KAPITOLA SEDMÁ
NEČEKANÉ ZVRATY
„Tady jsi v táboře, ty hovado!“ zařval Kowalski na žoldnéře, který se právě chystal ulevit si za stanem.
„Jestli ho vytáhneš, zkopu tě tak, že ještě tři dny budeš močit krev!“
Voják místo odpovědi zavrčel kletbu, ale zase si kalhoty zapnul a zamířil k lesu. Kowalski znechuceným pohledem zkontroloval žoldnéřské ležení. Přestože se snažil jak nejlépe uměl, víc než vojenský tábor připomínalo příbytek potulných kočovníků. Zapříčinili to muži, které ve Fenidongu najal. Patřili k absolutní spodině a mnohé z nich s vojenským řemeslem spojoval jen meč u pasu. Kowalski však nedokázal najít nikoho jiného, přestože navštívil všechny žoldnéřské agenty ve městě. Někdo si dal práci, aby se zpráva o předčasném Chookově skonu dostala i do té nejzapadlejší žoldnéřské putyky, a k barvitým detailům mučení zřejmě přidal i varování, že něco podobného potká každého, kdo bude mít s Kowalskim cokoliv společného. Několik agentů se s Kowalskim odmítlo dokonce i sejít. Přesto se mu nakonec podařilo shromáždit dvacítku mužů, kteří po desetihodinovém drilu víceméně plnili jeho rozkazy. Nejnáročnější úkol dne však na něho teprve čekal. Kowalski se nenápadně vytratil z tábora a lesem zamířil k místu, které si vybral už včera večer. Relativně pohodlně se uvelebil v osikovém houští a pozoroval sotva znatelnou pěšinu na dně údolí. I kdyby se někdo čirou náhodou procházel přímo před střílnou prosekanou travou a šlahouny maliní, jen těžko by ho v zelené spleti objevil. Kowalski předpokládal, že Koniáš přijede až večer. V té době bude mít slunce pěkně v zádech a jasně osvětlený cíl. Ještě jednou zkontroloval nastavení mířidel kuše, hrot šipky a lučiště. Zasáhnout cíl na vzdálenost sedmdesáti metrů se záporným převýšením třiceti metrů nebyla zcela jednoduchá záležitost, ale v tomto ohledu o sobě Kowalski nepochyboval; byl vynikající střelec. Přemítal o jiné věci. Nebyl si jistý, zda se rozhodl správně. Koniáš byl dvojí agent a jeho smrt by měla spoustu věcí zjednodušit, ale Kowalski stejně váhal. Ještě nikdy nikoho nezabil ze zálohy. Opovrhoval takovými lidmi. Na druhou stranu chtěl svou farmu a dům. Pohledem zkontroloval prázdnou stezku a roztrhal pavučinu, kterou během chvilky usoukal pavouk mezi předloktím jeho ruky a vysokým stéblem trávy. Najednou jeho pozornost upoutal záblesk pohybu v porostu na protějším svahu. Dlouhé minuty se nic nedělo, pavouk opět začal soukat svou síť. Kowalski nechal pohled klouzat po okolí a setrvával ve stavu uvolněné pozornosti. Znal les a věděl, že divočina skrytě kypí životem. Několikrát spatřil srnce a jednou mývala. Veverek, ptáků a zajíců se nedopočítal. Znepokojovalo ho, že pohyb zahlédl v místě, o kterém sám uvažoval jako o střeleckém stanovišti číslo dvě. Slunce sestoupilo níž k horizontu, Kowalski zahlédl paprsek odražený od lesklého kovu, větve akátů se zachvěly, jako by si pod nimi někdo budoval doupě. Teď už si byl Kowalski jistý, že se v porostu protějšího svahu někdo skrývá.
* * *
Byl to krásný jarní den. S večerem teplo sice ustoupilo, ale zdálo se, že přízemní noční mrazíky jsou definitivně pryč. Zapnul jsem si kazajku a plášť nechal přivázaný k sedlu. Během cesty jsem nespatřil živou duši a po horečnatém ruchu Fenidongu to byla příjemná změna. Popohnal jsem koně, abych do údolí dorazil ještě před setměním. Cesta pomalu stoupala, zvlněná rovina se zvolna měnila v pahorkatinu s oblými kopci vystupujícími dvě stě, tři sta metrů nad okolní terén. Nejkratší cesta do tábora vedla mělkým, pro vozy nesjízdným údolíčkem. Svahy byly porostlé různorodou směsicí stromů, od mohutných smrků až po pokroucené břízy a husté shluky osik; skrze zelený koberec křovin a travin jsem nezahlédl ani píď holé země. Pahorkatina okolo Mitchova údolí byla posledním kouskem divočiny široko daleko. Snad právě proto ho Masner vybral jako úkryt pro osadníky. Mezi stromy se modře mihla sojka, zdálo se, že se usadí na nejvyšší větvi vzrostlého akátu, ale v poslední chvíli prudce změnila směr a podrážděně…
