KAPITOLA TŘETÍ
Kansas City, USA
Macandrew ponechal Tonyho Franciniho Saulu Klinsmanovi, který se ho stále snažil zpacifikovat, a šel vyšetřit Jane. Co tím ten Francini sakra myslel, že „to není jeho žena“? Jak se blížil k pooperačnímu oddělení, zahlédla ho jedna sestřička a šla mu naproti. „Macu, byl tady pan Francini. Je strašně rozzuřený.“
„Právě jsem s ním mluvil,“ odpověděl Macandrew. „Co se děje?“
Sestra rozpačitě pokrčila rameny. „Paní Franciniová vypadá naprosto dezorientovaně. Je při vědomí, ale nepoznává žádnou z ošetřovatelek; nepoznala ani manžela. Jako kdyby nepoznávala ani sama sebe.“
„Co to má znamenat?“
„Tvrdí, že se nejmenuje Franciniová,“ odpověděla sestra.
Macandrew vešel na pooperační, kde ležela Jane Franciniová. Byl to malý, tichý pokoj s tlumeným osvětlením, v souladu s pravidly nemocnice, že pacient by se měl po operaci probouzet do klidného a bezpečného prostředí. Všechny lékařské přístroje pro případnou nepředvídanou resuscitaci byly uloženy ve skříních nebo mimo pacientovo zorné pole. Když Jane Franciniová otevřela oči, viděla před sebou velký obraz sklizně obilí na kansaských lánech, visící naproti na světle modré stěně. Momentálně však ve stavu velkého rozrušení házela na polštáři hlavou ze strany na stranu.
Macandrew ji pozoroval, jak se snaží vymanit z rukou ošetřovatelky, která u ní byla. Vztekle na ni vrčela a vyrážela ze sebe proud podivného drmolení. Pohled v jejích očích však svědčil o tom, že nemůže pochopit, jak to, že jí sestra nerozumí a nereaguje na to, co jí říká. Sestra s viditelnou úlevou ustoupila stranou, aby ji mohl vystřídat Macandrew.
Macandrew ihned viděl, že Jane nepoznává ani jeho, ani nic ve svém okolí. Oči jí těkaly z místa na místo a téměř bez přestávky si něco mumlala. Znepokojilo ho, že dokonce i její hlas se značně lišil od toho, který znal. Pamatoval si Jane jako příjemnou, vyrovnanou a rezervovanou dámu, která mu klidným hlasem děkovala za to, že jí vysvětlil její stav a nastínil průběh operace.
Přes vážnost své choroby si zachovala smysl pro humor a poukazovala na jeho jméno s tím, že se v rukou „skotského krajana“ bude cítit v bezpečí. Sama byla dcerou druhé generace přistěhovalců. Za svobodna se jmenovala Campbellová. Macandrew si vzpomínal, že se v duchu divil, jak si tak příjemná žena může vzít neotesaného chlapíka typu Tonyho Franciniho, a přisoudil to tomu, že protiklady se přitahují.
Teď měla Jane hluboký chraplavý hlas. I její oči se změnily. Nemohl to přesně vyjádřit, ale v celém jejím vzezření bylo něco, co ho děsilo. Mluvila pomateně, ale výraz její tváře vyjadřoval spíš inteligenci než šílenství.
„Paní Franciniová, pamatujete si na mne?“ zeptal se vlídně Macandrew. „Jsem váš lékař. Jste v nemocnici. Právě jste prodělala vážnou operaci, ale všechno proběhlo dobře.“
Jane Franciniová se přestala hýbat a obrátila k němu tvář. Viděl, že je polekaná. Začala zase mluvit a zahrnula Macandrewa proudem nesrozumitelných slov. Vztáhla ruce a popadla ho za klopy bílého pláště, jako by ho naléhavě žádala, aby něco udělal. Ale co?
„Uklidněte se,“ utěšoval ji. „Nemáte se čeho obávat. Všechno bude zase v pořádku. Jen se uvolněte a trochu si odpočiňte. Brzy vám bude zase líp, to vám slibuju,“ hovořil Macandrew a přitom jí píchl injekci sedativa.
V témže okamžiku se Janin výraz změnil ze strachu v údiv, také její hlas se proměnil. Najednou začala mluvit mírným dětským hlasem malého děvčátka, zato srozumitelně. Prosebně se zahleděla na Macandrewa. „Už bych se měla vrátit domů. Stmívá se a maminka bude mít starost, když nepřijdu domů včas.“
„Kam domů, Jane?“
„Do Fulton Grange.“
Macandrew se zahleděl na obě ošetřovatelky, které zavrtěly hlavami, ale než se stačil Jane zeptat něco víc, byla najednou velmi unavená z toho, jak začala působit droga, a hlava jí klesla zpátky na polštář.
„Dal jsem jí toho takovou dávku, aby ji z toho na delší dobu dostala,“ řekl Macandrew.
„Co se s ní stalo?“ zeptala se mladší sestřička.
Byla to prostá otázka a Macandr…
