5
Uvolnění nastalo znenadání devátého dne. Nejdříve v podobě dopisu, v nějž Michel už nedoufal. Spočítal si, kolik času potřebovala Santa Clara na cestu do Buenaventury, což byla první zastávka. Od té doby však přiletěla z Kolumbie už dvě letadla. Marně naléhal u okénka poste restante, kam chodil každé ráno a večer. Psal potom dopisy vyčítavé, vášnivé a ironické, načež začal opět prosit.
Ale paní Lampsonová přece jen napsala. Držel v ruce dopis olepený známkami a plný razítek. Úředník na poště sám nechápal, jak mohlo psaní přijít s takovým zpožděním; zřejmě je omylem poslali někam jinam.
Bylo brzy dopoledne. Michel by byl mohl otevřít obálku někde v koutě na poště. Byl by si dopis mohl přečíst na ulici. Ale z jakési pověrčivosti raději počkal, až bude ve Washingtonu.
Byl to jeho nový zvyk, osvojil si jej v posledním týdnu. Chodil jednou a někdy i dvakrát denně do velkého angloamerického luxusního hotelu, který se tyčil poněkud stranou města uprostřed parku posetého tenisovými kurty.
Hotelovými hosty byli převážně cizinci na cestách, hlavně ti velice bohatí, a příslušníci americké kolonie. Fiakry, které slýchal, když v noci projížděly kolem domu Vuoltových, mířily právě do Washingtonu. Tady před terasou Washingtonu se řadila i dlouhá bezhlučná auta s nablýskaným chromováním; a sem, k Washingtonu, měli namířeno rovněž čilí jezdci, vracející se z póla.
Nemá snad Maudet právo vstoupit jako každý jiný do baru s obrovskými větráky a hlubokými lenoškami ze světlého rákosu?
Bosí černoši v bílých neposkvrněných livrejích na první pokyn nehlučně vystupovali ze stínu. V houpacích židlích na terase poznával věhlasné staré pány a dámy, o jejichž každém pohybu se denně psalo v novinách.
Než se člověk dostal do baru, musel projít kolem kanceláře, kde seděli – přestože bylo takové vedro – mladí muži v sakách, a ti si Michela prohlíželi od hlavy až k patě. Opravdu se na něho dívali ironicky, jak se domníval, neboť poznali na první pohled, že tady není doma?
Často se mu zdálo, že si šeptají a už zdáli si na něho ukazují. Poprvé se tu cítil tak nesvůj, že při každém němém pohybu některé černošské karyatidy byl přesvědčen, že se ho chystají vykázat.
Všichni hosté, kteří chodili sem a tam s velice osobitou nedbalostí, říkali čínskému barmanovi důvěrně „Li“. Li se na ně usmíval třpytnýma očkama a celou napjatou pokožkou a nečekal až na objednávku, aby namíchal koktajl nebo se chopil té či oné láhve whisky.
V celém Cristóbalu a Colónu bylo tohle určitě to nejméně rušné místo. Nejenže se po dlaždičkách nehlučně pohybovali obrovští negři – jeden černoch byl nádherný jako výtvor sochaře – a mezi prsty u nohou jim vykukovaly kousíčky růžové pokožky; ale tady mluvili i běloši polohlasem a v určitých hodinách nebylo slyšet nic jiného než šustění dvaatřicetistránkových novin, které přišly letecky z New Yorku nebo z Londýna.
Za ten týden tu Michel s nikým nepromluvil. Všichni ostatní se znali. Ti, kdo vešli dovnitř. šli mlčky stisknout ruku těm, co už byli usazeni a četli nebo snivě pokuřovali. Neměli si co říci anebo pár slov stačilo – vlastně se zdálo, že provádějí rituál jakéhosi neznámého náboženství.
Li se na Michela určitě díval jako na vetřelce. Ale Michel si postavil hlavu. Trpěl, ale sliboval si, že si jednoho dne tohle trápení nechá draze zaplatit.
A právě tady, vždycky v témže rohu u bílého mramorového sloupu, na papíře s hlavičkou hotelu Washington, který si vždy vyžádal a pokaždé se obával, že bude odmítnut, psal denně dopoledne Gertrudě Lampsonové. A sem se také uchýlil, aby si přečetl její dopis; když jej, polepený četnými známkami, kladl na kulatý stolek, podíval se proti své vůli vyzývavě na barmana.
Tak vida, on nejen dopisy píše, ale také je dostává; dostává dopisy ze stejných kruhů, jako je Washington.
„Jednu black and white, Li!“
Nepospíchal, vychutnával své vítězství; pak konečně roztrhl obálku, z níž vypadlo šest aršíků s hlavičkou Grace Line, popsaných, pravda, obřím písmem.
Můj milý blázínku…
Tak …
