Zásah (Lee Child)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

12 KAPITOLA

 

CADILLAC STÁLE BRUMLAL. SLYŠEL JSEM ŠEPTÁNÍ TĚŽKOPÁDNÉHO OSMIVÁLCE a bublání ve výfukových trubkách. Pod kapotou se tiše otáčely hnací řemeny. Tlumič se s tikáním přizpůsoboval nové teplotě.

„Pravidla,“ křikl Paulie. „Když se dostaneš za mě, jsou zbraně tvoje.“

Neodpověděl jsem.

„Když se k nim dostaneš, můžeš je použít,“ zavolal.

Neodpověděl jsem. Jen jsem se usmíval.

„Chápeš?“

Přikývl jsem. Pozoroval jeho oči.

„Dobře. Zbraní se ani nedotknu, pokud se nedáš na útěk. Pak je seberu a střelím tě do zad. To je snad fér? Musíš se mi prostě postavit a bojovat.“

Neodpověděl jsem.

„Jako muž,“ doplnil.

Stále jsem nic neříkal. Byla mi zima. Neměl jsem kabát ani sako.

„Jako důstojník a džentlmen.“

Pozoroval jsem jeho oči.

„Jsou ti pravidla jasná?“

Neodpověděl jsem. Vítr mi foukal do zad.

„Jsou ti pravidla jasná?“ zopakoval otázku.

„Naprosto.“

„Dáš se na útěk?“

Neodpověděl jsem.

„Já si myslím, že dáš. Protože jsi kokot.“

Nedal jsem najevo nejmenší reakci.

„Důstojnický kokot. Nafoukaná, zakomplexovaná kurva. Podělaný srab.“

Jenom jsem stál. Mohl na mě vychrlit veškeré nadávky, na jaké si vzpomene. Kameny a klacky polámou kosti, slova nebolí. A pochyboval jsem, že zná slovo, které jsem alespoň tisíckrát neslyšel. Vojenští policisté se netěší velké oblibě. Přestal jsem poslouchat. Sledoval jeho oči, ruce a nohy. Usilovně přemýšlel. Dobře jsem ho znal. A ani jedna stránka nevyznívala v můj prospěch. Byl obrovský, šílený a rychlý.

„Zasranej špion ATF.“

Ne tak docela.

Nepohnul se. Já také ne. Udržoval jsem postavení. Napumpoval se metamfetaminem a steroidy. Oči se mu leskly.

„Už si pro tebe jdu,“ zazpíval.

Nepohnul se. Byl těžký. Těžký a silný. Velice silný. Kdyby mě udeřil, půjdu k zemi. A jestli půjdu k zemi, už nikdy nevstanu. Pozoroval jsem ho. Vyhoupl se na špičky nohou. Udělal rychlý pohyb. Předvedl předstíraný výpad doleva a zastavil se. Udržoval jsem pozici. Pozoroval ho. Uvažoval. Byl o padesát až osmdesát kilo těžší, než zamýšlela příroda. Možná o víc, takže byl rychlý, ale neměl výdrž.

Nadechl jsem se.

„Elizabeth mi řekla, že se ti vůbec nepostaví.“

Vytřeštil na mě oči. Za branou brumlal Cadillac. Na pobřeží dorážely vlny. Tříštily se o skály za domem.

„Velký chlap,“ pokračoval jsem. „Ale ne všude, co?“

Žádná reakce.

„Vsadím se, že můj levý malíček je větší.“

Pozvedl jsem ruku a ohnul malíček k dlani.

„A tvrdší.“

Zbrunátněl v obličeji. Nafoukl se. Povolil uzdu vášním a vrhl se po mně, pravačku napřaženou jako obří kyj. Ustoupil jsem stranou, sehnul se, proklouzl mu pod rukou, narovnal se a otočil. Zastavil na ztuhlých nohách a obrátil ke mně. Vyměnili jsme si místa. Dostal jsem se na stranu se zbraněmi. Zpanikařil a znovu po mně skočil. Stejný pohyb. Rozmáchl se pravačkou. Ustoupil jsem, sklonil hlavu a dostali jsme se opět na začátek. Oddechoval o něco prudčeji než já.

„Jsi jen blůza velký holky,“ prohlásil jsem.

Tuhle nadávku jsem se, tuším, naučil v Anglii. Nemám ponětí, co znamená. Funguje ale výborně, zejména u jistého typu chlapů. Na Paulieho měla zázračný účinek. Okamžitě vyrazil. Úplně stejný útok. Když jsem se tentokrát otáčel pod paží, vrazil jsem mu loket do boku. Ani si toho nevšiml. Zhoupl se v sevřených kolenou a zopakoval známé číslo. Když jsem uhýbal, cítil jsem, jak mi pár centimetrů nad hlavou projela obrovská pěst.

Zůstal stát a oddechoval. Já jsem se hezky zahřál. Začínal jsem věřit, že mi přece jen kyne naděje. Neuměl bojovat. Podobně jako spousta jiných velkých chlapů. Jejich velikost buď odradí protivníka hned na začátku, nebo stačí jedna rána a je po boji. Nemají příležitost cvičit. Nenaučí se finesám. A nedostanou se do formy. Stroje se závažími a šlapací pásy nedokáží nahradit bleskurychlost, hbitost, mrštnost a napětí pouličních bitek. Paulieho jsem považoval za zářný příklad. Vzpíral tak dlouho, až se zničil.

Poslal jsem mu polibek.

Rozkomíhal se ve vzduchu. Zaútočil na mě jako beranidlo. Uhnul jsem doleva a nabral ho loktem do obličeje. Odrazil mě levačkou a odhodil, jako bych nic nevážil. Dopadl jsem na koleno a stihl se zvednout právě včas, abych unikl před dalším z jeho šílených výpadů. Jeho pěst mi projela půl centimetru od žaludku a pohybová síla ho vrhla v lehkém předklonu dopředu. Využil jsem příležitosti a zasadil mu levý hák do hlavy. Vložil jsem do něj úplně všechno. Zaťatou pěst jsem mu napálil přímo do ucha. Zapotácel se dozadu. Rozmáchl jsem se pravačkou a zasadil mu kolosální ránu do čelisti. Pak jsem uskočil, nadechl se a snažil zjistit, jakou škodu jsem způsobil.

Vůbec žádnou.

Udeřil jsem ho ještě čtyřikrát, bez nejmenšího účinku. Dva nádherné zásahy loktem a dva pěstí, nejprudší, na jaké jsem se v životě zmohl. Druhý loket mu maličko natrhl ret, jinak mu však nic nebylo. Teoreticky měl ležet v bezvědomí. V kómatu. Čtyřikrát jsem musela chlapa praštit naposledy před třiceti lety. Nejevil však známky bolesti. Ani znepokojení. Neležel v bezvědomí. Ani v kómatu. Uvolněně tančil okolo a usmíval se. Obrovský. Nevypočitatelný. Neexistoval způsob, jak ho zranit. Díval jsem se na něj a s určitostí věděl, že nemám šanci. A on se díval na mě a přesně věděl, na co myslím. Zeširoka se usmál. Povytáhl se na špičky, sklonil ramena a napřáhl ruce jako klepeta. Přešlapoval z nohy na nohu. Jako starý lidožroutský tanec. Jako by se mě každou chvíli chystal roztrhat na kusy. Úsměv se roztáhl do blaženého šklebu extáze.

Vrhl se na mě a já uhnul doleva. Už se však na ten manévr připravil a zasáhl mě pravým hákem do prsou s údernosti dvěstěkilového vzpěrače pohybujícího se rychlostí deset kilometrů v hodině. Měl jsem pocit, že mi praskla hrudní kost a srdce se mi zastavilo šokem. Podlomila se pode mnou kolena a padl jsem na záda. Pak jsem se musel rozhodnout, jestli přežiju, nebo zemřu. Rozhodl jsem se pro přežití. Dvakrát jsem se překulil, vzepřel se na rukou a postavil se. Uskočil jsem dozadu a stranou a uhnul před přímou ranou, která by mě zabila.

Pak už šlo jen o to zůstat naživu a vidět, co přinese příští minuta. Hrudník mě příšerně bolel a nemohl jsem se pořádně hýbat. Dobrou minutu jsem však unikal před všemi jeho údery. Byl rychlý, ale chyběl mu talent.

Vrazil jsem mu loket do obličeje. Zlomil mu nos. U normálního člověka by nos vyletěl druhou stranou hlavy. Alespoň mu z něj však začala téct krev. Musel dýchat otevřenými ústy. Uskakoval jsem, tančil a čekal. Koupil jsem mohutnou, širokou ránu do levého ramene, která mi málem ochromila paži. Pak minul pravačkou a na zlomek vteřiny se odkryl. Kvůli krvácejícímu nosu měl otevřená ústa. Zmobilizoval jsem síly a použil cigaretový úder. Jedná se o starý barový trik. Nabídnete chlapovi cigaretu, ten si ji vezme, pozvedne ji ke rtům a pootevře ústa. V tu chvíli mu dáte zezdola pěstí do brady. Zlomíte mu čelist, vyrazíte zuby a možná si překousne jazyk. Děkuju a dobrou noc. Pauliemu jsem cigaretu nabízet nemusel, protože už stál připravený. Tak jsem mu uštědřil zvedák. Vložil jsem do něj úplně všechno. Nádherně se mi podařil. Ještě stále jsem dokázal myslet a stát pevně na nohách. A i když mě převyšoval, byl jsem pořád veliký chlap, trénovaný a zkušený. Zasáhl jsem ho do místa, kde se čelist zužuje do brady. Kost dopadla na kost. Vypjal jsem se na špičky a opsal rukou celý metr. Taková rána by měla zlomit nejen čelist, ale i vaz. Měla by mu urazit hlavu a odhodit ji dva metry daleko. Vůbec se ho však netkla. Jenom malinko zavrávoral. Potřásl hlavou a praštil mě do obličeje. Viděl jsem, jak se rozmachuje, a udělal všechny správné věci. Zaklonil hlavu a otevřel doširoka ústa, abych přišel o zuby jen v jedné čelisti. Pohyb hlavou ubral jeho úderu trochu na pohybové síle, přesto byl mohutný. Připadalo mi, že do mě narazil vlak. Zatmělo se mi před očima a složil jsem se. Tak bezvládně, že jsem pád vůbec nemohl zbrzdit. Z plic mi unikl veškerý vzduch a viděl jsem, jak mi z úst stříká proud krve. Zátylkem jsem dopadl na tvrdý povrch cesty. Nebe náhle potemnělo.

Pokusil jsem se pohnout, ale byl jsem jako auto, které nenaskočí po prvním otočení klíčkem. Cvak… nic. Ztratil jsem půl vteřiny. Levačku jsem měl tak slabou, že jsem musel použít pravačku. Nadzvedl jsem se ze země. Srovnal nohy a vztyčil se. Točila se mi hlava. Nedokázal jsem zkoordinovat pohyby. Paulie ale jen stál a díval se. Se širokým úsměvem.

Pochopil jsem, že si mě hodlá vychutnat. Pohrát si se mnou jako kočka s myší.

Vrhl jsem pohled po zbraních. Stále ležely za ním. Mimo dosah. Šestkrát jsem ho uhodil a smál se na mě. On mě uhodil třikrát a udělal ze mne rozmlácenou trosku. Brzy umřu, uvědomil jsem si s neskutečnou jasností. Umřu v Abbotu v Maine, za pochmurného sobotního rána v pozdním dubnu. A polovina mé duše šeptala: Co má být, všichni jednou zemřeme. Záleží na tom, kdy a kde? Druhá polovina se však bránila se starým hněvem a nadutosti: Copak dovolíš zrovna tomuhle mrzákovi, aby s tebou skoncoval? S napětím jsem tu výměnu názorů sledoval, dospěl k rozhodnutí, vyplivl krev, nadechl se a ještě minutu se vzpamatovával. Bolela mě ústa. Hlava. Rameno. Hruď. Zvedal se mi žaludek a dělaly se mi mžitky před očima. Znovu jsem odplivl, přejel si jazykem přes zuby. Roztáhl jsem přitom koutky a přišlo mi, že se usmívám. Dívej se na život z lepší stránky. Neutrpěl jsem smrtelná zranění. Nezastřelil mě. Tak jsem se doopravdy usmál, potřetí odplivl a poručil si: Jestli máš umřít, umři v boji.

Paulie se také usmíval. Měl krev v obličeji, ale kromě toho vypadal naprosto normálně. Ani si nepovolil kravatu. Ani nesundal kabát. Pod rukávy se mu stále nadouvaly basketbalové míče. Sledoval, jak se sbírám, usmál se od ucha k uchu, přikrčil se, napřáhl pracky a začal opět předvádět lidožroutský tanec. Věděl jsem, že zvládnu ještě jednou dvakrát uhnout a pak bude po všem. Zahynul v Maine. O dubnové sobotě. Před očima mi vyvstala Dominique Kohlová. Zkusím to, Dom, opravdu. Podíval jsem se na Paulieho. Už se nadechoval. Pak se pohnul. Obrátil se. Ušel tři metry. Otočil se. Vrhl se přímo na mě. Uhnul jsem. Cíp jeho kabátu mi málem uštědřil políček. Koutkem oka jsem zahlédl Richarda s Elizabeth. Pozorovali nás. Ústa otevřená, jako by říkali: Zdravíme tě, člověče, jdoucí na smrt. Paulie rychle změnil směr a klusem ke mně vyrazil.

Začal se však vytahovat a já viděl, že přece jen vyhraji.

Pokusil se mě nakopnout ve stylu nějakých asijských umění, což je v pouličním boji muže proti muži největší hloupost, jakou můžete udělat. Jakmile vystřelíte jednu nohu do vzduchu, přicházíte o rovnováhu a stáváte se zranitelnými. Přihnal se ke mně s tělem vytočeným do strany jako chrabrý bojovník kung-fu z připitomělých televizních slátanin. Vykopl do vzduchu, patou dopředu, vodorovně se zemí. Kdyby mě svou obří botou zasáhl, bylo by určitě po mně. Ale nezasáhl. Ustoupil jsem, popadl ho oběma rukama za nohu a zabral nahoru. Dokážu přetlačit dvě stě kilo živé váhy? Však uvidíš, kreténe. S vypětím veškerých sil jsem ho nadzvedl, podržel a nechal padnout na hlavu. Zůstal ležet obličejem nahoru, bezvládná hora masa. První pravidlo pouličního boje hlásá, že když dostaneš soupeře na zem, musíš ho dodělat, bez váhání, skrupulí a neprodleně. Pro džentlmenské chování nezbývá v pouličním boji místa. Musíš protivníka dodělat. Paulie se tímto pravidlem neřídil. Já ano. Co nejtvrději jsem ho nakopl do obličeje. Vytryskla krev a odvalil se stranou. Podpatkem jsem mu skočil na pravou ruku a rozdrtil veškeré zápěstní a záprstní kůstky a články prstů. Pak jsem to zopakoval, sto dvacet kilo na již zlomených kostech. Potom jsem poskočil a zlomil mu zápěstí. Dalším skokem předloktí.

Byl nadčlověk. Odvalil se a vzepřel levou rukou. Postavil se a ustoupil. Dotančil jsem k němu a on se rozehnal levým hákem. Odrazil jsem ho a levačkou mu uštědřil krátký úder do zlomeného nosu. Zapotácel se dozadu. Nakopl jsem ho kolenem do slabin. Hlava mu poskočila dopředu. Ještě jednou jsem mu uštědřil pravačkou cigaretový úder. Zvrátil hlavu. Zarazil jsem mu loket do krku. Dvakrát mu dupnul na nárt a pak mu zarazil palce do očí. Otočil se kolem své osy. Kopl jsem ho zezadu do pravého kolene. Podlomily se mu nohy a šel k zemi. Levou nohou jsem se mu postavil na zápěstí. Pravačku nemohl použít. Bezvládně mu visela podél těla. Přišpendlil jsem ho. Kdyby se chtěl pohnout, musel by nadzvednout sto dvacet kilo. A to nedokázal. Steroidy mají patrně své hranice. Tak jsem mu pravou nohou skákal po levém zápěstí tak dlouho, až kůží vyhřezly rozlámané kosti. Potom jsem se otočil, vyskočil a přistál napříč na solaru. Slezl jsem a třikrát ho plnou silou nakopl do temene hlavy. S takovou prudkostí, že při čtvrtém kopanci se mi rozpadl podpatek a vylétl z něj přístroj na odesílání zpráv. Přeplachtil přes příjezdovou cestu a zastavil se přesně na stejném místě jako pager Elizabeth Beckové, když jsem ho vyhodil z Cadillacu. Paulie ho sledoval očima a zůstal na něj zírat. Znovu jsem ho nakopl do hlavy.

Vytáhl se do sedu, jen za pomoci břišních svalů. Obě paže se mu bezmocně klátily. Popadl jsem ho za levé zápěstí, vykroutil loket, vyhodil a zlomil kloub. Plácnul pravým zlomeným zápěstím a uhodil mě zakrvácenou rukou. Popadl jsem ji do levačky a stiskl zlámané klouby. Díval jsem se mu do očí a mačkal rozdrcené kosti. Nevydal ani hlásku. Podržel jsem slizkou ruku, vytočil loket a nalehl na něj kolenem. Ozvalo se křupnutí zlomené kosti. Potom jsem si otřel ruce o jeho vlasy, došel k bráně a sebral kolty.

Postavil se. Byl na něj zvláštní pohled. Paže použít nemohl. Přitáhl nohy k zadku, přenesl na ně váhu a vyhoupl se nahoru. Z rozbitého nosu mu crčela krev. V červených očích mu plál hněv.

„Jdeme,“ zavelel jsem. Lapal jsem po dechu. „Ke skalám.“

Stál jako omráčený vůl. V ústech jsem cítil krev. Uvolněné zuby. Nepociťoval jsem však ani špetku uspokojení. Nezvítězil jsem nad ním. On prohrál vlastní hloupostí. Nesmyslem s kung-fu. Kdyby na mě zaútočil normálně, měl jsem to během minuty spočítané a oba jsme to věděli.

„Pohni sebou,“ nakázal jsem. „Nebo tě zastřelím.“

Tázavě zvedl bradu.

„Trochu se vykoupeš.“

Nepohnul se. Nechtěl jsem ho zastřelit. Nechtělo se mi vláčet dvěstěkilovou mrtvolu sto metrů do moře. Stál a já jsem zvažoval vzniklý problém. Možná bych mu mohl kolem kotníků ovázat řetěz od brány. Má Cadillac vlečné zařízení? Nebyl jsem si jistý.

„Jdeme,“ zopakoval jsem rozkaz.

Viděl jsem, že k nám přicházejí Richard s Elizabeth. Širokým obloukem. Zezadu, aby se nepřiblížili k Pauliemu. Jako by byl mystickou postavou. Schopný čehokoliv. Chápal jsem jejich pocity. Měl zlomené obě paže, ale přesto jsem ho bedlivě střežil. Kdyby se rozběhl a srazil mě k zemi, dokázal by mě rozmačkat koleny. Začínal jsem pochybovat, jestli by na něj měly kolty vůbec nějaký účinek. Představil jsem si, jak se proti mně žene, já do něj střílím a on pokračuje nevzrušeně dál.

„Jdeme,“ přikázal jsem.

Dal se do pohybu. Otočil se a vykročil po příjezdové cestě. Následoval jsem ho, deset kroků za ním. Richard s Elizabeth ustoupili dál do trávy. Minuli jsme je a oni se připojili za nás. Chystal jsem se jim říct, aby zůstali. Pak mě ale napadlo, že mají právo podívat se, každý ze svých důvodů.

Obkroužil točnu. Zdálo se, že ví, kam ho vedu. Ale bylo mu to jedno. Prošel kolem garáží a zamířil ke skalám za domem. Držel jsem se deset kroků za ním. Kulhal jsem, protože na pravé botě se mi rozbil podpatek. Vítr mi dul do obličeje. Moře hlasitě hřmělo. Rozbouřené a nepřátelské. Došel až k Harleyho průrvě. Tam se zastavil a otočil ke mně.

„Neumím plavat,“ oznámil. Šišlal. Měl několik zlomených zubů a udeřil jsem ho tvrdě do krku. Opíral se do něj vítr. Nadzvedával mu vlasy a dělal ho ještě větším.

„O plavání nikdo nemluvil,“ opáčil jsem.

Střelil jsem ho dvanáctkrát do prsou. Všechny kulky jím hladce prošly. Odnesly do oceánu velké kusy masa a svalů. Jeden muž, dvě zbraně, dvanáct hlasitých výstřelů, jedenáct dolarů čtyřicet centů za munici. Zřítil se po zádech do vody. Vyšplouchl obrovský cákanec. Moře bouřilo, ale netáhlo. Nenastala správná doba. Houpal se mezi převalujícími se vlnami. Barvil oceán do růžova. Zůstával na místě. Potom se začal pomalu vzdalovat. Divoce poskakoval v příboji. Plul celou minutu. Pak dvě. Urazil tři metry. Šest. Převrátil se s hlasitým mlasknutím na břicho a otáčel se lenivě v proudu. Nabíral na rychlosti. Polapený těsně pod hladinou. Z nafouklého saka unikal vzduch dvanácti otvory po zásazích. Oceán s ním pohazoval, jako by nic nevážil. Odložil jsem prázdné zbraně na skálu, sehnul se a začal dávit. Zůstal jsem přikrčený, zhluboka oddechoval a sledoval, jak se otáčí a odplouvá. Richard s Elizabeth stáli šest metrů ode mne. Nabral jsem do dlaní slanou vodu a opláchl si obličej. Zavřel jsem oči a držel je zavřené velice, velice dlouho. Když jsem je zase otevřel, zela rozbouřená hladina oceánu prázdnotou. Konečně se potopil.

Zůstal jsem přikrčený. Oddechoval. Podíval se na hodinky. Teprve jedenáct. Chvíli jsem pozoroval oceán a opět zahlédl rybáka. Vrátil se a hledal místo na hnízdo. V hlavě jsem měl úplné prázdno. Pak jsem začal přemýšlet. Dívat se na události z nejrůznějších úhlů. Zvažovat změněné okolnosti. Přemýšlel jsem celých pět minut a dospěl k optimistickému závěru. Paulieho nečekaně brzký odchod uspíší a usnadní konečnou hru. I v tom jsem se mýlil.

 

* * *

 

První problém se vyskytl, když Elizabeth Becková odmítla odejít. Řekl jsem jí, že si mají vzít s Richardem Cadillac a zmizet. Nehodlala poslechnout. Jen se vypjala na skalách a nechala se bičovat větrem.

„Je to můj dům,“ tvrdila.

„Velice brzy se promění ve válečné pole,“ upozornil jsem.

„Zůstanu.“

„To nemůžu připustit.“

„Nikam nejedu,“ trvala na svém. „Ne bez manžela.“

K tomu jsem neměl co dodat. Bezmocně jsem stál a rychle prochládal. Vynořil se Richard, obešel mě a zadíval se na moře. Pak se podíval na mě.

„To bylo skvělé,“ pronesl. Jak jste ho přemohl.“

„Přemohl sám sebe.“

Ve vzduchu vřískali rackové. Kroužili asi čtyřicet metrů od nás. Vrhali se střemhlav dolů a usedali na hřebeny vln. Krmili se plujícími zbytky z Paulieho těla. Richard je sledoval prázdnýma očima.

„Domluv matce,“ požádal jsem. „Musíš ji přesvědčit, abyste odjeli.“

„Zůstanu,“ zopakovala Elizabeth.

„Já taky,“ připojil se Richard. Je to můj domov. Rodina má držet při sobě.“

Jednali pod vlivem šoku. Nedokázal jsem se s nimi přít. Místo toho jsem se je pokusil přimět k práci. V tichosti jsme vykročili po příjezdové cestě. Vítr nám rval oblečení. Kulhal jsem, protože mi chyběl kus podpatku. Zastavil jsem na místě, kde začínaly krvavé skvrny, a sebral přístroj na odesílání zpráv. Byl rozbitý. Umělohmotný displej praskl a odmítal naskočit. Zastrčil jsem ho do kapsy. Potom jsem našel gumu od podpatku, sedl si na zem a připevnil ji na dutinu. Hned jsem přestal kulhat. Došli jsme k bráně, uvolnili řetěz a otevřeli křídla. Sebral jsem sako a kabát a oblékl se. Zapnul knoflíky a vyhrnul si límec. Provezl jsem Cadillac a zaparkoval u strážního domku. Richard zajistil bránu řetězem. Vstoupil jsem do domku, otevřel závěr ruského kulometu a uvolnil nábojnicový pás. Pak jsem sundal kulomet ze řetězu, pronesl ho větrem ke Cadillacu a položil na zadní sedadlo. Vrátil se, sroloval nábojnicový pás do krabice, sesmekl řetěz z háku a vyšrouboval hák ze stropního trámu. Vynesl jsem krabici, řetěz a hák ven a uložil do kufru Cadillacu.

„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se Elizabeth.

„V domku leží ještě dvacet krabic s municí. Potřebuju úplně všechny.“

„Tam už nevkročím,“ odmítla. „Nikdy v životě.“

„V tom případě mi s ničím pomoct nemůžete.“

Nosil jsem krabice po dvou, takže jsem musel jít desetkrát. Pořád mi byla zima a bolelo mě celé tělo. V ústech jsem stále cítil pachuť krve. Naskládal jsem krabice do kufru, na podlahu za přední sedadla a do prostoru pro nohy spolujezdce. Potom jsem vklouzl za volant a sklonil zrcátko. Měl jsem rozražený ret a dásně lemovaly proužky krve. Přední horní zuby byly uvolněné. To mi vadilo nejvíc. Nikdy nebyly úplně rovné a léta používání je všelijak obrousila a olámala, ale narostly mi v osmi letech, zvykl jsem si na ně a nehodlal je vyměnit za jiné.

„Jste v pořádku?“ zeptala se Elizabeth.

Sáhl jsem si na zátylek. Nahmatal jsem bouli po pádu na příjezdovou cestu. Levé rameno jsem měl celé pohmožděné. Hrudník mě zabolel při každém nádechu a vydechnutí. Vcelku mi však nic nechybělo. Rozhodně jsem dopadl lépe než Paulie, což bylo všechno, na čem záleželo. Přitiskl jsem si zuby palcem do dásně a chvíli přidržel.

„Nikdy jsem se necítil lépe,“ opáčil jsem.

„Máte oteklý ret.“

„To přežiju.“

„Měli bychom uspořádat oslavu.“

Vystoupil jsem z auta.

„Měli bychom si promluvit o tom, kdy odjedete.“

Neodpověděla. V domku se ozval telefon. Staromódní zvuk, hluboký, pomalý a uklidňující. Ve větru a hluku moře zněl slabě a vzdáleně. Zazvonil jednou, dvakrát. Obešel jsem kapotu vozu, vstoupil do domku a zvedl sluchátko. Představil jsem se Paulieho jménem a poprvé po deseti letech zaslechl Quinnův hlas.

„Už se ukázal?“

Okamžik jsem počkal.

„Před deseti minutami,“ sdělil jsem. Rukou jsem napůl zakrýval sluchátko a hlas vytáhl do vysokých, pisklavých poloh.

„Je už po smrti?“

„Před pěti minutami.“

„Dobře, buď připravený. Čeká nás dlouhý den.“

To máš svatou pravdu. Pak v telefonu cvaklo. Položil jsem sluchátko a vyšel ven.

„Kdo to byl?“ zeptala se Elizabeth.

„Quinn.“

 

* * *

 

Quinnův hlas jsem poprvé slyšel před deseti lety na pásku z kazety. Kohlová se mu napojila na telefon. Odporovalo to zákonům, ale vojenské v té době snesly mnohem víc než civilní. Kazeta byla průhledná, umělohmotná krabička s dvěma černými kotoučky. Kohlová s sebou přinesla přehrávač velikosti krabice od bot. Zasunula do něj kazetu a stiskla tlačítko. Moje kancelář se naplnila Quinnovým hlasem. Rozmlouval s bankou v zámoří a dojednával finanční operace. Zněl uvolněně. Mluvil jasně a pomalu, neutrálním, nezařaditelným přízvukem, jaký získáte po letech strávených v armádě. Předčítal čísla účtů, zadával hesla a ohlásil transakci ve výši půl milionu dolarů. Přál si, aby většinu částky převedli na Bahamy.

„Hotovost posílá poštou,“ vysvětlila Kohlová. „Nejprve na Kajmanské ostrovy.“

Je to bezpečné?“

Přikývla. „Riskuje jedině, že zásilku ukradne pracovník pošty. Ale adresa zní na poštovní schránku a zásilka je označená jako kniha. A knihy nikdo nekrade. Takže mu to prochází.“

„Půl milionu je spousta peněz.“

„Jedná se o hodnotnou zbraň.“

„Tolik hodnotnou?“

„Co jste si myslel?“

Pokrčil jsem rameny. „Přijde mi to přehnané. Za létající šipku?“

Ukázala na přehrávač. Quinn stále hovořil. „Alespoň mu tolik platí. Jak jinak by se dostal k půl milionu dolarů? Z platu je rozhodně nenašetřil.“

„Kdy zahájíte závěrečný tah?“

„Zítra. Nemůžeme déle čekat. Má konečný nákres. Gorowski tvrdí, že klíčový.“

„Jak to uděláte?“

„Frasconi vyjednává se Syřanem. Ten v přítomnosti posuzovatele vojenského soudu označí bankovky. Pak budeme sledovat výměnu. Otevřeme kufřík, který dal Quinn Syřanovi, okamžitě, v přítomnosti stejného posuzovatele. Zaprotokolujeme obsah, což bude konečný nákres. Potom sebereme Quinna. Zatkneme ho a vezmeme do úschovy kufřík, který dal Syřan jemu. Posuzovatel se může podívat, až ho budeme otvírat. Najdeme v něm označené bankovky, a tím pádem budeme mít v ruce svědeckou výpověď posuzovatele a zaprotokolovanou transakci. Quinnovi sklapne a už se nikdy neobhájí.“

„Nenapadnutelné. Dobrá práce,“ pochválil jsem.

„Děkuju.“

„Zvládne to Frasconi?“

„Bude muset. Sama se Syřanem vyjednávat nemůžu. Mají k ženám podivný postoj. Nesmí se jich dotknout, podívat se na ně, někdy s nimi nesmí ani hovořit. Takže Frasconi se bude muset snažit.“

„Mám na něj dohlédnout?“

„Pohybuje se v zákulisí. Nemá toho moc co zkazit.“

„Přesto na něj radši dohlédnu.“

„Děkuju,“ zopakovala.

„A provede s vámi zatčení.“

Neodpověděla.

„Nemůžu vás poslat samotnou. To přece víte.“

Přikývla.

„Povím mu ale, že jste hlavní vyšetřovatel. Aby měl jasno, že je to váš případ.“

„Dobře,“ souhlasila.

Zastavila přehrávač. Quinn se odmlčel v polovině slova. Zrovna mluvil o dolarech. Optimisticky, radostně a konstruktivně, jako muž na vrcholu hry, vědomý si brzké výhry. Kohlová vyndala kazetu. Zastrčila si ji do kapsy. Potom na mě mrkla a vyšla z kanceláře.

 

* * *

 

„Kdo je Quinn?“ zeptala se mě Elizabeth Becková po deseti letech.

„Frank Xavier. Dřív si říkal Quinn. Jeho plné jméno zní Francis Xavier Quinn.“

„Vy ho znáte?

Přikývl jsem. „Kvůli čemu jinému bych sem přišel?“

„Kdo jste?“

„Člověk, který znával Franka Xaviera ještě v dobách, kdy používal jméno Francis Xavier Quinn.“

„Pracujete pro vládu.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Jde o čistě osobní záležitost.“

„Co se stane s mým manželem?“

„Nemám nejmenší tušení. A je mi to upřímně jedno.“

Vrátil jsem se do Paulieho domku a zamkl přední dveře. Vyšel jsem a zamkl za sebou zadní dveře. Pak jsem zkontroloval řetěz na bráně. Držel pevně. Vetřelce bychom dokázali pozdržet o minutu, minutu a půl, což by mohlo stačit. Zastrčil jsem klíč od visacího zámku do kapsy.

„Zpátky do domu,“ nařídil jsem. „Bohužel budete muset jít pěšky.“

Vyrazil jsem s Cadillacem po příjezdové cestě, zezadu a ze strany obložený krabicemi s municí. V zrcátku jsem zahlédl Elizabeth s Richardem. Pospíchali bok po boku. Odjet do města odmítli, sami však také zůstat nechtěli. Zastavil jsem před předními dveřmi a zacouval, aby se mi lépe vykládaly věci z kufru. Vyndal jsem hák a řetěz a rozběhl se do Dukeova pokoje. Z okna se otvíral výhled na celou příjezdovou cestu. Lepší střílnu bych v domě nenašel. Vyndal jsem z kapsy kabátu berettu, odjistil pojistku a vystřelil do stropu. Viděl jsem, jak Elizabeth s Richardem padesát metrů od okna ztuhli a pak se rozběhli ke dveřím. Možná si mysleli, že jsem zastřelil kuchařku. Nebo sám sebe. Postavil jsem se na židli, odloupl omítku kolem zásahu a proškrábal se na dřevěný trám. Pak jsem opatrně zamířil, opět vystřelil a vyvrtal do dřeva úhlednou devítimilimetrovou dírku. Zašrouboval jsem do ní hák, zavěsil řetěz a vahou vlastního těla vyzkoušel, jestli drží. Držel.

Sešel jsem dolů k vozu. Elizabeth s Richardem už dorazili. Požádal jsem je, aby mi pomohli s krabicemi s municí. Sám jsem popadl kulomet. Detektor kovů kvílel a vřískal. Vynesl jsem kulomet nahoru, zavěsil ho do řetězu a zasunul nábojové pásy. Otočil jsem hlaveň ke zdi a otevřel spodní část vysunovacího okna. Pak jsem zhoupl hlaveň zpátky, přejel s ní do stran a odshora dolů. Pokrývala celou šíři vzdálené zdi a celou délku příjezdové cesty až k točně. Richard mě celou dobu pozoroval.

„Pokračuj v nošení,“ vyzval jsem ho.

Potom jsem přistoupil k nočnímu stolku a zvedl meziměstský telefon. Zavolal Duffyové do motelu.

„Pořád mi chceš pomoct?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ zněla odpověď.

„Tak v tom případě potřebuji, abyste sem všichni tři přijeli. Co nejrychleji.“

Poté jsem neměl na práci nic jiného než čekat, až dorazí. Čekal jsem u okna, tiskl si palcem zuby do dásně a pozoroval cestu. Richard s Elizabeth zápasili s těžkými bednami. Obloha potemněla, i když se teprve blížilo poledne. Počasí se zhoršovalo. Vítr přidával na síle. Pobřeží severního Atlantiku na konci dubna. Nevypočitatelné. Do dveří vstoupila Elizabeth s bednou v náručí. Ztěžka oddechovala. Zůstala stát.

„K čemu dojde?“ zeptala se.

„Nemám tušení.“

„Na co je ta zbraň?“

„Bezpečnostní opatření.“

„Proti komu?“

„Proti Quinnovým lidem. Záda nám chrání oceán. Možná je budeme muset zastavit na příjezdové cestě.“

„Chystáte se na ně střílet?“

„V případě nutnosti ano.“

„Co bude s mým manželem?“

„Záleží vám na něm?“

Přikývla. „Záleží.“

„I na něj bych střílel.“

Neodpověděla.

„Je zločinec,“ pokračoval jsem. „Sám si zavařil.“

„Zákon, který z něj dělá zločince, je protiústavní.“

„Myslíte?“

Opět přikývla. „Druhý dodatek hovoří jasnou řečí.“

„Tak běžte k Nejvyššímu soudu. Neobtěžujte s tím mě.“

„Lidé přece mají právo nosit zbraně.“

„Překupníci drog takové právo nemají. V životě jsem neviděl dodatek, který by hlásal, že střílení z automatických zbraní na veřejnosti je v pořádku. Používat kulky, které proletí cihlovou stěnou. A nevinnými kolemjdoucími. Miminy a dětmi.“

Mlčela.

„Už jste někdy viděla mimino zasažené kulkou? Neprojde do těla jako podkožní jehla. Prorazí si cestu se surovosti klacku. Drtí a trhá.“

Mlčela.

„Nikdy neříkejte vojákovi, že zbraně jsou hračky.“

„Zákon hovoří jasnou řečí,“ nedala se zviklat.

„Tak se přidejte k NRA. Mně se líbí v reálném světě.“

„Je to můj manžel.“

„Sama jste tvrdila, že si zaslouží vězení.“

„To je pravda. Ale smrt si nezaslouží.“

„Opravdu?“

„Je to můj manžel,“ zopakovala.

„Jak probíhá prodej?“ zeptal jsem se.

„Používá I-95. Vyřízne středy levných koberců a zaroluje do nich zbraně. Jako do trubek. Odveze je do Bostonu nebo New Havenu. Tam se setkává se zákazníky.“

Přikývl jsem. Vzpomněl jsem si na vlákna koberců v garáži.

„Je to můj manžel.“

Opět jsem přikývl. „Pokud bude mít dost rozumu a nepostaví se přímo vedle Quinna, nic se mu možná nestane.“

„Slibte mi, že se mu nic nestane. Potom odjedu. S Richardem.“

„To vám slíbit nemůžu.“

„V tom případě zůstanu.“

Neodpověděl jsem.

„Nešlo o dobrovolné spojenectví,“ snažila se mě přesvědčit. „Mám na mysli s Quinnem. Uvědomte si to, prosím.“

Přešla k oknu a podívala se na Richarda. Zvedal z auta poslední krabici s municí. „Přinutili nás.“

„To už jsem pochopil.“

„Unesli mi syna.“

„Já vím.“

Pak se znovu pohnula a podívala se mi přímo do tváře. „Co udělal vám?“ zeptala se.

 

* * *

 

Ten den, co připravovala závěrečný úder, jsem Kohlovou viděl ještě dvakrát. Postupovala jako hráč šachu. Uvažovala dva tahy dopředu. Věděla, že soudní posuzovatel, kterého požádala o monitorování celé akce, se bude muset u následného vojenského přelíčení vzdát funkce, tak vybrala takového, kterého prokurátor nesnášel. O jednu potíž později méně. Přibrala fotografa, aby udělal vizuální záznam předávání. Spočítala si, jak dlouho jí potrvá jízda do Quinnova domu ve Virginii. Počáteční složka se rozrostla do dvou krabic. Když jsem ji viděl podruhé, právě je nesla. Měla je naskládané na sobě a napínaly jí bicepsy.

„Jak se drží Gorowski?“ zeptal jsem se.

„Moc dobře ne. Zítra však bude mít všechno za sebou.“

„Stanete se slavnou.“

„Doufám, že ne. Tenhle případ zůstane navždy tajný.“

„Známá v tajném světě. Spoustě lidem to neujde.“

„V tom případě žádám o hodnocení mužstva. Nejlépe pozítří.“

„Měli bychom si dneska večer zajít na večeři,“ navrhl jsem. „Na oslavu. Do nejlepší restaurace. Zvu vás.“

„Myslela jsem, že jste na potravinových lístcích pro chudé.“

„Pár jsem jich uškudlil.“

„Na škudlení jste měl spoustu času. Byl to dlouhý případ.“

„Táhl se jako sirup,“ potvrdil jsem. „V tom spočívá váš problém, Kohlová. Jste důkladná, ale pomalá.“

Usmála se a povytáhla krabice nahoru.

„Měl jste se mnou začít chodit. Pak byste poznal, že pomalá je někdy lepší než rychlá.“

Odnesla krabice a já se s ní za dvě hodiny setkal v restauraci ve městě. Byla to vybraná restaurace, tak jsem se osprchoval a vzal na sebe čistou uniformu. Objevila se v černých šatech. Jiných než poprvé. Bez teček. Velice jí slušely, ale Dominique Kohlové slušelo úplně všechno. Vypadala na osmnáct.

„Skvělé,“ přivítal jsem ji. „Lidé si budou myslet, že večeříte s tatínkem.“

„Spíš se strýčkem,“ dostalo se mi pádné odpovědi. „S otcovým mladším bratrem.“

Při podobných večeřích na jídle nezáleží. Z onoho večera mi utkvělo v paměti úplně všechno kromě toho, co jsem si objednal. Patrně stejk. Nebo ravioli. Vím jenom, že jsme jedli. Povídali jsme si o věcech, které bychom jen tak někomu neprozradili. Dostal jsem se velice blízko tomu, abych ji požádal, jestli se mnou pojede do motelu. Ale neudělal jsem to. Vypili jsme každý sklenici vína a potom přešli na minerálku. Respektovali jsme nevyslovenou dohodu, že si na následující den musíme uchovat jasnou hlavu. Zaplatil jsem a o půlnoci jsme se rozešli. I v tak pozdní hodinu sršela energií. Byla plná života a radostného zápalu. Oči jí zářily nedočkavým očekáváním. Stál jsem na ulici a pozoroval, jak odjíždí.

 

* * *

 

„Někdo se blíží k domu,“ oznámila mi Elizabeth Becková o deset let později.

Podíval jsem se z okna a spatřil v dálce šedivý taurus. Splýval se skalami a počasím. Rychlým tempem projížděl tři kilometry vzdálenou zatáčkou. Villanuevovo auto. Přikázal jsem Elizabeth, aby si sedla a dávala pozor na Richarda, sešel do přízemí a zadními dveřmi ven. Vytáhl jsem ze skrýše klíče Angela Dolla. Zastrčil je do kapsy saka. Vyndal jsem i glock a zásobníky Duffyové. Chtěl jsem jí je nepoškozené vrátit. Připadalo mi to důležité. I tak měla starostí až nad hlavu. Uložil jsem je do kapsy kabátu k berettě, prošel k přední části domu a nasedl do Cadillacu. Dojel jsem k bráně, vystoupil a ve skrytu čekal. Taurus zastavil před branou. Za volantem seděl Villanueva, vedle něj Duffyová a na zadním sedadle Eliot. Vyšel jsem z úkrytu, sundal řetěz a otevřel bránu. Villanueva projel a zastavil před předkem Cadillacu. Pak se otevřela troje dvířka, všichni vystoupili a vytřeštili na mě oči.

„Co se vám, krucinál, stalo?“ vypálil Villanueva.

Dotkl jsem se úst. Měl jsem je oteklá a citlivá.

„Narazil jsem do dveří,“ podal jsem vysvětlení.

Villanueva střelil očima ke strážnímu domku.

„Nebo do vrátného,“ poznamenal. „Mám pravdu?“

Jsi v pořádku?“ zeptala se Duffyová.

„Rozhodně v lepším stavu než vrátný.“

„Proč jsi nás pozval?“

„Plán B,“ odvětil jsem. Jedeme do Portlandu, ale když tam nenajdeme, co hledáme, budeme se muset vrátit a čekat. Takže dva pojedou se mnou a jeden zůstane a bude držet pevnost,“ otočil jsem se a ukázal k domu. „Za prostředním oknem v prvním patře visí velký kulomet. Pokrývá celou přístupovou cestu. Potřebuju, aby u něj jeden z vás zaujal pozici.“

Dobrovolně se nepřihlásil nikdo. Podíval jsem se na Villanuevu. Byl natolik starý, že musel sloužit v armádě. Možná se dostal i k velkým zbraním.

„Vy, Terry,“ vyzval jsem ho.

„Ne,“ odmítl. Já jedu najít Teresu, klidně i bez vás.“

Prohlásil to tónem, který jasně naznačoval, že se s ním nemá cenu přít.

„Dobře, tak to udělám já,“ podřídil se Eliot.

„Děkuju,“ ulevilo se mi. „Viděl jste nějaký film o Vietnamu? Kulometčíka ostřelujícího dveře z vrtulníku huey? To jste vy. Když přijdou, nepokusí se proniknout přes bránu. Vlezou předním oknem do strážního domku a vylezou zadními dveřmi nebo oknem. A vy je pokropíte, až budou vylézat.“

„Co když bude tma?“

„Do tmy jsme zpátky.“

„Dobře. Kdo je v domě?“

„Beckova rodina. Civilisté, ale odmítají odejít. A kuchařka.“

„Kde vězí Beck?“

„Přijede s ostatními. Pokud se mu ve zmatku podaří uniknout, nezlomí mi to srdce. Stejně jako mi nezlomí srdce, když to ve zmatku koupí.“

„Dobře.“

„Patrně se vůbec neukážou. Mají spoustu práce. Jde jen o bezpečnostní opatření.“

„Dobře,“ zopakoval.

„Nechte si Cadillac. My si vezmeme taurus.“

Villanueva nastoupil do fordu a vycouval z brány. Vyšel jsem s Duflyovou na silnici, zajistil zvenčí řetěz, zamkl visací zámek a hodil klíč Eliotovi.

„Uvidíme se později,“ rozloučil jsem se.

Otočil Cadillac. Díval jsem se, jak odjíždí k domu. Pak jsme nastoupili do taurusu, Duffyová dopředu, já dozadu. Vytáhl jsem z kapsy glock se zásobníky a obřadně jí je podal.

„Děkuju za zapůjčení.“

Zastrčila si glock do náramenního pouzdra a zásobníky do kabelky.

„Rádo se stalo.“

„Nejdřív Teresa,“ ozval se Villanueva. „Potom Quinn. Souhlas?“

„Souhlas,“ odpověděla Duffyová.

Otočil se a zamířil na západ.

„Kam se jedeme podívat?“ zeptal se.

„Tři možnosti,“ odpověděl jsem. „Skladiště, kancelář ve městě a průmyslová zóna u letiště. V kancelářské budově v centru města vězně přes víkend držet nemůžou. Ve skladišti panuje čilý ruch. Právě dorazila velká zásilka. Takže bych hlasoval pro průmyslovou zónu.“

„I-95 nebo jednička?“

„Jednička.“

V tichosti jsme ujeli dvacet kilometrů a zabočili na sever na jedničku směrem k Portlandu.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024