Jan Maria Plojhar

II

Ještě před jedenáctou ráno druhého dne přijela Caterina do ulice Giulia. Nevystoupila ani z kočáru, poslala nahoru pro paní Giovanninu, která se brzy objevila, vázajíc si klobouk ještě v průjezde domu.

„Přišla jsi časně,“ řekla, když se byly pozdravily a když vsedala do kočáru.

„Jsem zvyklá brzy vstávat,“ odvětila dívka.

„Na konec ulice Nazionale, k magazínu Old England,“ zvolala paní Giovannina na kočího. „Myslím aspoň?“ tázala se dívky. Ta kývla hlavou a jely.

„Jak se ti líbí pan Jamaria?“ tázala se Nina.

„Dobře,“ odvětila Caterina klidně.

„Viď, jest to krásný muž!“ horovala Nina. „Krásný!

Skvělý! Graciózní! Víš, Catino, něco jako kolibřík nebo jiný tropický pták. Taková zář jde z něho.“

„Jak jsi nadšena, Nino,“ usmála se prostě Caterina. „Kolibřík téměř sáh dlouhý!“

„Je trochu podivínem, ale to se snad právě tobě zase na něm líbí,“ řekla Nina nedbajíc poznámky.

„Nepozorovala jsem to,“ odvětila Caterina. „Ale nezdá se mi banálním.“

„Caterino,“ hrozila jí Giovannina prstem, „nezamiluj se mi do něho, bude-li u vás v té poušti bydlet! Ti cizinci jsou jako tažní ptáci – pojednou zmizí, a ubohá dívka zůstane opuštěná se srdcem –“

„Poslyš, Nino,“ řekla dívka, jako by to vše nebyla ani slyšela, „není mi to milé, že Suntarella před tím pánem o pronajetí bytu v San Cataldě mluvila. Jest to vše její výmysl, ona vlastně pronajímá svůj byt, neb jak víš, byly jí ty tři pokoje ponechány odedávna –“

„Nuž, co ti tedy do toho?“ tázala se Nina.

„Snad nic, ale není mi to milé, zapáchá to obchodem –“

„Och, ty aristokratko!“

„Nemohla bys to tomu pánovi nějak vymluvit? Pomlouvej naši krajinu. Řekni, že tam zuří malaria. Pomlouvej Suntarellu. Řekni, že je nesnášenlivá –“

„Nekřivdila bych jí příliš, upřímně řečeno,“ řekla Nina trochu ostře. „Ale je mi to podezřelé, proč nechceš, aby pan Jamaria pod tvou střechou bydlel?“

„Je mi to lhostejné,“ řekla Caterina, „ale teta Galli je proti tomu. Říká, že se jí to nezdá, – já nevím už co, ale je proti tomu. Luigi při ranní kávě jí vypravoval o Suntareliině úmyslu.“

„Signora Galli byla vždy přepjata, jí se nic na světě nezdálo dost slušné, ona a dona Paolina –“

„Ach, chtěla jsem se tě ptát,“ přerušila jí dívka řeč, „jestli se myješ Pear’s soapem; dona Paolina tvrdí, že to nejlepší mýdlo, ba jediné možné. A hle, jsme už u cíle. Old England stojí před námi v celé své slávě.“

Trvalo to téměř hodinu, než pomocí paní Giovanniny Caterina všechno to vyhledala, ujednala, zaobalit a do kočáru vynésti dala, co vyčetla z dlouhého záznamu nutných a potřebných věcí, jejž po dva měsíce v odlehlém od města domu byla sestavovala. Paní Giovannina klesala už umdlením, tolik byla se namluvila, než na všech „pevných cenách“ nějakou maličkost smluvila, a oči její byly plny výčitek pro Caterinu, která tak lhostejně na její boj s prodavači hleděla a někdy zrádně i jim svědčila. Konečně jely zpět do ulice Giulia. „Půjdeš přece nahoru, doufám?“ tázala se Nina. „Nemohu, teta čeká se snídaní na mne a je už tak pozdě!“

„…