22
Když Mosca vystoupil z frankfurtského vlaku, byla v Brémách tma. Nebyly ještě čtyři. Na náměstí před nádražím čekal špinavě olivový armádní autobus, bylo ho sotva vidět. Náměstí bylo osvětlené jen několika chabými žárovkami pouličních lamp, které rozsely drobné jizvičky světla v jeho rozích a v ulicích rozbíhajících se od nádraží.
Mosca se podíval do čekárny, ale tam nebylo po Eddiem Cassinovi ani stopy. Rozhlédl se na obě strany po ulici, ale žádný džíp tu nečekal.
Na několik okamžiků zůstal nejisté stát, pak podle tramvajových kolejí šel po Schwachhauser Heer Strasse, a zabočil do dlouhé zahnuté Kurfürsten Allee, aniž si uvědomil, že stále nese svůj modrý sportovní pytel, s pozorností upřenou na cestu mezi troskami strašidelného města. Nikdy potom později nedovedl vysvětlit, proč nešel rovnou do nemocnice.
Když se Mosca blížil k svému domu, zahlédl ve tmě města jediné světlo a poznal, že je to světlo v jeho bytě. Zahnul na štěrkovou cestičku. Když běžel po schodech nahoru, uslyšel plakat dítě.
Otevřel dveře do jídelny a tam uviděl paní Saundersovou; seděla na pohovce čelem k němu, upírala oči na dveře a postrkovala kočárek sem tam po koberci. Dítě plakalo trpělivě, beznadějně, jako by mu nic nemohlo ulevit, nic ho utěšit. Mosca viděl, že paní Saundersová má obličej bílý a stažený únavou, její obvykle upravené, hladce sčesané vlasy byly teď rozcuchané a vlály jí kolem hlavy.
Zůstal stát ve dveřích a čekal, až ona promluví, ale viděl, že je příliš vyděšená a že nic neřekne. Zeptal se: „Jak se jí daří?“
„Je v nemocnici,“ řekla paní Saundersová. „To vím. Jak se jí daří?“
Paní Saundersová neodpověděla. Přestala jezdit kočárkem a přitiskla si ruce k obličeji. Nářek dítěte zesílil. Paní Saundersová začala kolébat trupem dopředu dozadu. „Ach, jak křičela,“ řekla, „jak ta křičela.“ Mosca čekal. „Padala ze schodů a křičela,“ řekla s pláčem paní Saundersová.
Spustila ruce s obličeje, jako by už nemohla dál skrývat svůj zármutek. Znova začala sem tam postrkovat kočárek. Dítě bylo zticha. Paní Saundersová se podívala na Moscu, který trpělivě čekal ve dveřích. „Je mrtvá, zemřela večer. Čekala jsem na vás.“ Viděla, že tam Mosca stále ještě trpělivě čeká, jako kdyby nebyla nic řekla, jako kdyby tam stále ještě čekal, až promluví.
Pocítil jen otupělost, jakoby těsnou křehkou skořápku chránící před bolestí a světlem. Slyšel, jak paní Saundersová znovu říká: „Zemřela večer,“ a věřil jí, ale nemohl to přijmout jako skutečnost. Vyšel z domu a ubíral se temnými ulicemi. Když dorazil k nemocnici, šel podle dlouhého oblouku železného plotu, až se octl u hlavní brány.
Mosca vstoupil do správní budovy. Za stolkem pro noční službu seděla jeptiška ve velkém bílém klobouku, jaký nosí sestry jejího náboženského řádu. Pak na lavici u zdi zahlédl Eddieho Cassina.
Eddie se zvedl a nemotorně postával. Kývl na jeptišku. Ta dala Moscovi znamení, aby šel s ní.
Mosca šel dlouhou zamlklou chodbou za velkým bílým kloboukem. V tichu slyšel vyčerpaný dech spících nemocných. Na konci chodby se proplétali mezi černě oblečenými uklízečkami, které vkleče drhly doběla dlaždice na podlaze.
Zahnuli do jiné chodby. Jeptiška otevřela dveře do malé místnosti a Mosca vstoupil za ní. Couvla stranou a zavřela dveře.
Vkročil do místnosti a v rohu spatřil Hellin obličej zarámovaný bílým polštářem, tělo až po krk zakryté bílým prostěradlem. Neviděl dobře a udělal další krok do místnosti.
Oči měla zavřené a postiženou polovinu obličeje už neměla oteklou, jako by jí otrava a život unikly z těla zároveň. Ústa byla bezbarvá, skoro bílá. Nikde nebyla červená. V obličeji nebylo vidět vrásky, Helia vypadala mladší, než jakou si ji kdy pamatoval; ale výraz byl prázdný a propadliny zavřených očí vyvolávaly dojem slepoty.
Mosca přistoupil blíž a stanul vedle postele a na prahu okna se záclonami, kam neviděl, stála velká váza plná bílých květů. Pohlédl dolů na Heliu a cítil jen zmatek, věděl už, že musí přijmout skutečnost její smrti, ale nevěděl, co sám má děla…
