Jan Maria Plojhar

VII

Dny minuly a Luigi činil, jak to řekl, vše, co mohl, a dlouho, dlouho váhal, než konečně Caterinu jediným slovem naděje potěšil. Ač to bylo slovo slabé, neslibující ničeho, stačilo jí to přece tak dalece, že jí to vracelo život a sílu. Nehnula se po celou tu smutnou, strašnou dobu téměř na chvilku od jeho lože, sloužila mu jako milosrdná sestra, nespala, nejedla, nežila. Byla bledá a měla široké, temné kruhy pod očima, a Suntarella obávala se o její zdraví, ba o její život.

„Zachráníte-li ho,“ říkala Giggimu, „pak zachráníte životy dva; neboť věřte, contessina mluvila zajisté jen pouhou pravdu, když vám řekla, že zemře s ním. Ó já vím, co to láska, pane. A znám contessinu. Dle toho tedy jednejte.“

„Což mohu zázraky činit?“ řekl jí rozzlobeně. „Vždyť vidíte, že konám vše, co v moci mé –“

„A s pomocí boží učiníte zázrak,“ řekla Suntarella, „budete-li jen chtít,“ a neměla nejmenší ironii pro jeho učenost a vědu, jako jindy mívala, a věřila v jeho téměř všemohoucnost.

Musil se usmát. „Pokusím se o ten div,“ řekl – a ejhle, toužebný zázrak se uskutečnil.

Jan Maria vrátil se od samého kraje hrobu k novému životu. Síly jeho překonaly po nesmírném zápase smrt, pustila ho ze svého objetí. Oči jeho nabývaly lesku, na tváři rozsvěcoval se lehký ruměnec a úsměv pln naděje a štěstí zářil mu ode rtů, kdykoli zraky jeho Caterinu spatřily. Spánek jeho, ne déle horečný, začal jej síliti a kuchařské umění dobré Angioliny slavilo některý den pravé triumfy. Jan Maria, ač sláb a bled a znaven, začal tak normálně žíti, že doktor Luigi Galli jednoho dne prohlásil, že jej už dále tak často a nevyhnutelně v San Cataldě třeba nebude jako posud a že se nyní opět horlivěji svými pacienty v Římě zaměstnávat hodlá.

Téhož dne, když jej Caterina při jeho odjezdu až na schody vyprovázela, vzala jej pojednou za ruku, a než tomu zabránit mohl, přitiskla ji ke rtům.

„Díky!“ šeptala zároveň a celý její obličej byla jedna světlá zář a oči její tonuly v slzách.

Luigi byl tak dojat, že mluvit nemohl. Konečně řekl: „Caterino, nedovedu tě klamati. Nejásej příliš brzy.“

Když úsměv její zhasl, bylo mu líto, že tato slova pronesl, a dodal tedy spěšně:

„Bude lépe, přistěhuje-li se náš přítel, až bude silnější, do města. Tam budu vždy nablízku, a kdyby –“

„Řeknu mu to,“ odpověděla a utřela si slzy s povzdechem.

Pak si řekla: „Ne, Luigi se mýlí samou opatrností. Nebezpečenství minulo.“ A usmála se opět.

Nemocnému však nepřibývalo tak rychle sil, jak se bylo ze začátku zdálo. Ležel po celý den na divane, zadumán, nyvě, často v letargii až znepokojující.

Caterina přicházela stále k němu do komnaty jako dříve a trávila tam celý svůj čas. Její přítomnost byla mu pravým zřídlem života. Slyšet její hlas bylo mu štěstím a nemohl zraky svoje dosti její krásou, její grácií nasytiti. Nevěděl, kdy byla krásnější, tenkráte-li, když ozařoval ji oheň za chladných dnů v krbu plápolající, nebo v glórii slunečného svitu, proudícího za krásné pohody otevřeným oknem do komnaty. Vypravo…