Kapitola 118
Bolest jako by náhle byla všude kolem mě. Jen mlhavě jsem vnímal silné kmeny jedlí a podrost uhýbající před autem, které prakticky padalo ze srázu a zdálo se, že se převalí přes střechu.
Pád trval zřejmě jen čtyři nebo pět vteřin. Konečný náraz mě přirazil neuvěřitelnou silou na volant. Pás mě nejspíš zachránil před tím, abych prolétl čelním sklem. Věděl jsem, že Bell připoutaný není a mohl jsem jen doufat, že se ošklivě poranil. Při troše štěstí mohl zůstat ležet v bezvědomí nebo mrtvý na zadním sedadle.
Ruku už jsem měl položenou na páčce dveří a vykulil jsem se z auta tak rychle, jak to jen šlo.
V celém těle mi bušila ochromující bolest, která mi bránila v rychlém pohybu. Pravá paže mi visela bezvládně u boku.
Uviděl jsem tělo Jamese Truscotta, jak leží obličejem dolů v bahně. Náraz ho nejspíš vyhodil z vozu.
Pak na zadním sedadle zasténal Michael Bell. Byl naživu. To bylo zlé. S vynaložením všech sil se mi podařilo zvednout na jedno koleno. Náhle mi ramenem projela palčivá bolest. Věděl jsem, že je zlomené.
Vykročil jsem opatrně kupředu tam, kde jsem čekal pevnou zem ale byl tam jen neviditelný břeh porostlý hustým křovím.
Upadl jsem a přistál ve vodě. Vůbec jsem o tom potoce nevěděl, dokud jsem do něj nespadl.
Bylo tam mělko, ale ve tmě jsem neviděl, jak je potok široký. Chlad z ledové vody mnou projel jako elektrický proud.
Myslel jsem si, že bolest už nemůže být horší, ale teď se mi udělalo bílo před očima a chvilku trvalo, než se mi vidění aspoň částečně vrátilo.
Znovu jsem se začal zvedat, ale něco mě srazilo k zemi. Tentokrát to byl Bell. Tlačil mi krk a hlavu pod vodu a byl hrozně silný. Pak jsem ucítil, jak mi stoupá na záda. Do nosu a úst mi natekla voda.
„Co si sakra myslíš „ řval na mě.
Nedal jsem mu příležitost domluvit. Nohama jsem mu sevřel kotník do nůžek, což mě stálo skoro všechny zbývající síly. Zastihl jsem ho však nepřipraveného a spadl po zádech do vody. Uslyšel jsem dvojí cáknutí a doufal, že jedno z nich způsobila pistole.
Ze všech sil jsem se opřel o zdravou ruku a zvedl se natolik, abych se na něj mohl vrhnout. Podařilo se mi přitisknout ho k zemi a zasadit mu levý hák dřív, než stačil zareagovat.
Natáhl ruku a zaryl mi prsty do obličeje. Michael Bell byl asi tak vysoký jako já, ale supertěžká váha; i když v uplynulých několika týdnech něco shodil, pořád vážil o dobrých patnáct kilo víc.
Popadl jsem ho za krk a vší silou stiskl. Zachroptěl, ale nepustil mě.
Páka byla to jediné, o co jsem se mohl pokusit, ale když jsem se zapřel nohou, uklouzla mi v bahně.
Náhlý přesun váhy mě ohnul v zádech a já znovu dopadl do ledové vody.
Bože, ta byla studená ale já si toho skoro nevšímal.
Tentokrát vstal Bell rychleji než já. To nebylo dobré znamení. Nabral druhý dech. Mrtvá váha bolavé pravačky mě zpomalila.
Viděl jsem jeho nezřetelný obrys, jak zvedá plochý kámen zhruba velikosti encyklopedie. Pozvedl ho oběma rukama nad hlavu a blížil se ke mně.
„Ty zasranej kreténe!“ řval. „Zabiju tě! To je můj plán, jasně. Takhle ten příběh skončí. Takhle skončí!“
Couval jsem před Bellem, jak jsem jen mohl, ale věděl jsem, že neuniknu. Pak jsem položil ruku na něco tvrdého pod vodou. Nebyl to kámen, aspoň to tak nevypadalo. Kov?
„Zemřeš!“ zařval na mě Bell. „Co je s tvým plánem? Co je s tvým koncem?“
Kovový předmět. Věděl jsem, co to musí být. Vytáhl jsem z vody Bellovu pistoli a položil prst na spoušť. „Belle, ne!“ vykřikl jsem.
Dál se ke mně blížil s obrovským kamenem nad hlavou. „Zemřeš!“ Tak jsem vystřelil.
Nepoznal jsem přesně, co se v tom měsícem ozářeném lese stalo. Netušil jsem, kam jsem ho zasáhl, ale hlasitě zachroptěl a na okamžik se zastavil.
Pak se znovu vrhl kupředu. Vypálil jsem podruhé. A potřetí. Oba výstřely šly do horní části hrudi, aspoň jsem si to myslel.
Balvan mu vypadl z rukou. Jakoby poháněný nějakou neviditelnou silou popošel ještě o dva nebo tři kroky ke mně. Pak padl obličejem do vody. Hlasitě to šplouchlo.
A pak už nic. Jen lesní ticho.
…
