KAPITOLA ŠESTÁ
Dva dny poté byla Jane Franciniová převezena do sanatoria Farley Ridge. Macandrew ji šel osobně vyprovodit. Byl si vědom nebezpečí, že jeho přítomnost může být chápána jako přiznání viny, ale přesto u toho chtěl být. Jako člověka si ji při jejich pohovorech před operací oblíbil a také, jak sama podotkla, byl „rodák ze Skotska“.
Jane byla mírně zklidněná sedativy a zdálo se, že se ve své osobnosti Emmy cítí docela dobře. Její oči vyjadřovaly zájem o to, co se kolem ní děje, ale žádný neklid, jako když byla úplně při sobě. Pořád se vyptávala na matku a ošetřovatelky ji vytrvale ujišťovaly, že u ní už brzy bude. Vyvezly ji z Lékařského centra a naložily dozadu do sanitky.
„Sbohem, Emmo,“ řekl jí Macandrew, když ji vezli kolem něj. Jane po něm obrátila hlavu a Macandrew cítil, jak se mu sevřel žaludek. Pohled v očích Jane Franciniové byl v naprostém souladu s osobností Emmy. Díval se do jasných, inteligentních a nevinných očí osmiletého děvčátka, které moc dobře nevědělo, co se to děje. Zřízenci zaklapli dveře sanitky a byla pryč.
Během následujícího týdne se všechno pomalu vracelo do normálních kolejí, i když Macandrew případ Franciniové stále nemohl úplně vypustit z hlavy. Rozhodl se, že o nádorech Hartmanové vyhledá všechno, co se dá. Z toho důvodu trávil většinu volného času v lékařské knihovně. Ale nebyl to vůbec snadný úkol. V učebnicích o tomto jevu nebyla žádná zmínka. Jakékoliv informace bylo třeba hledat v lékařských časopisech a zprávách.
Začal u krátkého seznamu citací od Carla Lessinga. Macandrew vyhledal v knihovně Lékařského centra, co tam měli, a pořídil si fotokopie příslušných článků. Byla tam řada odkazů na časopisy, které lékařská knihovna neměla, takže musel požádat knihovníka, aby si je vyžádal od jiných knihoven. Když došly, měl pohromadě kompletní, i když žalostně tenkou, složku článků k danému tématu.
Většina publikovaného materiálu sestávala z prostých popisů případů pacientů, kteří podle diagnózy tímto onemocněním trpěli; ty mu nic nového neříkaly. Ten fenomén byl tak řídký, že publikace byly vlastně jen zprávami o něm. Nebyly žádné zmínky, že by se z té choroby někdo uzdravil, ale jak pravil Carl Lessing, nikdo na to také neumřel.
Několik novějších článků však bylo zajímavých. Pocházely z laboratoře lékařské fakulty Edinburské univerzity ve Skotsku. Výzkum vedl jakýsi dr. John Burnett. U prvních publikací byl jediným autorem, ale později se k němu připojili doktoři Ashok Mukherjee a Simone Robinová. Tito tři společně publikovali řadu prací o chemických změnách v mozku, spojených s nádorem Hartmanové. Podařilo se jim identifikovat zvláštní kyselou substanci, kterou tyto nádory produkují. Byla to právě ta substance, která způsobovala ony odlišnosti v zabarvení histologických preparátů v patologické laboratoři, které Carla Lessinga upozornily na možnost nádoru Hartmanové.
Macandrew byl spíš lékař než vědec, takže detaily mu působily trochu potíže, ale pochopil, že jádro výzkumu se soustřeďovalo na hledání cesty, jak potlačit účinek sekrece na přilehlé mozkové struktury a tím limitovat škodlivý vliv nádoru. S použitím materiálu získaného pitvou identifikovali vědci soubor buněk normálního mozku, které nádor Hartmanové pravděpodobně ovlivňuje, a nakonec dospěli k popisu proteinu vylučovaného těmito buňkami, které se zdály být jeho specifickým cílem.
Když Macandrew dočetl poslední separát, byl jejich nálezy hluboce vzrušen. Jestli skutečně identifikovali cílový protein v normálním mozku, je pravděpodobné, že v současné době už mohli syntetizovat protein in vitro a nahradit jej u postižených pacientů?
Macandrew se podíval na datum publikace posledního článku a ke svému rozčarování zjistil, že je dva a půl roku starý. Uvažoval o tom, proč tomu tak je - jako nejpravděpodobnější a nejhorší možnost ho napadla ta, že se laboratoři nepodařilo protein syntetizovat. Ale pokračoval vůbec tým ve svém snažení? Nebo výzkum tohoto tématu úplně skončil? Existovala také velmi reálná možnos…
