03 KAPITOLA
Gorila Duke za mnou přišla pět minut před sedmou, na večeři bylo ještě příliš brzy. Zaslechl jsem kroky před místností a tiché cvaknutí zámku. Seděl jsem na posteli. Přístroj na odesílání zpráv jsem měl zpátky v botě a botu na noze.
„Vyspal ses, mrzáku?“ zavrčel.
„Proč jsem zamčený?“ odpověděl jsem otázkou.
„Protože jsi vrah policajtů.“
Odvrátil jsem pohled. Možná sám patřil k policajtům, než se osamostatnil. Spousta bývalých policajtů dělá do bezpečnostních služeb, jako poradci, soukromá očka nebo tělesní strážci. V každém případě z něj vyzařovala jistá organizovanost, s čímž bych mohl mít potíže. Zároveň však svým chováním potvrzoval, že uvěřil historce Richarda Becka, takže převažovaly kladné stránky. Chvíli se na mě díval a v obličeji se mu nepohnul ani sval. Pak mě odvedl po schodišti dvě patra do přízemí a tmavou chodbou do severní části domu. Slaný vzduch se mísil se zápachem vlhkých koberců. Koberce se povalovaly úplně všude. Na některých místech ve dvou vrstvách. Svítily tlumenými barvami. Zastavil se přede dveřmi, otevřel, ustoupil a pokynul, abych vešel. Ocitl jsem se ve velké, čtvercové místnosti obložené tmavým dubem. Celou podlahu pokrývaly koberce. Hluboké výklenky osvětlovala malá okna. Za nimi se rozkládaly tmavé skály a šedivý oceán. Na dubovém stole ležely moje dvě anacondy. Prázdné, s otevřenými bubínky. V čele stolu seděl muž. Na dubové židli s vysokým opěradlem a opěrkami na ruce. Znal jsem ho z fotografií Susan Duffyové.
Ve skutečnosti působil překvapivě nenápadně. Ani velký, ani malý. Něco přes sto osmdesát čísel vysoký, zhruba devadesát kilo těžký. Šedé vlasy ani husté, ani řídké, ani krátké, ani dlouhé. Táhlo mu na padesát. Měl na sobě šedý oblek z drahé látky střižený bez jakéhokoliv stylu. Bílou košili doplňovala kravata neurčité barvy benzinu. Bledé ruce a obličej naznačovaly dlouhé hodiny strávené v podzemních garážích u otevřeného kufru Cadillacu.
„Posaďte se,“ vyzval mě. V tichém hlase mu zaznívalo napětí, jako by mluvil se staženým hrdlem. Posadil jsem se proti němu na druhý konec stolu.
„Já jsem Zachary Beck,“ představil se.
„Jack Reacher,“ opáčil jsem.
Duke jemně zavřel dveře a opřel se o ně zevnitř svým mohutným tělem. V místnosti se rozhostilo ticho, rušené jen zvukem oceánu. Nikoliv rytmickým šuměním vln, jež slýcháte na pláži. Příboj útočil na skály s neutuchajícím, nepravidelným třeskotem a mlaskáním. V jezírcích na útesech rachotily kamínky a příbojové vlny vybuchovaly s hlasitostí kanónu. Pokusil jsem se počítat. Sedmá prý bývá největší.
„Takže,“ zahájil Beck. Měl před sebou nízkou sklenici ze silného skla. Naplněnou jantarovou tekutinou olejnatou jako skotská nebo bourbon. Kývl na Dukea. Ten zvedl druhou sklenici, připravenou na servírovacím stolku. Se stejnou jantarovou olejnatou tekutinou. Duke ji držel nešikovně mezi prstem a palcem dole u dna. Přešel přes místnost, trochu se sklonil a opatrně ji přede mne postavil. Usmál jsem se. Věděl jsem, proč mi ji nabízí.
„Takže,“ zopakoval Beck.
Čekal jsem.
„Syn mi vylíčil vaši nepříjemnou situaci,“ prohlásil Beck. Použil stejnou formulaci jako manželka.
„Nechtěná souhra náhod,“ odvětil jsem.
„Přesto pro mě představuje problém. Jsem řádným obchodníkem a svazuje mě občanská zodpovědnost.“
Stále jsem čekal.
„Jsem vám nesmírně vděčný,“ pokračoval. „Nechápejte mě, prosím, špatně.“
„Ale?“
„Jde o právní stránku věci,“ vydechl s lehkým podrážděním, jako bych ho dohnal do situace, která přesahuje jeho možnosti.
„Nebavíme se o teorii relativity,“ opáčil jsem. Jenom potřebuju, abyste přimhouřil oko. Alespoň na čas. Ruka ruku myje. Pokud vám ovšem svědomí něco takového dovolí.“
Opět se rozhostilo ticho. Naslouchal jsem oceánu. Širokému spektru nejrůznějších zvuků. O žulu se třely mořské řasy a dál na východě syčel zpětný spodní proud. Zachary Beck těkal očima po místnosti. Zadíval se do stolu, na podlahu a nakonec do prázdna. Měl úzký obličej téměř bez čelisti. Oči posazené blízko u sebe. Starostlivě krčil o…
