Divoké palmy (William Faulkner)

Kronikář amerického Jihu William Faulkner, jemuž se v prostoru jeho zpola reálného, zpola mýtického yoknapatowphského kraje podařilo vytvořit sugestivní podobenství americké skutečnosti a zároveň i odvěkého, rozporuplného lidského hledání a tužeb, byl jednou otázán, jaký je smysl jeho psaní. Faulknerova odpověď zněla: Pozvedat lidská srdce. Pozvedat srdce trpící bolestí, nejistotou, útlakem a nesvobodou, i srdce vzkypělá štěstím, které jim však vzápětí bylo vyrváno a odepřeno. Takové jsou jeho jitřivé, formálně a myšlenkově složitě propracované obrazy z amerického Jihu, kraje, jenž je od dob své otrokářské minulosti poznamenán dvojím hříchem: vlastnictvím země a lidí. Tuto pečeť minulosti v sobě nesou potomci černých otroků i členové rozpadajících se bílých aristokratických rodin. Jen vyrovnání se s minulostí, přijetí viny a odpovědnosti může vést Faulknerovy hrdiny ke smíru. V poněkud odlišné rovině jsou takovým příběhem i Divoké palmy – příběhem o odpovědnosti a snaze po nezotročeném a nezotročujícím životě. Vlastně tu jde o paralelně se rozvíjející příběhy dva. První popisuje osud vášnivé lásky dvou lidí, kteří se ve své touze po plném, svobodném vztahu tragicky střetávají s okolním konvenčním světem. Druhý příběh je baladou o zápase bezejmenného člověka s přírodou a živly. Obě pásma jsou složitě prokomponována: tragický příběh Charlotty a Wilbourna je sevřený, jeho síla a působivost tkví právě v této přímočaré strohosti. Naproti tomu v paralelním vyprávění o trestanci, jenž na rozvodněné Mississippi zachraňuje těhotnou ženu, se Faulkner mnohem výrazněji noří do prostoru, do souvislého a prolínajícího se proudění času a lidského vědomí. Oba příběhy se tak doplňují, celek se kontrastem prohlubuje a za ním se vynořuje chvějivé podobenství o člověku, místě a času, jímž Faulkner široce přesahuje omezený rámec amerického Jihu.