14 KAPITOLA
Byl to Harley. Nad kozí bradkou se otvírala jeskyně plná zkažeNÝCH zubů. Usmíval se. V pravé ruce držel výsadkářskou P14. P14 je bytelnou kanadskou kopií Coltu 1911. Byla na něj moc těžká. Měl tenká a slabá zápěstí. Glock 19, jaký používala Duffyová, by mu seděl daleko lépe.
„Viděl jsem světla,“ oznámil. „Napadlo mě zkontrolovat, co se tady děje.“
Pak upřel pohled přímo na mě.
„Jak vidím, Paulie selhal. A vy jste napodobil jeho hlas do telefonu.“
Podíval jsem se na spoušť. Odjištěná. Půl vteřiny jsem se užíral vztekem, že jsem ho nechal bez povšimnutí vejít. Pak jsem začal uvažovat, jak se ho zbavit. Hlavou mi projelo: Villanueva té seřve, když ho zlikviduješ ještě předtím, než se zeptáš na Teresu.
„Nepředstavíme se?“ navrhl.
„To je Harley,“ pravil jsem.
Ostatní mlčeli. *
„Co je to za lidi?“ otázal se Harley.
Neodpověděl jsem.
„Federální agenti,“ pronesla Duffyová.
„Co tady pohledáváte?“ zeptal se Harley.
Otázku položil, jako by ho skutečně upřímně zajímala. Měl na sobě jiný oblek. Leskle černý. Se stříbrnou kravatou. Osprchoval se a umyl si vlasy. Culík si svázal obyčejnou hnědou gumičkou.
„Pracujeme,“ opáčila Duffyová.
Přikývl. „Reacher viděl, jak zacházíme s agentkami. Na vlastní oči.“
„Měl byste, Harley, přestoupit na jinou loď,“ navrhl jsem. „Ta vaše se potápí.“
„Vážně?“
„Vážně.“
„Počítače nám prozradily něco jiného. Naše přítelkyně v pytli ještě nikomu nic neoznámila. Stále čekají na první zprávu. V podstatě to vypadá, že na ni úplně zapomněli.“
„My nemáme s počítači nic společného.“
„Tím líp. Fachmani na volné noze. Nikdo neví, že jste tady, a já vás všechny držím v šachu.“
„Paulie mě taky držel v šachu.“
„Zbraní?“
„Dokonce dvěma.“
Zajel očima dolů. Pak se na mě zase podíval.
Jsem chytřejší než Paulie… Položte ruce na hlavu.“
Položili jsme ruce na hlavu.
„Reacher má berettu,“ pravil. „To vím úplně jistě. A předpokládám, že v místnosti se nacházejí ještě dva glocky. Patrně 17 a 19. Chci je všechny vidět na podlaze, pěkně pomalu, jednu zbraň po druhé.“
Nikdo se nepohnul. Harley namířil P14 na Duffyovou.
„Dáma první,“ poručil. „Palec a prst.“
Duffyová zajela levačkou pod bundu a vytáhla glock. Držela ho mezi palcem a prstem. Spustila ho na podlahu. Začal jsem sahat do kapsy.
„Počkejte,“ zarazil mě Harley. „Vám se nedá věřit.“
Vykročil dopředu, napřáhl se a vrazil mi P14 do spodního rtu, hned vedle místa, kam mě udeřil Paulie. Pak mi levačkou vytáhl berettu. Odhodil ji ke glocku Duffyové.
„Teď jste na řadě vy,“ vyzval Villanuevu. P14 mi stále tlačil do rtu. Chladnou, tvrdou ocel. Cítil jsem, jak mi vyvrací uvolněné zuby. Villanueva upustil glock. Harley odkopl všechny tři zbraně za sebe. Pak ustoupil.
„Výborně,“ vyslovil pochvalu. „Teď se postavte ke zdi.“
Vyrovnal nás k zadní stěně. Otáčel se zároveň s námi a zastavil se u beden.
„Máme venku ještě jednoho kolegu,“ pravil Villanueva.
Chyba, pomyslil jsem si. Harley se jen usmál.
„Tak mu zavolejte. Povězte mu, aby přišel.“
Villanueva neodpověděl. Vypadalo to na slepou uličku. Rychle se však změnila v past.
„Zavolejte mu,“ zopakoval Harley. „Okamžitě, nebo začnu střílet.“
Nikdo se nepohnul.
„Zavolejte mu, nebo ta ženská koupí kulku do stehna.“
„Telefon má ona,“ upozornil Villanueva.
„V kabelce,“ dodala Duffyová.
„A kde je kabelka?“
„V autě.“
Chytrá odpověď.
„Kde je auto?“
„Kousek odtud.“
„Taurus vedle vycpaných zvířat?“
Duffyová přikývla. Harley zaváhal.
„Můžete použít telefon v kanceláři,“ napadlo ho. „Zavolejte mu.“
„Neznám číslo,“ namítla Duffyová.
Harley se na ni jen podíval.
„Mám ho uložené. Neumím ho zpaměti.“
„Kde je Teresa Danielová?“ zeptal jsem se.
Harley se usmál. Otázka a odpověď.
„Je v pořádku?“ přidal se Villanueva. „Ve vašem zájmu doufám, že ano.“
„Nic jí neschází,“ odpověděl Harley. „Je v nedotčeném stavu.“
„Chcete, abych zavolala?“ otázala se Duffyová.
„Půjdeme společně,“ opáčil Harley. „Až narovnáte bedny. Udělali jste tady pěkný nepořádek. Vůbec jste na ně neměli sahat.“
P…
