2
Barry Muldanno, alias Barry Kudla či prostě Kudla, jak si nejraději nechal říkat, byl obutý do polobotek ze žraloci kůže a chlupatá lýtka mu hebce obepínaly hedvábné vanilkově žluté ponožky, které mu končily až u samých kolen. Na sobě měl tmavě zelený oblek s leskem na první pohled připomínajícím kůži ještěrky, leguána nebo jiného slizkého plaza, avšak při bližším ohledání se ukázalo, že nejde o žádného živočicha, ale jen o polyester. Dvouřadové sako měl poseté knoflíky. Padlo jako ulité jeho urostlé postavě a rozepjaté vlálo pěkně kolem něho, když kráčel k telefonnímu automatu vzadu v restauraci. Oblečení nebylo křiklavé, bylo jenom nevkusně okázalé a mohlo vyvolat dojem, že jde o dobře oblečeného dovozce drog či nějakého divokého bookmakera z Las Vegas. A to bylo přesně to, co Kudla předpokládal. Chtěl, aby si ho lidé všímali a od prvního pohledu byli přesvědčeni, že jde o úspěšného muže. Měli na něho civět ve strachu a klidit se mu z cesty.
Vlasy měl černé a husté, přibarvené, aby skryl první šediny, rovné a lesklé, napomádované, hladce sčesané dozadu a stažené do úhledného malého ohonu, který se obloukem dotýkal přesně límce jeho tmavě zeleného polyesterového saka. Vlasům věnoval celé hodiny. Nezbytná diamantová náušnice se mu jaksepatří jiskřila na levém ušním lalůčku. Na levém zápěstí, hned pod diamantovými rolexkami, se mu houpal elegantní zlatý náramek a na pravém zápěstí mu při chůzi příjemně chřestil další zlatý řetízek.
Frajersky došel k telefonnímu automatu umístěnému v úzké chodbě u toalet v zadní části restaurace. Zůstal stát u aparátu a rozhlédl se kolem sebe. Normálnímu člověku by pohled do očí Barryho Kudly, šlehajících po okolí a plných násilí, způsobil asi náhlou žaludeční nevolnost. Měl velmi tmavé, hnědé oči posazené tak blízko u sebe, že po dvou vteřinách, vydržel-li by se do nich někdo tak dlouho dívat, přísahal by, že Barry šilhá. Ale nešilhal. Rovná linka černého obočí se mu táhla od spánku ke spánku bez sebemenšího přerušení nad jeho spíše delším a špičatým nosem. Bylo to opravdu úctyhodné obočí. Napuchlá hnědá kůže kolem dolních víček svědčila nepochybně o tom, že tenhle člověk holduje alkoholu a rozmařilému životu. Tmavé oči svědčily mimo jiné i o častých kocovinách. Kudla měl rád své oči, které se už staly přímo legendárními.
Vyťukal číslo kanceláře svého advokáta, a aniž by čekal na odpověď, řekl rychle: "Tady Barry! Kde je Jerome? Má zpoždění. Měl se tu se mnou sejít před čtyřiceti minutami. Kde je? Viděli jste ho?"
Barryho hlas nebyl vůbec příjemný. Byl v něm výhružný přízvuk podařeného neworleanského pouličního hrdlořeza, který už mnoha lidem polámal ruce a s radostí zlomí nějakou další, budete-li se mu motat příliš dlouho v cestě nebo mu nebudete dost rychle odpovídat. Byl to drsný, arogantní a zastrašující hlas a chudák sekretářka na druhém konci linky ho slyšela již mnohokrát a znala oči, lesklé obleky i koňský ohon. S námahou polkla, zalapala po dechu, poděkovala nebesům, že je tenhle pán jenom na drátě a že nestojí před jejím stolem přímo tady v kanceláři a nelupá klouby prstů, a informovala pana Muldanna, že pan Clifford odešel z kanceláře kolem deváté ráno a od té doby nedal o sobě vědět.
Kudla praštil sluchátkem a rozzuřený se hnal chodbou. Pak se však vzchopil, a jak se blížil ke stolům a tvářím, vykračoval si pyšně už zase jako obvykle. Restaurace se začala plnit. Bylo skoro pět hodin.
Chtěl si dát jen pár drinků a pak dobrou večeři se svým advokátem a přitom s ním probrat své trable. Zkrátka to mělo být pár drinků a večeře, nic víc. Federální policajti ho hlídali a měli nastražené uši. Jerome byl paranoik a právě minulý týden se zmínil Barrymu, že má dojem, že mu napíchli jeho advokátní kancelář. Proto se měli sejít zde a dobře se najíst, bez obav z odposlechu a štěnic.
Potřebovali si promluvit. Jerome Clifford obhajoval prominentní neworleanské zločince už patnáct let - gangstery, překupníky drog i politiky - a jeho úspěchy byly impozantní. Byl mazaný, zkorumpovaný…
