Černý Petříček

Druhé ráno, sotva odzvonili u františkánů klekání, již tu byla sousedka zas. Nad branou rděly se teprve první červánky, v ulicích bylo všude ještě temno, mezi stánky ticho, jen holubi mezi nimi již probíhali, sbírajíce si skrovné snídaníčko. Ale tentokráte nepřišla sousedka sama; vstoupil za ní do budky páter Josef, důvěrník to mnoha duší stísněných a kajících, prostředník mlčelivý a spolehlivý v případech choulostivých mezi hříšníkem a církví. Byltě to kněz na odpočinutí, vypovězený za císaře Josefa z kláštera vyzdviženého, v němž sotva rok meškal. Rozepjal dlouhý svůj svrchník a na jeho prsou objevil se obraz zčásti vyšívaný, zčásti malovaný, představující svatého z hlavního oltáře kostela, při němž počínal zastávati povinnosti duchovní. Zase vzala sousedka dítě z postele a zas je položila Petříčkovi do náručí, sama vedle něho s hořící svíčkou v ruce se postavivši. Byl s ní kmotrem nemluvňátka, které se tak maně ve stánku vyskytlo, a jako ve snu přítomen úvodu matčinu. Viděl přitom jako rouškou sedmerou a slyšel jako mezi hlaholem zvonů na všech věžích pražských rozzvučených, kterak matka nad novorozeňátkem se kloníc a slzami je kropíc mroucím šeptá hlasem, že syna svého Františka, jakožto dítě svazku hříšného, bohu všelítostníku obětuje, aby provinění její proti zákonům nebeským a světským jednou smyl životem pobožným a posvátným a jí na onom světě vymohl odpuštění a věčnou radost.

Od té doby nebýval Petříček jako jindy. Dříve čtveračíval celý den, nezavřel téměř ústa, pořád měl co štěbetat, teď však tuze často se zamyslíval a mnohdy po celé hodiny hlasitého slova nepronesl. Od oné chvíle stal se také zvědavým, počal se o jiné lidi starat, jednání jejich zkoumat, po jejich tajnostech a slabostech se pídit, a přišel—li na něco, co nebylo v pořádku, tu si mnul ruce, smál se a patrně se mu odlehčilo, býval aspoň pak po mnoho dní zas hovornější. Tenkráte se v něm také zrodilo jeho pohrdání ženským pohlavím a úmysl, že se nikdy nezamiluje a neožení, v čemž paní od „Beránka“, když se jí s ním svěřil, tak horlivě ho potvrzovala, jako když se jí později zmínil o svém záměru, že bude raději prodávat staré knoflíky než pečeně.

S matkou svou nikdy o novém bratříčkovi nemluvil, aniž se jí kdy tázal, jak mu má to či jiné udělat, aby si mohla zůstat při své práci. Šel si pro radu vždy jen k sousedce, musila přijít a mu ukázat, kterak má dítě nakrmit, mu ustlat, je převlékat, aby mu neublížil.

Sousedka ochotně mu vyhovovala, a kdykoli matka od nich se odvrátila, hned to či jiné hněvivě a soucitně mu našeptávala. Černý Petříček na to nikdy ani slůvkem neodpověděl, jako by to neslyšel neb tomu nerozuměl, ale stával přitom vedle ní bledý a nepohnutý jako stěna.

„Vždyť jsem si to hned myslila, jak jsem toho vousáče tu očumovat viděla,“ horlívala sousedka, „kabát samé šňůry, kníry na loket, oči jako uhel, veliký až do tohohle stropu, kamžpak se to děje! Byla by se asi mladší pomátla, kdyby byl den co den přicházel a takhle na ni se koukal. Uhranul ji …