KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Macandrew vyšel zpátky na příjezdovou cestu a přitom si uvědomil, jak nesnáší náboženskou organizaci a její vedoucí představitele. V jejich pohledu bylo něco, co ho dráždilo, určité arogantní sebeuspokojení jejich sebeklamnou vírou, že na všechno znají odpověď. Když se blížil k bráně opatství, spatřil mnicha, který nesl plechové bandasky s mlékem. Měl podkasanou kutnu a hleděl na zem, takže Macandrewa neviděl. Náhlý impulz Macandrewa přiměl, že tu bílou postavu oslovil. „Doktore Burnette?“
Mnich se zastavil a otočil. Macandrew předpokládal, že bude vylekaný, ale on měl v očích jiný výraz. Byla to spíš úzkost než překvapení. V okamžení mu bylo jasné, že měl štěstí. Tenhle člověk v sobě neměl klid a jistotu bratra Francise ani opata. Náhodou oslovil samotného Johna Burnetta.
„Ano?“ odpověděl nejistě.
„Přicestoval jsem z velké dálky, abych vás našel, doktore Burnette. Můžete mi věnovat aspoň pár minut svého času?“
„Já už nejsem žádný doktor. To byla minulost. A teď mě prosím omluvte, mám práci…“
„Tak mě aspoň vyslechněte, doktore. Jmenuji se Macandrew. Jsem neurochirurg v Lékařském centru Kansaské univerzity. Před několika týdny jsem jedné pacientce vyoperoval zhoubný mozkový nádor. Hartmanský tumor. Myslím, že vám nemusím vysvětlovat, v jakém stavu nyní je.“
„Já v tom nemohu nic dělat,“ odpověděl Burnett, uhýbaje očima. „Vůbec nic.“
„Vy jste se těmito tumory speciálně zabýval, doktore. Víte o nich víc než kdokoli na světě. Četl jsem vaše články. Vaše práce se rozvíjela úspěšně. Měl jste jen krůček k tomu, abyste byl schopen tyto pacienty vyléčit, a pak to náhle všechno opustíte… kvůli tomuhle? Proto jsem tu, abych se dověděl, proč.“
„Byl jsem povolán k jiným věcem,“ odpověděl Burnett.
„Povolán? K jiným věcem?“ naléhal Macandrew. „K jakým jiným věcem?“
„Byl jsem povolán, abych sloužil Bohu.“
Macandrew na to nic neřekl, ale nespustil Burnetta z očí. Burnett se na něj podíval jen krátce, ale pak před tou němou výčitkou uhnul pohledem.
„A nemyslíte, že byste Bohu posloužil víc tím, co umíte nejlíp?“ otázal se Macandrew. „Nemyslíte, že posloužíte Bohu tím, když zachráníte řadu lidí z ústavu pro choromyslné, kde nepochybně stráví zbytek svého života, když to neuděláte?“
„To se jen domníváte. Nebylo vůbec jisté, jestli se to podaří,“ namítl Burnett.
„Ale šance tu byla,“ tvrdil Macandrew. „A podle všeho dost velká. A nyní není vůbec žádná, protože vy jste se rozhodl sloužit Bohu a pro jistotu jste si odnesl všechny své vědecké výsledky, aby s tím nemohl pohnout nikdo další. Co sakra za tím vším vězí?“
„Vy tomu nerozumíte!“ namítl se zaťatými zuby Burnett a pak už mírněji opakoval: „Vy tomu prostě nerozumíte.“
„Tak mi tedy pomozte. Vysvětlete mi to. Mluvte. Přesvědčte mě, že je lepší nápad zpívat šestkrát denně na kolenou latinské chorály, než pracovat ve své laboratoři na něčem opravdu prospěšném.“
„Vy ty věci úmyslně překrucujete,“ obvinil ho Burnett. „Je to jen vzácné onemocnění. Nedá se tu mluvit o tisících lidí.“
„Ne,“ souhlasil Macandrew. „Ale je jich přece jen dost a jedna z nich je náhodou moje pacientka. Mimochodem, jmenuje se Jane.“
Burnett neodpověděl, ale Macandrewovi se zdálo, že když na něj krátce pohlédl, spatřil v jeho očích záblesk pochybnosti.
„Na těch pacientech je něco zvláštního, vid’e, doktore? Nemají opravdu poškozený mozek v běžném slova smyslu. Je to něco víc. Stávají se z nich… jiní lidé?“
Burnett se poprvé zadíval Macandrewovi přímo do očí, jako by se rozhodl převést rozhovor na jinou úroveň. „Takže vy víte…“
„Jedna naše psychiatrička si myslí, že by mohlo jít o formu poruchy mnohočetné osobnosti, nebo jak tomu teď říkají, ale to tak úplně neodpovídá tomu, co vidíme…“
Zdálo se, že Burnett se na chvilku zamyslel, ale pak zase uchopil obě konve. „Lituji, ale opravdu se už musím vrátit,“ řekl.
„Ještě jedna věc mě trápí,“ poznamenal Macandrew, když už Burnett vykročil. „Proč to vzdal i Ashok Mukherjee a Simone Robinová?“
Žádná odpověď.
„Taky si je povolal Bůh…
