Pošta od Mary (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 36

 

Když jsme se všichni znovu shromáždili v soudní síni, vrátila se soudkyně Mayfieldová a posadila se na soudcovskou stolici. Urovnala si sukni a pak šla přímo k věci.

„Zvážila jsem všechna svědectví a předložené důkazy a dospěla jsem k rozhodnutí. Na základě všeho, co jsem slyšela, se mi situace jeví jako naprosto jasná.“

Ben na mě instinktivně pohlédl, ale já si nebyl jistý, co měl ten pohled znamenat. „Bene?“ zašeptal jsem.

„Soud rozhodl ve prospěch navrhovatelky. Péči o dítě ponechává paní Johnsonové, jejíž povinností bude řídit se dohodnutým programem návštěv. Při případných komplikacích v dosažení této dohody budu požadovat mediační řízení dřív, než se s vámi znovu setkám v této soudní síni.“

Soudkyně si sundala brýle a promnula si oči, jako by ji ničení života druhých nudilo. Pak pokračovala: „Doporučuji vzít v potaz specifické geografické podmínky a přiznávám doktoru Crossovi právo vidět se se synem minimálně pětačtyřicet dní v roce. To je vše.“

S tím vstala a odešla z místnosti.

Ben mi položil ruku na rameno. „Alexi, nevím, co na to mám říct. Šokovalo mě to. Už dobrých pět let se mi nestalo, aby soudce rozhodl hned po slyšení. Je mi to líto.“

Skoro jsem ho neslyšel a stěží jsem vnímal rodinu, která se kolem mě shlukla. Vzhlédl jsem a uviděl Christine a Anne Billingsleyovou, jak procházejí kolem nás k východu.

„Co se to s tebou stalo?“ vyhrkl jsem náhle. Bylo to, jako by náhle povolilo všechno mé sebeovládání z posledních několika dnů. „Tohle jsi chtěla? Potrestat mě? Potrestat mou rodinu? Proč, Christine?“

Pak se ozvala Nana. „Jsi krutá a sobecká, Christine. Je mi tě líto.“

Christine se k nám obrátila zády a bez jediného slova kráčela rychle pryč. Když došla ke dveřím soudní síně, sklonila hlavu a nahrbila ramena. Náhle si položila dlaň na ústa. Nebyl jsem si jistý, ale zdálo se, že se rozplakala. Anne Billingslayová ji vzalas za paži a odvedla do chodby.

Nechápal jsem to. Christine právě zvítězila, ale plakala, jako kdyby prohrála. Bylo to tak? Co se to dělo v její hlavě?

O chvilku později jsem jako v mlze vyšel do chodby. Nana mě držela za jednu ruku, Jannie za druhou. Christine už byla pryč, ale čekal tam někdo jiný, koho jsem nechtěl vidět.

James Truscott se nějak dostal do soudní budovy. A jeho fotografka s ním. Jak si to vůbec představoval, chodit tam v takovou chvíli? Co to má být za reportáž?

„Těžký den u soudu, doktore Crossi,“ zavolal. „Nechcete komentovat rozhodnutí soudkyně?“

Prošel jsem kolem něj se svou rodinou, ale fotografka stačila pořídit několik snímků, včetně fotografie Damona a Jannie.

„Neopovažujte se vytisknout záběry mé rodiny,“ obrátil jsem se k Truscottovi. „Nebo co?“ zeptal se a vyzývavě si dal ruce v bok. „Ty snímky se ve vašem časopise prostě neobjeví. Nikdy.“ Pak jsem fotografce vytrhl fotoaparát a odnesl ho s sebou.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024