KAPITOLA DESÁTÁ
Macandrew si teď uvědomil, že ani on, ani Karen Blissová si nepřipustili, že když Emma tvrdí, že její dům je blízko Moskvy, mohlo by se jednat o jiné místo než hlavní město Ruska. Vzpomínal, že se mu vlastně trochu ulevilo, když s tím přišla, protože jinak všechno, co říkala, vyznívalo tak přirozeně a racionálně. Všechno, co říkala, vypadalo natolik pravdivě, že uvítali cokoliv, co by jim potvrdilo, že mají co dělat s pomatenou dívkou.
Když na to ráno vzpomínal, pamatoval si, že se jí Karen zeptala, proč nemluví rusky, a že to Emmě přišlo k smíchu. Přijali to jako důkaz, že jí chybí běžná logika myšlení - jasný příznak mentální poruchy. Ale jestli Emmina Moskva nebyla v Rusku, její reakce byla naprosto pochopitelná. Ale nejspíš šlo o nějakou bláznivou shodu. „Emma“ přece nemohla mít na mysli Moskvu, kterou právě spatřil na silničním ukazateli. Tomu se jeho zdravý rozum vzpíral uvěřit. Na světě je možná spousta míst, která nesou název Moskva. No ovšem, vždyť jedno takové je i v Idahu. Tahle vtíravá nit myšlenek mu však nepřestala vrtat hlavou celou cestu do Edinburghu a zůstávala tam pořád, když si bral v recepci klíč od svého pokoje.
„Tak se vám výlet vydařil, doktore?“ zeptala se ho dívka, která dnes byla ve službě.
„Našel jsem přesně to, co jsem hledal.“
„No, tak to může říct v životě málokdo,“ poznamenala dívka. Macandrew se usmál její filozofii a zeptal se - téměř mimoděk: „Povězte mi, Forsyth - je to skotské jméno?“
„To tedy určitě.“
„Tak toho jsem se obával.“
Macandrew se v pokoji na chvíli položil na postel, koukal tupě do stropu a snažil se uvažovat klidně a racionálně. Skotská Moskva a skotské jméno: pořád to ještě může být náhodná shoda, ale už ji nedokázal pominout. Bude se tam přece jen muset vydat a všechno si prohlédnout. Něco mu říkalo, že nebude mít klid, dokud to neudělá. Vzpomněl si, že má v kufru záznam Karenina rozhovoru s Jane Franciniovou, a rozhodl se. Ráno se rozjede do skotské Moskvy a cestou si poslechne tu nahrávku.
Macandrew se blížil ke kruhovému objezdu severně od Glasgowa, kde v noci předtím spatřil tabuli, a zpomalil. Když ji uviděl, zapůsobila na něj zase tísnivým dojmem. Možná že teď ještě víc, protože si v autě pouštěl nahrávku Franciniové a Janin hlas Emmy Forsythové mu vracel zpátky věci, na které už se snažil zapomenout. Přehrál si to dvakrát a pak ještě zvlášť úsek, kde Emma hovořila o domě, ve kterém žila Forsythova rodina - Fulton Grange.
V to chladné listopadové odpoledne se Moskva celkem nelišila od většiny ostatních vesnic, kterými cestou projel. Byla šedivá a nijak pozoruhodná. Určitě tu nebyly žádné velké domy a i okolo těch malých bylo málo známek nějakého života. Ve vesnici snad nebyl ani žádný obchod. Na rohu spolu hovořily dvě starší ženy, beztvaré v těžkých zimních kabátech a s šátky na hlavě. Jedna z nich měla na řemínku psa a musela ho krotit, aby se nerozběhl za Macandrewovým autem. Ženy na něj hleděly podezíravě. Přejel kolem nich s náznakem úsměvu, jako by se chtěl omluvit, že je ruší.
Macandrewovi se téměř ulevilo, že to místo vypadá tak obyčejně. Ale Emma přece neříkala, že jejich dům je v Moskvě, jenom že je u ní. Jenže kterým směrem? Dalším problémem bylo, že velké domy často nebývají od silnice vidět. Lidé, kteří mají dost peněz, si mohou dovolit soukromí.
Hlavní silnice z Moskvy vedla na sever, ale jedna menší ji křižovala z východu na západ. V duchu si hodil mincí a zamířil pomalu na východ, přičemž ve zpětném zrcátku sledoval, jestli za ním někdo nejede. Silnice byla jen o něco lepší než obyčejná polní cesta a vinula se strmě nahoru lesíkem skotských borovic.
Neujel ještě ani půl míle, když spatřil něco, co vypadalo jako široká silnice odbočující doleva. Nezdálo se, že by to byla cesta ke statku, protože byla hodně zarostlá. Přesto vypadala jako někdejší příjezd k nějaké usedlosti. Zaparkoval auto na vršku, aby měl lepší rozhled, a uviděl jasné známky něčeho, co mohla kdysi být kamenná obvodová zeď, a také dva pilíře vrat, i…
