Celá e-kniha Případ sličné siluety ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA TŘETÍ
Mason, s ranními novinami pod paží, vstoupil do kanceláře, zazubil se na Dellu Streetovou, hodil klobouk na Blackstoneovu bustu, která se přísně mračila z vršku regálů se šanony, a zeptal se: „Co je nového, Dello?“
„Ráda by s vámi mluvila vaše přítelkyně Janice Wainwrightová. Hned jak přijdete. Je zřejmě velice rozrušená.“
„Aha, ano,“ řekl Mason, „ten dopis. Co je s ním? Máme už hlášení o A. B. Vidalovi?“
„Nemáme,“ zavrtěla hlavou Della Streetová. „Paul Drake nechal dva muže v pohotovosti, dokud se okénko s poste restante nezavřelo, a dneska ráno tam oba poslal zase. Dostal důvěrnou zprávu, že dopis pro A. B. Vidala už za tím okénkem čeká – obálka, která zjevně obsahuje nějaký těžší předmět, něco jako klíček.“ Mason kývl hlavou a řekl: „Dala vám Janice telefonní číslo?“
„Ano, ale nebylo to číslo do kanceláře, kde pracuje. Mám ji zavolat?“
„Jistě. Ať víme, co chce.“
Za několik okamžiků pokynula Della Streetová Perrymu Masonovi, a ten zvedl telefon: „Ano, slečno Wainwrightová. Tady Mason. Co vás trápí?“
„Jé, pane Masone,“ zvolala, „já jsem tak ráda, že voláte. Pan Theilman zmizel. Už se mě vyptávala policie, ale já… no, neřekla jsem jim nic, co by jim pomohlo… Nevím prostě, co dělat.“
„Dobrá, dobrá,“ řekl Mason, „uklidněte se. A teď všechno popořádku. Říkáte, že zmizel?“
„Ano.“
„Jak to víte?“
„No… Já samozřejmě nevím nic, ale jeho žena to ví. Uvědomila policii.“
„A co ji přimělo uvědomit policii?“
„No, on jí včera večer telefonoval z Bakersfieldu. Byl tam obchodně. Telefonoval asi v osm a říkal, že může být doma v jedenáct nebo v půl dvanácté – ať si jde jeho paní klidně lehnout, ať spí a nečeká na něj. No a když se do tří v noci neukázal, paní Theilmanová zatelefonovala na policii a chtěla, aby si u dálniční hlídky ověřili, jestli nedošlo k nějaké nehodě. Policie to udělala a ujistila ji, že se nestala žádná nehoda, která by se týkala jejího manžela.
To ji značně uklidnilo, šla zpátky do postele a usnula. Ale v sedm, když se pořád ještě neobjevil, si zase začala dělat starosti a volala obchodního společníka, s kterým měl pan Theilman v Bakersfieldu poradu.“
„Kdo to je?“
„Cole B. Troy. On a pan Theilman mají nějaké společné obchodní zájmy v sousedství Bakersfieldu – chtějí tam sfouknout nějakou dohodu o nemovitostech.“
„A pan Troy řekl?“
„Že pan Theilman odjel asi v devět hodin; že předtím říkal, že musí zatelefonovat paní Theilmanové, a že ji šel zavolat, když večeřeli.“
„A pak?“
„No, pak paní Theilmanová volala znovu na policii, a když já jsem dnes ráno v osm otvírala kancelář, tak tam byl nějaký detektiv, a ten se mě vyptával, jestli měl pan Theilman dneska ráno nějaké smluvené jednání, jestli jsem čekala, že bude v kanceláři, a jestli vím o něčem, co ho mohlo přimět, aby se zdržel mimo domov.“
„Počkejte, počkejte moment,“ zarazil ji Mason. „Tohle je trochu neobvyklé. Policie obyčejně manželku nějak upokojí a chvilku počká, než začne něco podnikat. Nebo prostě vydá hlášení, že se někdo pohřešuje. Poslat detektiva do kanceláře toho člověka, to není zrovna běžný postup. Řekl, proč tam je?“
„Jenom, že pan Theilman zřejmě v noci zmizel, někde mezi Bakersfieldem a svým domovem, a že policie o něm chce něco vědět.“
Mason přivřel oči. „Policista v civilu?“
„Ano.“
„Detektiv?“
„Aspoň to říkal.“
„A vy jste od Theilmana žádnou zprávu nedostala?“
„Ne.“
„A kdy jste s ním mluvila naposled?“
„Včera odpoledne v půl třetí.“
„Jak to proběhlo?“
„To telefonoval, že už se nevrátí do kanceláře, že musí jet do Bakersfieldu, že bude mít nějakou poradu s Colem Troyem a tam že ho zastihnu, kdyby se stalo něco moc důležitého, ale že si nemyslí, že by se něco takového stalo. Měl dojem, že všechno je zajištěno.“
„Ptal se vás na ten kufřík?“
„No jistě, hned jak jsem se vrátila do kanceláře.“
„Jestli jste ho nechala v té schránce?“
„Ano, ovšem.“
„A vypadal, jako kdyby se mu ulevilo, když se dověděl, co všechno jste udělala?“
„Ano.“
„Ale o tom, že jste se zastavila tady, jste mu už neřekla? O…
