Román o věrném přátelství Amise a Amila

VII. Bifrost

Jak bezkonečný zdál se Amilovi ten starý hvozd, šumící hlubokým hlasem nad schýlenou jeho hlavou! Mrákotné šero hrobu panovalo v něm, a táhlé kvílení temných sosen znělo jako nářek. Srdce Amilovo mřelo úzkostí o osud nešťastné Jolanty, a velký hřích, který kvůli ní byl spáchal, pálil v útrobě jeho jako oheň. A přece nelitoval svého činu; zachrániti Jolantu byla první a nejsvětější jeho povinnost.

„Můj Amisi, můj Amisi!“ vzdychal stále v bezdnu svého žalu, neb neodvážil se více k Bohu volati, kterého tak těžce byl urazil. Uháněl bez ustání; bledá jeho tvář byla tak hluboce skloněna, že se téměř hřívy jeho koně dotýkala, a pozvedl-li ji někdy, stalo se to jedině, by pozoroval slunce nebo hvězdy, které mu směr jeho pouti značily. Konečně zdálo se mu, že řídne les, a vyjel na kraj mírného svahu, odkud se široký rozhled v kvetoucí nivu otvíral. Jednotlivé stromy šelestily tam v slunci, stíny oblaků letěly přes vysokou trávu, z které velké omšené balvany jako trosky obrovské nějaké budovy vyčnívaly, a vůně pryskyřice naplňovala vzduch. Hluboké ticho toho místa bylo náhle těžkým jakýmsi vzdechem přerušeno. Amil obrátil se tam, odkud teskný ten zvuk přicházel, a vykřikl radostným překvapením. Pod ohromným bukem, na němž pozlacená deska s obrazem svatého Klimenta v biskupském rouše visela, ležel muž, polo dřímající, polo dumající, a muž ten byl drahý jeho přítel, věrný jeho druh.

„Amisi! Amisi!“ zvolal Amil, seskočiv z koně, a již leželi si v náručí. Amil zaštkal, když přítel jeho mu líce zlíbal a za to mu děkoval, že k němu přichází.

„Ó pusť mne, odstup ode mne,“ zvolal zoufale, „nejsem přátelství tvého hoden! Nejsem úsměvu slunce hoden, jen kvíleti mi sluší a na hlavu popelu a prachu sypati!“ Klesnuv na balvan nedaleko stromu tiskl tvář svou do vlhkého mechu, a sténání jeho mísilo se v šum stromů, podobný hučení tekoucích vod.

Amis usedl vedle přítele; pozvednuv mu hlavu hleděl mu vážně a klidně do očí, a ukazuje k zlaté desce, visící na buku, pravil: „Na památku oné přísahy, kterou jsme složili před oltářem svatého Klimenta, zavěsil jsem jeho obraz na tento strom, pod kterým jsem od mládí sníval, ku kterému lnu jako k bytosti spřízněné. Jako tenkráte v šerém chrámu, tak přísahám ti znova zde, že život svůj a krev, a vše, co milé člověku, za tebe, drahý, dám. Teď mluv, co se stalo!“

Amil chvěl se jako děcko a opíraje hlavu o prsa Amisova pověděl mu vše, co se bylo událo, a skryl pak tvář svou v dlaně. Mlčeli dlouho, dlouho. Amis byl bled jako mrtvola, a když se konečně mluviti jal, byl hlas jeho tichý jako vánek, hrající si s trávou u jeho nohou, ale pevný jako peň toho buku, o který se opíral. Oči jeho hleděly snivě za stínem oblak, spěchajícím po nivách.

„Žehnám zázračné naší podobnosti,“ počal, „bez ní nebylo by Jolantě pomoci. Oděješ se do mých šatů. Dole pod pahrbkem pase se můj kůň, ten donese mne na hrad Ardhuin. Ty půjdeš místo mne na můj hrad. Nikdo tebe tam nepozná. Rychle, odlož zbraň a krzno, čas kvapí.“

Odepjal …