13. KAPITOLA
Když Wolfe přišel v šest hodin dolů ze skleníků, byl jsem natažen ve svém křesle, bez vázanky, zutý, s nohama na jedné ze žlutých židlí a četl jsem si časopis. Jak šel kolem ke svému stolu, líně jsem mu pokynul, zívl jsem a vrátil se k časopisu. Slyšel jsem, jak jeho židle zapraskala pod váhou sedminy tuny. Jeho pronikavý pohled jsem sice neviděl, protože jsem byl k němu otočen zády, ale cítil jsem jej. Zeptal se: „Úpal? To horko?“
Otočil jsem nedbale hlavu. „Ne; vážený pane, je mi báječně. Jen odpočívám. Saul telefonoval před pár minutami a já jsem ho pozval na oběd. Úkol je skončený. Floyd Vance je otec slečny Denovové. Chtěl jsem jí už zavolat a říct jí to, ale třeba jí to chcete říct sám.“
„Pfui. Podejte mi hlášení.“
Spustil jsem nohy na zem beze spěchu, narovnal jsem se, pak jsem se sehnul, abych se obul. Když pracuji u svého stolu, dveře do předsíně a větší část kanceláře mám za zády a nad stolem mám půl druhého metru široké a přes metr vysoké zrcadlo, abych mohl sledovat lidi. Teď jsem ho využil k tomu, abych si před ním uvázal vázanku a přičísl si prsty vlasy, pak jsem otočil židli a pravil jsem; „Předpokládám, že nebudete chtít znát nudné podrobnosti toho, co k tomu vedlo, ale jestli ano, pak vám budu s radostí k službám. Před půldruhou hodinou mi žena jménem Dorothy Seborová, jež provozuje, opakuji provozuje, nákupní službu v Rockefeller Centeru, řekla: ‚Ale co bych vám mohla, prosím vás, říct o domě číslo deset na 39. třídě? Vždyť jsem odtud odešla před osmnácti lety! Ale měla jsem tu barabiznu ráda. Posaďte se.‘ Nevadí-li vám to, použiji svůj způsob, ne váš. Říkám raději ‚já‘ a ‚ona‘ než ‚Goodwin‘ a ‚Seborová‘.“
Podal jsem mu referát slovo od slova a on jako vždycky naslouchal opřený v křesle, s očima zavřenýma. Když jsem domluvil, seděl ještě celou minutu bez pohnutí a pak pohnul pouze rty, aby zamumlal:
„Velmi uspokojivé.“
„Však už bylo na čase,“ řekl jsem procítěně. „Dotazy.“
Otevřel oči. „Proč růže?“
Přikývl jsem. „To jsem čekal. Vyletělo to ze mne bez uvažování, asi protože mi nepřipadala jako typ pro orchideje. Mohla by patrně dostat mnohem víc za orchideje Nero Wolfa než za běžné zahradnické růže.“
„Pošleme jí několik snítek Phalaenopsis Aphrodite. Nikdy nebyly pěknější. Teď, když jste měl čas to uvážit, považujete úkol za skončený?“
„Jen jsem si pomlaskával po tolika hubených dnech. Vsadil bych se, že Floyd Vance je otec, ale připouštím, že porotě by to nestačilo. Klientce to možná stačit bude, ale musím taky přiznat, že jsou tu ještě další aspekty.“
„Upřesněte je.“
„Dobrá. Aspekt pro nás nejdůležitější je vaše čest. Před čtyřmi dny jsem řekl Cramerovi: ‚Jsem oprávněn dát vám čestné slovo pana Wolfa, že jestli zjistíme cokoliv, co byste mohl použít, předáme vám to dřív, než to sami použijeme.‘ Dodal jsem ‚aspoň o dvě minuty dřív‘, ale to na tom závazku nic nemění. Máme teď tyto skutečnosti: Za prvé, Carlotta Vaughnová otěhotněla v létě roku tisíc devět set čtyřicet čtyři a skoro určitě nebyla vdaná. Za druhé, strávila celé léto čtyřiačtyřicátého roku v těsném spojení s Floydem Vanceem. Za třetí, v pondělí dvaadvacátého května devatenáct set šedesát sedm, čtyři dny před tím, co Carlotta Vaughnová, tehdy už Elinor Denovová, zemřela, Floyd Vance se pokoušel k ní dostat a recepční ho odehnala, a pokoušel se o to už předtím. Moc nerad bych se podjal úkolu tvrdit Cramerovi, že tyhle tři skutečnosti brané společně nepředstavují něco, co by mohl použít. Vaše čest je ovšem vaše věc, ale zavázal jsem ji já.“
Zamručel. „Moje věc a moje zodpovědnost. Pokračujte.“
„Dále aspekt, který možná zajímá mne víc než vás. O mou čest neběží, ale jde o mé city, protože Cyrus M. Jarrett mě dvakrát nakopal do řiti a já bych mu tu laskavost rád vrátil. Jaké tady bylo – nebo pořád je – spojení mezi Jarrettem a Vanceem, že způsobilo, aby Jarrett začal posílat šeky Carlottě Vaughnové alias Elinoře Denovové dva týdny po narození jejího dítěte a posílal jí je až do její smrti? To by mohla být i další sk…
