23
Ohromnou hlavní branou ze zčernalého železa projel nepatrný konvoj, vyjel z areálu nemocnice a plazil se do města rozkládajícího se kolem. Šedivé světlo časného rána halilo rozvaliny do přízračných povlaků páry.
Vpředu jela ambulance s Hellinou rakví. Pomalu za ní se sunul džíp otevřený větru, v něm se krčili Eddie s Moscou, aby unikli chladu. Na sedadle vzadu za nimi seděla jen paní Saundersová, zahalená do hnědé armádní přikrývky, která před světem zakrývala smuteční šaty. Za džípem jel malý opel s motorem na dřevoplyn, vypouštějící z komínku sloupeček kouře. V něm seděl duchovní církve, k níž patřila paní Saundersová.
Karavana si razila cestu proti proudu valícímu se k centru města, hřmotícím tramvajím nacpaným dělníky, špinavě olivovým vojenským autobusům; proti lidem, jejichž životní rytmus byl přerušen jen odpočinkem a spánkem a sny. Štiplavý chlad pozdního podzimu, předčasný nepředvídaný chlad, na nějž se nikdo nepřipravil, byl pronikavější než mráz nejhlubší zimy, zledovatěl kov džípu a zmrazoval tělo i ducha. Mosca se naklonil k Eddiemu. „Víš, kde je hřbitov?“ Eddie přikývl. Mosca požádal tupě: „Jeďme rovnou tam.“ Eddie zahnul doleva a džíp vyrazil kupředu, hnal se po široké třídě vinoucí se přes město a dál za ně širokým obloukem. Pak zabočil do úzké postranní uličky, projel otevřenými dřevěnými vraty a konečně zpomaleně dojel na malý trávník před dlouhými hlubokými řadami náhrobků.
Seděli v džípu a čekali. Paní Saundersová odložila přikrývku. Měla na sobě černý kabát, klobouk se závojem a černé punčochy. V obličeji byla stejně šedá jako zimní světlo cezené nízkou oblohou. Eddie a Mosca byli v důstojnickém tmavozeleném.
Ambulance se pomalu přiblížila po rozjezděné silnici a projela hřbitovní branou. Když zastavila, vystoupili z ní řidič a jeho pomocník. Eddie a Mosca jim šli pomoci. Mosca poznal, že jsou to ti dva muži, kteří přivezli Heliu do nemocnice k porodu. Otevřeli obě křídla zadních dveří ambulance, a když vysunovali černou truhlu ven, Mosca a Eddie se chopili rukojetí na konci, kde stáli.
Bylo to drsné dřevo natřené kalnou černí, rukojeti z hrubé litiny v barvě oblohy. Oba muži od ambulance byli přes rakev čelem k Moscovi, ale dělali, jako že ho neznají. Otočili rakev, aby sami šli vpředu. Byla velmi lehká. Ubírali se po pěšině mezi otlučenými a pobořenými náhrobky, až se nakonec zastavili u otevřené jámy. Dva malí Němci s kulatými rameny v čapce a černém saku se opírali o černé srdcovité rýče a pozorovali, jak kladou rakev vedle jámy, kterou předtím vykopali. Za nimi byla hromada hrubé hnědé hlíny.
Branou projel malý opel se sloupcem kouře, který se vzpínal k obloze jak smuteční lano. Duchovní vystoupil. Byl vysoký a hubený a jeho hranatý obličej měl přísný výraz. Kráčel pomalu, trochu sehnutý, svou dlouhou černou sutanu táhl po vlhké zemi. Promluvil několik vět s paní Saundersovou a pak s Moscou. Mosca měl oči stále upřené k zemi. Nerozuměl bavorskému nářečí s důrazným přízvukem.
Ticho v ovzduší bylo prolomeno monotónním, hrdelním hlasem modlícího se pastora. Slyšel slova milovat a modlit se a německé slovo pro modlit se mu znělo jako prosit, slyšel, jak hlas opakuje odpusť odpusť a přijmi přijmi přijmi a cosi o moudrosti a milosrdenství a lásce boží. Někdo mu podal hrst hlíny a on ji hodil před sebe, slyšel, jak udeřila o dřevo, a pak slyšel dopadat další hrstky hlíny. Pak slyšel, jak se pravidelně sypou dolů velké kusy jako mocné malé údery srdce, znějí stále měkčeji a měkčeji, až už se ozýval skoro neslyšný šelest země padající k zemi, a nad bušením krve v hlavě slyšel Mosca pláč paní Saundersová.
Nakonec už kolem sebe nic neslyšel. Jen jejich chůzi. Zaslechl ještě hukot motoru, pak další motor, pak džíp.
Mosca zvedl hlavu. Opar města, které nechali za sebou, se přikradl mezi hroby a náhrobky. Pozvedl oči k neprůhledné obloze bez slunce, jako je lidé zdvihají při modlitbě. V srdci křičel s nenávistí, s bezmocným vztekem Věřím, věřím. Křičel, že věří v pravého Boha, že ho vidí jas…
