KAPITOLA DEVÁTÁ
Macandrew se rozhodl, že nepojede po dálnici, a vybral si raději klikatou silnici přes centrální pásmo. Chtěl poznat co možná nejvíc z venkovské krajiny.
„Ono ani na jedné z nich toho není moc k vidění,“ upozornil ho portýr z haly Willie Donaldson. „Jestli chcete vidět pěknou krajinu, musíte jet na sever.“
Asi po půlhodinové jízdě bezútěšnou krajinou, ve které se nemohly cítit blaženě ani ovce, byl Macandrew ochoten přiznat, že na Willieho názoru něco je. Byla to povětšinou holá, větrem ošlehaná blata, po nichž se proháněl vítr. Trochu mu zvedlo náladu, když silnice začala v zatáčkách klesat do údolí Clyde, kde už bylo více úrodných polí a ovocných sadů - i když si na jejich prohlížení nevybral tu nejvhodnější roční dobu. Po dvou hodinách se konečně napojil na dvouproudovou silnici, která vedla na jih od Glasgowa směrem na Ayrshirské pobřeží. Ještě dvacet minut, a už vjížděl do předměstí Ayru.
Když se pomalu blížil mezi řadami úhledných bungalovů v pečlivě upravených zahrádkách do centra, nabyl dojmu, že to město nese typický ráz maloměstské prosperity. Ulice byly přiměřeně široké, aby měl člověk pocit dostatečného prostoru a otevřenosti, a provoz byl celkem mírný. Nakonec se chytil ukazatele k pobřežnímu parkovišti, protože nemohl odolat. Bude to jeho první výhled ze západních břehů Skotska, od nichž vyrazil jeho pradědeček do Nového světa a nového života.
Macandrew shledal, že je za toho listopadového dne na parkovišti u moře jedinou osobou. Zastavil vůz tak, aby viděl na vodu, naklonil se dopředu, opřel ruce o volant a vychutnával si ten pohled. Pobřeží bylo vymetené větrem a úplně opuštěné, ale písek vypadal bíle a čistě. Vítr jej proháněl v malých obláčcích, takže povrch pláže byl hladký. Rackové kroužili a křičeli nad bílými hřebeny vln, které byly teď za odlivu dobrých sto metrů daleko. Zapnul si bundu až ke krku a čepici stáhl do čela. Vystoupil z vozu, přeskočil nízkou zídku a vydal se na břeh.
Postál tam jen pár minut a už se musel obrátit k ostrému větru zády, aby se nadechl, ale také aby se zorientoval. Mezi pobřežím a prvními domy bylo rozsáhlé prostranství parkoviště, ale po levé ruce byly vidět věžičky a věže města. Trochu ho znervózňovalo, že je zřejmě jediným živým tvorem široko daleko, a ulevilo se mu, když viděl, že se po pobřeží asi sto metrů od něj prochází nějaká žena se psem. Sel po břehu ještě asi deset minut a pak se vrátil k autu, uzavřel se do jeho klidného ticha a uvažoval, co dál.
Nejdřív si dopřeje panáka whisky pro zahřátí a pak by si snad mohl dát nějaký oběd. S touto myšlenkou obrátil vůz a vracel se zpátky stejnou cestou, kterou sem přijel. Pamatoval si, že minul několik dobře vypadajících hotelů, a tak zajel na parkoviště jednoho z nich. Velkou whisky následovala horká polévka, uzený pstruh, jablkový závin a několik šálků kávy - horlivá servírka mu stále dolévala další a on jí mezitím líčil přednosti dovolené na Floridě.
Ve čtyři odpoledne už Macandrew absolvoval návštěvu všech turistických kanceláří v Ayru a také dvě místní muzea. Ani v jednom z nich nikdo nikdy neslyšelo Drumcarricku. Nebyl uveden na žádné mapě, kterou mu přinesli, a už z toho začínal být docela vážně otrávený.
„Ještě byste to mohl zkusit u George Trantera,“ navrhla mu kustodka posledního muzea, když už si opravdu nevěděla rady. Byla maličká a podsaditá, v ruce držela brýle a střídavě si je pořád nasazovala a snímala z nosu, jako kdyby váhala, co vypadá líp.
„Je to místní historik-amatér, ale zná toho víc než kdekterý odborník,“ řekla.
„Kde ho najdu?“ zeptal se Macandrew.
„Pracuje dole na pobřeží v zámku Culzean.“
„V zámku?“
„Je to majetek Národní památkové péče, pár mil odtud. George je tam zaměstnaný a bydlí blízko v jednom domku. Stačí se někoho zeptat a každý vám to ukáže.“
Macandrew pohlédl z okna a viděl, že se začíná stmívat. „Dneska už je na to asi trochu pozdě,“ řekl.
„Hm. Za chvilku bude tma,“ souhlasila paní.
Macandrew se ubytoval v nejbližším slušně vypadajícím hotelu …
