Radúz a Mahulena

Jednání třetí

Řidnoucí les v Maguře. Na jedné straně vyhlídka daleko do pahorkovité krajiny; rozprostírá se tam utěšená niva, je vidět velké zahrady, za nimi na obzoru ukazuje se fantastické město. RADÚZ a MAHULENA přicházejí z hustší části lesa a zastaví se u ohromného dubu, v jehož stínu leží kupa vysokých balvanů.

RADÚZ: Ó Mahuleno, vítám ten zde strom jak z mládí přítele! Co dítě jsem zde hrával a vyhlídka od omšených těch kamenů je velká v šírý kraj! Ó hled, ó hleď!

MAHULENA: Jak oči tvoje planou, drahý můj!

RADÚZ: Buď vítán mi, drahý můj domove! Oh, Mahuleno, vítej moji vlast! Ta niva, zaplavena září slunce, ta zrodila mě! Ty zahrady mě vonným stínem těšívaly, a tam, tam, moje město! Ten starý zámek, čnící nad bílými hradbami, to moje kolébka! Ó, kdybys věděla, jak dům je útulný! Vlaštovky ho milují, hnízdo vedle hnízda se tam k sobě tulí pod starou římsou! A tam pod vysokým tím krovem, kol něhož bez ustání krouží na sta bílých holubů, tam žije moje matka, otec můj! Ó svatá půdo rodná, vítej mi! (Klekne a políbí zem.)

MAHULENA: Před tebou město tvoje, Radúze, a za mnou moje vlast, tam v tichém zadumání stojí staré lesy vysoké, v nichž přebývají temné stíny, a dveře otcovského domu zavřela jsem naposledy za sebou, jich veřeje se nikdy více neotevrou, by mě vítajíce vpustily!

RADÚZ: Mahuleno, Mahuleno, nermuť se! Je možno, že by radost moje zasmušila tě?

MAHULENA: Ne, Radúze, ne radost tvoje, cosi jiného... (Sedne na kámen.) Teď teprve cítím únavu. Pojď, sedni vedle mne a dej mi odpočinout... Toť podivné! Teď zdá se mi, že bych si přála, aby ty hlubé^[24] lesy, jimiž jsme bloudili po tři dni, nás ještě kryly vlhkým šerem svým. My byli tam tak sami, sami. My patřili tak nevýlučně druhu druh, tak jedině! Ruku v ruce šli jsme spolu, a zdálo-li se mi, že slyším někde kroky po mechu, tu polekána tak jsem se k tobě tulila, tak těsně, a když tvoje objala mě ramena, tu cítila jsem pevně, že pro mě není nebezpečí na šírém světě, neb úsměv tvůj tak něžně a tak hrdě pravil mi, že chráníš mě!

RADÚZ: Teď ale nebezpečí všechno minulo, proč tedy leží na tvém čele stín zamyšlení? Proč nezáříš radostí jak slunná moje niva?

MAHULENA: Tvůj kraj je slunný, pravda, drahý Radúze, tvůj kraj - jsemť cizinkou však v něm.

RADÚZ: Proč slovem takovým mé srdce zarmucuješ? Ty cizinkou, kde doma já?

MAHULENA: Radúze, odpusť mi. (Klade mu ramena kolem krku.) Ty nevíš, čím mně jsi, ty moje duše! Jsi bratrem mým, mým otcem, matkou, vším! Mé srdce přetékalo něhou od dětství a nikde, nikdy nenašla moje láska ohlasu, až ty jsi přišel jak ta hvězda v soumraku, jak ta vlaštovice z dálky, co pod tou římsou vaší hnízdo svoje má! Ty, Radúze, jsi celou mojí rodinou, jsi domovem mým. Vždyť vyvržena jsem z lůna lásky vší, tys ale více mi než náhradou! Radúze, ty jsi dechem mým, mým okem! Bez tebe jak ten kámen jsem, slepá, hluchá, mrtvá... O tebe chvěju se, můj Radúze! Chmura oné strašné kletby -

RADÚZ: Nedomluv, Mahuleno, ta kletba minulosti náleží a zapadla do šera …