Dům U Tonoucí hvězdy

Julius Zeyer

59 

Elektronická kniha: Julius Zeyer – Dům U Tonoucí hvězdy (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: zeyer16 Kategorie:

Popis

Julius Zeyer: Dům U Tonoucí hvězdy

Anotace

Julius Zeyer – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Dům U Tonoucí hvězdy“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zbytek staré, ba prastaré Paříže, rozprostřený kolem kostela sv. Juliána, je zběžným navštěvovatelům jejím obyčejně tak málo znám jako onen dřevní, přechodně gotický chrámek sám, jenž i ve své nynější chudobě a oloupenosti přece ještě mezi nejvzácnější a nejzajímavější stavební památky města patří. Přilákán architektonickými jeho krásami, navštěvoval jsem kostel sv. Juliána velmi často, a obyčejně k večeru, když se tam konaly nešpory. V soumraku sklánějícího se dne a v dýmu kadidla zdáli se i věřící obřadu přítomní neobyčejně zajímaví; kostel je totiž přenechán syrským křesťanům v Paříži bydlícím, a vysoké jejich postavy, temné oči, smědé tváře dávaly celému tomu shromáždění tak cizí, nezvyklé vzezření. Cítil jsem se tam sto mil od Sekvany[1] a tisíc od bulvárů vzdálen a zdávalo se mi, že vánek dalekého Východu, který vždy tak snivým čarem na mne působí, mi duje mysteriosně v tvář, jako v bibli když zavane dech božstva, než samo promluví.

Okolí Sv. Juliána pak je nadmíru malebné i jižnějším rázem svým, i patinou zašlých věků, obzvláště k večeru, v tlumeném, a přece teplém zbarvení těch nevyrovnaných pařížských západů slunce, v kouzlu toho modravého, svítivého soumraku, který tak podivně i sebebanálnější ulice idealisuje. Celé to okolí připomínalo mi živě kus staré Florencie, bylo to něco jako Mercato vecchio a židovské za ním ulice, než ctihodné ty památky zašlých dob velkou částí pod motykou modernisujícího šílenství a stavební bezduché spekulace do prachu se zhroutily. Bývalo mi uměleckým požitkem prohlížeti si sousedství Sv. Juliána, vysoké ty zčernalé domy, vetché, chmuřící se pod jasným nebem, ty příbytky taj ůplné, za jejichž brzy nepoměrně nízkými dveřmi, brzy vysokými, zvětralými portály se perspektivy temných chodeb, koridorů a dřevěná schodiště zjevovaly. Obzvláště ty schody účinkovaly často na mou obraznost: nebyl bych se divil, kdyby náhle z některých se byl proud krve lil, tak vypadaly tragicky! Co se mohlo vše v těch domech dít! Tam v tom čtvrtém patře, kde na okně sedí černý kocour, nějak jiný než obyčejný kocour, mohla by bydliti čarodějnice, a ta stará žena s visícími, šedivými vlasy, lající nesrozumitelně někomu z okna pátého poschodí a potřásající s divokými posunky oběma pěstmi do prázdna, jezdila zajisté za temných nocí povětřím na „černé mše“ samého Satanáše. Několik oken dále však mohla bydliti poesie sama, vtělená v mladou krásnou dívku, vykvetlou z trosek věkem zahubených budov jako čarovná lilie v pohádce, neboť to její okno, v tom domě podobajícím se ve své zčernalosti zakletému hradu, je celé porostlé svěží, jasně zelenou úponkovitou rostlinou, červeně jak purpur kvetoucí, zlaté paprsky slunce míhají se v listech a zpěv drobného ptáka, sladký, táhlý, lije se zpod bujných lupenů ve všední hluk ulice.

Ten dům zajímal mne ze všech nejvíce. Bral jsem si do hlavy a tvrdošíjně jsem byl o tom přesvědčen, že tam bydlí nadmíru zajímaví lidé. Kdykoli jsem vyšel z kostela sv. Juliána, zastavil jsem se před tou budovou m…