Julius Zeyer

Český básník, prozaik a dramatik. Narodil se roku 1841 v pražské měšťanské rodině, která měla francouzský a židovský původ. Jeho rodným jazykem však byla němčina. Studoval německou reálku a poté techniku v Praze. Studia nedokončil, rozhodl se pro soukromé studium jazyků a literatury. V jeho tvorbě ho ovlivnila česká chůva, kterou považoval za ideální lidovou ženu a která mu vyprávěla staré příběhy.

Zeyer cestoval po celé Evropě. Po tom, co odmítl otcovo přání vést rodinný dřevařský závod, odcestoval do Ruska, kde působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách. Jeho nejmilejším místem v Čechách byly Vodňany. Zde měl své přátele. Z literárních kolegů to byli např. Otakar Mokrý a František Herites.

Zeyer nesouhlasil se soudobou bázlivou měšťanskou společností. Do svých literárních děl obsazoval hrdiny schopné velkých citů, milujících svobodu a bojujících proti zlu. .Nepotrpěl si na žádné pocty, které tak miloval Vrchlický.

Julius Zeyer patřil mezi romantiky, i když v té době už literární svět od romantiky upouštěl. Náměty ke své tvorbě nacházel v dávné minulosti různých národů, patřil do nich také Orient. Psal zejména epiku veršovanou, nebo psanou prózou, méně pak lyriku. Snažil se o to, aby čtenář 19. století pochopil jiné kultury a snažil se vcítit do jejich života.

Zeyerova tvorba má vyváženou formu, je pro čtenáře srozumitelná. Používá v ní dlouhá souvětí, děj je i přes napínavou a někdy dobrodružnou zápletku, vyprávěn s vyrovnaností a klidem.

Julius Zeyer zemřel začátkem roku 1901 v Praze a jeho smrtí odešel další představitel proudu lumírovců české kultury.

Co je všem skryté, to láska uhádne.

Ženy zůstávají stále dětmi, které žijí z očekávání.

Čest je pouze jedna, čest muže a člověka …

Okamžik, kdy člověk pánem svého osudu jest, nevyskýtá se nikdy dvakráte.

Uč se objevovat a chápat štěstí, neboť přítomnost je vždy.

Život je jako rosa na trávě – tak rychle uplyne.

Toužit po lásce ještě neznamená milovat.

Láska moje roste tím, že se stále dává, roste – ale tráví mě, jak plamen tráví olej v lampě.

Láska je bezedná propast, kteráž snad v pekle ústí; proto zachvívá se, kdo na jejím pokraji se octnul – a přec vrháme se s do ní šílenou radostí!

Hrdinství jest prchati před nečistou silou.

Neřest je hnusná nejvíce v malých poměrech.

Láska jako dech boží duje, kam chce.

Smrt není konec všeho! Je začátek nové bolesti!

Být dobrým člověkem je víc, než být velkým.

Dav je vždycky slepý.

Národ, který si netroufá snít o své samostatnosti, není hoden, aby žil.

Pouhým stínem je celá věda, láska je věčným světlem.

Manželství je radostí na měsíc a starostí pro celý život.

Dům bez knih je jako tělo bez duše.

Žena zkrocená miluje hloub než žena vzdechy získaná.

Lidé pominou, idea, princip trvá.

Cesta k velkým činům je plná trní a bodláčí.

Jsou chvíle, kdy i věci pláčí.

Co je mužům čest a sláva, to je ženám krása a láska.

Lidé průměrně dobří, dovedou býti velmi tvrdými.

Život je pro silné.

Ctnost ženy není hluboká jako moře, ale zloba její nemá konce jako svět.

Um jest otec, slovo tvůrčí syn a spojení jejich jest štěstí.

Nenávist je lásce blíž než mrazivá lhostejnost.

Láska moje roste tím, že se stále dává, roste – ale tráví mě, jak plamen tráví olej v lampě.

Miluji lásku! Ale prahnout po lásce není ještě milovat.

Nenávist je lásce blíž než mrazivá lhostejnost.

Julius Zeyer