9
V tu noc, když jsme spolu pili, řekl Torsti jenom: "Prostřelil jsem jí hlavu." Ale když uplynul nějaký čas a výslechy ustaly, svěřil se Torsti jednou večer s hlavou v dlaních: "Poznala mě, než jsem vystřelil."
Když jsem na to nic neřekla, Torsti pokračoval: "Když jsem na ni zezadu mířil, otočila se," a ještě dodal: "viděl jsem její oči, když jsem stiskl spoušť."
Laskala jsem ho, jak nejněžněji jsem uměla, ale něco se v něm a ve mně ztratilo. Tu vášeň jako dřív, to kruté, smrtící opojení jsem už necítila. Něco v něm ochladlo, a když se mě dotýkal, věděla jsem, že pořád myslí na něco jiného.
Obstarala jsem pořádný byt. Když už jsem byla rozvedená, nastěhovali jsme se tam. Z domu si nevzal vůbec nic, všechny věci prodal.
Často jsme spolu chodili do restaurací. Taky jsme hodně tancovali.
Pil s větší vervou než dřív, začal být roztržitý a přestala ho bavit jeho práce, často tam vůbec nešel a i jinak ke všemu zlhostejněl.
"Nalej mi," poručil mi jednou večer. Bydleli jsme v novém malém bytě v pátém patře a měli jsme i ledničku. Namíchala jsem mu koktejl. Pili jsme samé dobré věci, protože květinářství mi slušně vynášelo. Když nápoj vypil, zeptal se: "Cos mi to vlastně namíchala za jed?"
Nemyslel na pití, ale vůbec na všechno, co se s ním kvůli mně stalo.
Vášeň pominula, vystřízlivěl z ní a pro muže, který z vášně spáchal to, co nelze odčinit, není nic strašnějšího než kocovina, která přichází po vášni.
"Ty už mě nemiluješ," řekla jsem. Zaklel a nadával mi do kurev.
Takhle jsme se hádali, až se na mě zase zběsile vrhl a objímal mě, jako by mě chtěl udusit, a země se se mnou zatřásla. Všechno bylo jako dřív. Jenom něco scházelo.
"Co když se udám," vzdechl jednou, když se už noc měnila v ráno a my jsme leželi vedle sebe a oba jsme věděli, že ten druhý nespí. Takhle si ho jeho žena ve své smrti připoutala ještě pevněji než zaživa.
"Jen bys dostal do vězení i mě," řekla jsem. "K čemu by to bylo, kdyby ses šel udat. Tím ji stejně nevzkřísíš."
"Ano, k čemu by to bylo," řekl a neklidně se převracel v posteli.
"K čemu to vůbec všechno je."
"Ne, nevzkřísíš ji," křičela jsem, rozzuřila jsem se a bušila jsem mu pěstmi do ramenou. "Copak nechápeš, že je mrtvá a už se nikdy nevrátí? Copak nechápeš, že ses od ní navždy osvobodil? Jsme jenom ty a já, my dva. Nikdo jiný."
Torsti na to však řekl: "Viděl jsem její oči." A vedl pořád svou:
"Podívala se na mě a poznala mě, než jsem vystřelil."
Byl ale můj a já jsem si ho zvykla hlídat. Vždycky odpoledne, když šel z práce, jsem na něj čekala, nenechávala jsem ho ani na okamžik samotného, pořád jsem chtěla být s ním. Byl můj a já jsem ho trápila svou žárlivostí. Když se na něj nějaká žena dlouze zadívala, rozběsnila jsem se a ztropila mu scénu. Vyslýchala jsem ho o všem, co se stalo v práci, s kým se potkal a o čem mluvil s kamarády. Nepouštěla jsem ho do schůzí a bez ustání jsem dotírala, když se doma pokusil sednout si ke knize a na mě přitom zapomněl.
Já jsem totiž ani v nejmenším nevystřízlivěla, pořád jsem do něj byla bláznivě zamilovaná jako dřív a žila jsem jenom pro chvíle, kdy mě konečně vzal do náruče a miloval se se mnou. Něco mi ale chybělo. Proto jsem na něj pořád dotírala a nedala mu pokoj, až mě zbil do krve, jako by se chtěl pomstít za všechno, co se s ním kvůli mně stalo.
Mlátil mě tak, že mi krev tekla z pusy a z nosu, dokud jsem, celá uplakaná a oči osleplé slzami bolesti, neprosila o milost. Celou dobu ale ve mně bouřila temnota, a když toho pak nechal a utěšoval mě, nacházela jsem v jeho náruči hrozivou prázdnotu. Proto jsem ho trápila, našla jsem si všechna jeho slabá místa a vymýšlela jsem ta nejpalčivější slova, o nichž jsem věděla, že ho zraní a vyprovokují.
On byl ale unavený a hodně zhubl, namodralé stíny pod očima se rozšířily až na tváře a nemohl už spát. Občas se zpil do němoty, aby vůbec usnul, a já jsem ho snad nejvíc milovala právě tehdy, když spal tím nejhlubším opileckým spánkem, protože tehdy byl můj a nic mi ho nemohlo vzít. Objímala jsem…
