12. kapitola
Maxine řekla v slzách: „Poslechla jsem vás, pane Masone, a nemluvila jsem. Ale bylo to velmi, velmi nesnadné.“
„Netrýznili vás nějak při výslechu?“ zeptal se Mason. „Nevyslýchali vás celou noc?“
„Ne, to ani ne. Od půlnoci jsem už mohla spát. Nejhorší byli novináři.“
„To věřím,“ řekl Mason. „Říkali vám, že jste sama proti sobě, když mlčíte, že kdybyste se uvolila poskytnout jim interview, že by váš případ vylíčili veřejnosti tak, aby v ní vzbudili vůči vám sympatie. A jestli jim nic neřeknete, že se těžko budou moci vyhnout tomu, aby o vás nereferovali způsobem, který proti vám veřejnost popudí.“
„Jak to víte?“ zeptala se.
„To je běžný postup,“ odpověděl Mason. „Ale já si nepřeju, abyste vypovídala, dokud se mi nepodaří zjistit, do jaké míry je policie informována.“
„A záleží na tom?“
„Záleží,“ odpověděl Mason. „Mnoho lidí mohlo být zproštěno obvinění, kdyby se nezapletli do lží o naprosto nepodstatných věcech. Policie sice neměla proti nim žádné důkazy o vině ze zločinu, ale mohla jim dokázat, že lhali, a tím je docela vyvedla z konceptu.“
„Já lhát nebudu.“
„A co ten kanár?“ zeptal se Mason.
„Měla jsem kanárka,“ řekla. „Chtěla bych vědět, co se s ním stalo. Opravdu jsem ho měla.“
„Už chápete, co mám na mysli?“ zeptal se.
„Ne, nechápu,“ odpověděla dotčeně.
„Tady bude moc záležet na tom,“ pokračoval Mason, „na kterou dobu určí patolog dobu vraždy. Budou se ho snažit ovlivňovat, aby ji stanovil na co možná nejdříve. A teď potřebuji vaši pomoc, Maxine. Říkala jste, že jste jela na autobusové nádraží, zavolala Drakeovu kancelář, nechala u něho pro mě vzkaz a pak že jste tam čekala.“
Přikývla.
„Pokuste se vzpomenout si na některé lidi, které jste tam viděla. Jste půvabné děvče. Chodila jste kolem telefonu a čekala na zazvonění. Byla jste nervózní. Lidé si vás jistě všimli. Třeba byl mezi nimi i nějaký záletník, kterého napadlo, že by vám mohl projevit trochu účasti a pak se na vás přilepit. Třeba tam čekala nějaká soucitná matróna a měla sto chutí jít k vám a mateřsky vás poplácat po rameni.“
„K čemu by to bylo dobré, i kdyby mě nějací lidé viděli?“ zeptala se.
„Jestli si vás nějací lidé všimli a vy mi je budete moci popsat, zajdeme do pokladny a zeptáme se pokladních, jestli by nám podle vašeho popisu nemohli říct, kam ti lidé jeli, do kterých měst. Tam potom dáme do místních novin oznámení. Zjistíme si, které autobusy odjížděly v tu dobu, kdy jste ty lidi viděla, a pohovoříme s řidiči. Možná – možná že přece jen někoho z těch lidí najdeme.“
Maxine řekla: „Nikoho jsem si nevšimla. Byla jsem strašlivě rozrušená.“
„Nevšimla jste si vůbec nikoho?“ zeptal se Mason.
„Ne.“
„Jak dlouho jste tam čekala, než jsem zavolal?“
„Asi hodinu.“
„V kolik jste tam přijela?“
„Asi ve čtvrt na osm. Přesněji vám to říct nemohu.“
„A vůbec nikoho jste si nevšimla?“
Zavrtěla hlavou.
Mason se náhle zeptal: „Jak dobře znáte pana Howella?“
„Na tuto otázku jsem vám už jednou odpověděla.
„Kdy?“
„Když jste se mě ptal na… na milostné epizody, u vás v kanceláři.“
„Tentokrát mám ale na mysli něco trochu jiného,“ řekl. „Teď mě zajímá, jestli je možné, že by byl do případu nějak sám zapleten.“
„O ničem podobném nevím,“ odpověděla. „Upřímně řečeno, požádal mě o ruku.“
Mason řekl: „Oznámil mi telegraficky, že posílá dva tisíce dolarů jako příspěvek na výlohy s vaším osvobozením.“
„Dva tisíce dolarů?“ zvolala.
Mason přikývl.
„To znamená, že musel prodat auto a ještě si vypůjčit.“
„Tolik vás miluje?“
„Zdá se,“ řekla zamyšleně.
„Dobrá, Maxine, a teď se vás na něco zeptám a musíte mi odpovědět naprosto pravdivě. Měl klíč od vašeho bytu?“
Pohlédla Masonovi do očí. „Neměl.“
„Ale Durant ho měl, viďte?“
„Dala jsem mu ho – protože si ho ode mě ten večer vyžádal.“
Mason se na ni pozorně zadíval. „Jste si jista, že ho neměl už nějaký čas předtím? Neříkáte mi to jen proto, abyste vysvětlila, jak se dostal váš klíč do jeho svazku klíčů, který u něho policie jistě našla?“
„Pane Masone, říkám vám čistou pravdu.“
„Doufe…
