KAPITOLA OSMNÁCTÁ
MOST
Ta věta byla mým jediným přínosem k celé stavbě. Kowalski s Bryzoldem organizovali tábor, Hammond velel staveništi. Když na počátku stál přímo nad srázem a pozoroval stěny kaňonu, viděl jsem, jak se mu chvěje chřípí. Připadalo mi, že upadá do podobného transu, ve kterém tesal své sochy nebo vyřezával. Prohlížel si kaňon a okolní stěny několik hodin bez přestávky, potom si poslal pro douglasky. Řekl jen, že zahlédl jejich koruny někde na svazích hor blízko místa, kde jsme sestoupili do údolí. Kowalski mu během týdne dopravil desítky přes sto metrů dlouhých, jako bidlo rovných opracovaných kmenů. Hammond si je všechny prohlédl, některé vyřadil, jiné poručil rozřezat, pár jich použil v původním stavu. A poslal si pro další. Potom chtěl stovky metrů lan na svazování. Ty mu vyrobil Bryzold se svými muži. Několik dní lidé pod jeho vedením sbírali a zpracovávali rostliny, ze kterých splétali silná lana. Hammond si s tím vším hrál jako obr s kostkami gigantické stavebnice. Velel stavbě jako vojenský důstojník a nebral nejmenší ohled na slova jako ‚to nejde‘, nebo ‚to je nemožné‘. Pokud něco nešlo, ukázal jak na to, pokud to ani potom nešlo, udělal to sám.
Nad prázdnotou se píď po pídi začínala zvedat křehká konstrukce ze dřeva a provazů. Křehká v porovnání s prostorem, který měla překlenout, zblízka však mohutná, až z toho člověka obcházel strach. Hammond ze dřeva a lan tvořil oblouk, který se víc a víc rozpínal nad kaňonem a při pohledu ze strany připomínal ohnuté stéblo trávy. Často se mi zdálo, že se celá konstrukce musí každou chvíli rozsypat, ale další vzpěra, usazená v pravý čas na pravé místo, celou stavbu stabilizovala. Hammond hrál se zemskou přitažlivostí svou vlastní hru a vítězil. Každý večer ho však jeho vytržení opouštělo a vracel se unavený ke své rodině. Neměl jsem ho rád, ale vážil jsem si ho a teď jsem ho začínal i obdivovat.
Každý den, ráno a večer, jsem se vyšplhal na nevysoký, ale strmý hřeben a pozoroval scenerii pod sebou. Řeka nás zatlačila téměř až ke kolmým stěnám hor vypínajících se vysoko nad čáru věčného sněhu. Většinu prostoru mezi horami a Nerozhodnou zabíral hřeben, jehož západní konec mi sloužil jako pozorovatelna. Strmé svahy porostlé trávou a pichlavými keři maliní byly pro jezdce na koni naprosto nesjízdné. Cesta podél řeky byla v nejužších místech široká sotva pro dva vozy a teď navíc téměř zatarasená stavebním dřívím a dalším materiálem. Až těsně u srázu kaňonu bylo víc prostoru, ale i ten zabral Hammond pro své potřeby. Lidé kvůli nedostatku místa tábořili v dlouhé řadě jeden za druhým, konec karavany se ztrácel v úžlabinách cesty, po níž jsme přijeli. Kopce na protějším břehu byly o něco vyšší, většinou zalesněné a táhly se až k hradbě hor. Přímo nad kaňonem se z druhého břehu vypínal kopec, který zemětřesení kdysi dávno rozlomilo. Jeho stěna spadající k vodě byla kolmá a hladká.
Pět minut chůze před vodopádem se Nerozhodná naposledy rozšiřovala a vytvářela široké řečiště. Na první pohled nebyl proud příliš silný, ale uprostřed dosahovala voda koním až k bokům a nebylo jednoduché přebrodit se.
Pokud někdo upadl, měl sotva padesát metrů na to, aby se dostal na břeh. Potom se koryto zužovalo, proud získával na rychlosti a břehy byly příliš vysoké a příkré na to, aby se po nich dalo vyšplhat. Vzhledem k tomu, že jsme často přepravovali materiál přes řeku, natáhli jsme v těch místech dvojici vodících lan. Na posledním úseku těsně před vodopádem se Nerozhodná změnila v sotva deset metrů širokou bystřinu se zpěněnou hladinou.
Dvacátého prvního dne stavby přešel Hammond po volně položeném kmenu na protější stranu kaňonu a údolím otřáslo hromové hurá dvou tisíc lidí. Další dva dny všichni se znásobeným úsilím pracovali na zpevnění mostu. Aby dřevo uneslo svou vlastní váhu, musel Hammond spustit opěrné body až osmdesát metrů pod úroveň cesty. Dřevěná konstrukce se tak vzpírala zemské tíži stejně jako klenby starých kamenných chrámů.
Dvacátého čtvrtého dne ráno přeje…
