Román o věrném přátelství Amise a Amila

II. Belisanta

„Žiliť před časem dva přátelé věrní, milující se více než bratr bratra miluje; jméno jednoho byl Raul, Gaston nazýval se druhý. Gaston byl oslavován na všech kolbištích krásné Francie, bohatého Burgundu a kvetoucí Provence, ale Raul vynikal nade všechny truvéry pod širým nebem světa křesťanského, a nikomu nebyl dar sladkého zpěvu u větší míře udělen milostivým bohem než právě proslavenému Raulovi. Přátelé žili u věčném plesu, jezdili spolu od turnaje na turnaj, od hradu ku hradu, a kamkoli zavítali, všude otvírala se jim srdce, všude slavili je a korunovali.

Jednou cestovali spolu do Marsilie a nedaleko města překvapila je noc. Bloudili dlouho hustým hájem olivovým, a když konečně vyšli pod širé temně modré nebe jižní, jiskřící se bezčetnými hvězdami, zahlédli uprostřed nekonečných sladkovonných zahrad velký zámek. Vysoké, květy kryté tarasy sloužily zámku tomu jako za trůn; hrdě se tam vypínal k nebi; bílé jeho sloupy třpytily se jasnou nocí a nikde nebylo stopy valů neb strážných věží. Okna byla otevřená, jasný proud světel lil se do vonného vzduchu vlažné noci, a zvuky harf a louten mísily se do šelestu stromů a do šplounání třpytných vodotrysků. Zámek ten zdál se téměř jako příbytek víl a kouzelnic. Překvapeni tolikerou krásou vnikli přátelé do tichých sadů a přiblížili se nikým nepozorováni až pod samá okna a naslouchali hudbě. Když pak umlkly loutny a harfy, a když nastalo na okamžik ticho, tu zapěl Raul jednu z nejkrásnějších písní svých, a zapěl ji hlasem, v kterém záchvěvy znícené jeho duše se jako třepotání křídel andělských jevily, a slast a touhu budily v prsou posluchače.

‚Jaká to píseň rodí se z noční němoty jak bílá růže ze skal nerodných?‘ zvolal hluboký hlas ven do tiché noci, a v okně zjevil se stařec v purpurovém šatě, posetém stříbrnými hvězdami. ‚Vítán buď každý pěvec pod střechou Orlandina z Arbánu!‘ dodal stařec a vztáhl ruce dolů k přátelům, a démanty jeho prstenů zasvítily jako hvězdy na nebi.

Několik pážat vyběhlo s pochodněmi a vedlo oba přátele vzhůru po mramorových schodech.

Gaston a Raul byli nádherou knížecího toho příbytku jako oslněni.

Stěny velké síně byly potaženy zlatým brokátem, do kterého velké růže krvavé barvy byly vetkány; visely tam stříbrné čalouny, na kterých se skvěly postavy, představující anděle a svaté; podlaha byla sesazena z pestrých mramorů, zlaté svícny nesly nesmírné množství voskových svíček všech barev, a páni a dámy v nejskvostnějších rouchách aksamitových a hedbávných plnily zářící prostor.

Orlandin z Arbánu šel přátelům vstříc, objal je a líbal, a vítal je jménem celé společnosti, pak vedl je k velkému křeslu, kde jediná jeho dcera v spanilosti nevýslovné zářila jako hvězda z nebes spadlá, jako bílý, z ráje přinešený květ…

Raul a Gaston stáli před ní beze slova, jako proměněni v sloup; tak omamující byla nebeská krása lepé Belisanty!

Nikdy, ani v nejvzletnějších myšlenkách a snech, nebyli o podobné kráse snili…! Vlasy její byly černé jako noc a lesk jejich by…