05 KAPITOLA
NECHALA MĚ ODEJÍT, ALE NEPOŽÁDALA, ABYCH JÍ VRÁTIL ZBRAŇ. MOŽNÁ podvědomě. Nebo úmyslně. Zastrčil jsem si ji dozadu za pásek kalhot. Padla tam daleko lépe než velký kolt. Náhradní zásobníky jsem schoval do ponožek. Pak jsem vyrazil na cestu a k pozemku u portlandských doků jsem dojel přesně za deset hodin. Nikdo mě nečekal. Ani stopa po černém Cadillacu. Zajel jsem dovnitř a zaparkoval. Odhodil klíč do kapsy na dveřích a vystoupil. Unavený a částečně ohluchlý po osmi stech kilometrech strávených na dálnici.
Bylo po šesté a slunce už zapadlo za siluetu města po mé levici. Ze vzduchu dýchal chlad a vlhkost od moře. Zapnul jsem si kabát a minutu nehnutě stál pro případ, že by mě někdo sledoval. Potom jsem se odlepil z místa. Snažil jsem se působit bezcílně. Postupoval jsem ale na sever a dobře si prohlédl budovy před sebou. Pozemek hraničil s nízkými kancelářemi. Vypadaly jako maringotky bez kol. Levné a neudržované. Patřila k nim malá špinavá parkoviště plná levnějších aut. Z celého místa vyzařovala přízemní činorodost. Probíhaly zde obchody všedního světa. Žádné výstavní mrakodrapy, mramor a sochy, jen obyčejní lidé bojující o živobytí za špinavými okny s polámanými žaluziemi.
Některé kanceláře přilepili k malým skladištím, moderním kostkám z kovových prefabrikátů. Ve výši pasu k nim vedly betonové nákladové plošiny, doplněné úzkými pruhy pro náklaďáky, vyznačenými silnými betonovými sloupky. Na sloupcích zbyly stopy po snad všech existujících autolacích.
Beckův Cadillac jsem našel po pěti minutách. Stál na popraskaném obdélníku asfaltu, nakřivo u boku skladiště, kousek od dveří kanceláře. Dveře klidně mohly patřit barabizně na předměstí. V koloniálním stylu, vyrobené z tvrdého dřeva. Nikdy nezažily barvu a ve slaném vzduchu zešedly a zhrubly. Skvěl se na nich vybledlý nápis Bizarre Bazaar, ručně vyrobený a připomínající cosi od Haigt-Ashbury šedesátých let. Jako by propagoval koncert ve Fillmore West, kde Bizarre Bazaar vystoupí se svou jedinou známou písní před skupinami Jefferson Airplane a Grateful Dead.
Zaslechl jsem přijíždějící auto, ustoupil za sousední budovu a čekal. Bylo to velké auto a přijíždělo pomalu. Ve vlhkých výmolech mlaskaly mohutné, měkké pneumatiky. Vynořil se lincoln s odděleným místem pro řidiče. Blýskavě černý, totožný s tím, který jsme zničili před univerzitní branou. Z výrobního pásu musely sjet ve stejnou dobu, patrně těsně za sebou. Proplížil se kolem Beckova Cadillacu, zahnul za roh a zastavil vzadu za skladištěm. Od volantu vystoupil neznámý muž. Protáhl se a zazíval, jako po osmisetkilometrové jízdě. Byl středně velký, udělaný, s krátkými černými vlasy. Úzký obličej, nekvalitní pokožka. Znechuceně se mračil. Vypadal nebezpečně, zároveň ale podřízeně. Stál na nižším žebříčku hierarchie. A to ho činilo nevypočitatelným. Naklonil se do auta a vytáhl přenosný rádiový snímač. S dlouhou pochromovanou anténou a síťovaným reproduktorem, který se rozkašle a rozpraská, jakmile se dostane na dva tři kilometry od příslušné vysílačky.
Obešel roh a protáhl se nenatřenými dveřmi. Zůstal jsem stát. Přehrával jsem si v hlavě uplynulých deset hodin. Podle rádiového přenosu jsem zastavil třikrát. Pokaždé na omluvitelně krátkou dobu. Optická kontrola by prozradila něco zcela jiného. Byl jsem si však jistý, že černý lincoln jsem ani jednou nezahlédl. Přikláněl jsem se k názoru Duffyové. Chlápek se snímačem se pohyboval po jedničce.
Ještě minutu jsem počkal. Potom jsem vyšel na volné prostranství a zamířil ke dveřím. Otevřel. Vstupní chodba se hned za prahem lomila v pravém úhlu doleva. Vedla do malé otevřené místnosti zaplněné psacími stoly a kartotékami. Na nikoho jsem v ní nenarazil. Psací stoly byly opuštěné. Donedávna se na nich však pracovalo. Patřily ke kanceláři. Na všech třech zůstaly zbytky po zakončeném dni. Rozložené papíry, opláchnuté šálky, poznámky, reklamní hrnky s tužkami, balíčky papírových kapesníků. U stěn se krčila elektrická kamínka a v horkém vzduchu se vznášela sla…
