10
Několik týdnů jsem byla jako pomatená, každá vteřina mě bolela a každou noc jsem ve snech objímala jeho zkrvavené, bezvládné tělo.
Lidé ke mně byli laskaví a litovali mě, protože si všichni mysleli, že to byla nehoda, že zakopl, když připevňoval tyč od záclon, a vypadl na ulici. Láhev a sklenice zůstaly na stole a lidi si mysleli, že se v opilosti zapotácel a vypadl. Neměla jsem sílu nic vysvětlovat, nechala jsem je, ať si každý myslí co chce.
Když ale těch několik prvních týdnů uplynulo, probrala jsem se a zatvrdila jsem se. Pokud jsem dřív tvrdá nebyla, tak teď ano a žádná věc na světě pro mě neměla význam. Musím žít dál, myslela jsem si, a lepší je být bohatá než se protloukat ze dne na den. Proto jsem začala udržovat styky s radou a povzbuzovala jsem ho, až jsem ho dostala, kam jsem chtěla. Dostala jsem ho snadno, protože po mně toužil, a když zpozoroval, jaká jsem, zaradoval se a určitě si říkal, že by nemohl najít ženu, která by vyhovovala jeho záměrům lépe. Při všech jeho domnělých zkušenostech jsem ho překvapila, a já jsem před ním toho moc ze svého života ani netajila, protože jsem zjistila, že právě to ho vzrušuje. Sám mi navrhl, abychom se vzali, pokud na nic jiného nepřistoupím. Já jsem ale žádala úředně ověřenou společnou závěť, zaručující, že když jeden z nás zemře, zdědí druhý veškerý majetek.
"To je obchod," řekla jsem. "Postarám se, abyste se v klidu mohl upít k smrti a aby se vašim příbuzným nepodařilo zavřít vás do útulku. Budete mít zábavy tolik, kolik vám jen budu schopná nabídnout.
Nepředstavujte si, že bych vás snad milovala, ale snáším vás stejně dobře jako jiné muže a nepodvedu vás."
Byl vychytralý, pro jistotu si ještě od dvou lékařů sehnal potvrzení, že je zcela při smyslech; před naší civilní svatbou, kterou jsme před všemi příbuznými utajili a před notářem jsme vyřídili všechny papíry, týkající se majetkového vypořádání. Měl radost, že to může udělat příbuzným natruc; i mně se to zpočátku líbilo, než jsem zjistila, že život s bláznivým starým dědkem není vůbec tak lehký, jak jsem si představovala.
Dbala jsem na to, aby měl pořád zásoby dobrého pití a aby ani jeden den se mnou nemusel prožít střízlivý. Taky jsem mu vařila, takže nemusel chodit po restauracích a aspoň navenek na sebe dbát. Chátral mi před očima. Sám to ale tak chtěl. Měla jsem s ním spoustu práce a vyhověla jsem každému jeho rozmaru, jak nejlépe jsem uměla.
Zpočátku to šlo snadno, protože jsem sama byla po tom všem chladná a netečná, ale jemu s jídlem rostla chuť a byl za celý život vyhladovělý, protože se za své choutky styděl a myslel si, že ho nikdo nedokáže uspokojit. Jeho zchátralé tělo mi v rukou sálalo jako plamen a já jsem neměla jinou útěchu než myšlenku, že čím líp mu v těch jeho podivných fantaziích vyhovím, tím dřív umře.
Byl ale chytrý a nepil moc, naopak, začal pití omezovat, až jsem se začala bát, že mě podvedl a že bude žít ještě mnoho let. To mě naplnilo nezměrným znechucením a odporem. Začala jsem se mu bránit a odstrkovat ho, ale to už si zvykl, že může dostat víc, a on byl chytřejší než já. Proto jsem začala pít s ním a několik týdnů jsme pili jako o závod, až náš byt začal vypadat jako smetiště a já už jsem se ve dne ani neoblékala, jen když jsem musela jít koupit to nejnutnější jídlo a kořalku.
Vzal si do hlavy, že budeme zvát hosty, a vodil domů z ulice muže a mládence, naléval jim, a v té své stařecké hlavě spřádal ještě jiné a hroznější plány. "Chci si užívat," chichotal se, až se mu zlaté zuby leskly. "Uzavřelas se mnou obchod a já si chci užívat života podle svého."
Když ale vystřízlivěl, zase ležel v posteli, těžce oddechoval, nos a tváře promodralé do fialova, a tiše mi říkal: "Jestli je tohle rozkoš, tak bych byl radši mrtvý." Zíral na mě roztržitýma, nešťastnýma stařeckýma očima: "Proč jsem nemohl umřít, když přišel můj čas. Je strašné hnít zaživa. Je strašné, když ti červi požírají duši."
Tehdy se ve mně něco slitovalo a povolilo a já jsem se vzpamatovala. Přiměla jsem ho, aby le…
