Román o věrném přátelství Amise a Amila

X. Opět Amis a Amil

Po dobytém vítězství nezůstal Amis na vlastním hradě svém, ale vrátil se nazpět pod střechu svého druha, kde nyní nerozlučně přebývali. Nikdo nespatřil více úsměvu na bledé tváři Amisově, neb černá ona labuť, kroužící nad zříceninou věže, lkající lunnou nocí a zmizevší na severu, vrhla tak temný stín do hloubi jeho duše, že se nikdy více z ní nevytratil.

Amis a Amil žili spolu nerozlučně, splynuli takřka v jednu jedinou bytost, a upomínka na to, co byli přetrpěli, byla jako tiše plápolající oheň, jenž žárem svým vše stravoval, co po těžkých zkouškách z pozemských tužeb v srdcích jejich ještě zbýti mohlo, a očištěné, ryzí, zlaté srdce to vysílalo posvátné paprsky své lásky blankytnýma jejich očima. Kdo zahleděl se v mírný jejich zrak, ten usmál se a cítil slzu blaha v oku svém; byl potěšen a přece truchliv, nebo přátelé zdáli se jako jasní dnové podzimní, kteří slunnou krásou uchvacují, ale zároveň brzký konec slunce věští a zřejmě o jeho odchodu v svět luznější a šťastnější nám mluví. Hrad obou přátel byl útulkem všech nešťastných, a mnozí tam přicházeli jako v chrám, by pohledem na věrné druhy a na spanilou, sladkou, vážnou jejich sestru Jolantu se povznášeli k žití lepšímu.

Čas míjel.

Gandelín byl statným rytířem, a Eliséna nejpůvabnější nevěstou. Zlaté vlasy Jolantiny měnily se v stříbro, a stříbrné vlasy přátel pršely jim s hlav.

Tu přišla zvěst o velké bídě křesťanů tam za mořem v těch svatých místech, kde Spasitel náš žil a trpěl. Nadšený výkřik zazněl Francií, kdo sílu v paži cítil, ten uchopil se zbraně.

Amis a Amil byli první, již k mořským břehům kvapili a do Svaté země se přeplavili. Před odjezdem jejich slavila Eliséna svatbu svou. Gandelín zůstal na hradě otců svých, a Jolanta vyhledala klášter svatých panen nedaleko hradu Ardhuinu, kde z cely své viděla na staré ony hvozdy, nad nimiž tenkráte trojí duha planula, když samo nebe lásce její žehnalo, na ony staré hvozdy, v jejichž lůně Cernunnos sladce spal… Tam snila o Bohu, o dětech svých, o Amilu a jeho příteli.

Oba přátelé konali zatím divy chrabrosti. Kniha nestačila by k zapsání slavných skutků jejich, a dlouho, když již byli z řady živých zmizeli, kolovala ještě pověst jak mezi křesťany, tak mezi pohany o neskonalé dobrotě a neslýchaném hrdinství dvou rytířů až ku podivu sobě podobných.

A pěvci, nejslavnější truvéři, skládali nadšené zpěvy o tom, jak Amis a Amil celé vojsko křesťanské od zkázy zachránili, jak drahou krví svou vojsko to vykoupili, jak v tutéž hodinu, ba v tomtéž okamžiku pod meči nevěřících krásné své žití slavně skončili.

Smutek nevýslovný zmocnil se vš…