6. KAPITOLA
Ve středu odpoledne o půl čtvrté jsem seděl v křesle se stříškou pod javorem nad skalním srázem v hrabství Dutchess. Po pravici jsem měl krásnou vyhlídku na tři nebo čtyři míle dlouhý úsek řeky Hudsonu. Asi sto metrů vlevo ode mne byla břečťanem obrostlá boční stěna paláce či zámku, jenž musel mít mezi třiceti až padesáti pokoji – podle toho, jak byly velké. Všude kolem byly keře, stromy, květiny, předměty, jako třeba socha srnky žeroucí z ruky dívce, a tráva. Mýtina Lily Rowanové takovou trávu nikdy neviděla. Dva metry ode mne seděl na stejném křesle, jako bylo moje, ale se stupátkem pro nohy, hubený vytáhlý muž s dlouhým kostnatým obličejem, bohatou kšticí bílých vlasů a párem šedě modrých očí tak chladných, že když jste do nich zpříma pohleděli, neřeklo vám to vůbec nic. V půl čtvrté jsem mu právě říkal: „To byla jen finta. Nemám žádné stříbrné počítadlo. Po pravdě jsem nikdy žádné neviděl.“
Po dopoledni stráveném ve veřejné knihovně a v archivu ‚Gazette‘ jsem o Cyrusovi M. Jarrettovi věděl dost, aby to zaplnilo tucet stránek, ale nejde vám o to, abyste věděli, jestli to byla levá noha, co si zlomil, když roku 1958 spadl z koně. Tady je pár informací: Jeho dědeček zaplatil ten palác; Cyrus M. se v něm narodil. Měl jednu manželku, která zemřela roku 1943, jednu dceru, žijící teď v Římě se svým manželem hrabětem, a jednoho syna jménem Eugene E., starého čtyřicet tři roky, jenž byl jedním z devíti viceprezidentů Seaboard Bank & Trust Company, jejichž seznam jsem viděl v ‚Mezinárodním bankovním adresáři‘. Cyrus M. byl členem devíti správních rad, čímž o jednu přetrumfl Balloua. Za druhé světové války byl členem Komise pro plánování výroby. A tak dále a tak podobně.
Jedna zpráva, jež byla pro mne podstatná, byla, že má šest pokojů svého paláce naplněných jednou ze tří nejlepších sbírek rukodělných předmětů koloniálního období; to byla ta informace, jíž jsem využil k tomu, abych se k němu dostal. Když jsem tohle uviděl v knihovně v příručce ‚Fortune‘, vyhledal jsem si v kartotéce o tom knihu a po půl hodině čtení jsem si uvědomil, že bych potřeboval měsíc, abych se naučil dost na to, abych mohl něco pět minut hrát; tak jsem na místě vytvořil jen tak ve svých představách jeden rukodělný předmět, vlezl do telefonní budky a vytočil předčíslí 914 a příslušné číslo.
Mužský hlas, který se ohlásil, chtěl vědět přesně, za jakým účelem chci pana Jarretta navštívit, a já mu řekl: kvůli stříbrnému počítadlu vyrobenému Paulem Reverem, které vlastním. Řekl mi, abych počkal u telefonu, a za pět minut byl zpátky a řekl, že pan Jarrett pravil, že Paul Revere nikdy žádné stříbrné počítadlo nevytvořil. Řekl jsem, čerta nevytvořil, řekněte mu, že ho mám tuhle v ruce. To zabralo. Po další chvíli čekání se zase ozval a pravil, že pan Jarrett se setká se mnou a s počítadlem ve tři hodiny.
Když jsem tam přesně na minutu dorazil, zavedli mě ke křeslům pod javorem a řekli mi, že pan Jarrett za mnou za chvíli přijde. Ta „chvíle“ se protáhla na dvacet dvě minuty, jednu za každý rok Amyina života, což bych byl pokládal za dobré znamení, kdybych na znamení věřil. Jak přicházel, všiml jsem si, že na svých šestasedmdesát vypadá, ale kráčel spíš jako šestapadesátník. Pak přišel blíž, posadil se a já uviděl ty oči, a ty vypadaly tisíc sedmdesát šest let staré. Dal si nohy nahoru a teprve potom řekl: „Kde to máte?“
„To byla jen finta,“ pravil jsem. „Nemám žádné stříbrné počítadlo. Po pravdě jsem nikdy žádné neviděl.“
Otočil hlavu a křikl: „Oskare!“
„Něco ale pro vás mám,“ řekl jsem. „Vzkaz od vaší dcery.“
„Od mé dcery? Jste lhář.“
„Ne od Catherine. Od Amy. Amy Denovové.“ Sledoval jsem zrakem muže, jenž vyšel z domu a přicházel k nám. „Je to velmi – osobní.“
„Nejste jen lhář, jste pitomec.“
„O tom si s vámi rád promluvím, ale raději v soukromí.“
Ten muž už byl tady. Zastavil dva kroky od Jarrettova křesla a stál. „Volal jste mě, pane?“ Jarrett, nedívaje se na něho, pravil: „Myslil jsem, že něco chci, ale nechci. Odejděte.“ Ten člov…
