DRUHÁ ČÁST
– STAŘEC Z PANAMY
1
Začalo to kolem třetí a dost zvláštně, protože stačil jediný pohled. Byt byl v druhém patře, nad mléčným barem Vuolto, kde, jak někteří lidé tvrdili, měli nejlepší zmrzlinu z celého Colónu. Byl to rohový byt a okna vedla do ulice i na bulvár. Novostavba z cihel a cementu. Ferchaux pronajal tři místnosti, do nichž vlastně nikdy nevkročili, protože celý den žili na verandě kolem bytu a v noci na ní spali.
Bylo to ve chvíli, kdy slunce pralo do verandy ze strany bulváru. Žaluzie mezi dvěma železnými sloupky byly spuštěné a vrhaly všude úzké pruhy světla a stínu, takže se křídově bílé zdi nezdály tak nahé.
Ferchaux ležel s pootevřenými ústy a zavřenýma očima na lehátku, plátno pod ním bylo napjaté a z rozhaleného pyžama se drala ven kostnatá hruď, porostlá dlouhými šedivými chlupy.
Michel Maudet nepřesvědčivě klepal na přenosném psacím stroji, kde se co chvíli zaseklo písmeno E a tím se porušil rytmus v intervalech téměř pravidelných, což připomínalo chůzi kulhavce, například Ferchauxe.
Člověk, který Ferchauxe neznal, by si byl mohl myslet, že spí. Mýlilo to i mouchy, které si mu tu a tam sedly na obličej. Ale Michel ho poznal až příliš dobře za ty tři roky, co byli spolu od rána do večera a od večera do rána, prostě až do zbláznění.
Už bylo slyšet lodní sirénu, velice daleko v zátoce. Ve skutečnosti to byl slabý zvuk, splývající s městským ruchem a hlavně s kovovým lomozem přístavu; ostatně nikdo na tuto sirénu nečekal tak napjatě jako Maudet.
Ovšem rámusení fordky Dicka Wellera pokaždé, když ji startovali, to samozřejmě Ferchauxovi uniknout nemohlo. Fordka garážovala na dvoře sousedního domu, ale zdi byly tak akustické, že se zdálo, jako by řvala rovnou pod podlahou.
Ferchaux nebyl hloupější než Michel. Bydleli už dost dlouho u vjezdu do Panamského průplavu, aby si bez přemýšlení dokázali přeložit zvuky, které znamenají například: blíží se loď, která už požádala o lodivoda a která brzy dorazí k molu, protože Dick Weller startuje dodávku a jede na pier.
V několika minutách vklouzne velká černobílá loď nehlučně do klidných vod vnitřního přístavu a všechny hlavy cestujících budou vyřízené nad zábradlím jako figuríny, do nichž se lze na jarmarce strefovat hadrovými koulemi. Maudet se tam v duchu řítil, předběhl Dicka Wellera, odstrčil policisty a celníky, nadechl se načervenalého prachu na molu, vůně koření a mazutu, viděl všechno a těšil se ze všeho, z chumlů černochů a Indiánů, beroucích podpalubí útokem, z prodavačů suvenýrů a z průvodců, kteří se vždycky zmocní můstku jako první, z důstojného cestujícího v koloniální helmě, jenž se pokouší fotografovat pelikány, ze slečinek v bílém, co defilují na schůdcích jako chovanky penzionátu… Teď už se v boku lodi otevřely padací dveře, s rukama vztaženýma skočil na palubu Dick Weller, žoviální a mohutný, a zmizel v kuchyních.
Jindy by Ferchaux skončil siestu už před dobrou čtvrthodinou. Nebyla to siesta v pravém slova smyslu. Stařec tvrdil, že nikdy nespí. Natáhl se do lehátka, ruce složil na břiše a oči měl buď otevřené, nebo je zavřel. Čas od času se nadzvedl, aby si odplivl, aby zamručel, aby polkl léky, které ležely v tubách a v krabičkách na židli vedle něho.
Věděl, že Michel čeká, že píše na stroji, jen aby mu ubíhal čas, že má jindy dost volna na to, aby načisto přepsal – po kolikáté už – první stránky rukopisu.
Proč se nepohnul a dělal, že spí? Prostě proto, že věděl, že očekávaná loď je jedna Santa z Grace Line. Věděl, že je to asi Santa Clara, která pluje z New Yorku do Chile a že palubním důstojníkem je tam mladý muž přibližně v Michelově věku, že se ti dva při předchozích zastávkách seznámili a spřátelili se.
To stačilo. Jak dlouho Ferchaux obyčejně odpoledne diktoval? Asi dvě hodiny. Lze-li to nazvat diktováním: zvedl se, sedl si, opřel se zády o zeď; mluvil pro sebe ve zlomcích vět a pak šel, sklonil se k psacímu stroji a přečetl si první řádky. Byl tak naivní, on, který se považoval za chytráka, aby věřil, že obrov…
