Jan Maria Plojhar

Julius Zeyer

74 

Elektronická kniha: Julius Zeyer – Jan Maria Plojhar (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: zeyer11 Kategorie:

Popis

Julius Zeyer: Jan Maria Plojhar

Anotace

Julius Zeyer – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Jan Maria Plojhar“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

V

Caterina stála právě u okna, když paní Giovannina přijela. Překvapena sběhla se schodů jí vstříc a vyšla před dům, když opatrná Nina pomalu s pomocí pana Plojhara z kočáru sestupovala. Caterina vítala ji s radostí a podávala též mladému muži ruku; vítala je oba, jako by oba byli jejími milými hostmi. Sama to ani nepozorovala, jak beze všeho ostychu, skoro tak důvěrně jako s Ninou s ním mluvila. Když pobízela, aby vešli do domu, přiběhla Suntarella, obličej její, vždy trochu antické tragické masce podoben, jevil dnes všechny příznaky nejděsnější zoufalosti.

„Tak krátce před snídaním přijíždíte,“ zvolala místo všeho pozdravu, „v den, kde náhodou téměř nic v domě nemáme! Čím ukojím váš hlad?“ A zaskřípala zuby.

„Jsem tak hladová,“ odvětila paní Nina se smíchem, „že mi bude i suchý chléb jak paštika chutnat, a ten přec máte?“

„A pro vás, pane, jsme také nechystaly s Angiolinou,“ obrátila se stařena k panu Plojharovi. „A do svého pokoje také nemůžete, všechna okna a dvéře jsou vysazeny. Francesco je myje.“ A obrátila zraky vyčítavě k nebi, jako by na osud žalovati chtěla.

„Hrůza!“ zvolal pan Plojhar hrobovým hlasem a s úsměvem na rtech.

Dámy se smály. Caterina sklopila na chvilku poněkud oči a pravila pak prostě s milým úsměvem:

„Nezbude tedy nic jiného, Suntarello, než aby pan Plojhar prozatím pod mou střechu vešel, když ho tak krutě z vlastního jeho příbytku vyháníš. Jdi a upokoj se! Učiňte s Angiolinou nějaký malý zázrak v kuchyni, a ať už dopadne, jak milý Pánbůh chce, sníme to společně s Ninou a s panem Ploj harém a zaručím se ti, že nikdo z nás nebude reptat. Doufám, že za vás příliš mnoho neslibuju?“

Obrátila se k svým hostům. Paprsky z těch krásných, vážných, teď usmívajících se očí šlehly Janu Marii přímo do zraků, a začervenal se lehce samým štěstím. Caterině zatlouklo srdce živěji, když tu radost v jeho zracích zpozorovala, vzala Ninu mlčky kolem pasu a vedla ji na schody. Jan Maria šel o krok za nimi, byl rád, že spolu štěbetaly, že mohl mlčet a hlasu jejímu naslouchat. Suntarella poněkud ukonejšena zmizela do kuchyně, odnášejíc svrchník mladého muže, kterého se na chodbě zbavil.

Hosté vešli do Caterinina pokoje, který sloužil v domě Soranesiů za salón. Paní Giovannina zbavovala se klobouku a pláště, nepřestávajíc ani na okamžik mluviti a vypravovati, a Jan Maria mohl se klidně ohlížeti. Prostor, v kterém se nacházel a který byl posud jen jednou při první návštěvě své povrchně viděl, zajímal jej velice. Vždyť to byl její pokoj a zdálo se mu, že všechny ty zlaté paprsky, které se tam chvěly, nepocházely ze slunce, svítícího venku nad Campagní za spuštěnými stóry, ale přímo z jejích, z Caterininých zraků. Pobízela jej, aby sedl.

„Jak zajímavý to předmět,“ řekl, zastaviv se před ebenovým vykládaným kabinetem někdy monsignora Astucciho. „Toť čistá renesance!“

Obě dámy byly se právě nedaleko usadily.

„Je to moje pýcha,“ usmála se Caterina.

Mluvila tak bez ostychu, jako by jej dávno znala a často se s ním setkávala. Přítom…