou dětí vesnicí či městečkem putujících, očekávaje každou chvíli, že se u něho ubytuje houf vojáků?

Jednou jim ale přišli přec na stopu a dověděli se, jak a z čeho asi žijí. Vrátil se z Polska jakýs obchodník, jenž hnal odtamtud velké stádo k armádě. Byltě starým u „Beránka“ hostem, a nocuje i tentokrát pod jeho střechou, dověděl se ovšem ihned, jaká to nehoda hostinskou potkala. I vzpomněl si maně, že s uprchlíky asi na své cestě se potkal. Přibyl prý jako kupec právě na zemanský statek, když se tam slavil svátek statkářův divadelním představením. Kočující tlupa hudebníků bavila shromážděné panstvo uměním svým; vynikal v ní mladý muž mistrovsk…