8
Právě tehdy, když jsem se jednoho dne procházela po Esplanadi, jsem znovu uviděla toho muže, toho prvního, který mě opil u vrátného a u stařeny a o němž jsem při výsleších neřekla ani slovo. Poznala jsem ho okamžitě. Vycházel z hotelu a vypadal zvlášť bohatě, blahobytně a pěstěně, vlasy měl na skráních prošedivělé a v očích vyhýbavý výraz. Šla jsem za ním po ulicích, a když zašel do velké administrativní budovy, zjistila jsem od liftboye, kdo to je a jak se jmenuje jeho firma.
Po tolika letech jsem ho konečně dostihla.
Nerozběhla jsem se za ním hned. Napřed jsem dlouho pročítala inzeráty v novinách, chodila jsem po městě a prohlížela si různé obchody. Teprve když jsem měla hotový plán, vypravila jsem se za ním.
V kanceláři jsem řekla, ať mě ohlásí panu řediteli, řekla jsem své jméno a že jdu za panem ředitelem v soukromé záležitosti. Podle jména nemohl nic poznat, protože jsem užívala jméno svého manžela, toho taxikáře.
Sekretářka se vrátila a řekla, že mě pan ředitel nezná a že bohužel nebude mít čas mě přijmout.
"Pan ředitel mě určitě pozná, až mě uvidí," řekla jsem jen a čekala jsem dál. Nechal mě čekat dlouho, ale pak mě konečně uvedli dovnitř.
Vešla jsem do jeho přepychové kanceláře a zavřela jsem za sebou dveře. Vstal od stolu a udiveně se na mě díval.
"Vy mě neznáte, pane řediteli?" zeptala jsem se s přátelským úsměvem.
"Ne, neznám, paní." řekl, ale přitom na mě zíral a jeho pěstěné tváře postupně ztrácely barvu, až byl smrtelně bledý. Začal si popotahovat kravatu a roztržitě se mi vyhýbal pohledem. Já jsem mu ale nechtěla pomoct, jen jsem se na něj s úsměvem dívala, až mi řekl:
"Co ode mě chcete?"
"Správně," odpověděla jsem. "Já jsem Maire, i když mi už dávno není čtrnáct. Ale když mě vyslýchali, tak jsem nic neřekla, a ani později jsem o vás nikomu neřekla ani slovo. Snad mi proto něco dlužíte."
"To je vydírání," řekl a znovu si sedl za stůl. Červeň se mu vrátila do tváří, uklidnil se a zase se na mě odvážil podívat. Šla jsem až k němu, sedla si proti němu na roh stolu a řekla jsem mu, pořád s úsměvem:
"Rozhodně vás nechci vydírat, ani vám nepřeju nic špatného. Vy jste tehdy věděl, že jsem dítě a že jsem ještě nevinná, ale přesto jste mi zničil život. Já mám teď příležitost začít nový život, jen když mi budete chtít pomoct. Nemám nikoho jiného, koho bych mohla poprosit o pomoc. Proto se obracím na vás."
"Houby jsem věděl, že seš nevinná," obořil se na mě.
"Moc dobře jste to věděl," smála jsem se mu do obličeje, "vždyť právě to vás vzrušovalo."
"Kolik," zeptal se a stal se z něj zase obchodník.
"Chci si koupit květinářství, abych se mohla začít živit poctivě," vysvětlila jsem mu. "Je to jediný obor, v kterém se trochu vyznám, a až se zaučím, určitě to zvládnu. Řeknu vám úplně přesně sumu, kolik potřebuju. Nesnažte se smlouvat. Jenom mi řekněte ano nebo ne."
"Kolik?" zeptal se znovu.
"Nejsem náročná," pokračovala jsem. "Je to malé květinářství a stojí jenom třicet tisíc marek. Navíc potřebuju deset tisíc do začátku.
Podle mě to není moc vysoká cena za jeden lidský život."
Chtěl něco říct a začít smlouvat, ale podíval se na mě a viděl, že to myslím vážně. Zamyslel se, pak se ušklíbl, vzal šekovou knížku, zeptal se mě znovu na jméno a vypsal šek.
"Radši bych chtěla peníze," řekla jsem.
"V pořádku," souhlasil a už zase měl dobrou náladu, zazvonil a poslal děvče s šekem do banky. Zatímco jsme čekali, šel k psacímu stroji a napsal dohodu, v níž potvrzuji, že jsem od něj přijala peníze, vzdávám se všech dalších nároků a slibuji, že si nechám pro sebe všechno, co se mezi námi dvěma stalo. Oba jsme věděli, že ten kus papíru nemá žádný význam, ale on byl obchodník a snad ho uklidňoval pocit, že za své ztracené peníze dostane aspoň potvrzení.
Když se dívka vrátila s penězi, dal mi je a já jsem podepsala tu jeho dohodu. Už jsme si neřekli ani slovo, ale když jsem odcházela, podal mi ruku a já jsem jeho měkkou, pěstěnou ruku ráda stiskla. Tak už ho kvůli mně nemuselo trápit špatné svědomí.
Přímo o…
