KAPITOLA DVANÁCTÁ
NEMILOSRDNÝ
Za úsvitu jsme všichni tři, Umwald, Rezka a já, vyráželi k Fenidongu. Měsíc byl před třetí čtvrtí, jeli jsme, jak nejrychleji to v šeru šlo. Studený vzduch z nás brzy vyhnal zbytky ospalosti. Začínal jsem cestu do města a zpět znát jako svoje boty. Absolvoval jsem ji v sedle, na kozlíku povozu a dokonce i po svých.
Můj plán byl jednoduchý. Císař si možná ve Fenidongu platil celou armádu poskoků, ale mozků schopných zorganizovat pronásledování karavany mezi nimi určitě nebylo mnoho. A vsadil bych každou zlatku, kterou jsem za posledních pět let vydělal, že lidé, které Keleman pozval ten večer, kdy Rezka vyslechla jeho a Dunův rozhovor, patřili ke špičkám císařových rezidentů. Můj plán byl založený na jednoduchém předpokladu: Kde není mozek, tam jsou i ty sebesilnější paže k ničemu.
K hradbám jsme dorazili asi půl hodiny před otevřením brány. Koně byli rozehřátí, vodili jsme je sem a tam, aby neprochladli.
„Co po mně vlastně chcete?“ zeptala se Rezka.
Byla malá a připomínala mi jednu divošku, kterou jsem potkal v deštných pralesích na jižní hranici Crambijského impéria. Také měla hluboké, pronikavé oči a z každého jejího pohybu čišela přirozená energie.
„Kowalski říkal, že jste pro Kelemana občas pracovala,“ vyhnul jsem se odpovědi na její otázku.
Pozorovala mě a čekala, co bude dál.
„Prý jste pro něj dělala hostitelku a paní domu.“
Překvapeně pobavený úsměv nedokázala zakrýt. Umwald se díval stranou a ostentativně dával najevo, že nás neposlouchá. Připadalo mi, že dokáže natáčet uši stejně jako pes.
„Něco na ten způsob,“ přitakala.
Spodní okraj slunečního kotouče se odlepil od horizontu, ze strážního domku se mátožně vykolébal rozespalý voják. Přišoural se k bráně a začal močit. Všiml si nás, když byl v nejlepším. V prvním okamžiku se lekl a bohatě si potřísnil kalhoty. S klením dokončil potřebu, otočil se a zamířil zpátky k domku.
„Potřebuji, abyste zorganizovala další takový večírek. A aby bylo všechno přesně jako dříve.“
„Jen s tím rozdílem že tam Keleman nebude,“ doplnila.
„Přesně tak. Zlatým hřebem večera budu já.“
„Kdo budou hosté?“
„Stejní jako posledně.“
„Proč to děláte?“
„Chci je přesvědčit, aby pustili karavanu z hlavy.“
Tázavě se na mě podívala.
„Tohle jste řekl Ledovi?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne. Nenechal by vás jít. Řekl jsem mu, že vás potřebuji kvůli informacím. Zvládnete to?“
„Ano. Starala jsem se při takových příležitostech o všechno. Najímala jsem služebnictvo, objednávala jídlo, zajišťovala i následný úklid. Keleman má, teda měl, jen jednoho stálého starého sluhu a třikrát týdně mu docházela uklízet pradlena z vedlejší ulice. Oba jsou zvyklí, že se občas delší dobu neukáže, a mě znají.“
Rezka mluvila věcně a bez dlouhého rozmýšlení. Byla mnohem chytřejší a pohotovější, než se na první pohled zdálo.
„Fajn, jsme domluveni. Stavím se v bance a dám vám peníze na přípravu večírku. Dejte si záležet. Musí to vypadat stejně jako vždy.“
Vojáci už byli všichni venku. Chvíli po nás zvědavě pokukovali, potom se za nepříliš slušného povzbuzování svého velitele dali do práce a začali olejovat a kontrolovat ozubená kola zvedacího systému mřížové brány.
„Riskuju při tom krk. Co z toho budu mít?“ zeptala se Rezka.
„Větší pravděpodobnost, že se s Kowalskim v pořádku dostanete tam, kam máme všichni namířeno.“
Pro případ, že by odmítla, jsem měl připravenu ještě jednu alternativu. Noční lovy na jednoho muže po druhém. Bylo by to pracnější, zdlouhavější a riskantnější, ale byl jsem ochoten to zkusit.
„Nejnebezpečnější muži nejsou ti, kteří se umí ohánět mečem, ale ti, kterým to myslí. Vy víte, že mi to stojí za to, že jo?“ řekla a v očích se jí zlobně blýsklo.
Neodpověděl jsem.
„Souhlasím. Pomůžu vám s tím. Nám,“ opravila se nakonec.
Vojáci zvedli bránu. Vyhoupl jsem se do sedla, Rezce i Umwaldovi to kvůli jejich malým postavám trvalo o něco déle. Projeli jsme bez problémů. V bance jsem vybral sto zlatých a hned potom jsme zamířili do nejbližší vývařovny na sn…
