Román o věrném přátelství Amise a Amila

IX. Gandelín a Eliséna

Den co den chodila Jolanta na cimbuří nejvyšší věže a hleděla dlouho a upřeně v daleký kraj; podzimní vítr šlehal v bledé její líce, házel divoce zlatými jejími vlasy do výše a sál ostrým dechem slzy nyjícího jejího oka; ale marně zírala v dál – manžel její nepřicházel… Vichřice oddula poslední zbytek mrazem spáleného rudého listí stromů, husté mlhy padaly na truchlivou pláň, chmury, nosící metelice v tmavém lůně, přitáhly z hor – a Amil nepřicházel.

Konečně, když celá krajina se byla zahalila v bílý rubáš zimy, zachytlo oko Jolantino jednoho večera, když zapadající slunce krvavě se parami třpytilo, zástup temných postav, plížících se po silnici, vedoucí ke hradu. Byl to Amil a jeho věrní. Na marách, přikryt temným rouchem, ležel Amis; Jolanta nevěděla, zdali již mrtev či umírající. „Ó Bože, cesta jejich byla tedy bez výsledku!“ zaštkala a zalomila rukama, pak spěchala jim vstříc.

Byli právě do dvora vešli, a Jolanta zavravorala zděšením, vidouc svého manžela tak zestárlého a hořem k zemi schýleného. Oko její se upřelo na zvadlou zsinalou, jeho tvář, na třpytící se jeho bílé vlasy, a slovo, kterým jej vítat chtěla, mřelo ve svírajících se ňadrech a nevyšlo z bledých, chvějících se rtů. Amil bál se jejího oslovení, bál se otázky, kterou jí v očích četl, položil s prosebným pohledem prst na křečovitě se cukající svůj ret, a Jolanta schýlila pokorně a tiše hlavu jako pod břemenem. Objal ji mlčky, a ruku v ruce kráčeli tiše za marami, které Amil do síně vedle komnaty Amisovy nésti kázal. Tam usedli mlčky u plápolajícího ohně, a hluboké ticho, panující v síni, zdálo se ještě hlubším, ještě hrobovějším, zahučela-li chvílí náhle venku vichřice a umlkla-li pak končíc příšerným zakvílením.

„Jako když matka nad mrtvolou svého dítětě pláče,“ zašeptala zamyšleně Jolanta, když vítr komínem byl do síně vjel, čalouny po zdech potřásal, na prázdné pusté chodbě zakvílel a v temnu zemřel.

Při slovech Jolantiných zbledl Amil ještě více, oči jeho zasvítily divoce, a těžký vzdech pozdvihl jeho prsa. Jolanta přiblíživši se mu pojala jeho ruku, Amil ale odvrátil se a zakryl tvář svou rouchem.

„Což není žádné, žádné pomoci?“ tázala se smutně.

V tom okamžiku zazněl roh strážce na věži, a za chvíli vešlo páže do síně.

„Můj pane,“ volalo páže přidušeným hlasem svědčícím, že mu nevolno, „můj pane, sbor bledých mužů stojí před hradem, jehož vrata pro vichřici jsme zavřeli; vyzáblé jejich tváře mluví o utrpení, a žhavé jejich zraky mluví o utrpení, a žhavé jejich zraky svítí příšerně. Žádají si s tebou mluvit, pane; zda radno spustit most?“

„Od kterého času,“ odpověděl Amil, jako by se probouzel z těžkého sna, „od kterého času zavírá se brána mého hrádu těm, kteří trpí? Spusťte most, nechť vejdou.“

Jolanta kázala šerou síň na rychlo pochodněmi osvětliti a spícího Amise za těžkou tmavou záclonu uložiti. Pak usedla vedle svého manžela.

Dvéře se rozlétly, a do síně vešel sbor starých mužů; hlavy jejich klonily se k prsům jako pod tíží sn…