4
Seděly jsme tak ve tmě na teplé trávě možná dvě hodiny. Bylo už pozdě a záře nad městem vyblédala, jak světla postupně zhasínala. Nakonec matka řekla:
"Co s tebou teď bude, holčičko. Domů tě vzít nemůžu."
Stiskla jsem pevně ruce a řekla: "Já už se domů nikdy nevrátím.
Nedělej si o mě starosti. Opravdu se o mě nemusíš bát, maminko."
Když se ale matka polekala a bránila mi, přesvědčovala jsem ji:
"K čemu by to bylo, kdybych se vrátila. Otec by mě stejně někdy zabil, až se zase rozčílí. A to nejde, dva kluci jsou ještě mladší než já.
Jenom by přišel do vězení. Možná se z toho už zbláznil, jak se zpíjel a pořád to v sobě přemílal a taky se mu asi moc nedařilo, když jsme tak chudí. Půjdu teď na noc k Orvokki a možná, že s ní budu moct bydlet.
Snad to se mnou nějak dopadne, jenom když mi doneseš moje oblečení. Ale otce už nechci nikdy vidět."
Takhle jsem mluvila, úplně rozumně a vyrovnaně, a snad jsem to i myslela vážně, ale někde uvnitř, vskrytu, se ozýval jiný pocit, hrozný a palčivý, který jsem si neuměla vysvětlit. Něco ve mně mi celou dobu říkalo, že ta slova jsou jen slupka a zástěrka, bezvýznamná vedle toho palčivého žáru. Věděla jsem jenom to, že už nikdy nechci vidět otce, protože to není můj pravý otec.
Zároveň se mi zatočila hlava z vesmírného, chladného pocitu, že jsem svobodná, svobodnější než jiní lidé, a můžu sama nakládat se svým životem, přivést ho do nebe nebo do pekla, aniž bych se musela někoho prosit o radu a respektovat zákazy. Protože když mi řekla to, co mi řekla, ztratila nade mnou matka moc a já už jsem ji nehodlala dál poslouchat. Kdybych se však vrátila domů a žila tam dál s otcem a matkou a s celou rodinou, tak by se jednoho dne stalo něco strašného a neodčinitelného. Možná by mě otec zabil, nebo by se stalo něco ještě strašnějšího, co se nikdy nesmělo stát, protože tehdy by se ve mně a kolem mě všechno rozbilo. Tak jsem to cítila a matka mi neodporovala, naopak, souhlasila s tím, abych šla na noc k Orvokki a slíbila, že mi tam přinese šaty.
Když už bylo rozhodnuto a já byla osamělá a svobodná, bylo mi z toho vědomí najednou skoro do pláče - vždyť jsem měla teprve patnáct let. Pláč mě pálil v krku, ale nechtěla jsem, aby matka viděla, že pláču, když už jsem se jednou rozhodla. Poprvé za celé roky jsem pocítila k matce něhu, když jsem si uvědomila, že ona ke mně nikdy neměla nenávist, naopak, vždycky na mě byla hodná, i když jsem se od ní odtahovala. I matka by mě přece mohla nenávidět, když mě viděla pořád před sebou, rostla jsem jí před očima, všudypřítomná připomínka hříchu, který jí otec nedokázal odpustit.
Ale matka nenávist nikdy nepocítila, taková síla v ní byla. Právě proto by si zasloužila obdiv. A možná mě soudila podle sebe a proto mě pustila samotnou do světa - myslela, že to sama zvládnu, tak jako to zvládla ona, když v mém věku přišla sama do města. Já jsem ale nebyla jako ona. V hloubi duše jsem byla stejná jako otec, nosila jsem v srdci hrozbu, i když tehdy jsem to ještě nevěděla.
Takhle jsme tedy, když už noc přecházela v ráno, odešly od hřbitovní zdi. Nejdřív jsem matku vyprovodila a celou cestu jsem ji držela za ruku, ale až domů jsem se s ní jít neodvážila, bály jsme se, že na mě otec ještě pořád čeká se sekyrou. Matka, jako by se se mnou nedokázala rozloučit, se mnou pak zase šla až k Orvokki a pořád mě držela za ruku. Orvokki bydlela na uzavřeném dvoře kamenného činžáku, se zamčenou železnou bránou, já jsem ale uměla protáhnout ruku mezi železnými tyčemi, zamáčknout západku, a tak jsem se dostala dovnitř. Teprve potom se matka otočila a šla domů.
Orvokki měla pokoj s vlastním vchodem a teď v létě v něm byla sama. Proto jsem doufala, že mě u sebe nechá bydlet, dokud si nevydělám tolik, abych jí mohla přispívat na nájem. Strašně se polekala, když jsem uprostřed noci zaklepala na dveře, a nejdřív nechtěla otevřít, protože měla v noci pánskou návštěvu. Já jsem ale neměla kam jinam na noc jít a proto jsem vytrvale klepala, až mě nakonec musela pustit. Když konečně …
