Temná aréna (Mario Puzo)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

23

 

Ohromnou hlavní branou ze zčernalého železa projel nepatrný konvoj, vyjel z areálu nemocnice a plazil se do města rozkládajícího se kolem. Šedivé světlo časného rána halilo rozvaliny do přízračných povlaků páry.

Vpředu jela ambulance s Hellinou rakví. Pomalu za ní se sunul džíp otevřený větru, v něm se krčili Eddie s Moscou, aby unikli chladu. Na sedadle vzadu za nimi seděla jen paní Saundersová, zahalená do hnědé armádní přikrývky, která před světem zakrývala smuteční šaty. Za džípem jel malý opel s motorem na dřevoplyn, vypouštějící z komínku sloupeček kouře. V něm seděl duchovní církve, k níž patřila paní Saundersová.

Karavana si razila cestu proti proudu valícímu se k centru města, hřmotícím tramvajím nacpaným dělníky, špinavě olivovým vojenským autobusům; proti lidem, jejichž životní rytmus byl přerušen jen odpočinkem a spánkem a sny. Štiplavý chlad pozdního podzimu, předčasný nepředvídaný chlad, na nějž se nikdo nepřipravil, byl pronikavější než mráz nejhlubší zimy, zledovatěl kov džípu a zmrazoval tělo i ducha. Mosca se naklonil k Eddiemu. „Víš, kde je hřbitov?“ Eddie přikývl. Mosca požádal tupě: „Jeďme rovnou tam.“ Eddie zahnul doleva a džíp vyrazil kupředu, hnal se po široké třídě vinoucí se přes město a dál za ně širokým obloukem. Pak zabočil do úzké postranní uličky, projel otevřenými dřevěnými vraty a konečně zpomaleně dojel na malý trávník před dlouhými hlubokými řadami náhrobků.

Seděli v džípu a čekali. Paní Saundersová odložila přikrývku. Měla na sobě černý kabát, klobouk se závojem a černé punčochy. V obličeji byla stejně šedá jako zimní světlo cezené nízkou oblohou. Eddie a Mosca byli v důstojnickém tmavozeleném.

Ambulance se pomalu přiblížila po rozjezděné silnici a projela hřbitovní branou. Když zastavila, vystoupili z ní řidič a jeho pomocník. Eddie a Mosca jim šli pomoci. Mosca poznal, že jsou to ti dva muži, kteří přivezli Heliu do nemocnice k porodu. Otevřeli obě křídla zadních dveří ambulance, a když vysunovali černou truhlu ven, Mosca a Eddie se chopili rukojetí na konci, kde stáli.

Bylo to drsné dřevo natřené kalnou černí, rukojeti z hrubé litiny v barvě oblohy. Oba muži od ambulance byli přes rakev čelem k Moscovi, ale dělali, jako že ho neznají. Otočili rakev, aby sami šli vpředu. Byla velmi lehká. Ubírali se po pěšině mezi otlučenými a pobořenými náhrobky, až se nakonec zastavili u otevřené jámy. Dva malí Němci s kulatými rameny v čapce a černém saku se opírali o černé srdcovité rýče a pozorovali, jak kladou rakev vedle jámy, kterou předtím vykopali. Za nimi byla hromada hrubé hnědé hlíny.

Branou projel malý opel se sloupcem kouře, který se vzpínal k obloze jak smuteční lano. Duchovní vystoupil. Byl vysoký a hubený a jeho hranatý obličej měl přísný výraz. Kráčel pomalu, trochu sehnutý, svou dlouhou černou sutanu táhl po vlhké zemi. Promluvil několik vět s paní Saundersovou a pak s Moscou. Mosca měl oči stále upřené k zemi. Nerozuměl bavorskému nářečí s důrazným přízvukem.

Ticho v ovzduší bylo prolomeno monotónním, hrdelním hlasem modlícího se pastora. Slyšel slova milovat a modlit se a německé slovo pro modlit se mu znělo jako prosit, slyšel, jak hlas opakuje odpusť odpusť a přijmi přijmi přijmi a cosi o moudrosti a milosrdenství a lásce boží. Někdo mu podal hrst hlíny a on ji hodil před sebe, slyšel, jak udeřila o dřevo, a pak slyšel dopadat další hrstky hlíny. Pak slyšel, jak se pravidelně sypou dolů velké kusy jako mocné malé údery srdce, znějí stále měkčeji a měkčeji, až už se ozýval skoro neslyšný šelest země padající k zemi, a nad bušením krve v hlavě slyšel Mosca pláč paní Saundersová.

Nakonec už kolem sebe nic neslyšel. Jen jejich chůzi. Zaslechl ještě hukot motoru, pak další motor, pak džíp.

Mosca zvedl hlavu. Opar města, které nechali za sebou, se přikradl mezi hroby a náhrobky. Pozvedl oči k neprůhledné obloze bez slunce, jako je lidé zdvihají při modlitbě. V srdci křičel s nenávistí, s bezmocným vztekem Věřím, věřím. Křičel, že věří v pravého Boha, že ho vidí jasně, že vidí pravého tyranského Otce, nemilosrdného, nelítostného, koupajícího se v krvi, topícího se v hrůze a bolesti a vině, stravovaného a sžíraného svou šílenou nenávistí k lidstvu. V srdci i mysli se mu otevřely velké pukliny, aby přijaly Boha, jakého viděl, a pak se před zacloněnou oblohou objevilo bledě nazlátlé slunce a přinutilo ho sklopit oči.

Na zvlněné silnici přes pláň, která se rozkládala před městem, viděl jet do kopce z kopce prázdnou ambulanci a opela. Oba muži s černými rýči zmizeli. Paní Saundersová a Eddie seděli v džípu a čekali na něho. Paní Saundersová si přehodila přikrývku a zahalila své smuteční šaty. Bylo velmi chladno. Pokynul jim, aby odjeli, a díval se, jak špinavě olivový džíp projíždí zvolna branou. Paní Saundersová se otočila, aby se ještě naposledy podívala, ale do obličeje jí neviděl. Oči jí zakrýval černý závoj s hustou nitěnou sítí zastřený mlhou.

A teď, když konečně osaměl, mohl se Mosca podívat na Hellin hrob, na tu navršenou hlínu, hrubé hnědé bláto, které její tělo vytlačilo. Neměl pocit smutku, jen jakési pochopitelné ztráty, jako kdyby už nikdy nemohl chtít něco dělat, jako by na světě nebylo místo, kam by mohl jít. Rozhlédl se přes otevřenou pláň tam, kde začínalo město, pod jehož troskami bylo pohřbeno víc kostí, než kolik by kdy mohla pojmout tato přichystaná posvěcená půda. Vyhaslé zimní slunce zatažené mraky lilo své bledě žluté světlo a Mosca se přes tu pláň pokoušel dohlédnout k vlastnímu životu, ke všemu, co cítil a znal. Pokoušel se dohlédnout přes celý světadíl plný hrobů k hrám svého dětství, k ulicím, jimiž jako chlapec chodil, k lásce, jíž ho zahrnovala matka, k tváři dávno mrtvého otce, k svému prvnímu sbohem. Vzpomněl si, jak matka vždy říkávala: „Ty nemáš otce, ale tvým otcem je Bůh.“ Snažil se proniknout zpátky a najít lásku, kterou tehdy prožíval, proudy lítosti a soucitu, které hloubily studně slzám.

Aby v sobě vzbudil bolest, přemýšlel o Helle, o její tváři tak delikátně křehké, že bez obrany, beze clony masa vystavovala modré žíly smrti a světu. Vzpomínal na její bezděčnou lásku, která jí vytryskala ze srdce jakoby kouzlem, a jak byla osudná, na tu slabost, stejně strašlivou a smrtelnou chorobu v tomto světě, jako je nesrážlivá krev.

Kráčel po úzké stezce mezi otlučenými, zjizvenými, nachýlenými náhrobky zraněnými válkou. Vyšel hřbitovní branou. Cestou zpátky k městu mu v duchu vyvstávaly obrazy Helly, jak vypadala, když se vrátil, jak mu věnovala svou lásku, kterou potřeboval, aby zůstal naživu, jak pocítil nesmírnou úlevu, když ji takto našel, ale teď mu připadalo, že už tehdy věděl, že ji přivede k smrti a do tohoto hrobu.

Potřásl hlavou. Smůla, nic než smůla, říkal si. Vzpomínal na ty nesčetné večery, kdy se vracel k večeři a našel ji na pohovce spící a pak ji položil na postel a odešel a znova se vrátil a ona stále ještě spala, hlubokým silným spánkem, v jehož bezpečí setrvala až do rána. Smůla, říkal si znova, aby se zachránil, ale bez naděje, vědom si toho, jak krutě ji smrt vyrvala ve chvíli, kdy byla úplně sama, bez varování, bez dovolení, aby se očima či rukama dotkla těch několika lidí, které milovala.

Ve chvíli, než vstoupil do města, se pokusil dosáhnout toho druhého Boha, přivolat ho z onoho druhého světa, ze světa, v němž žila jeho matka, světa spořádaných domovů, šťastných, dobře živených dětí, počestných žen bezpečně připoutaných k životu s laskavými manžely a zlatými snubními prstýnky. Pokusil se proniknout k světu oplývajícímu léky, které zmírní skoro každá muka, vyvolat ty mohutné hluboké stíny bezbolestných vzpomínek, které by ho teď zachránily.

A kdyby byl mohl spatřit město rozkládající se pod ním nedotčené, jeho kamennou pokožku nerozervanou, jeho maso tuhé; a kdyby slunce zářilo a z ocelové oblohy tryskalo světlo, a kdyby byl mohl pocítit trochu lásky k těm lidem tápajícím mezi rozvalinami zahalenými zimou, byl by mohl přivolat onoho skrytého Boha, který svou známou pravou tvář ochraňuje trpělivou slitovností.

Mosca přicházel po zvlněném vršku dolů k místu, kde začínala dlážděná ulice. Teď už nebyl s to soustředit myšlenky na žádnou skutečnou Hellinu podobu. Jen jednou v zamlžené ulici si pomyslel jasně a tvrdě, Všemu je konec. Ale i to mu uniklo, ještě než si mohl promyslet, co to znamená.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024