Fantastické povídky

III.

Nikdy před tím nepracoval jsem s takovou vytrvalostí a pílí, jako nyní. Před slunce východem býval jsem již na nohou, byl jsem všude, kde dohlídky mé bylo potřebí, pomáhal jsem všude dle sil a přikládal rád i ruce k dílu; byl jsem čeládce na statku příkladem a překvapil jsem patrně dobré ty venkovany, kteří každého člověka majícího jemnější mravy za hejska považují. Staří služebníci otcovi netajili radosť nad mou horlivostí a vyznali mně upřímně, že něco podobného ode mne nebyli očekávali.

Za krátký čas přilnul jsem celou duší k svému novému zaměstnání, ne jen k vůli zisku, nýbrž i k vůli věci samé; nechápal jsem ani, jak jsem mohl tak zaslepeným být a nevidět, jaké radosti polní hospodářství poskytuje; seznal jsem nyní poprvé, jak příjemnou jest únava od práce opravdové, užitečné, a čím více zkušeností jsem nabýval, tím milejším stával se mi spůsob mého živobytí. Příroda objevila mi nyní tvář novou, posud netušenou.

Nehledal jsem již toliko půvab její v malebných pohledech a romantických sceneriích, nalezl jsem velikosť její v malých, blízkých a nepatrných předmětech. Již nemluvila, jako dříve, jen k mé obraznosti, nýbrž dotýkala se přímo mého srdce. Ozvala se mi hlasem přítulným, jako matka k vracejícímu se dítěti, mluvou prostou, důvěrnou, kteréž jsem před tím nebyl rozuměl. Porozuměl jsem mírnému, snivému životu rostlinstva, poznal jsem, jak každé stéblo trávy svůj vlastní život žije, a brzy hlásila se ta velká květoucí rodina bylin ke mně co k odrostlému bratrovi a duše moje nalezla příbuzenstvo v nízkých travinách luk a v šumných stromech lesa. Bylo to milé shledání!

Jako sladké šero úsvitu vystupovalo tehdá po prvé ze tmy neurčitých myšlenek ve mně dojemné tušení, že člověk, tato pýcha pozemského tvorstva, skrytě souvisí se skromnou bytostí tichého rostlinstva, že kořen lidského bytí utajen jest v hlubině žití rostlinstva a že libý, blahému snu podobný život těchto dětí světla je zřídlem záhadné naší jsoucnosti. Nikdy necítil jsem určitěji „rostlinu“ ve vlastní své bytosti, necítil určitěji tuto příbuznosť mezi člověkem a květinou, než když jsem ve vysokém vřesu líhal, opojen vůní země, slunečními paprsky prohřáté, když ucho moje naplněno bylo lahodným, tichým šepotáním vánku a oko moje se nořilo do závratné hloubky modra nade mnou, tak že myšlenky moje určitého rázu pozbývaly a zase tím se stávaly, z čeho vznikly – city, a když srdce v prsou se mi dmulo touhou po neznámém, nekonečném. Toto snivé zapomínání svého „já“ a kochání se v světle a větru rovnalo se věru jakémusi rozkvétání…

Jak významná jest stará báj, vypravující, že v jaře světa květl strom, jehož ovocem byl člověk! Byl to prý strom stromů, spojující v sobě všecku sílu a všechen život celého rostlinstva. A strom byl později proto lidstvu posvátným, byl mu nejen pradědem, nýbrž i symbolem a obrazem všehomíra, který je také stromem, na jehož letorostech hvězdy a světy co květy pučí, a jehož kořeny spočívají v lůně samého božstva. Strom byl proto také co král a k…