Dům U Tonoucí hvězdy

Jednoho rána klepala paní Celestina na dvéře. Když jsem otevřel, byla velice rozechvěna.

„Pane,“ šeptala mi, „probůh, pojďte se mnou! Myslím, že stalo se velké neštěstí.“

Šel jsem okamžitě. Na chodbě pokračovala paní Celestina takto: „Celý včerejší den neviděla jsem Virginii, jen ráno, a byla uplakána a bleda a zdála se nadmíru nešťastna. Na mou otázku, co se stalo, odpověděla, že život je jí břemenem nesnesitelným. Ten voják už k ní nepřišel a vzkázal jí surovým způsobem, že už vůbec nepřijde. Šla za ním, zbil ji na ulici, byla z toho výtržnost. Na mou domluvu, by se vzdala do svého osudu, neodpovídala než hněvivými pohledy. Zavřela přede mnou dvéře. Teď jsem klepala, hnal mě tam jakýsi nepokoj. Klepala jsem teď už po třetí, nikdo se neozývá, nikdo neviděl Virginii. Je mi, jako by byla spáchala samovraždu.“

Stáli jsme teď přede dveřmi a paní Celestina klepala znova a zabušila docela v strachu svém i pěstí. Domlouval jsem Virginii skrze dvéře, aby se aspoň ozvala. Ale zůstali jsme bez odpovědi. Zatím na náš hluk sbíhali se sousedé a jeden z nich zvolal: „Není pochybnosti, že se zavraždila! Hleďte, klíční dírka je ucpána klůckem! Tak činí všickni ti, co se chtějí udusiti plynem uhelným!“

Chvíli bylo mrtvé ticho na ta slova, ale pojednou nastal velký hluk, a než jsem se nadál, byly dvéře u Virginiina bytu vypáčeny. Silný zápach plynu a čoudu, vycházející z pokoje a naplňující chodbu, přesvědčil nás okamžitě, že byl onen soused uhodl. Za chvíli řinčela okna, která vniknuvší lidé rozbili, a za chvíli ohlíželi jsme se v pokoji. Dvě železné pánvice, naplněné popelem a polouhořeným uhlím, vysvětlily nám, jakým způsobem Virginie našla smrt. Ležela udušena na posteli; vedle lože byl stolek, na němž stála fotografie toho vojáka, celá ověnčena květinami; voskové srdce, propíchnuté velkou jehlou, bylo vedle té fotografie a křídou bylo na stole velké L a V nakresleno.

Za okamžik, po prvním leknutí a po prvním dojmu hrůzy, provázející vždy smrt, zatím co jsem se marně pokoušel Virginii křísit, začali se někteří sentimentalitě té obstárlé už ženštiny smáti. Já však a paní Celestina jsme se nesmáli a byli jsme tou tragickou směšností dojati.

Ohlížel jsem se po pokoji, mimoděk, než jsme dvéře zavřeli a za policejním komisa…