3
Sotva se vůz rozjel po silnici, Arsene pustil volant, dalo by se říci, že jej odstrčil se zpupným pohrdáním výrostků, kteří jezdí na kole s volnýma rukama a nedotknou se řídítek, jako by zkrotili mechaniku, anebo ještě spíše jako by ji podrobovali výcviku ve vysoké škole jezdecké. Byl to hezký hoch, jaké člověk vídá v kavárnách; mají vlhký knírek, zářivý pohled a škádlí servírky. Pěkně zvolna, bez starosti o čtyři pneumatiky, které klouzaly a svištěly na vlhké vozovce, vytáhl z kapsy balíček cigaret a jednu si přilepil ke rtu; z druhé kapsy vydoloval měděný zapalovač, dal si načas, prodlužoval radost, až konečně vyfoukl obláček kouře na zamžené přední sklo a rozhodl se spustit stěrač.
Michel Maudet, který seděl vedle něho na předním sedadle, pochopil, že všechna tato nenucená gesta dělal kvůli němu. Šofér s malým hnědým knírkem a půvabně modelovanou bradou pak chvíli se svraštěným čelem předstíral, že se namáhá, aby viděl na cestu, topící se v mlze právě tak jako obloha. Potom potlačil úsměv, vrhl na svého společníka výsměšný pohled, a jelikož se zdálo, že Michel nepochopil, zavtipkoval a zároveň přidal plyn.
„Povezu vás zase zpátky?“
„Proč?“
„Co já vím. Rozhodnutí je na vás, ne?“
Tvářil se, jako by sám sobě vyprávěl legrační historku a jako by ze zdvořilosti potlačoval veselí, a přitom žvýkal kousky tabáku ze své cigarety.
„Tak co říkáte tomu zázrakovi?“
„Jste už dlouho v jeho službách?“
„Momentíček, broučku! Nesmí se to plést dohromady! Arsene není ve službách toho pána…“
Prší ještě? Padá mlha, nebo déšť, anebo obojí najednou? Lakovaný plech limuzíny byl lepkavý a namrzlý. Stěrač vydával rozčilující zvuk jako metronom.
„Co mě se týče, já jsem ve službách pana Emila… Koukám, že se moc nevyznáte. Vy jste neslyšel o panu Emilovi? Copak nečtete noviny? Emile Ferchaux, to je mladší bratr, a ujišťuju vás, že se vůbec nepodobá panu Dieudonné. Když se Dieudonné vylodil v Bordeaux, to může bejt tak půl roku, tak mi pan Emile řekl asi tohle:
,Arsene, potřebuju, abys pro mě něco udělal…‘ Nemyslete si, že se takhle vybavuje s každým. To je nějakej pán! Ale já se mu starám o auta… má jich pět… A starám se taky o jeho závodní člun a přívěsné motory a získali jsme spolu cenu v Herblay… Zkrátka povídá:
,Arsene, protože znám svýho bratra, bylo by rozumný, aby s ním byl někdo jako ty…‘
Chápete?“
Mrkl na něho a vyfoukl kouř nosem.
„Proto taky já kašlu na to… jestli zejtra začne chodit po hlavě nebo pít polívku z kojenecký láhve, tak z toho budu akorát mít srandu.“
Michel byl celý nesvůj, urážela ho jak Arsenova přisprostlá familiárnost, tak falešný obraz Ferchauxe, který sugeroval. „Chcete říct, že…“
„Hm! Možná že pro charentonský blázinec ještě úplně nedozrál, ale na slunci mu pořádně změkl mozek… On vážně žil posledních čtyřicet let tam dole v Ubangi. Pan Emile, ten rychle pochopil. Jak podnik začal vzkvétat, odjel ho řídit do Paříže… Soukromej palác, zámky, hony v Sologne, vila v Cannes a v Deauville. Ten se vyzná, panečku! Pokud jde o bráchu, ten prej tam nebydlel ani v domě jako ostatní běloši, ale většinu roku trávil na svý dvanáctimetrový kocábce a jezdil po řekách sem a tam se dvěma negry, což byla veškerá posádka.“
Právě projeli Courseulles a vůz se naráz zastavil před nízkým domkem, jako by se najednou něco porouchalo.
Maudet pochopil, když si přečetl na okně nade dveřmi slovo „hospůdka“ a pod ním, malými žlutými písmeny, jméno „Vdova Dieumégardová“.
„Máme čas na jednoho panáka… Jste mým hostem…“
Arsene vstoupil jako domů do místnosti, kde byl jenom pult, pár lahví, dva stoly a lavice, starý kalendář a oprávnění k prodeji nápojů.
„Neobtěžuj se!“ zvolal.
Vzal jednu láhev s cínovou hubičkou a nalil calvados do dvou skleniček se silným dnem.
„Tak na zdraví! Já halt, co vám mám říkat…“
Pootevřenými dveřmi uviděl Maudet tlustou ženu středního věku v županu, která s knihou v ruce vstala z proutěného křesla a váhavě zůstala stát, ale nešla dál, jako duchem nepřítomná, patrně zabraná ještě do své červen…
