Černý Petříček

Koňský trh míval za onoho času v době pozdně večerní ráz zvláštní, pošmourně osamělý, připomínaje náměstí některých zapomenutých, od veřejných drah odlehlých venkovských měst. Přispívala k tomu hlavně blízkost bašt, tehdáž rozvalinám se podobajících, kde tuláci obojího pohlaví nocovávali. Nebývalo tuze radno příliš se jim přiblížit Hospody byly téměř všecky zájezdní, pro venkovské hosty zařízené; měšťák zabloudil do nich jen málokdy, navštívil je obyčejně jen tenkrát, hledal—li v nich nějakého venkovana, s nímž měl co jednat Obyvatelstvo Koňského trhu nebylo ještě četné, vypínal se sice tu i tam veliký a několikapatrový dům, ale ostatní domy byly jen malé, nepohodlné, nízké, od nemajetných vlastníků jakž takž slepené na spáleništích, smutných to památkách posledního nedávného obležení Prahy, kdy, jak známo, lehla veliká část Nového i Starého Města popelem. Svatvečerem, když prodavači a kupci se odstěhovali, proud života se zastavil, utichl lomoz a po celém prostranství se rozložilo mrtvé ticho, někdy jen porušené pustým rykem nějaké krvavé na baštách rvačky, či písní zaznívající z otevřených oken některé šenkovny. Odpověděl jí mnohdy toužebný ohlas ze strážnice nedaleko Vodičkovy ulice, poznal—li voják tam na stráži meškající zvuky domácí, pozdravuje takto neznámého krajana.

Volně a zamyšleně procházíval se František za stánky mezi kůly, na nichž bylo rozvěšeno několik temně blikajících luceren. Někdy se náhle a prudce zastavil, pozdvihl hlavu a jeho oči hledaly pak dychtivě ty démantové runy nebeské. Zahlížíval se do nich, jako by chtěl vyzpytovat a konečně člověčenstvu odhalit, co zvěstují. Když pak pohled jeho z nich sklesl, tož padl obyčejně na dům u „Beránka“, na němž utkvěl s větší ještě napjatostí, ač neměl věru pranic do sebe, čím by byl pozornosti tak obzvláštní zasloužil. Nevynikal v ničem nad svoje sousedy, byl také jen o jednom patru, o dvou v průčelí oknech, měl tutéž nemotornou špičatou lomenici, ale uvnitř byl prostranný a dlouhý, hluboký jeho dvůr býval pýchou všech jeho pánů. Příční nízká zeď jej oddělovala od vedlejšího domu, přes ni bylo z jisté vzdálenosti vidět na pavlač, na níž se zelenala Stáziččina rozmarýnová zahrádka. Třpytívala se za ní v tu hodinu červená jako rubín hvězdička, svíčka to na stole uprostřed sednice, kdež od svého dětství vedle černých kachlových kamen tolik a tolik nedělních večerů strávil, kde znal tak dobře každý koutek, každý ten starodávný nábytek, kdež vyučoval teď co den Stázičku…

Pohlížeje na rubínovou hvězdičku, opřen jsa o dům protější, představoval si v duchu, co asi se teď okolo ní děje. Viděl panímaminku, kterak sedí u velkého, jako křída udrhnutého stolu a počítá peníze dnes utržené, uschovávajíc je dle dávného svého obyčeje – do staré punčochy, viděl starou služku, kterak rozestýlá ty ohromné stohy peřin na postelích, viděl Stázičku, kterak hladíc kočku na stoličce v koutku se krčí… Co v její hlavě přitom asi se dělo? Dělo se tam vůbec něco? Nač myslívala? Zdalipak o něčem určitém…