11 KAPITOLA
VĚDĚL JSEM, ALE BĚHEM DEZERTU A KÁVY JSEM SE UKLIDNIL. PŘESTAL jsem se cítit skvěle. A zahanbeně. Tyto emoce vystřídal lehký nepokoj, protože jsem si začínal uvědomovat přesný rozsah taktického problému. A ten byl obrovský. Postaví tajnou práci do zcela nového, osamělého světla.
Večeře skončila, všichni odsunuli židle a vstali. Já jsem zůstal v jídelně. Saab jsem nechal na pokoji. Nepospíchal jsem. Dostanu se k němu později. A nemělo cenu riskovat kvůli něčemu, co mi už stejně bylo jasné. Místo toho jsem pomohl kuchařce uklidit. Přišlo mi to zdvořilé. Možná se to ode mne dokonce očekávalo. Beckovi odešli a já jsem odnosil nádobí do kuchyně. Jedl tam mechanik, ještě větší porci hovězího, než nabídli mně. Podíval jsem se na něj a opět jsem se trochu zastyděl. Vůbec jsem mu nevěnoval pozornost. Moc jsem o něm neuvažoval. Dokonce jsem se ani nezamyslel na tím, jakou funkci vykonává. Nyní jsem prozřel.
Naskládal jsem nádobí do myčky. Kuchařka provedla ekonomické úkony se zbytky, otřela pulty a během dvaceti minut jsme byli hotovi. Potom mi oznámila, že jde spát, tak jsem jí popřál dobrou noc, vyšel ze zadních dveří a zamířil ke skalám. Chtěl jsem se podívat na moře. Posoudit příboj. S oceánem jsem neměl žádnou zkušenost. Věděl jsem, že se mění příliv a odliv, zhruba dvakrát denně. Netušil jsem kdy a proč. Patrně to mělo něco společného s přitažlivostí měsíce. Proměňoval Atlantik v obří vanu přelévající se na východ a západ mezi Evropou a Amerikou. Když nastal odliv v Portugalsku, vypukl příliv v Maine a naopak. Víc jsem o tom nevěděl. Právě v tu chvíli to vypadalo, že příliv přechází do odlivu. Pět minut jsem pozoroval vlny a pak jsem se vrátil do kuchyně. Mechanik zmizel. Klíčem z Beckova svazku jsem zamkl vnitřní dveře. Vnější jsem nechal otevřené. Prošel jsem halou a zkontroloval hlavní. Předpokládal jsem, že to mám v popisu práce. Hlavní dveře byly zamčené a zajištěné řetězem. V domě panoval klid. Tak jsem vystoupal do Dukeova pokoje a začal plánovat zakončení hry.
* * *
V botě na mě čekala zpráva od Duffyové. Ptala se: Jsi v pořádku? Odpověděl jsem: Vřelé díky za telefony. Zachránila jsi mě.
Napsala: Ty mé taky. Stejná míra zájmů.
Na to jsem neodpověděl. Nenapadlo mě, co bych mohl napsat. Jenom jsem tiše seděl. Vyhrála malý odklad, ale nic víc. Ať se stane cokoliv, bude se dusit ve vlastní šťávě. Nemohl jsem tomu zabránit.
Potom poslala: Prohledala jsem všechny soubory a nemůžu, opakuji nemůžu, najít pověření pro druhou agentku.
Napsal jsem: Já vím.
Odpověděla jen dvěma otazníky:??
Poslal jsem: Musíme se setkat. Zavolám nebo rovnou přijedu. Buď připravená.
Potom jsem přístroj vypnul a schoval do boty. Napadlo mě, jestli ho ještě někdy použiju. Podíval jsem se na hodinky. Téměř půlnoc. Den čtrnáctý, pátek, se přehupoval v den patnáctý, sobotu. Dva týdny ode dne, kdy jsem se prodíral davem před Symphony Hall v Bostonu a směřoval do baru, do kterého jsem nikdy nedošel.
* * *
Plně oblečený jsem si lehl na postel. Příštích dvacet čtyři až dvacet osm hodin bude klíčových a pět z prvních šesti jsem hodlal věnovat hlubokému spánku. Únava způsobuje víc přehmatů než nepozornost a hloupost dohromady. Patrně proto, že nepozornost a hloupost z únavy vyplývají. Tak jsem se pohodlně uvelebil a zavřel oči. Vnitřní budík jsem nastavil na dvě hodiny ráno. Jako vždycky mě nezklamal. Probudil jsem se po dvou hodinách spánku a připadal si odpočatý.
Skulil jsem se z postele a plížil se ze schodů. Prošel jsem halou do kuchyně a odemkl zadní dveře. Všechny kovové předměty jsem nechal na stole. Nechtěl jsem, aby se rozpípal detektor. Vykročil jsem ven. Panovala naprostá tma. Měsíc nesvítil. Ani hvězdy. Moře hlasitě hřmělo. Byla zima, foukala bríza a přinášela zápach vlhkosti. Prošel jsem ke čtvrté garáži a otevřel. Saab tam stále stál, nedotčený. Uvolnil jsem zadní dveře a vytáhl svůj balíček. Odnesl za zeď a schoval. Potom jsem se vrátil pro první gorilu. Muž zemřel před několika hodinami a chlad uspíšil posmrtnou ztuhlost. Byl úplně prkenný. Vytáhl jsem ho a hodil si tělo přes rameno. Bylo to jako vláčet stokilový strom. Paže připomínaly neohebné, suché větve.
Odnesl jsem ho k rozsedlině ve tvaru V, kterou mi ukázal Harley, položil ho na zem a počítal vlny. Čekal jsem na sedmou. Přivalila se, a těsně než mi zalila nohy, jsem strčil tělo do rozsedliny. Voda ho podebrala a poponesla ke mně. Jako by mě mrtvý chtěl uchopit ztuhlými pažemi a stáhnout k sobě. Nebo políbit na rozloučenou. Vteřinu tam líně plul a pak vlna ustoupila, rozsedlina se vyprázdnila a tělo zmizelo.
S druhou gorilou jsem provedl úplně to samé. Oceán ji odnesl k parťákovi a služebné. Chvíli jsem tam dřepěl, nechal si ovívat obličej brízou a naslouchal neúnavnému příboji. Pak jsem došel do garáže, zavřel zadní dveře saabu a posadil se na místo řidiče. Dokončil jsem práci s ostěním střechy, napřáhl se dozadu a vytáhl poznámky služebné. Celkem osm listů nejmenšího formátu. Přečetl jsem si je v mdlém světle stropního osvětlení. Dozvěděl jsem se spoustu specifik. Drobných detailů. Všeobecně jsem však nenarazil na nic nového. Ještě dvakrát jsem stránky přelétl očima a pak jsem je sklepal do úhledné hraničky a odnesl na špičku útesu. Posadil jsem se na skálu a z každého listu udělal lodičku. Kdosi mě to v dětství naučil. Možná táta. Nepamatoval jsem si přesně. Nebo brácha. Pustil jsem osm malých lodiček do ustupujícího odlivu a pozoroval, jak trhaně odplouvají do temnoty na východě.
Potom jsem se vrátil a opravil ostění. Povedlo se mi to velice dobře. Zavřel jsem garáž. Než ji někdo zase otevře a všimne si potlučeného auta, budu stejně dávno pryč. Zamířil jsem k domu. Nastrkal jsem kovové předměty do kapes, zamkl dveře a prokradl se po schodech. Svlékl jsem se do spodního prádla a vklouzl do postele. Chtěl jsem urvat další tři hodiny spánku. Nastavil jsem vnitřní budík, přikryl se, zabořil hlavu do polštáře a opět zavřel oči. Pokusil jsem se spát, ale nemohl jsem. Spánek nepřicházel. Místo něj se dostavila Dominique Kohlová. Vyloupla se z temnoty, přesně jak jsem čekal.
* * *
Poosmé jsme se setkali, abychom prodiskutovali taktiku. Zaútočit na důstojníka tajné služby bylo jako píchnout do vosího hnízda. Vojenská policie se zabývala provinilci z armádních řad, takže zasáhnout proti vlastnímu člověku nebylo nic nového. Ale tajná služba představovala svět sám pro sebe. Stranili se ostatních a usilovně se snažili nikomu nezodpovídat. Špatně se jim dostávalo pod kůži. Drželi při sobě víc než nejlépe vycvičené přepadové komando. Takže jsme si měli s Kohlovou o čem povídat. V kanceláři se mi setkání uspořádat nechtělo. Chybělo v ní křeslo pro návštěvníky a celou dobu by musela stát. Rozhodli jsme se zajít do známého baru ve městě. Připadal nám nejvhodnější. Celá záležitost nabírala takové obrátky, že jsme začínali být lehce paranoidní. Poradu na neutrální půdě jsem považoval za chytré řešení. A líbilo se mi, že si budeme o záležitostech tajné služby povídat jako dva opravdoví spiklenci, v tmavém boxu vzadu v baru. Kohlové se to patrně také líbilo. Objevila se v civilním oblečení. Nikoliv v šatech, ale v džínách, bílém tričku a kožené bundě. Já měl na sobě maskáče. Civilní oblečení jsem nevlastnil. V tu dobu se už dost ochladilo. Objednal jsem si kávu. Ona čaj. Chtěli jsme si zachovat jasné hlavy.
„Jsem ráda, že jsme použili skutečné nákresy,“ řekla.
Přikývl jsem.
„Dobrý instinkt,“ složil jsem poklonu. Potřebovali jsme pádnější důkazy. Dostat Quinna přes vlastnictví nákresů by trvalo nesmírně dlouho. Začal by si vymýšlet historky o vlastním testování, válečných hrách, cvičných tazích a nastražování pastí.
„Je to ten Syřan,“ ozvala se. „A platí dopředu. Na splátky.“
„Jak?“
„Záměna kufříků. Schází se s atašé syrského velvyslanectví. Chodí do kavárny v Georgetownu. Oba mají úplně stejné luxusní hliníkové kufříky.“
„Halliburtony,“ doplnil jsem.
Přikývla. „Postaví je vedle sebe pod stůl, a když odchází, sebere Syřanův.“
„Bude tvrdit, že Syřan je řádná kontaktní osoba. Že naopak on předává materiály jemu.“‚
„Tak ho vyzveme, aby nám je ukázal.“
„A on odvětí, že to nejde, protože jsou tajné.“
Kohlová mlčela. Já se usmál.
„Předvede nám obrovské divadlo. Položí nám ruku na rameno, podívá se nám do očí a řekne, věřte mi, kamarádi, jde o národní bezpečnost.“
„Už jste někoho z tajné služby vyšetřoval?“
„Jednou.“
„Vyhrál jste?“
Přikývl jsem. „Většina z nich za nic nestojí. Můj bratr pro tajnou službu nějaký čas pracoval. Teď dělá pro ministerstvo financí. Dost mi o nich vyprávěl. Jsou přesvědčení o vlastní dokonalosti a přitom se neliší od ostatních.“
„Co tedy podnikneme?“
„Musíme zrekrutovat toho Syřana.“
„Pak ho ale nebudeme moct obvinit.“
„Chcete dva za jednoho? To se vám nepodaří. Syřan jen vykonává svou práci. To mu nemůžeme vyčítat. Křivákem je Quinn.“
Na chvíli zmlkla, trochu zklamaně. Pak pokrčila rameny.
„Dobře,“ podřídila se. Jak to ale uděláme? Syřan se s námi nebude bavit. Dělá atašé na velvyslanectví. Těší se diplomatické imunitě.“
Opět jsem se usmál. „Diplomatická imunita je jen kus papíru od ministerstva zahraničí. Poprvé jsem to udělal tak, že jsem toho chlápka čapnul a přikázal mu, aby si před břichem podržel list papíru. Pak jsem vytáhl pistoli a zeptal se, jestli si myslí, že ten papír zadrží kulku. Vyhrožoval mi potížemi. Opáčil jsem, že moje potíže budou určitě menší než jeho bolesti, než vykrvácí.“
„A pochopil to?“
Přikývl jsem. „Spolupracoval jako Mickey Mantle.“
Opět se odmlčela. Potom mi položila první z otázek, na které jsem měl odpovědět jinak.
„Mohli bychom se stýkat i mimopracovně?“
Seděli jsme v soukromí tmavého boxu. Byla nádherná a téměř se mě dotýkala. Já byl tenkrát mladý muž a myslel jsem si, že mám veškerý čas světa.
„Žádáte mě o schůzku?“
„Ano,“ potvrdila.
Neodpověděl jsem.
„Ušly jsme dlouhou cestu. Mám na mysli my, ženy,“ dodala pro případ, že bych se domníval, že mluví o reklamě na cigarety.
Neodpověděl jsem.
„Vím, co chci.“
Mlčel jsem. Věřil jsem jí. A věřil jsem v rovnoprávnost. Věřil jsem v ni hodně. Nedlouho předtím jsem potkal plukovnici vojenského letectva, která pilotovala bombardér B25 a kroužila po nočním nebi s více výbušninami na palubě, než kolik jich za celou historii lidstva dopadlo na zem. Když jí svěřili dostatek síly na rozmetání celé planety, proč bych neměl věřit seržantce první třídy Dominique Kohlové, že ví, co chce?
„Takže?“
Otázka, na kterou jsem měl odpovědět jinak.
„Ne,“ pravil jsem.
„Proč ne?“
„Je to neprofesionální. Neměla byste se vůbec ptát.“
„Proč ne?“
„Protože byste po zbytek kariéry měla ve své složce hvězdičku. Protože jste talentovaná, ale dál než na seržanta majora to bez důstojnické školy nedotáhnete, tak se do ní přihlásíte a bravurně ji zvládnete. Do deseti let se zaslouženě vyšplháte na podplukovníka, ale všichni vás budou obviňovat, že jste to dokázala jen proto, že jste kdysi chodila se svým kapitánem.“
Neodpověděla. Jen přivolala servírku a objednala dvě piva. Místnost se rychle plnila a teplota stoupala. Sundal jsem si bundu a ona také. Měl jsem na sobě prastaré khaki tričko, oprané a prořídlé. Její tričko pocházelo z butiku. Na krku hluboce vykrojené, s krátkými rukávy, které odhalovaly drobné trojhranné svaly na jejích pažích. Na snědé pokožce bíle zářilo. A bylo lehce průhledné. Všiml jsem si, že pod ním nic nemá.
„Vojenský život je plný obětí,“ poznamenal jsem spíš sám k sobě.
„Však já už to přežiju,“ opáčila.
Potom položila druhou otázku, na kterou jsem měl odpovědět jinak.
„Budu smět provést zatčení?“
* * *
O deset let později jsem se v šest hodin ráno probudil sám v Dukeově pokoji. Místnost se nalézala v přední části domu, odvrácená od moře. Okno vedlo na západ. Nedopadalo jím ani ranní slunce, ani dlouhé stíny svítání. Nabízelo jen pohled na jednotvárně šedou příjezdovou cestu, zeď a skalnatou krajinu. Vítr foukal od oceánu. Viděl jsem, jak bičuje stromy. Představil jsem si černá bouřková mračna za sebou, daleko nad Atlantikem, ženoucí se rychle k pobřeží. Ptáky s rozcuchaným peřím kroužící ve vichřici. Patnáctý den začínal šedivě, studeně a smutně a patrně skončí ještě hůř.
Osprchoval jsem se, ale neoholil. Vypůjčil si další Dukeovy černé džíny a košili, zavázal si boty a sako s kabátem přehodil přes ruku. Tiše jsem sešel do kuchyně. Kuchařka už uvařila kávu. Nalila mi hrníček a já jsem se s ním posadil ke stolu. Vyndala z mrazáku bochník chleba a položila ho do mikrovlnky. Budu ji muset nějakým způsobem dostat do bezpečí, až se situace vyhrotí. Také Elizabeth a Richarda. Beck s mechanikem můžou sníst, co si nadrobili.
Do kuchyně hlasitě zaznívalo rozbouřené moře. Vlny útočily a se sykotem zase ustupovaly. V jezírcích rachotil štěrk. Ve štěrbinách vnějších dveří šeptal vítr. Veškeré zvuky přehlušoval pronikavý nářek racků. Naslouchal jsem jim, usrkával kávu a čekal.
Richard přišel za deset minut. Z rozcuchaných vlasů mu vykukovalo zmrzačené ucho. Vzal si kávu a posadil se proti mně. Rozpolcenost citů se navrátila. Věděl, že skončil se školou a zbytek života stráví zavřený s rodinou. Uvažoval jsem, zda matka vyvázla bez obvinění, že by mohli začít někde jinde. Jestli je houževnatý, mohl by se do školy vrátit. Ze semestru by nezameškal o moc víc než týden. Kdyby chtěl a dokázal se rychle vzpamatovat. Pokud se ovšem nejedná o drahou školu, což se nejspíš jedná. Čekají je totiž finanční problémy: odejdou s holýma rukama. Pokud se jim vůbec podaří odejít.
Kuchařka zamířila prostřít do jídelny k snídani. Richard sledoval, jak odchází, a já jsem si znovu všiml jeho ucha. Do skládačky zapadla další část.
„Před pěti lety,“ zahájil jsem. „Ten únos.“
Zachoval klid. Jen se podíval do stolu, pak na mě a přihladil si vlasy přes zjizvené ucho.
„Víš, s čím tvůj otec ve skutečnosti obchoduje?“ zeptal jsem se.
Přikývl. Neodpověděl.
„Koberce to nejsou, že je to tak?“
„Ne,“ přiznal. „Koberce to nejsou.“
„Vadí ti to?“
„Existují horší věci.“
„Chceš mi povědět, co se stalo před pěti lety?“
Zavrtěl hlavou. Uhnul pohledem.
„Nechci,“ odmítl.
„Znal jsem muže jménem Gorowski. Unesli mu dvouletou dceru. Jen na den. Jak dlouho drželi tebe?“
„Osm dní.“
„Gorowski začal okamžitě tančit, jak pískali. Jeden den mu stačil.“
Richard mlčel.
„Tvůj táta není šéf,“ nezeptal jsem se, ale konstatoval.
Richard mlčel.
„Začal poslouchat před pěti lety. Poté, co tě na osm dnů unesli. Tak jsem to alespoň pochopil.“
Richard stále mlčel. Myslel jsem na dceru Gorowského. Teď jí bude dvanáct. Patrně má ve svém pokoji počítač s internetem, přehrávač cédéček a vlastní telefon. Všude na zdech plakáty. A v duši malou bolavou vzpomínku na cosi, co se stalo dávno v minulosti. Jako zhojená kost, která čas od času svrbí.
„Nechci znát podrobnosti. Stačí, když řekneš jeho jméno.“
„Čí jméno?“
„Toho chlapa, který tě na osm dní unesl.“
Richard jen zavrtěl hlavou.
„Zaslechl jsem jméno Xavier. Někdo se o něm zmínil.“
Richard uhnul pohledem a jeho levička vystřelila k uchu. Víc důkazů jsem nepotřeboval.
„Znásilnili mě,“ hlesl.
Naslouchal jsem moři bušícímu do skal.
„Xavier?“
Znovu zavrtěl hlavou.
„Paulie. Vrátil se zrovna z vězení. Pořád měl chuť na podobné věci.“
Chvíli jsem mlčel.
„Ví o tom tvůj otec?“
Opět zavrtěl hlavou.
„Neví,“ odpověděl.
„Tvoje matka?“
„Také ne.“
Nenapadalo mě, co na to říct. Richard se ponořil do mlčení. Seděli jsme v tichosti u stolu. Pak se vrátila kuchařka. Zapálila sporák. Dala na pánev tuk a začala ho zahřívat. Z toho pachu se mi zvedal žaludek.
„Pojďme se projít,“ navrhl jsem.
Richard mě následoval na skály. Ledový vzduch chutnal po soli. Oceán zalévalo šedivé světlo. Foukal silný vítr. Opíral se nám přímo do tváří. Za Richardem vlály vlasy. Téměř vodorovně. Vodní tříšť vystřelovala šest metrů vysoko a moře po nás metalo chomáčky pěny.
„Všechno má také svoje dobré stránky,“ promluvil jsem. Musel jsem křičet, aby mě ve větru a hluku příboje vůbec slyšel. „Xavier s Pauliem jednoho dne dostanou, co zaslouží, ale tvůj otec pak půjde do vězení.“
Richard přikývl. V očích se mu leskly slzy. Možná od studeného větru. Možná také ne.
„Zaslouží si to,“ prohlásil.
Velice loajální, tvrdil jeho otec. Nejlepší kamarádi.
„Unesli mě na osm dní. Jednou by to mělo stačit. Jako s tím mužem, o kterém jste se zmínil.“
„Gorowski?“
„Ten s tou dvouletou dcerou. Myslíte, že ji znásilnili?“
„Upřímně doufám, že ne.“
„Já také.“
„Umíš řídit?“
„Ano.“
„Možná odtud budete muset vypadnout. Brzy. Ty, tvoje matka a kuchařka. Takže buď připravený. Dám ti vědět.“
„Kdo jste?“
„Tvůj otec mě platí za ochranu. Před takzvanými přáteli, stejně jako nepřáteli.“
„Paulie nás nepustí přes bránu.“
„Brzy žádný Paulie nebude.“
Zavrtěl hlavou.
„Paulie vás zabije. Nemáte tušení, o čem mluvíte. S Pauliem si neporadíte, ať už jste kdokoliv. Nikdo si s ním neporadí.“
„Poradil jsem si s těmi chlapy před univerzitou.“
Opět zavrtěl hlavou. Vlasy mu povlávaly ve větru. Připomínaly mi vlasy služebné pod vodou.
„Nebyli skuteční. Povídali jsme si o tom s mámou. Všechno bylo zinscenované.“
Odmlčel jsem se. Mohu mu důvěřovat?
„Jednalo se o skutečnou situaci,“ prohlásil jsem. Nemohu mu důvěřovat.
„Je to malé městečko. Mají pět policajtů. A toho detektiva jsem v životě neviděl.“
Neodpověděl jsem.
„Stejně jako univerzitní stráž. A studoval jsem tam téměř tři roky.“
Mlčel jsem. Chyby, které se nám mají vymstít.
„Tak proč jsi skončil se školou? Když to bylo všechno zinscenované?“
Neodpověděl.
„A jak je možné, že nás s Dukem nalákali do pasti?“
Neodpověděl.
„Tak jak to bylo?“ naléhal jsem. „Divadlo, nebo skutečný únos?“
Pokrčil rameny. „Nevím.“
„Viděl jsi, jak jsem všechny zastřelil.“
Mlčel. Podíval jsem se stranou. Přihnala se sedmá vlna. Vyrazila čtyřicet metrů dopředu a v obrovské rychlosti udeřila do skály. Země se zachvěla a do výše vyrazil vodotrysk vodní tříště.
„Mluvili jste o tom s otcem?“ zeptal jsem se.
„Já ne. A nehodlám to udělat. Co se týče mámy, tak to si nejsem jistý.“
A já si nejsem jistý tebou. Rozpolcenost citů funguje na obě strany. Kam vítr, tam plášť. Představa otce ve vězení mu v daný moment přijde lákavá. Později se na ni třeba bude dívat úplně jinýma očima. Když dojde na lámání chleba, může se tenhle kluk přiklonit ke komukoliv.
„Zachránil jsem tě,“ připomenul jsem. „Nelíbí se mi, že se tváříš, jako by k tomu nikdy nedošlo.“
„V danou chvíli stejně nic nezmůžete. Čeká vás perný víkend. Budete pomáhat s dodávkou. A potom se stanete jedním z nich.“
„Tak mi pomoz,“ navrhl jsem.
„Nechci obejít otce.“
Velice loajální. Nejlepší kamarádi.
„To nemusíš,“ uklidnil jsem ho.
„Jak vám tedy mohu pomoct?“
Jenom mu řekni, že si přeješ, abych hlídal v domě. Že se bojíš zůstat za dané situace sám. V takových věcech ti vždycky vyhověl.“
Neodpověděl. Mlčky zamířil k domu. Prošel přímo do haly, patrně na snídani v jídelně. Já jsem zůstal v kuchyni. Kuchařka mi prostřela u jedlového stolu. Neměl jsem hlad, ale přinutil jsem se do jídla. Únava a hlad jsou nejhoršími nepřáteli. Vyspal jsem se a teď jsem se musel najíst. Nechtěl jsem, aby mě v nevhodný okamžik opustily síly. Dal jsem si toast a druhý šálek kávy. Pak jsem si přidal vejce a slaninu. Když pro mě přišel Beck, dopíjel jsem třetí šálek kávy. Měl na sobě sobotní oblečení. Modré džíny a červenou flanelovou košili.
„Jedeme do Portlandu,“ oznámil. „Do skladiště. Hned teď.“
Vypochodoval do haly. Předpokládal jsem, že počká před domem. A Richard s ním patrně nemluvil. Buď se k tomu nedostal, nebo se mu nechtělo. Otřel jsem si ústa hřbetem ruky. Zkontroloval jsem kapsy, jestli v nich mám berettu a klíče. Potom jsem šel pro auto a zajel s ním před dům. Beck na mě čekal. Přes košili si přehodil plátěnou bundu. Vypadal jako správný chlap z Maine, vyrážející kácet stromy nebo dobývat šťávu z javorů. Zdání však klamalo.
Paulie už stál u brány, takže mi stačilo jen přibrzdit. Když jsem kolem něj projížděl, věnoval jsem mu pohled. Patrně nastal den, kdy zemře. Nebo následující. Nebo zemřu já. Nechal jsem ho za sebou a vyrazil po známé silnici. Po kilometru jsem dojel k místu, kde parkoval Villanueva. Za dalších šest kilometrů se vynořila úzká zatáčka, ve které jsme polapili gorily. Beck nemluvil. Ruce držel spuštěné mezi roztaženými koleny. Předkláněl se dopředu, hlavu svěšenou, ale oči pozvednuté. Pohled upíral předním oknem. Byl nervózní.
„Pořád jsme se nedostali k našemu rozhovoru,“ upozornil jsem. Ještě jste mi nesdělil zbývající informace.“
„Později,“ odbyl mě.
Minul jsem jedničku a dal přednost I-95. Zamířil na sever k městu. Obloha zůstávala šedivá. Vítr byl natolik silný, že cloumal autem. Zahnul jsem na silnici 295 a minul letiště. Leželo na levé straně, za jazykem vody. Po pravé straně se vynořil zadní trakt nákupního střediska, kde chytili služebnou, a zadní část nové průmyslové zóny, kde pravděpodobně zemřela. Pokračoval jsem rovně a propletl se do přístavní oblasti. Projel jsem kolem pozemku, kde parkovaly Beckovy náklaďáky. Po minutě dorazil ke skladišti. Obklopovala ho auta. Celkem pět, zaparkovaných předky ke stěně, jako letadla na letišti. Nebo zvířata u žlabu. Štítonoši na mrtvole. Dva černé lincolny, dva modré chevy suburbans a šedivý mercury Grand Marquis. V jednom z lincolnů jsem jel s Harleym vyzvednout saab. Poté, co jsme hodili služebnou do moře. Rozhlížel jsem se po volném místě na Cadillac.
„Nechte mě jenom vystoupit,“ požádal Beck.
Zastavil jsem. „A dál?“
„Vraťte se do domu. Postarejte se o mou rodinu.“
Přikývl jsem. Richard s ním možná přece jenom mluvil. Rozpolcenost se dočasně přiklonila na mou stranu.
„Jak si přejete,“ souhlasil jsem. „Mám vás potom vyzvednout?“ Zavrtěl hlavou.
„Určitě mě někdo sveze,“ odmítl.
Vyklouzl ze sedadla a zamířil k šedivým, větrem ošlehaným dveřím. Sundal jsem nohu z brzdy, objel skladiště a vyrazil zpátky na jih.
* * *
Místo 295 jsem se vydal po jedničce a dorazil přímo k nové průmyslové zóně. Zajel jsem dovnitř a prokličkoval sítí zbrusu nových cest. Zóna se skládala z nejméně čtyřiceti naprosto stejných, kovových budov. Velice jednoduchých. Rozhodně se nesnažila přilákat náhodné movité zákazníky. Na chodcích nezáleželo. Chyběly maloobchody. Stejně jako velké billboardy. Jen diskrétní čísla bloků s drobně vytištěnými názvy firem. Našel jsem zámečníky, prodejce dlaždiček, několik obchodů s reprodukcemi a grafickými listy. Velkoprodejce kosmetických výrobků. V bloku 26 sídlil distributor elektrických vozíků pro invalidy. Vedle něj v bloku 27 Xavier eXport Company. Písmena X mnohem větší než ostatní. Na štítku stála adresa hlavní kanceláře, která neodpovídala lokalitě v průmyslové zóně. Patrně sídlila v centru Portlandu. Tak jsem zamířil opět na sever, přejel řeku a trochu se porozhlédl po městě.
Vnořil jsem se do něj po jedničce. Po pravé straně se rozkládal park. Zahnul jsem doprava do ulice plné kancelářských budov. Nesprávných budov. Zabočil jsem do špatné ulice. Tak jsem pět dlouhých minut křižoval obchodní oblastí, až jsem zahlédl tabulku se správným jménem ulice. Pak jsem sledoval čísla a zastavil u požárního hydrantu před věží s ocelovými písmeny přes celou přední fasádu. Hlásala: Missionary House. Pod budovou se nacházely garáže. Podíval jsem se na vjezd a byl jsem si jistý, že jím před jedenácti týdny procházela Susan Duffyová s kamerou v ruce. Pak jsem si vzpomněl na hodiny dějepisu na střední škole kdesi ve Španělsku. Před dobrým čtvrtstoletím nám stařičký učitel vyprávěl o španělském jezuitovi Franciscu Javierovi. Dokonce jsem si pamatoval, že žil v letech 1505 až 1552. Francisco Javier, španělský misionář. Francis Xavier, Misionářský dům. Eliot obvinil v Bostonu Becka, že si dělá legraci. Mýlil se. Pokřivený smysl pro humor měl Quinn.
Odlepil jsem se od požárního hydrantu, najel opět na jedničku a zamířil na jih. Šlapal jsem na plyn, ale k řece Kennebunk mi to přesto trvalo třicet minut. Před hotelem stály tři fordy taurusy, všechny nenápadné a stejné. Až na barvu, ale ani ta je příliš nerozlišovala. Šedá, modrošedá a modrá. Zaparkoval jsem Cadillac na staré místo za přístřešek s propanem. Prošel studeným parkovištěm a zaklepal na dveře Duffyové. Nejdřív se pohnula špehýrka. Pak otevřela. Tentokrát jsme se neobjali. Zahlédl jsem za ní Eliota s Villanuevou.
„Proč nemůžu najít druhou agentku?“ vypálila.
„Kam jsi se dívala?“
„Všude.“
Měla na sobě džíny a bílou košili. Jiné džíny, jinou košili. Musela se náležitě vybavit. Na bosé nohy si nazula tenisky. Vypadala dobře, ale v očích se jí zračily starosti.
„Můžu dál?“
Zůstala stát, pohroužená do myšlenek. Potom ustoupila a já jsem vešel dovnitř. Villanueva seděl na židli u stolu, nakloněný dozadu. Doufal jsem, že židle má pevné nohy. Nepatřil zrovna k nejmenším. Eliot zaujal místo na konci postele, jako tenkrát u mě v hotelu v Bostonu. Duffyová se předtím zvedla z hlavy postele. V polštáři opřeném o stěnu se ještě skvěl obtisk jejích zad.
„Kam ses dívala?“ zopakoval jsem otázku.
„Do celého systému. Do všeho, co spadá pod ministerstvo spravedlnosti, což znamená nejen DEA, ale i FBI. A nikde jsem na ni nenarazila.“
„Závěr?“
„Také se jednalo o neoficiální akci.“
„Tím pádem se naskýtá otázka,“ ozval se Eliot, „co se to tady, krucinál, děje?“
Duffyová se posadila zpátky do hlavy postele a já si sedl vedle ní. Jiné místo na mě nezbylo. Vytáhla polštář a podělila se o něj. Byl krásně zahřátý.
„Nic zvláštního se neděje. Až na to, že jsme všichni tři před dvěma týdny začali jako policajti z Keystonu.“
„Jak to?“
Ušklíbl jsem se. „Byl jsem posedlý Quinnem a vy Teresou Danielovou. Byli jsme tak posedlí, že jsme se okamžitě pustili do budování domečku z karet.“
„Jak to?“ zopakoval.
„Je to hlavně moje vina. Pokuste se uvažovat od samého počátku, před jedenácti týdny.“
„Před jedenácti týdny s vámi celá akce ještě neměla nic společného. Nepracoval jste s námi.“
„Povězte mi, k čemu přesně došlo.“
Pokrčil rameny. Zamyslel se. „Dostali jsme z LA hlášku, že jedno z velkých zvířat si právě koupilo letenku první třídy do Portlandu v Maine.“
Přikývl jsem. „Tak jste ho sledovali na schůzku s Beckem. A vyfotografovali při čem?“
„Jak se dívají na vzorky,“ promluvila Duffyová. „Uzavírají obchod.“
„V soukromé garáži. V natolik soukromé, že použití fotografií odporuje Čtvrtému dodatku ústavy. Neudivilo vás, jak se do ní Beck dostal?“
Přešla mou otázku mlčením.
„Co se dělo potom?“
„Posvítili jsme si na Becka,“ pokračoval Eliot. „Došli jsme k závěru, že je hlavním dodavatelem a distributorem.“
„Což rozhodně je,“ souhlasil jsem. „A poslali jste na něj Teresu, aby ho usvědčila.“
„Neoficiálně.“
„To je podružný detail.“
„Co se tedy zvrtlo?“
„Postavili jste si domeček z karet. V počátečních úvahách jste se dopustili drobné chyby. A ta znehodnotila všechno, co následovalo.“
„Jaké chyby?“
„Chyby, které jsem si měl všimnout mnohem dřív.“
„Jaké?“
„Zeptejte se sami sebe, proč jste v počítači nenašli ani stopu po té služebné.“
„Také ji nasadili neoficiálně. Jiné vysvětlení neexistuje.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Byla nasazena zcela oficiálně. Existuje o ní spousta záznamů. Našel jsem její poznámky. Jsem si tím naprosto jistý.“
Duffyová se na mě zpříma podívala. „Reachere, co přesně se děje?“
„Beck zaměstnává mechanika. Na technické práce. Kvůli čemu?“
„Nevím,“ odpověděla.
„Sám jsem se nad tím také nepozastavil. Což bylo hrubé opomenutí. Býval bych se nad tím ani pozastavovat nemusel. Mělo mi to dojít, ještě než jsem toho zatraceného mechanika potkal. Ale jel jsem ve vyjetých kolejích, stejně jako vy.“
„V jakých kolejích?“
„Beck věděl, za kolik se prodává Colt Anaconda. I kolik váží. Duke používal Steyr SPP, což je podivná rakouská zbraň. Angel Doll měl PSM, což je podivná ruská zbraň. Paulie dostal NSV, patrně jediný v celých Spojených státech. Becka užírala skutečnost, že jsme zaútočili s uzi a nikoliv s H&K. Dokázal upravit berettu 92FS, aby vypadala jako běžná armádní M9.“
„A dál?“
„Neni tím, za koho jsme ho považovali.“
„Kým tedy je? Právě jsi odsouhlasil, že hlavním dodavatelem a distributorem.“
„To je také pravda.“
„Takže?“
„Dívala ses do nesprávného počítače. Služebná nepracovala pro ministerstvo spravedlnosti. Pracovala pro ministerstvo financí.“
„Tajná služba?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„ATF. Úřad zabývající se alkoholem, tabákem a střelnými zbraněmi.“ V místnosti se rozhostilo ticho. „Beck neobchoduje s drogami,“ vysvětlil jsem. „Obchoduje se zbraněmi.“
* * *
Ticho trvalo velice dlouho. Duffyová se podívala na Eliota. Eliot se podíval na ni. Oba se podívali na Villanuevu. Villanueva se podíval na mě. Potom se zadíval z okna. Čekal jsem, kdy jim dojde taktický problém. Ale nedošel. Ne v tu chvíli.
„Co tedy překupník z LA vyváděl?“ zeptala se Duffyová.
„Prohlížel si vzorky. V kufru Cadillacu. Přesně, jak jste se domnívali. Ale Beck mu nabízel vzorky zbraní. Sám mi to v podstatě řekl. Tvrdil, že překupníci drog jsou posedlí módou. Milují nové a módní věci. Neustále mění zbraně a pídí se po největších novinkách.“
„To ti říkal?“
„Pořádně jsem ho neposlouchal. Byl jsem unavený. A zapletl do toho bláboly o teniskách, autech, bundách a hodinkách.“
„Duke pracoval pro ministerstvo financí. Když skončil jako policajt.“
Přikývl jsem. „A Beck se tam s ním patrně v rámci jeho práce setkal. Možná ho vyplatil.“
„Jak do toho zapadá Quinn?“
„Řekl bych, že řídil konkurenční podnik. Od útěku z nemocnice v Kalifornii se patrně ničím jiným neživil. Na přípravy měl šest měsíců. A zbraně k němu daleko víc sedí než narkotika. V jistém bodě si Becka vytipoval a rozhodl se ho převzít. Možná se mu líbilo, že zásobuje trh překupníků drog. Nebo ho zaujaly koberce. Slouží jako nádherná zástěrka. Tak přistoupil k akci. Unesl před pěti lety Richarda, aby z Becka vymámil podpis na převáděcí smlouvu.“
„Beck vám pověděl, že ta banda z Hartfordu byli jeho zákazníci,“ pronesl Eliot.
„To také byli. Prodával jim ale zbraně, nikoliv heroin. Proto ho tak udivily uzi. Patrně jim právě prodal celou várku H&K a nedokázal pochopit, že najednou používají uzi. Musel si myslet, že změnili dodavatele.“
„Byli jsme pěkně pitomí,“ povzdechl si Villanueva.
„Já ze všech nejvíc,“ upozornil jsem. „Neuvěřitelně. Důkazy se nabízely na každém kroku. Na překupníka drog nemá Beck dost peněz. Vydělává slušně, ale rozhodně ne miliony týdně. Všiml si značek na bubíncích koltů. Znal cenu a váhu laserového hledí, které mi nabízel k berettě. Když potřeboval vyřídit obchodní záležitosti v Connecticutu, přihodil do tašky dva zbrusu nové H&K. Patrně je vytáhl přímo ze skladu. Má soukromou sbírku gangsterských kulometů Thompson.“
„K čemu slouží mechanik?“
„Připravuje zbraně na prodej. Alespoň si myslím. Upravuje je, seřizuje, kontroluje. Některým Beckovým zákazníkům by se podřadné zboží rozhodně nelíbilo.“
„Ne těm, které známe,“ přisadila si Duffyová.
„Beck si při večeři povídal o M16. Panebože, konverzoval o útočné pušce! A chtěl znát můj názor na uzi versus H&K, jako by mu na něm opravdu záleželo. Pokládal jsem ho za vášnivého milovníka zbraní a nedošlo mi, že projevuje profesionální zájem. Má počítačový přístup do továrny Glock v Deutsch-Wagram v Rakousku.“
Nikdo nepromluvil. Zavřel jsem oči a opět je otevřel.
„Ve sklepě jsem narazil na malou místnost. Měl jsem to poznat. Mazací olej na kartonu. Voní tak krabice se zbraněmi, když je necháte týden naskládané.“
Nikdo nepromluvil.
„A ceny v účetních knihách Bizarre Bazaaru. Nízké, střední a vysoké. Nízké za munici, střední za ruční zbraně, vysoké za dlouhé zbraně a exotiku.“
Duffyová se dívala do zdi. Usilovně přemýšlela.
„Dobře,“ prohlásil Villanueva. „Trochu padlí na hlavu jsme asi všichni.“
Duffyová se na něj podívala. Pak vytřeštila oči na mě. Konečně jí došel taktický problém.
„Nemáme oprávnění.“
Nikdo nepromluvil.
„Případ spadá pod pravomoc ATF. Nikoliv DEA.“
„Dopustili jsme se čestné chyby,“ pravil Eliot.
Zavrtěla hlavou. „Nemyslím tenkrát. Myslím teď. Nemáme tam co pohledávat. Musíme se stáhnout. Okamžitě.“
„A se nestáhnu,“ odmítl jsem.
„Budeš muset. Protože my se stahujeme. A nemůžeš tam zůstat sám, bez podpory.“
Nová definice tajné práce v osamění.
„Zůstávám,“ prohlásil jsem pevně.
* * *
Celý rok poté, co se to stalo, jsem poctivě pátral ve své duši, jestli bych na osudovou otázku odpověděl stejně, kdyby nevoněla, neměla pod tenkým tričkem jen nahou pokožku a neseděla těsně vedle mě v baru. Smím provést zatčení? Dospěl jsem k přesvědčení, že bych odpověděl stejně. Určitě. I kdyby byla velkým hnusným chlapem z Texasu či Minnesoty a stála v pozoru v mé kanceláři. Odvedla dobrou práci. Zasloužila si odměnu. V té době jsem měl jen vlažný zájem o postup, patrně menší než většina lidí, ale každá organizace s hodnostmi vás pokouší šplhat nahoru. Takže jsem měl vlažný zájem. Nikdy bych však nevyužil zásluh podřízených. To jsem nikdy nedělal. Když někdo dobře pracoval, rád jsem se stáhl do pozadí a nechal ho vychutnat pocty. Toho principu jsem se držel během celé své kariéry. Vždycky jsem se mohl koupat v odražené záři jejich úspěchů. Byla to ostatně moje jednotka. Fungovala v ní jistá dávka kolektivního uznání. Občas.
A myšlenka, že roťák dostane podplukovníka tajné služby, se mi líbila. Protože jsem věděl, že Quinn pukne vzteky. Bude to považovat za vrcholnou potupu. Muž, který si kupuje lexusy a jachty a nosí golfové košile, rozhodně nechce, aby ho zatkl zatracený seržant.
„Dovolíte mi provést zatčení?“ zeptala se ještě jednou.
„Jestli chcete, tak ano.“
* * *
„Jedná se čistě o právní otázku,“ pronesla Duffyová.
„Nikoliv, co se týče mě,“ namítl jsem.
„Nemáme pravomoc.“
„Nepracuji pro vás.“
„Ženete se do sebevraždy,“ upozornil Eliot.
„Zatím jsem přežil.“
„Jenom proto, že odstřihla telefony.“
„Telefony patří minulosti. Problém s gorilami se vyřešil. Takže už nepotřebuju žádnou oporu.“
„Každý potřebuje oporu. Bez opory nemůžete v utajení pracovat.“
„Opora ATF služebnou opravdu vytrhla.“
„Půjčili jsme vám auto. Pomáhali jsme vám na každém kroku.“
„Auta už nepotřebuju. Beck mi věnoval vlastní svazek klíčů. A zbraň i náboje. Stal jsem se jeho novou pravou rukou. Věří, že ochráním rodinu.“
Neodpověděli.
„Jsem jen kousek od toho, abych dostal Quinna. Teď se nevzdám.“
Neodpověděli.
„A můžu zachránit Teresu Danielovou.“
„Teresu Danielovou může zachránit ATF,“ namítl Eliot. „Půjdeme rovnou za nimi. Naši lidé jsou ze hry. Služebná patřila k nim, nikoliv k nám. Kde není žalobce, není ani soudce.“
„ATF to tak rychle nestihne. Teresa uvízne v křížové palbě.“
Rozhostilo se dlouhé ticho.
„Pondělí,“ prohlásil Villanueva. „Do pondělí tady zůstaneme dřepět. Ale nejpozději v pondělí uvědomíme ATF.“
„Měli bychom je informovat okamžitě,“ nesouhlasil Eliot.
Villanueva přikývl. „Ale neuděláme to. A v případě nutnosti se postarám, aby k tomu nedošlo. Dáme Reacherovi čas do pondělka.“
Eliot už nepromluvil. Jen odvrátil pohled. Duffyová zaklonila hlavu na polštář a zírala do stropu.
„Do prdele,“ ozvala se.
„Do pondělka bude po všem,“ ujistil jsem ji. „Přivedu vám Teresu a pak se můžete rozjet domů a provést všechny telefonáty na světě.“
Celou minutu mlčela. Potom promluvila.
„Dobře. Vrať se. A měl bys to udělat okamžitě. Už jsi dlouho pryč. To je samo o sobě podezřelé.“
„Už jedu,“ souhlasil jsem.
„Nejdřív ale přemýšlej. Jsi si naprosto jistý?“
„Nezodpovídáš za mě.“
„To je mi úplně jedno. Jenom odpověz. Víš to jistě?“
„Ano.“
„Teď znovu přemýšlej. Stále jistý?“
„Ano,“ zopakoval jsem.
„Budeme tady. Dej vědět, kdybys nás potřeboval.“
„Děkuju.“
„Trváš na svém?“
„Ano.“
„Tak jeď.“
Nevstala. Nevstal ani jeden z nich. Sklouzl jsem z postele a za naprostého ticha opustil místnost. Urazil jsem polovinu cesty ke Cadillacu, když za mnou vyrazil Terry Villanueva. Zamával, abych počkal, a došel ke mně. Pohyboval se ztuhle a pomalu, jako postarší muž.
„Vezměte mě dovnitř. Kdyby to jenom trochu šlo, chci se tam dostat.“
Neodpověděl jsem.
„Mohl bych vám pomoct uniknout,“ navrhl.
„To už jste udělal.“
„Musím udělat víc. Kvůli tomu dítěti.“
„Kvůli Duffyové?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, kvůli Terese.“
„Váže vás nějaký vztah?“
„Jsem za ni zodpovědný.“
„Jakým způsobem?“
„Byl jsem jejím mentorem. Prostě k tomu došlo. Víte, jaké to je?“
Přikývl jsem. Věděl jsem, jaké to je. Naprosto přesně, dokonale, se vším všudy.
„Teresa pro mě nějakou dobu pracovala. Zaučoval jsem ji. Potom postoupila nahoru. Před deseti týdny za mnou přišla a ptala se, jestli si myslím, že ten úkol má přijmout. Trápily ji pochybnosti.“
„Vy jste ale řekl ano.“
Přikývl. Jako naprostý idiot.“
„Dokázal byste ji býval zarazit?“
Opět přikývl. „Patrně ano. Vyslechla by si názor, proč do toho nemá jít. Rozhodla by se sama, ale naslouchala by.“
„Chápu,“ pravil jsem.
A chápal jsem ho opravdu velice dobře. Nechal jsem ho stát na motelovém parkovišti, nastoupil a pozoroval, jak mě sleduje odjíždět.
* * *
Jednička mě provedla Biddefordem, Sacem a Old Orchard Beach a pak jsem zamířil na východ, po dlouhé osamělé cestě k domu. Podíval jsem se na hodinky. Byl jsem pryč celé dvě hodiny, z nichž jen čtyřicet minut jsem měl povolených. Dvacet minut ke skladišti, dvacet minut zpátky. Zdržení však nebudu muset nikomu vysvětlovat. Beck se o něm nedoví a ostatní nevědí, že jsem se měl vrátit přímo domů. Představoval jsem si, že zahajuji konečnou hru, blížím se k vítězství.
Hluboce jsem se mýlil.
Poznal jsem to, ještě než Paulie otevřel celou bránu. Vynořil se z domku a přistoupil k závoře. V obleku. Bez klobouku. Nadzvedl závoru zaťatou pěstí. Všechno stále probíhalo normálně. Bránu jsem ho viděl otvírat mnohokrát a choval se jako obvykle. Sevřel tyče do mohutných pracek. Zatáhl. Ale když se křídla pootevřela, zůstal stát. Udělal jen tolik místa, aby se mohl protáhnout. Vykročil ke mně. Zamířil k okénku, a když se dostal necelé dva metry od auta, zastavil se, usmál a vytasil z kapsy dvě zbraně. Celá akce netrvala déle než vteřinu. Dvě kapsy, dvě ruce, dvě zbraně. Moje colty anacondy. Ocel v šedém světle zmatněla. Viděl jsem, že jsou oba nabité. Z komor se na mě šklebily tuponosé, měděné náboje. Remington .44 Magnum. Celokovová pláště. Osmnáct dolarů za krabičku po dvaceti. Plus daň. Devadesát pět centů za jeden. Celkem dvanáct. Munice v hodnotě jedenácti dolarů sedmdesáti centů připravená k výstřelu, pět dolarů sedmdesát centů v každé ruce. A ty ruce se ani nezachvěly. Pevné jako skála. Levá mířila na přední pneumatiku Cadillacu. Pravá přímo na mou hlavu. Prsty připravené na spoušti. Hlavně naprosto nehybné. Připomínal sochu.
Udělal jsem obvyklou věc. Spočítal si šance. Cadillac bylo velké auto s dlouhými dveřmi, ale postavil se dostatečně daleko, abych ho s nimi nemohl nabrat. A auto postrádá potřebnou rychlost. Kdybych dupl na plyn, okamžitě by vystřelil z obou zbraní. Kulka z pravačky by možná minula mou hlavu, ale přední pneumatika by se dostala přímo do dráhy kulky z levačky. Pak bych prudce narazil do brány, ztratil rychlost a s prasklou pneumatikou a patrně zničeným řízením seděl v pasti. Vystřelil by ještě desetkrát, a i kdyby mě nezabil, utrpěl bych těžká zranění a auto by bylo nepojízdné. Jen by ke mně přistoupil, a zatímco by nabíjel, kochal by se, jak krvácím.
Mohl bych přeřadit na zpátečku a vyrazit dozadu, většina aut je ale při couvání pomalá, takže bych se nepohyboval dostatečně rychle. A vzdaloval bych se v dokonalé přímce, bez stranového posunu, bez obvyklé výhody pohybujícího se cíle. Remington .44 Magnum přitom opouští hlaveň s rychlostí tisíc tři sta kilometrů v hodině. Utéct mu není snadné.
Také bych mohl použít berettu. Pokusit se o velice rychlý výstřel zavřeným okénkem. Skla cadillacu se ale vyrábějí speciálně silná. Aby cestující nerušil hluk z ulice. I kdybych byl rychlejší a vypálil dřív než on, zasáhl bych ho jen čistou náhodou. Sklo by se určitě roztříštilo, ale neměl bych čas vyměřit trajektorii přesně kolmou k oknu a kulka by se vychýlila. Patrně o hodně. Úplně by ho minula. A i kdybych se do něj trefil, ranil bych ho jen zázrakem. Vzpomněl jsem si, jak jsem ho nakopl do ledvin. Musel bych ho střelit do oka nebo do srdce, jinak by si myslel, že ho štípla včela.
Nebo bych mohl stáhnout okénko. Stahovalo se ale velice pomalu. A přesně jsem dokázal odhadnout, co by udělal. Sledoval, jak okénko klesá, natáhl pravou paži a namířil mi kolt z necelého metru k hlavě. I kdybych vytáhl berettu velice rychle, měl by obrovský časový náskok. Vyhlídky nevypadaly dvakrát dobře. Vůbec ne dobře. Zůstaň naživu, říkával Leon Garber. Zůstaň naživu, ať vidíš, co přinese další minuta.
Další minutu diktoval Paulie.
„Přeřaď na parkování,“ zařval.
Jasně jsem ho slyšel i přes silné sklo. Přesunul jsem řadicí páku do parkovací polohy.
„Pravou ruku tak, ať ji vidím,“ zaječel.
Opřel jsem pravou dlaň o okénko, s roztaženými prsty, jako když jsem Dukeovi signalizoval vidím pět lidí.
„Otevři levou rukou dveře,“ zakřičel.
Poslepu jsem hrábl levačkou po klice a uvolnil dveře. Pravačkou jsem zatlačil do okénka. Dveře se otevřely. Do auta pronikl chladný vzduch. Cítil jsem ho na kolenou.
„Obě ruce, abych na ně viděl,“ přikázal. Už nás nedělilo sklo, tak ztišil hlas. Levý kolt přesměroval na mě, protože auto mělo vyřazenou rychlost. Díval jsem se do dvou ústí. Připadal jsem si jako na palubě bitevní lodi, při pohledu na dvojici kanónů. Umístil jsem obě ruce tak, aby je viděl.
„Nohy z auta,“ přikázal.
Posunul jsem se na zadku pomalu po koženém sedadle a pak položil nohy na silnici. Vzpomněl jsem si na Terryho Villanuevu jedenáctý den ráno před univerzitní branou.
„Postav se,“ nařídil. „Ustup od auta.“
Narovnal jsem se. Ustoupil od auta. Mířil mi oběma zbraněmi přímo na hruď. Ze vzdálenosti metru a půl.
„Nehýbej se,“ poručil.
Nehýbal jsem se.
„Richarde,“ zavolal.
Richard Beck vyšel ze strážního domku, bledý jako stěna. Ve stínu za ním jsem zahlédl Elizabeth Beckovou. Blůzu měla vepředu rozepnutou. Tiskla si ji rukama k tělu. Paulie se na mě zazubil. Nečekaný úsměv šílence. Zbraně se však ani nepohnuly. Ani o zlomek milimetru. Zůstávaly neochvějně pevné.
„Přijel jsi trochu moc brzy. Právě jsem se ho chystal přinutit vopíchat mámu.“
„Zbláznil jste se? Co se tady, krucinál, děje?“
„Měl jsem telefonický hovor,“ opáčil. „To se tady děje.“
Měl jsem se vrátit před hodinou a dvaceti minutami.
„Volal Beck?“
Zavrtěl hlavou.
„Kdepak Beck. Volal můj šéf.“
„Xavier?“ zeptal jsem se.
„Pan Xavier,“ zdůraznil.
Vyzývavě se na mě díval. Zbraně zůstávaly naprosto nehybné.
„Jel jsem na nákup,“ podal jsem vysvětlení. Žij, abys viděl, co přinese příští minuta.
„Je mi úplně jedno, cos dělal.“
„Nemohl jsem najít správný obchod. Proto jsem se zdržel.“
„Očekávali jsme, že se zdržíš.“
„Proč?“
„Získali jsme nové informace.“
Neodpověděl jsem.
„Běž pozadu,“ nařídil. „Projdi bránou.“
Začal jsem couvat. Udržoval mi obě zbraně necelý metr od hrudi a kráčel proti mně. Přizpůsobil se mému tempu. Zastavil jsem se šest metrů za bránou, uprostřed příjezdové cesty. Udělal krok stranou a pootočil se, aby mě držel v šachu z levé strany a Richarda s Elizabeth z pravé.
„Richarde,“ zavolal. „Zavři bránu.“
Levým koltem mířil stále na mě a pravý přemístil na Richarda. Richard sledoval, jak se k němu stáčí, a pak vykročil dopředu a zavřel bránu. Zapadla s hlasitým, kovovým cvaknutím.
„Teď řetěz.“
Richard zápasil s řetězem. S řinčením drhl o kovové tyče. Dvanáct metrů od nesprávné strany brány poslušně bublal Cadillac běžící na volnoběh. Na pobřeží za mými zády pravidelně dorážely vzdálené vlny. Ve dveřích strážního domku jsem zahlédl Elizabeth. Tři metry od velkého kulometu zavěšeného na řetězu. Neměl pojistku. Ale Paulie stál v mrtvém úhlu. Nešel ze zadního okna zasáhnout.
„Zamkni,“ křikl Paulie.
Richard zamkl visací zámek.
„Teď se postav s matkou za Reachera.“
Setkali se u dveří strážního domku. Prošli těsně kolem mě. Oba bledí a roztřesení. Richardovi vlály vlasy. Zahlédl jsem zjizvené ucho. Elizabeth měla stále rozepnutou blůzu. Překříženými pažemi si svírala hruď. Zastavili se za mnou. Slyšel jsem, jak praská štěrk. Seřadili se do zákrytu. Paulie se rozkročil uprostřed příjezdové cesty, čelem ke mně. Dělily nás tři metry. Oběma hlavněmi mi mířil na prsa. Na pravou a levou stranu. Remington .44 Magnum by prošel nejen mnou, ale i Richardem s Elizabeth. Patrně by doletěl až k domu a rozbil okno v přízemí.
„Teď Reacher upaží,“ zavelel Paulie.
Upažil jsem. Držel jsem napjaté ztuhlé paže v mírném úhlu k zemi, co nejdál od těla.
„Richard sundá Reacherovi kabát,“ přišel další rozkaz. „Stáhne ho od límce dolů.“
Na krku mě zastudily Richardovy ledové ruce. Popadl kabát za límec a zatáhl. Sjel mi z ramen a paží. Sklouzl přes zápěstí.
„Zabal ho do koule,“ zavolal Paulie.
Ozvalo se šustění látky.
„Přines ho ke mně.“
Richard vystoupil ze zákrytu a vykročil s kabátem k Pauliemu. Zastavil se jeden a půl metru od něho.
„Hoď ho přes bránu. Hodně daleko.“
Richard hodil kabát přes bránu. Hodně daleko. Ve vzduchu se zatřepetaly rukávy, zavlála látka a pak se ozvalo zadunění, jak na kufr Cadillacu dopadla beretta ukrytá v kapse.
„To samé udělej se sakem,“ přikázal Paulie.
Richard udělal totéž se sakem. Přistálo vedle kabátu na kufru Cadillacu, sklouzlo po naleštěném laku a skončilo na silnici, ubohá hromádka pomačkané látky. Byla mi zima. Foukal vítr a měl jsem na sobě jen tenkou košili. Za zády jsem slyšel Elizabetin mělký, rychlý dech. Richard zůstal metr a půl od Paulieho a čekal na další příkazy.
„Teď s mámou uděláte padesát kroků pozadu k domu.“
Richard se otočil a opět kolem mě prošel. Slyšel jsem, jak se k němu matka připojila a jdou k domu. Pohnul jsem hlavou a viděl, že se po čtyřiceti metrech zastavili a obrátili dopředu. Paulie začal couvat, jeden krok, dva, tři. Jeden a půl metru od brány se zarazil. Pět metrů ode mě, takže Richarda s Elizabeth patrně viděl přes mé rameno. Stáli jsme na příjezdové cestě v dokonalé přímce. U brány Paulie čelem k domu, Richard s Elizabeth na půl cesty k domu zády k němu, já uprostřed, odhodlaný vidět, co přinese příští minuta, pohled upřený do Paulieho očí.
Usmál se.
„Teď dávej dobrý pozor,“ prohlásil.
Celou dobu zůstal čelem ke mně. Udržoval pohled z očí do očí. Přidřepl, položil obě zbraně opatrně k nohám a pak je poslal dozadu k bráně. Ocel zanaříkala na hrubém povrchu. Zastavily se metr za ním. Pomalu se postavil a ukázal mi dlaně. Byly prázdné.
„Beze zbraní,“ oznámil. „Umlátím tě k smrti holýma rukama.“
