KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Simone úspěšně zvládla další psychologickou bitvu se Stroudem - dovolili jí zůstat u Macandrewa, než se probere. Při jednání s ním zjistila, že mu přítomnost ženy působí značná muka - a rozhodla se toho nemilosrdně využívat, protože teď tušila, že jí vyhoví, jen aby už byla pryč. Ukázalo se, že její služba bude trvat dlouho. Macandrew se neprobral téměř pět hodin, ale horečka mu klesla a zdálo se, že si prostě vynahrazuje ztráty spánku. Odpočinek mu udělá dobře. Sama trávila čas četbou starých časopisů, anebo jen seděla u okénka a dívala se na moře. Stále byla na pokraji úplného nervového vyčerpání. Každá hodina, která proběhne bez incidentu, je dobrá.
Najednou se stav moře změnil. Loď se zhoupla, jak najela na mohutnou vlnu a Simoně se udělalo špatně z toho, že neměla pevný obzor, na který by se soustředila. Už se chtěla obrátit od okénka, když se jí zdálo, že zahlédla pevninu. Podívala se znovu, ale zrovna klesli na vlně dolů, a do toho Macandrew zasténal. Spěchala k němu.
Macandrew zamrkal proti světlu. „Bože, co se stalo?“ zeptal se chraptivě. Měl sucho v krku.
„Byl jsi v bezvědomí,“ oznámila mu Simone a podala mu sklenici vody. „Byl jsi mimo několik hodin.“
„A co moje noha… udělala jsi to?“
„Přesně tak, jak jsi mi řekl,“ přikývla Simone.
„Pane bože, ty jsi prostě báječná,“ konstatoval Macandrew a klesl zpátky na polštář.
„Vypadáš mnohem líp,“ usmála se Simone. „Horečka klesá.“
„Kristepane, vždyť já se taky cítím líp,“ řekl Macandrew.
„Mnohem líp.“ Stiskl jí ruku.
„Tak si myslím, že se nám cestování chýlí ke konci. Skoro určitě jsem před chvilkou zahlédla zem.“
„Zajímalo by mě kterou.“
„Od chvíle, co jsme vypluli z Marseille, jsme pořád mířili na jihovýchod,“ řekla Simone. „Nakoukla jsem do kormidelní budky. Že by Korsika? Nebo Sardinie? Myslím, že to netrvalo tak dlouho, abychom se dostali až na Sicílii.“
„Já jsem úplně ztratil pojem o čase.“
Simone přistoupila k okénku, a když byli na vrcholu vlny, prohlásila: „Už jsme docela blízko. Možná takových patnáct minut.“
„A potom - co?“ zamumlal tiše Macandrew.
Simone mu hlásila, co vidí, dokud nedorazili do přístavu. Dupání nohou v chodbičce před kabinou prozradilo, že na ně nezapomněli.
Parvelli beze slova svázal Simone ruce za zády a připoutal ji k židli vedle Macandrewova lůžka. Přes její protesty jí zalepil ústa náplastí. Pak se obrátil k Macandrewovi.
„Slibuju, že neuteču,“ prohlásil Macandrew kysele, ale Parvelli se neusmál. Také ho připoutal a zalepil mu ústa. Když odešel z kabiny, zvuk motoru přešel v nepravidelné brumlání a bylo slyšet hlasy. Parvelli zatáhl přes okénko záclonu, takže Simone s Macandrewem mohli jen poslouchat, co se děje.
Útržky hovoru, které zachytili z nábřeží, byly vedeny ve francouzštině, takže Simonin odhad Korsiky byl asi správný. Na druhé straně se brzy ukázalo, že na jejich současné pozici moc nezáleží. Pach dieselu a zvuky při přesunování beden po palubě nasvědčovaly, že zastavili jenom na natankování a doplnění zásob.
Ani ne za hodinu se motor znovu rozběhl a loď opět vyplula. Po chvíli je také zbavili pout. Simone spěchala k okénku. „Řekla bych, že jsme v průplavu mezi Korsikou a Sardinií,“ řekla. „Pořád míříme na východ.“
„Někam na západní pobřeží Itálie?“ uvažoval Macandrew.
„Nebo dál na Sicílii,“ řekla Simone.
„Nebo dokonce k severní Africe,“ dodal Macandrew.
„Nebo bůhvíkam,“ vzdychla Simone.
„Co mne se týká, čím déle budeme na moři, tím líp,“ řekl Macandrew. „Aspoň budu mít čas se trochu zmátořit, abych tady taky k něčemu byl. Zatím jsem jenom přítěží.“
Simone byla ráda, že se Macandrewovi zlepšila nálada. Těšilo ji, že má zase jasné a bystré oči. Objala jej.
Byli na moři ještě další dva dny. Macandrew poznal, že už překonal infekci a hodinu od hodiny nabírá sílu. Dvakrát si vyměnil obvazy na ráně, ale teď se rozhodl, že ji nechá hojit přirozeně.
Odpoledne druhého dne plavby je pustili na palubu, aby se trochu nadýchali čerstvého vzduchu. Macandrew seděl opřený zády o stožár a s…
