KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Mason byl opět ve své kanceláři a mrzutě přecházel sem a tam.
Della Streetová, zvyklá na jeho nálady, seděla u svého tajemnického stolu a pozorovala advokáta starostlivýma očima.
„Co se stane, když ji nepředvoláte, aby svědčila?“
„Má devět šancí proti jedné, že bude uznána vinnou,“ řekl Mason. „A když ji předvolám, tak podle toho, jak to vypadá teď, je to téměř jisté.
Zřejmě Theilmana milovala, Dello, a předtím, než se podruhé oženil, s ním určitě strávila pár víkendů. Snaží se míru svých citů k němu maskovat a nepochybně by byla ráda, kdyby důkazy o těch víkendech vůbec nevyšly najevo. Při křížovém výslechu o těch víkendech by obžaloba to děvče roztrhala na cucky a tím, co by z ní zbylo, by mávala porotě přímo před očima – a kdyby se přišlo na to, že Janice má něco z těch peněz, co byly v tom kufříku, třeba jen jednu jedinou osamělou dvacetidolarovku, tak je vyřízená.“
„Přirozeně,“ přikývla Della.
„Těch důkazů, že tu šlo o vydírání,“ pokračoval Mason, „je až moc, zatraceně moc. Nebylo přece zapotřebí posílat Theilmanovi dopisy dva. Nebylo zapotřebí poslat mu jeden domů a jeden do kanceláře. A jestli Theilman řekl své sekretářce, aby neotvírala žádný dopis od A. B. Vidala, proč potom ten Vidalův dopis hodil i s obálkou do koše, kde si ho téměř s naprostou jistotou musela všimnout?
A zamyslete se nad tím vyděračským dopisem. Ten prostě říkal Theilmanovi, že má sehnat peníze. Neříkal mu, že si má opatřit kufřík a dát ho do schránky FO82.
Tyhle instrukce musely být sděleny telefonicky. Když vyděrač stejně chtěl své oběti zatelefonovat, proč jí nejdřív poslal dopis?
Janice teď naznačuje, že celý ten nápad s vyděračem byl patrně důmyslný zastírací manévr, aby si Theilman mohl opatřit značnou hotovost a úspěšně si tak vyřídil nějakou obchodní záležitost.
Potíž je v tom, že je Theilman mrtvý. Sám za sebe už nemůže mluvit. Takže když za něj začne mluvit Janice, každý ji bude poslouchat s velkým podezřením. Když se bude snažit, aby jí Theilmanova slova poskytla obhajobu, porota jí nebude věřit… A někdo upláchl s dvěma sty tisíci dolarů – v samých dvacetidolarovkách –, které se klidně dají utratit.“
Della Streetová zavrtěla hlavou. „To nedává smysl.“
„No a my musíme hledět, aby to nějaký smysl dávalo, než s tím skoncujeme,“ řekl Mason. „Já musím předstoupit před porotu a předložit jí takovou teorii případu, která bude mít hlavu a patu. Navíc to musí být teorie tak vodotěsná a neprodyšná, aby do ní státní zástupce nemohl nadělat trhliny.
Podle toho, jak to teď vypadá, žádný vyděrač neexistoval. Theilman vypracoval jakousi šarádu, která měla vzbudit dojem, že ho někdo vydírá – ale já to nemůžu dokázat.
V momentě, kdy Janice Wainwrightová vstoupí na stanoviště svědků a přednese svou verzi tak, jak ji známe my, je po ní, Dello… A jestli se jen jediná dvacetidolarovka z těch vyděračských peněz najde v jejím vlastnictví, tak půjde do plynové komory.“
„To říkáte pořád, šéfe. Vy myslíte, že by něco z těch peněz mít mohla?“
„Bojím se, že ano,“ řekl Mason. „Vzala si přece pět set dolarů z té hotovosti v sejfu. Co když celou tu věc opravdu narafičil sám Theilman, aby si mohl z banky vyzvednout peníze, aby si je mohl vyzvednout v hotovosti a aby to budilo dojem, že ho někdo vydírá? Pak je velice možné, že tu částku pěti set dolarů v příruční pokladně doplnil nějakými bankovkami z toho kufříku. Kruci, Dello, pro některé věci v tomhle případě neexistuje logické vysvětlení a já budu muset mít logické vysvětlení, až předstoupím před porotu.“
„A jste přesvědčen, že Janice na stanoviště svědků pustit nemůžete?“
„Pokud něco tají, tak ne. Ona si patrně neuvědomuje, jak krušné chvíle by mohla prožívat, kdyby ji křížovému výslechu podroboval nepřátelský právník.
To je jeden z důvodů, proč jsem s druhou paní Theilmanovou zacházel tak, jak jsem s ní zacházel. Chtěl jsem, aby Janice pochopila, že advokát může výsměšným, cynickým křížovým výslechem ženu na stanovišti svědků úplně rozcupovat.“
„No,“ rozhorlila se …
