25
Pokoj byl plný odpoledních stínů. Spolkl trochu aspirinu a lehl si na postel. Překvapovalo ho, jak je unaven. Zavřel oči, zdálo se mu, že jen na chvíli, a uslyšel někoho klepat na dveře, a když oči otevřel, viděl, že už je tma. Rozsvítil stolní lampičku a podíval se na hodinky. Bylo teprve šest. Znova někdo zaklepal a pak se dveře otevřely a vstoupil Eddie Cassin. Byl pečlivě oblečený, oholený a voněl zásypem.
„Prokrista, měl by ses zamknout, když spíš,“ řekl. Pak nenucené: „Jak se daří? Vzbudil jsem tě?“
Mosca si třel tváře. „Jsem v pořádku,“ řekl. Hlava už ho přestala bolet, ale v obličeji měl horkost, ústa vyschlá.
Eddie Cassin hodil na stůl pár dopisů. „Vzal jsem ti poštu. Máš něco k pití?“
Mosca došel k šatníku a vyndal láhev džinu a dvě sklenky.
„Večer bude velký candrbál,“ řekl Eddie. „Přijď taky.“
Mosca potřásl hlavou a podal mu sklenici. Oba se napili. Pak řekl Eddie: „Propouštěcí rozkaz pro tebe je tu do týdne. Adjutant se to pokoušel stornovat, tvrdil, že to byla jeho vina. Ale plukovník řekl, že to nemá smysl.“ Naklonil se k Moscovi: „Řekni si a já nějaké ty listiny ztratím, budeš mít pár týdnů navíc.“
„Na tom nesejde,“ řekl Mosca. Vstal z postele a díval se z okna. V ulicích bylo ještě šero a Mosca zahlédl skupinu dětí, s nerozžatými lucernami čekaly, až se úplně setmí. Vzpomněl si, že několik posledních nocí slýchal jejich zpěv, natolik tlumený, že neprotrhl lehkou blánu spánku chránící jeho mozek, nevzbudil ho, ale nějak mu prosákl do vědomí.
Za jeho zády řekl Eddie Cassin: „Co je s dítětem?“
Mosca odpověděl: „Stará se o něj Frau Saunders.“
Eddie promluvil tiše: „Půjdu se za ní podívat. Nedělej si starosti.“ Odmlčel se. „Je toho na člověka moc, Walte. Chlapi jako ty nebo já jsou od narození smolaři. Jen si s tím nelam hlavu.“
Děti na ulici se seřadily do dvou zástupů a s lucernami stále ještě nerozžatými pochodovaly po Metzer Strasse, až zmizely z dohledu. „Tyhle dopisy jsou od tvé matky. Poslal jsem jí telegram. Myslel jsem, že se k psaní nedostaneš.“
Mosca se otočil čelem k němu. „Jsi dobrý kamarád,“ řekl. „Moh bys mi udělat ještě jednu, poslední, laskavost?“
„Jistě,“ řekl Eddie.
„Ani jsi mi neřek, že Jürgen se vrátil do města. Chtěl bych ho vidět. Můžeš ho přivést sem?“
Eddie se znova napil a sledoval, jak Mosca chodí po pokoji. Napadlo ho, že tu něco není v pořádku. Mosca hlas ovládal, ale oči se mu leskly jak temná zrcátka a každou chvilku mu křeč zkřivila obličej, jako by v něm na vteřinu propukala zběsilost a nenávist.
Eddie promluvil zvolna: „Doufám, Walte, že nemáš za lubem nějakou pitomost. Ten chlap se zmýlil. Nebyla to jeho vina. Vždyť sakra víš, že Jürgen vždycky pro Heliu udělal, co moh.“
Mosca řekl: „Ale k čertu, jenom chci dostat nazpátek cigarety a prachy, co jsem mu za to dal. Proč bych měl mít škodu?“
Eddieho to do té míry překvapilo a tak se mu ulehčilo, že vyjekl úlevou a radostí. „Prokrista, chlape, teď jsi zas normální. Proč bys z toho měl mít kruci škodu?“ V skrytu mysli mu probleskla myšlenka, že v tom je celý Mosca, dávat pozor, aby ho nikdo neošidil, ani když má zármutek. Ale jeho úleva byla upřímná. Rád viděl, že se Mosca konečně zas vrací k normálu. Najednou dostal nápad. Popadl Moscu za paži. „Heleď,“ řekl, „něco ti povím. Jedu s paní Meyerovou na týden do hor okolo Marburgu. Pojeď s námi. Seženu ti holku, doopravdy prima holku. Užijem si legrace, budem mít spoustu jídla od sedláků a chlast. No tak buď kamarád a řekni, že jedeš.“
Mosca se na něj usmál. „Samosebou, jedu,“ řekl.
Eddie se nahlas zasmál. „To je ono, Walte. To je fajn. Ohromné.“ Pleskl Moscu po rameni. „Zítra večer odjíždíme. Počkej, až uvidíš ty hory. To je krása, fakticky krása.“ Chvíli mlčel a pak řekl skutečně láskyplně až otcovsky: „Třeba něco vymyslíme, jak to tvé dítě dostat s tebou zpátky do Států. O to by právě ona stála, vždyť to víš, Walte. Víc než o co jiného.“ Pak s rozpačitým úsměvem: „Pojď se mnou dolů. Jen na jednu sklenku.“
Mosca se zeptal: „Přivedeš sem Jürgena?“
Edd…
