Jan Maria Plojhar

VI

Jan Maria vrátil se dosti pozdě do San Catalda. Byl velice znaven, zasmušen a zamyšlen. Ona záležitost volající ho do Říma k bankéři, u kterého měl úvěr velkým obchodním domem v Praze zaručený, byla jej velmi rozladila. Byl u něho hned po svém příjezdu sumu peněz vybral, jež nyní už vyčerpána byla, a očekával na dopis Leopoldovi zaslaný novou část peněz. Přišla sice, avšak o mnoho menší, než se domníval, takže po vyrovnání účtů s římským bankéřem jen velmi málo pro nové výdaje zbylo. Zároveň došlo psaní. Leopold oznamoval mu, že jisté papíry, koupené někdy pro něho, nyní značně klesly, tak značně, že ztráta byla více než citelná, téměř bolestná, a Leopold radil, aby se rychle do Prahy vrátil, že bude nyní nevyhnutělně zapotřebí, aby se Jan Maria ve svých výdajích obmezil, a že vůbec bude s celým svým jměním v krátké době u konce, bude-li dále pouze z kapitálu živ. Úroky pak nestačí už i na skromnou existenci. „Přišel čas,“ psal Leopold, „kde se nutně musíš k nějaké práci odhodlat. Pomni, že ti hrozí mizina.“

Jan Maria vyrovnal svůj dluh u bankéře, sebral, co zbylo, a chodil pak po Korzu na slunci. Aby trudné myšlenky a dojmy zaplašil, vešel do galerie Borghese, hledal útěchu u výtvorů velkých mistrů aneb aspoň chvilkové zapomenutí. Náhodou setkal se v Sále zrcadel s důstojníkem z italské válečné lodi, jehož byl v Cařihradě znal. Odlesk známé, přátelské té tváře zjevil se mu nenadále v křišťálové hladině mezi pestrými girlandami, jimiž Mario de’ Fiori zrcadlové stěny té síně tak graciózně pomaloval.

Bylo to radostné překvapení pro oba mladé muže. Měli společně krásné a zajímavé upomínky na dobu trávenou v Bujukdere, na dojmy a malá dobrodružství v té staré, malebné Brusse a na vyjížďku odtamtud na blízký mýsický Olymp.

Objali se vřele, a když hlučné vítání jejich pozornost navštěvovatelů galerie k sobě obracelo, vyšli z paláce a v protější ulici Condotti navrhoval důstojník, aby toto svoje setkání splendidní snídaní oslavili. Nejskvělejší restaurant v Římě, Spillmann v téže ulici, zdál se pro takovou příležitost jako stvořen. Jan Maria souhlasil a byli oba tak veselí, že se při šampaňském až do slzení rozesmáli, rozešli se pak v nejrůžovějším rozmaru. Jan Maria zajel domů do ulice Giulia, a rozjaření jeho obrátilo se tam náhlou reakcí v hlubokou melancholii: býval vždy smuten, kdykoli trochu více nad obyčej vína vypil. Smával se sám často sentimentální povaze svého „opilství“. Teď nebylo mu však do smíchu. Peněžní jeho nesnáze, na které u Spillmanna si ani nevzpomněl, ležely mu nyní těžce v mysli. Sedl k stolu a psal Leopoldovi odpověď. „Neprodleně domů jeti,“ psal, „znamenalo by pro mě urychlenou smrt. Cítím tu vaši zimu až sem. Nemohu se vrátit. Pošli hned žádané peníze. Ať nezbude třeba nic. Vím beztoho, že brzy zemru.“

Poslední tato věta jej zarmoutila velice. Cítil lítost sám nad sebou. Rozechvěn vyskočil z křesla.

„Ne,“ zvolal. „Vždyť tomu nevěřím!“ A chtěl psaní roztrhat. Ale nechtělo se mu jiné psát. Přeškrtl tedy závěrečn…