Plavovláska (Mika Waltari)

6

O polepšovně nechci říkat nic špatného, protože tam dělali co mohli, a kdybych se chtěla dobře chovat a pracovat a učit se, byli by ke mně i laskaví. Byly tam hodné dívky a špatné dívky. Kdybych se držela těch hodných dívek, možná jsem teď mohla být jiná. Ty hodné dívky ale byly pomalé, ošklivé a nudné, a ty špatné dívky byly naopak chytré a pěkné a hodně toho věděly a nebyla s nimi nikdy nuda. Jsem asi ta poslední, kdo může mluvit o dobru a zlu, ale zdálo se mi, že hodné dívky se říká těm, které jsou ochotné snášet jakkoliv těžký a neradostný život, a špatné těm, které chtějí žít lehce a bez lítosti.

Já jsem taky měla svou pověst, když jsem do ústavu přišla, protože se moje jméno objevovalo v novinách a už předem mě považovali za tu nejhorší z nejhorších, přestože jsem byla tak mladá. Mnohé dívky mi záviděly, že jsem si určitě přišla na pěkné peníze a skvěle si za ně užila, a já jsem jim to nevyvracela, protože pro mě bylo lehčí říkat si, že jsem sama rozhodovala o svých činech, než vědomí, že jsem byla jenom hloupá, nerozumná oběť.

Proto jsem všechno ještě zveličovala a vyprávěla jsem o sobě to nejhorší. Dívky mě ochotně poslouchaly, protože o ničem se nebavily tak rády jako o mužích a co muži chtějí. Lhala jsem, schválně jsem před nimi chtěla vypadat jako zkažená holka, ale dělala jsem to jenom proto, že jsem byla tak nešťastná, a každý člověk by asi měl být na něco pyšný, když na nic jiného, tak na svou špatnost a zkaženost.

Když jsem poslouchala jejich historky a všechny jsem je před sebou viděla, nemohla jsem dojít k jinému závěru, než že být hodná je hloupost a že hodné můžou být jenom ty ošklivé. I ty hodné dívky kradly a pomlouvaly a byly chamtivé, a když jsem myslela na všechny ty nicotné důvody, kvůli kterým se dostaly do polepšovny, mohla jsem se jenom divit, jak byly hloupé. Netrvalo dlouho a souhlasila jsem se špatnými dívkami v tom, že špatné je jenom nechat se chytit a mít oplétačky s policií.

Takhle jsem se v ústavu hodně věcí naučila: že muži jsou pro krásnou dívku tučná kořist a že hloupnou tím víc, čím jsou starší. Naučila jsem se, že čím víc dívka zvyšuje cenu, tím je v mužových očích žádoucnější, a že neexistuje muž, který by nepodlehl pokušení - jen se to musí umět. Naučila jsem se, že není nic hloupějšího než ukrást opilému muži peněženku, protože právě při tom můžou dívku snadno chytit. To se ale může stát jenom začátečnicím nebo úplným hlupačkám, protože šikovná holka ví jak na to, umí muže obrat a vyhnout se nepříjemnostem.

Krádež je horší zločin než prostituce a policie tady vůbec není od toho, aby chránila nezkušené dívky před prostopášnými muži, ale naopak chrání peněženky těch mužů před děvčaty. V ústavu jsem se toho skutečně hodně naučila a naučila jsem se i to, že ze všeho nejchytřejší je se vdát, protože pak si můžeš dělat co chceš a policie na tebe nemůže, pokud tě zrovna každý den neseberou opilou z chodníku.

Jako bych se za ty roky, co jsem prožila v ústavu, proměnila v kámen a v led, a když jsem myslela na všechno, co se mi přihodilo, uvědomila jsem si, že mám hodně nesplacených pohledávek a že nemám důvod někoho litovat. Taky jsem ale ztichla a nechávala si své myšlenky pro sebe a už jsem tolik nežvanila jako na začátku. Ostatním holkám jsem začala připadat divná.

Snažila jsem se pečovat o své ruce, aby zůstaly vláčné a jemné, i když musely škrábat brambory a rýt se v hlíně. Mým nejdražším pokladem byl střep zrcátka, který jsem měla stejně jako ostatní holky schovaný pod polštářem, a snažila jsem se pečovat i o vlasy, protože jsem proti světu neměla jinou zbraň než přitažlivý vzhled. Rozhodně jsem však nechtěla jenom plout s proudem tak jako většina ostatních, které čekaly jen na to, až se před nimi otevře brána ústavu, aby se mohly opít a sehnat si šaty a dostat se na ulici a tam lovit chlapy.

Ne, na nic takového jsem nemyslela, myslela jsem si, že v tom, co holky vyprávěly, je určitě hodně nepravdy a že až se přede mnou otevře brána ústavu, podaří se mi vybudovat si jakous takous existenci; když se budu opravdu upřímně snažit, neskončím na ulici. Říkala jsem si, že na ulici se člověk zabíjí, nemá jinou budoucnost než kořalku, syfilis a souchotiny nebo dřinu v ústavech, kam holky z ulice odváželi, když už všechny ostatní tresty selhaly. Proto jsem to myslela upřímně, chtěla jsem se o to ze všech sil snažit, a myslela jsem si, že třeba najdu muže, který na mě bude hodný a ožení se se mnou a já budu mít svůj vlastní domov, i kdyby můj muž byl třeba jenom ten nejprostší dělník. Když mi bylo osmnáct a pustili mě z ústavu, byla jsem chladná a tichá, a rozhodla jsem se taky, že žádnou z těch holek už nechci nikdy vidět a že si vybuduju svůj život sama a nebudu nikoho prosit o radu ani o pomoc.

Tak jsem se vrátila domů a vrátila jsem se beze strachu, protože otec byl v té době už mrtvý. Šla jsem zase do toho starého dvora v Ruoholahti a schody byly ještě křivější a ošlapanější a střecha na kůlně byla děravá. Byl podzim a vedle kůlny se povalovaly jako vždycky staré kolejnice. Byla jsem dojatá, když jsem stoupala po schodech nahoru, klepala na dveře a v tmavé chodbě hledala klíč.

"Maire, holčičko," přivítala mě matka. "Tak už ses odtamtud dostala, holčičko zlatá." Tak hodná na mě matka byla a uvařila mi kávu a šla koupit do krámu koláče. Nejstarší bratr už byl ženatý a nebydlel doma, ale prostřední chodil do práce a živil rodinu a nejmladší, můj mladší bráška, chodil ještě do školy.

Bratr přišel domů, uviděl mě a řekl: "Maire, tohle je přece Maire."

Hned se ale zachmuřil, obličej mu znevlídněl, a když se v kuchyni myl, slyšela jsem, jak matce říká: "To chce ta štětka s námi bydlet?"

Když jsem to slyšela, znovu jsem ztuhla, šla jsem k němu a řekla:

"Nedělej si starosti. V ústavu mi sehnali místo služky. Na krku ti viset nezůstanu."

Pak jsem se rozloučila s matkou: "Měj se dobře, mami, a děkuju za kávu." A odešla jsem z domova.

Do služby jsem ale měla nastoupit až prvního. Protože jsem neměla kam jít, šla jsem na noc do penzionu. Stálo to tam dvacet pět marek denně a já jsem tam seděla a zírala z okna, civěla jsem na špinavé střechy a šedivý déšť a v kavárně jsem jedla kaši a koblihy s kávou.

Bylo mi osmnáct a byla jsem krásná, i když jsem měla ošklivé šaty.

V kavárně hrálo rádio a muži po mě pokukovali. V kavárně hrálo rádio a hudba vyprávěla o světlech a lákadlech života a já jsem si zkoušela představit, že sedím někde daleko na břehu moře v přepychovém hotelu s mnoha veselými a rozesmátými lidmi, že jsem jedna z nich. Při těch představách mi ale uvázla kaše v krku; neměla jsem víc než osmdesát marek a na sobě šaty, co mi dali v polepšovně.

Proto jsem se večer, když se rozsvítily pouliční lampy, procházela kolem velkého hotelu sem a tam, až odtamtud vyšel muž, chytil mě za ruku a zeptal se: "Kam půjdeme, slečinko?" Byl dobře oblečený a trošku v náladě a já jsem si vzpomněla, co o mně řekl bratr, a proto jsem mu odpověděla: "Nevím."

"K sobě tě vzít nemůžu," řekl mi.

"Bydlím v penzionu. Možná vás správcová pustí dovnitř, když jí zaplatíte. Já ale chci tři sta marek," řekla jsem mu.

Měl dobrou náladu, rozesmál se a řekl: "Ty ses snad zbláznila, slečinko. Nevidíš, že se to tady hemží holkama, který by skákaly radostí za stovku?"

Vytrhla jsem se mu a řekla: "Tak mě prosím neobtěžujte." Jeho ale můj odpor nadchl, šel za mnou do penzionu a dal správcové peníze, aby nás pustila spolu dovnitř.

Když jsme přišli do pokoje, posadil se a zapálil si cigaretu, ale já jsem se co nejrychleji svlékla, ukázala jsem se mu a jízlivě jsem se zeptala: "Vyhovuje?" Když se mě ale chtěl dotknout, řekla jsem:

"Peníze předem." Byl ze mě zmatený, ale dal mi, kolik jsem si řekla.

Snad to nebyl žádný ničema. Třeba vystřízlivěl a trochu se styděl, protože když vstal z postele, řekl mi: "Kdyby ses aspoň usmála." Já jsem se ale nedokázala usmát - šla jsem a vyzvracela jsem se do nočníku, i když jako muž nebyl odporný a nic hnusného po mně nechtěl.

Nenaštval se, jen se zeptal úplně jiným hlasem: "Bylo to tak strašné? Tak promiň." Já jsem ale o jeho lítost nestála. Proto jsem mu jen řekla: "Co jste si zaplatil, to jste dostal, tak táhněte k čertu, ať se můžu vyspat." Ani to ho ale nenaštvalo, snad viděl, jak jsem zoufalá.

Jen mě pohladil po ruce, vzal si klobouk a kabát a šel svou cestou.

Hloupý nebyl.

Teď jsem si mohla koupit pořádné punčochy a boty a bílý límec na šaty. Prvního jsem nastoupila do místa a říkala jsem si, že se spokojím s málem, jen když budu mít kout na spaní a jídlo a dva volné večery týdně.

Místa, získaná v polepšovně, ovšem za moc nestojí - takové služky si berou rodiny, které chtějí ušetřit na mzdě, děvče musí dřít jako otrok a ještě být vděčné za jejich dobrodiní. Byla jsem ale tak zdeptaná, tak ponížená, že jsem ani nevnímala panin křik a věčné výčitky.

Pracovala jsem ze všech sil, když šla paní ven, dohlížela jsem na děti a dokonce jsem někdy ani netrvala na volných večerech, které jsem měla zaručené ve smlouvě.

Rozhodla jsem se, že se naučím švédsky, začala jsem se učit už v ústavu, protože jsem si myslela, že bych se třeba mohla stát prodavačkou nebo servírkou v restauraci. Když jsem teď měla volnou chvilku, hned jsem si otevřela učebnici. Jednoho večera, když paní odešla do kina, si však pán přišel do kuchyně pro vodu na grog a viděl mě, jak sedím s knihou u stolu. Nabídl se, že mi s učením rád pomůže, a já jsem se nejdřív zaradovala, než jsem pochopila, co tou pomocí doopravdy myslí.

Když jsem se bránila, rozčílil se: "Jen se nepřetvařuj, ty děvko.

Přece vím, odkud jsi přišla." Já jsem ho ale kopala a čelem jsem ho tloukla do nosu a do úst, až mě musel pustit. Netroufal si pokračovat, bál se, že se vrátí paní.

Nijak by mi nepomohlo, kdybych to řekla paní, protože paní by všechno dala za vinu mně a vyhnala by mě, tak jak to paní v takových případech dělají - a co jiného by taky měly dělat, aby neztratily zdravý rozum? Potom už jsem se ale pána nemohla zbavit, zlákala jsem ho a on mě chtěl. Jednou večer, když už jsem byla svlečená, se přikradl do kuchyně, sedl si ke mně na kraj postele, snažil se mě osahávat a řekl mi: "No tak, nebuď hloupá. Ze mě můžeš mít jenom užitek. Možná bych ti mohl sehnat i práci, kdybys chtěla, v klubu v kuchyni, tak bys měla mnohem víc volna." Nic se mnou ale nepořídil.

Nakonec mi pohrozil: "Však já na tebe vyzraju."

Snad jsem ho zmámila tak, že nemohl odolat pokušení - ani se tomu nedivím, protože paní byla starší než on a neustále mu něco vyčítala. Proto jednou večer přišel brzo domů, i když ráno oznámil, že se zdrží, vtrhl za mnou do kuchyně a s úlisným úsměvem se zeptal:

"Neviděla jste, Maire, náhodou moji stříbrnou dózu na cigarety? Zapomněl jsem ji ráno na psacím stole."

Neviděla jsem jeho dózu na cigarety, ale on řekl: "Tak se na to podíváme. Člověk musí být opatrný, když ví, co má doma za lidi." Vytáhl mi zpod postele krabici s věcmi, protože jsem neměla ani cestovní tašku, a chtěl ji otevřít.

"Nesahejte na moje věci," křičela jsem, ale on mě neposlouchal, otevřel krabici a zespodu zpod šatů vytáhl svou dózu na cigarety.

Byla stříbrná a těžká. Potřásl ji v ruce a podíval se na mě, jist si vítězstvím. "Tohle je záležitost pro policii," řekl. "Měl bych jít a zavolat je." A já jsem znovu úplně ztuhla a zkameněla. "Sám jste ji tam strčil," řekla jsem mu. "Schoval jste ji tam, když jsem byla v mlékárně."

"No a co," zeptal se škodolibě. "Komu myslíš, že budou věřit, tobě nebo mně?" Popadl mě oběma rukama: "Proboha, já tě tak chci, nenechám tě, dokud mi nedáš."

Podívala jsem se mu do očí a viděla jsem v nich, že když mu nevyhovím, je odhodlán předat mě policii, jen aby se mi pomstil. Zůstala jsem chladná jako led, jen jsem se divila síle, která jinak řádného a dobrosrdečného muže tak pobláznila, ale nevěděla jsem, jestli je ta síla ve mně nebo v něm. Když jsem mu pohlédla do očí, viděla jsem, že ve válce, kterou se mnou vede, není místo pro soucit a milosrdenství, zákony ani právo - byla to válka, která nezná slitování.

Tehdy jsem popadla nůž na maso, pohrozila jsem mu a řekla:

"Jestli se mě dotknete, bodnu vás tímhle do břicha." A pak jsem pokračovala: "Když policii oznámíte to s tou dózou, víte, co to pro mě bude znamenat. Ale jestli to uděláte, přísahám, že vás zabiju. Pokud to nebudu moct udělat hned, udělám to v den, kdy se dostanu na svobodu, to vám přísahám."

Teď zase pohlédl do očí on mně a viděl v nich, že to myslím vážně.

Skoro obdivně mi řekl: "Věřím, že bys toho byla schopná, holko bláznivá." Vzal dózu a chtěl odejít z kuchyně, ale jak jsem tam stála s nožem v ruce, po tom hrozivém výbuchu, byla jsem najednou úplně bezvládná. Nechápu, co se se mnou stalo, ale všechno mi najednou bylo úplně lhostejné a věděla jsem, že nemá cenu bojovat proti síle mocnější než člověk. Nůž mi vypadl z ruky. Šla jsem za ním, chytla jsem ho za rukáv a řekla jsem mu: "Neodcházejte."

Nikdy jsem nezažila větší rozkoš, než když si mě bral, když mě násilím tiskl pod sebe. Tehdy jsem teprve pochopila, že moje tělo okusilo něco takového, co mnohé ženy nikdy v životě nezažijí. Možná právě tím jsem se nevědomky stala takovou, jaká jsem. Proto to musím vyprávět, i když o takových věcech se obvykle nemluví.

Příští den jsem ale dala výpověď. Nevím, zda ty dva týdny, které jsem tam ještě musela zůstat, pro něj byly peklem, ale pro mě peklem byly. Měla jsem pocit, jako by se přede mnou rozevřela propast. Zírala jsem do ní, točila se mi hlava a zuřivě jsem se zmítala, abych se dostala od kraje. Teprve tehdy se ve mně rozevřela temnota a já jsem se v jediném okamžiku dozvěděla o sobě a o lidech víc než za všechny roky v ústavu.