4
Byli s Jefem sami. Černý kuchař byl na dvoře a až do lokálu bylo slyšet, jak si prozpěvuje při čištění zeleniny. Renée nahoře spala, dveře na dřevěnou pavlač měla otevřené, aby šlo dovnitř trochu vzduchu.
Bylo teprve deset dopoledne, ani ne, a přesto měl Michel, který už byl venku, na čele a nad horním rtem krůpěje potu. Hrál si s kapesníkem a chodil bezstarostně sem a tam po kavárně, plné namodralých stínů, a občas si sedl na okraj stolu a na chvilku se přitiskl k jednomu ze čtyř hučících větráků.
Jef zatím leštil zrcadla, sklenice a láhve za pultem. V lokále vládla trochu uvolněná, mdlá nálada, což měl Michel v podstatě dost rád. Muži spolu vedli nevzrušený hovor, dopřávajíce si dlouhé odmlky. Maudet, který se vrátil od holiče, obdivoval čas od času svůj obraz v pásu zrcadel, který obepínal lokál nad červenými lavicemi kolem dokola. Přístavní hluk k nim doléhal zdáli; město, které bylo blíže, ještě podřimovalo a ulice byly v rukou trestanců, kteří je pod dohledem stráže v khaki uniformě líně zametali.
„Ta ošetřovatelka je pořád u něho?“ zeptal se Jef.
„Zřejmě spí v bytě. Taky jsem dnes ráno viděl na verandě mulatku v madrasovém šátku, která uklízela.“
Jef nejdříve dýchl na šampusku a pak zabručel s předstíraným nezájmem:
„Možná že je doopravdy nemocný?“
Michel věděl, že ho Jef po očku pozoruje. Od té doby, co se vrátil z Panamy, uplynuly tři dny; po tři dny se už, jako spáč v cizí posteli, marně snaží vybudovat si v Jefově domě pohodlné postavení.
Všichni na něho byli hodní. Zdánlivě s ním zacházeli jako se členem party. Možná že někteří, jako Fred a Julien, kteří se dál po ničem nepídili, to mysleli upřímně? Nic Vrondas se tvářil co nejsrdečněji a jako první nabídl Michelovi tykání.
Přesto Maudet cítil, že to není ono. První den se koukal překvapeně, že si pro něho Ferchaux nejde. Nechtěl se tam ukazovat, a tak poslal nejdříve Susku Holandana, aby se poohlédl kolem domu.
A Suska mu sdělil s obvyklou netečností, že je stařec asi nemocný, protože na verandě viděl ošetřovatelku v modrém závoji.
Michel byl přesvědčený, že ho Jef sleduje, že ho vždycky sledoval. A pak tu bylo něco, co mu dělalo větší starost: Belgičan se na něho díval tak trochu stejnýma očima jako Ferchaux.
Ovšemže to nebylo přesně totéž. U Ferchauxe v tom byla od samého začátku špetka dojetí, přinejmenším úsměv – pokud se u Ferchauxe dá mluvit o úsměvu –, protože muž z Ubangi rozpoznal u svého tajemníka rysy vlastního mládí.
Přece však měli některé společné vlastnosti. Jef stejně jako Ferchaux nenadělal moc řečí a předstíral, že kašle na pravidla společenského chování. Jeden i druhý se oblékali, jak je napadlo, s chtěnou nedbalostí; schválně chodili špinaví, přímo odpudivě špinaví, a schválně přiblížili páchnoucí dech druhému až k nosu.
„A ty se ze zdvořilosti neodvážíš ani ucuknout!“
Oni nebyli zdvořilí. Neříkali dobrý den ani dobrý večer. Jednou vám Jef stiskne ruku a podruhé u něho pobudete hodinu a vůbec nedá najevo, že vás vzal na vědomí. Stalo se, že sem zavítali náhodní hosté v době oběda, když tři nebo čtyři štamgasti seděli u plných talířů.
„Pane vrchní!“ volali.
A on, s hadrem v ruce, v modrých plátěných kalhotách, které se svezly pod břicho a hrozily, že z něho spadnou docela, na ně houkl:
„Tady žádnej vrchní není!“
„Tak kdo tu obsluhuje? Můžeme tu snad poobědvat?“
„Nemůžete.“
„Ale je tu přece restaurace…“
Nakukovali do lákavých talířů stálých hostů a vdechovali libou vůni, táhnoucí se z kuchyně. Jef jim neodpovídal, nedíval se na ně, přecházel sem a tam na bolavých nohách, jimž vděčil za kolébavou medvědí chůzi.
„Tak co je? Haló…“ netrpělivě se dožadoval host.
„Vždyť vám říkám, že tu nikdo není.“
„Tady se tedy nedá jíst?“
„Ne. Už jsem vám to řek!“
Nejednal by snad Ferchaux ve svém oboru stejně? Možná že u Jefa to byla víc póza. V takovém případě se totiž neubránil vítězoslavnému úsměvu a pomrkávání na zasvěcené.
Přesto se zdálo, že jak Ferchaux, tak Jef vodí Michela neustále na provázku. Teď zrovna nechával…
