KAPITOLA ŠESTÁ
DIPLOMATICKÉ ŠARÁDY
Bez velkého vyptávání mě uvedli do menšího salónku s výhledem do vnitřní zahrady. Až teď jsem si uvědomil, že haurská rezidence zabírá mnohem větší plochu než se zvenčí zdálo. Ve skutečnosti ji tvořil celý blok domů lemující severní stranu Malého západního náměstí. Muž v řemeslnických šatech, který mě do pokoje doprovodil, mi gestem naznačil, ať počkám, a odešel. Buď zde k hostům chovali bezmeznou důvěru, nebo byli zabezpečeni mnohem lépe než to na první pohled vypadalo. Hádal jsem to druhé. Posadil jsem se na strohou, ale kupodivu pohodlnou židli a natáhl si nohy. Na stole stála karafa s průzračnou kapalinou a dvě prázdné sklenice. Nalil jsem si a usrkl. Tipoval jsem správně, byla to voda. Haurové patřili k odnoži čarodějů, která vyznávala asketismus jako zdroj vnitřní síly. Po mizerné večeři mi však přišla k chuti i voda. Chvíli jsem uvažoval nad tím, že teď možná příliš riskuji. V minulosti jsem víckrát zkřížil cestu různým kouzelnickým klanům a málokdy to bylo k jejich prospěchu. Nikdy jsem sice neměl co do činění s Haury, ale způsob uvažování čarodějů je z vnějšího pohledu často naprosto nevyzpytatelný, a oni se klidně mohli rozhodnout vyrovnat účet za mé drobné hříčky s jejich čarodějnickými soukmenovci.
Dveře se bezhlučně otevřely, vstoupil muž středního vzrůstu s černým plnovousem a hustým obočím. Na několika místech prosvítalo černí stříbro. Byl hezký způsobem, který obdivují ženy a tolerují muži. Jeho oděv připomínal mnišské roucho poněkud upravené pro běžný život. Poutka na široký řemen, dva páry hlubokých kapes se zapínáním a kapuce, která se dala stáhnout šňůrkou, dělaly z hábitu praktický kousek oblečení, který by v dílně nebo i při práci venku uvítal každý řemeslník. Nevstal jsem, a on to ani neočekával. Posadil se, v tichu si nalil sklenici vody a napil se. Okamžik pohár zamyšleně pozoroval, potom se podíval přímo na mě. Byl starší, než jsem v prvním okamžiku usoudil. Každý viditelný kousek pokožky v obličeji byl pokryt hlubokými vráskami.
„Proč jste sem přišel, pane Koniáši?“
Nepřekvapilo mě, že znal mé jméno.
„Chci mluvit s velmistrem klanu. Vy jste velmistr?“ zeptal jsem se.
„Ne, jmenuji se Baribald Bryzold a jsem člen klanové rady.“
Přikývl jsem. Kdo jde s prosíkem, musí se spokojit s tím, co mu dají.
Stručně a jasně jsem přednesl svůj návrh. Nic jsem nezatajoval, ale ani jsem nezabíhal do přílišných podrobností. Potřeboval jsem ho přesvědčit, že můj návrh je rovný a že se za ním nic neskrývá. Po půlhodině jsem skončil. Ani jednou mě nepřerušil, po celou dobu opíral ruce dlaněmi o sebe. Měl zjizvené ruce člověka, který pracuje se žhavým kovem a ostrým nářadím, nehty pečlivě zastřižené, pokožka se leskla krémem.
„Podstatu vašeho podnikání jsem pochopil, i obtíže, na které narážíte. Chcete po nás částku zhruba čtyřiceti tisíc zlatých na pokrytí vašich dalších výdajů. Teď bych potřeboval vysvětlit jménem koho jednáte a co za to nabízíte.
Čtyřicet tisíc je hodně peněz. Nevím, odkud berete přesvědčení, že takovým majetkem disponujeme.“
„Zatím mluvím za jednoho z pěti podílníků celého podniku,“ řekl jsem.
Nepokládal jsem za nutné vysvětlovat, že tím myslím sebe, a že nejsem plný podílník a patří mi jen třicet procent Hatovova podílu.
„Pokud se dohodneme, jsem schopen zaručit souhlas ostatních.“
Baribald Bryzold mlčel, jakoby čekal, že budu pokračovat.
Chvíli jsem uvažoval, z kterého konce začít, a rozhodl jsem se vzít to z gruntu.
„Od jisté doby nejsou čarodějové to, co bývali.“
Baribald Bryzold se při mém nelichotivém prohlášení pousmál.
„Na člověka s tuctem nožů pod kabátem jste opravdu vzdělaný. Čarodějové skutečně nejsou, co bývali, jak jste sám řekl, od dob Velké války. Byla to tak významná událost, že od ní počítáme náš letopočet. Netuším však, jak to souvisí s vaší záležitostí.“
Přikývl jsem a pokračoval ve svém postupu z gruntu.
„Před zhruba třista devadesáti lety skončila válka, která totálně změnila politickou strukturu světa. Jedním z její…
