KAPITOLA DRUHÁ
TÁBOR
Ráno mě probudilo monotónní šumění. Vyhlédl jsem z okna. Proudy vody se rozbíjely o dlažbu a ostřikovaly stěny domů. Ulicemi zaplavenými přívaly vody se brodili muži v pršipláštích s emblémy města na zádech a vidlemi rozhrabovali hromady odpadků ucpávající odtokové kanály. Vzdálenější okolí se ztrácelo za šedivou clonou deště. Doufal jsem, že tenhle příval dlouho nevydrží. Zpoza rohu se vynořili čtyři městští žoldnéři a s hekáním a klením odnášeli dvě mrtvoly. Těla už ztratila svou posmrtnou ztuhlost a při nesení se prohýbala a klouzala mužům z rukou. Alespoň projednou si svou mzdu zasloužili. Ozval se nepříjemný disharmonický zvuk, až jsem sebou trhl, ale to se pouze připomínal můj žaludek. Ještě nahý jsem zhltl večeři ze včerejška a začal se oblékat. Na tělo pod košili dlouhé triko z hustě tkané jemné vlněné příze, lehké šortky a onuce, za které jsem zaplatil malé jmění. Svého času jsem strávil pár týdnů na panství jedné velice nemravné a vášnivé ženy. Měla slabost pro ošklivé muže a hedvábné spodní prádlo. Jako mladík, předtím, než jsem utekl z domova, jsem podobné věci považoval za důkaz naprosté zženštilosti šlechty, a později, pod tlakem okolností, jsem na ně zapomněl. Teď, na konci čtvrtého křížku života, jsem vděčný za sebemenší špetku pohodlí, kterou si mohu dopřát. Pokaždé, když se ráno oblékám do čistého, si na tu ženu vzpomenu, a je to příjemná vzpomínka.
Natáhl jsem si kalhoty z jemné jelenice a dvakrát si dřepnul a zase se postavil, aby se na mých dlouhých nohách správně usadily. Potom jsem vklouzl do bot a pořádně je zašněroval. Za opasek jsem schoval pět zbrusu nových desítek, tři zlaťáky a pět stříbrných na drobnější výdaje. Průtrž mračen zeslábla v hustý déšť. Stále však na mě bylo venku příliš vlhko. Pustil jsem se proto do údržby výstroje. Začal jsem podpažními a zádovými pouzdry na nože. Pečlivě jsem kůži zkontroloval a promastil, potom jsem pokračoval s bandalírem. Ve městě obvykle nenosím všechny zbraně, ale teď se mi zdálo, že se mi bude hodit každá i sebemenší výhoda. Chvíli mi trvalo, než jsem na sebe všechno navěsil a upravil řemeny na správnou délku. Dál jsem se věnoval nožům. Dva jsem přebrousil a u jednoho spravil rukojeť. Kožený pásek omotaný kolem ocelového rapu začal povolovat. Původně jsem si je všechny nechal vyrobit u jediného nožíře, mistra svého řemesla. Byly precizně vypracované a dokonale vyvážené. Časem jsem jich pár ztratil a žádný zbrojíř už nedokázal vyrobit další nože úplně stejně. Teď je každý trochu jiný a abych dokázal zasáhnout cíl, musím vědět, jaký nůž držím v ruce. Většina lidí se dokáže přesně trefit pouze na pevnou vzdálenost. Obvykle na dva a půl nebo pět metrů, ti lepší i na sedm a půl metru. Pokud házíte na kratší, případně delší vzdálenost, musíte změnit techniku hodu, hlavně rotaci v zápěstí, a to je relativně obtížné. Potřebujete k tomu zkušenost a mít nůž, jak se říká, v ruce. Mám dvacet let praxe a abych své nože poznal, stačí mi dotknout se rukojeti. Každá je motaná jiným vzorem a páskem odlišné šířky.
Někdo zaklepal na dveře. Zasunul jsem poslední nůž do pouzdra na vnitřní straně levého předloktí a otevřel.
V chodbě stála domácí. Výstup po schodech do třetího patra ji unavil, ještě teď rychle oddechovala.
„Nějaký hoch s vámi chce mluvit, čeká na vás dole v jídelně,“ vychrlila ze sebe v přestávkách, kdy nemusela dýchat.
Všimla si jezdeckých brašen na stole.
„Odjíždíte?“
„Možná později,“ řekl jsem, „ale zaplatím vám za pokoj na měsíc dopředu. Standardní cenu, kterou účtujete ostatním.“
V obličeji se jí v rychlém sledu vystřídala lítost a radost. Lítost kvůli ztrátě pětinásobné apanáže za můj pokoj, radost proto, že na jaře lidé Fenidong většinou opouštějí a majitelům penziónů a hostinců začíná okurková sezóna. Vzápětí se zatvářila obchodně. Změny jejích grimas se podobaly přelévání vln na povrchu velmi husté kaše. V mimice obličeje ji chorobná tloušťka neomezovala.
„Víte, pane Koniáši, vážím si vás jako hosta, ale některé věci…
