Román o věrném přátelství Amise a Amila

VIII. Sv. Patrik

Pět let minulo od onoho dne, kdy Amis vyhnán z hradu svého beze stopy zmizel; pět let od onoho dne, kdy šťastný Amil před oltářem v kapli tvrze Ardhuinu za hřmění zvonů a jásotu lidu na věky se spanilou Jolantou spojen byl.

V den svatby zjevilo se páže Thorgerdino před hradem Ardhuinem: sedělo na bílém koni, ověšeném kropířem z růžového aksamitu, a na zlatém řetězu visela mu s hrdla malá skříň, přeuměle sesazená z vonného santálu, z růžového dříví aloesového, rostoucího na ostrovech Rudého moře, a z bílého, bezlesklého stříbra. Uvedli páže před Jolantu; kleknuvši u nohou spanilé nevěsty podalo jí stříbrný klíč, by sama skřínku otevřela. Víko odskočilo s jasným, chvějícím se zvukem, a na aksamitovém polštáři barvy mořské vody ležela hřivna zázračné krásy a nesmírné ceny. Byla to páska z rubínů, s níž po celé délce dvacet malých labutí z perel viselo, a vždy mezi dvěma labutěmi houpal se malý zlatý zvonek, který se při nejslabším pohybu jasným, různě laděným hláskem ozval. Jolanta vyňala hřivnu a ověsila ji kolem šíje, pak přijala od pážete pozlacený pergamen, kde mezi smaragdovými a růžovými ozdobami blahopřání Thorgerdino psáno bylo.

„Štěstí Vaše,“ končila Thorgerda svůj list, „jest mi jedinou potěchou v hlubokém žalu mé siroby; sedím opuštěna v tiché, osamělé komnatě a dávám slzám volný proud. Můj manžel odešel na dalekou pouť, by u hrobu některého světce uzdravení hledal z těžké choroby, která jej náhle zachvátila jako boží trest. Leč jaká u něho vina? Marně tážu se sama sebe; nenalézám hříchu u něho a doufám tedy, že Bůh jej pouze zkouší, že se smiluje a že Amis v brzku zdráv a šťasten se mi navrátí. Pak přijdu k vám, bych k srdci tiskla tu, kterou nejvěrnější druh mého manžela si vyvolil. Až do té doby s Bohem.“

Tak psala zlá a lstivá žena, a zpráva její o chorobě Amisově ztrpčovala milencům nejsladší den jejich života.

Tesknota a nevýslovný smutek zmocnily se Jolanty od onoho okamžiku, kdy hřivnu Thorgerdinu na šíji si byla zavěsila a pokrytecký její dopis přečtla.

„Ach, Amile můj,“ pravila, když ji k oltáři vedl, „mé srdce zvěstuje mi neštěstí. My hřešili, a těžce potrestá nás Bůh! Kárající ruka zasáhla již hlavu tvého přítele.“

„Bůh jest milostiv,“ odvětil Amil; ale i v jeho duši vystupovaly zlé obavy, jak mraky zvěstující bouři.

Po svatbě odebrali se manželé dle přání královny na čas ku dvoru do Paříže; ale vnitřní jejich nepokoj zmáhal se uprostřed hluku města a nádhery a lesku dvora jen ještě více: a Amil rozhodl se konečně k odchodu na vlastní svůj hrad.

Tam konejšil ovšem hluboký klid šumících lesů a slunných niv poněkud jeho zlým vědomím raněnou duši; ale trudnomyslnost jeho nezhojila se, neb nijaká zpráva nepřicházela mu od přítele, a všecko hledání a pátrání po ztraceném a tak náhle zmizelém druhu bylo a zůstalo marné. Mezitím kolovaly temné pověsti o čárech a dušehubných svazcích uzavřených dumnou, zasmušilou Thorgerdou s mocnostmi pekel, a Amil, který nyní teprve se zděšením zpozoroval, že čarovn…