IV
Jan Maria přistěhoval se v ustanovený čas do San Catalda. Cítil se úplně zdráv a změna místa a novost scenérie účinkovala velmi blahodárně na jeho mysl. Slunce bylo přímo jarní a navečer, když bylo v domě chladno, rozdělal starý Francesco neveliký sice, ale veselý oheň v kamenném, pěkně římsovaném krbu, vedle něhož Jan Maria čaj svůj pil, svého Shelleye četl, do Spinozy se zahloubal nebo myšlenky svoje veršem i prózou psával. Cítil se v San Cataldě hned doma. Bylo mu někdy, jako by se dávné havranické dny vracely.
Avšak bylo to přece tak docela jiné! Žil zde v té samotě svým ideálům jako někdy v Havranících, ale vědomí, že bytost čistá, která celou jeho duši zaujímati začínala, s ním pod jednou střechou bydlí, dodávalo nynější jeho existenci posud netušený čar a okolnost, že Caterinu nablízku téměř jen tušil (tak málo jí vídával), zvyšovala pouze poetický nimbus. Bylo mu někdy, jako by žil v básni, ne ve skutečnosti. Nerozplyne se to vše jako fata morgána? Ne! To nebyla žádná halucinace! Bylo zde tolik slunce, světla, svěžesti, cítil srdce svoje tak vřele a živě bíti, tolik nových, životaschopných nadějí v něm klíčilo! Byla to zdravá, silná, radostná skutečnost.
Myšlenky rojily se mu nyní opět z nebe a ze země. Každý pohled vržený na Gampagni vzbudil v něm báseň. Po celé dny bloudíval tou zelenavou, zlacenou, neskonale snivou krajinou, které se žádná druhá na zemi nepodobá. Duše jeho jako jeho zraky nemohla se dosytiti. Konal po té vlnící se pláni dlouhé pouti až k horám, které ji lemují, přicházel takto k ztraceným v náhlých dolinách bařinám, v kterých se stáda ohromných polodivých krav a volů brodila, přicházel na luka, po nichž se davy koňů proháněly, na vršky, kde kozy skotačily, tak hnědé a plavé a graciózní jako antilopy, zastavoval se u pastýřů, kteří si byli obydlí svá ze starých polorozsypaných římských hrobek zřídili, neb odpočíval v stínu zřícených chrámů a paláců z dob césarských, jejichž sloupy ve vlhké trávě ležely, žloutly, se rozpadávaly. Nekonečné vodovody, zlacené sluncem, běžely Campagní jako dlouhé řádky hexametrů opěvujících slávu Říma. A věru byla ta pláň otevřenou knihou a všechny ty zbytky architektur byly fragmenty velké, heroické básně… A nikde živé duše, všude pusto, všude ticho… Hroby a rum! Avšak všude též to nevyslovitelné kouzlo nad tím nesmírným rovem, pod kterým dávné Latium pohřbeno tlí, ta země síly a mužné velikosti. A podivno, ten hřbitov nejslavnější pod sluncem minulosti nezasmušoval! Naopak. Janu Marii mluvila zde nad hrobem zašlých civilizací příroda zřejměji než kde jinde o věčné síle své, o svém věčném znovurození, o nehynoucím mládí, o tom, že smrt jest chimérou a jedinou pravdou že život, nezdolný a vítězící. Nad hrobem tolikerých minulostí snil nejraději o své budoucnosti.
„Já uzdravím se,“ šeptal si s úsměvem proti slunci, „zmužím se, vrátím se do Čech. Já naučím se pracovat a užitečným býti jako každý jiný. A především dokážu, že jsem poetou! Co nyní píšu, to není více diletantství a …
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.