Celá e-kniha Sloni mají paměť ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
5/ STARÉ HŘÍCHY MAJÍ DLOUHÉ STÍNY
Hercule Poirot se nechal vtočit dovnitř otáčivými dveřmi. Jednou rukou je zadržel v rozkmitu a vešel do malé restaurace. Nebylo tam mnoho lidí. Byla to nezvyklá denní doba, ale jeho oči brzy rozeznaly muže, s nímž měl tady domluvenou schůzku. Od stolku v rohu místnosti se zvedly hranaté, solidní rozměry vrchního policejního inspektora Spenceho.
„Výborně,“ řekl, „přišel jste tedy. Neměl jste potíže, než jste to našel?“
„Vůbec ne. Vaše pokyny byly naprosto dostačující.“
„Tak dovolte, abych vás představil. To je vrchní policejní inspektor Garroway. Monsieur Hercule Poirot.“
Garroway byl vysoký hubený muž s úzkou, asketickou tváří a šedivými vlasy, tvořícími malou kulatou pleš podobnou tonzuře, takže poněkud připomínal duchovního.
„To je báječné,“ řekl Poirot.
„Jsem teď přirozeně v důchodu,“ řekl Garroway, „ale člověk si přece pamatuje. Ano, určité věci vám utkví v paměti, ač už je to všechno minulost a dávno pryč a široká veřejnost už pravděpodobně nic o tom neví. Přesto všechno.“
Hercule Poirot téměř řekl nahlas „Sloni mají paměť“, ale včas se zarazil. Tato věta byla teď v jeho podvědomí natolik spjata s paní Ariadnou Oliverovou, že mu působilo nesnáze udržet svůj jazyk na uzdě v mnoha zřejmě nevhodných situacích.
„Doufám, že jste už nezačal být netrpělivý,“ řekl Spence.
Přitáhl si židli a všichni tři muži usedli. Přinesli jim jídelní lístek. Vrchní inspektor Spence, který byl jasným přívržencem této hospody, přispěchal s několika pokusy o radu. Garroway a Poirot si vybrali. Pak se opřeli poněkud pohodlněji ve svých židlích, usrkávali ze svých skleniček sherry a několik minut se tiše pozorovali, než zase zahájili rozhovor.
„Musím se vám omluvit,“ řekl Poirot. „Musím se vám vážně omluvit, že jsem vás tak přepadl se svou žádostí, týkající se případu dávno minulého a uzavřeného.“
„Co mne zaujalo,“ řekl Spence, „je, co zaujalo vás. Nejdřív jsem si myslel, že je vám strašně nepodobné chtít se tak rýpat v minulosti. Souvisí to s něčím, co se stalo teď, nebo je to náhlý zájem o případ, eh, řekněme snad nevysvětlený? Vyjádřil byste to takhle?“
Podíval se na něho přes stůl.
„Inspektor Garroway,“ řekl, „byl tenkrát pověřený vyšetřováním toho ravenscroftovského střílení. Je to můj dávný dobrý přítel, a tak mi nedělalo žádné potíže se s ním spojit.“
„A on byl tak laskav a přišel dnes sem,“ řekl Poirot, „prostě proto, abych se mu doznal ze zvědavosti, o níž jsem přesvědčen, že nemám práva ji pociťovat, ohledně případu, který se stal dávno v minulosti a je uzavřený.“
„No, to bych právě neřekl,“ řekl Garroway. „My všichni se zajímáme o některé staré případy z minulosti. Zabila Lizzie Bordenová doopravdy svého otce a matku sekyrou? Máte lidi, kteří o tom dodnes pochybují. Kdo zabil Charlese Brava a proč? Je na to několik různých teorií, většinou ne moc podložených. A lidé se pořád pokoušejí najít jiná možná vysvětlení.“
Jeho bystré, inteligentní oči se zadívaly přes stůl na Poirota.
„Sám monsieur Poirot, nemýlím-li se, projevil příležitostně sklony zkoumat případy znovu, zda to, řekněme, nebyly vraždy, vracet se k nim do minulosti, snad dvakrát, ba možná i třikrát.“
„Určitě třikrát,“ řekl vrchní inspektor Spence.
„Mám pravdu, když se mi zdá, že jednou na žádost jakési kanadské dívky?“
„Přesně tak,“ řekl Poirot. „Kanadská dívka, velice výbušná, velmi horkokrevná, vysloveně silná osobnost, která sem přijela prošetřovat vraždu, za níž byla odsouzena k smrti její matka, ač zemřela smrtí přirozenou, než mohl být rozsudek vykonán. Dcera byla přesvědčena o matčině nevině.“
„A vy jste s ní souhlasil?“ řekl Garroway.
„Nesouhlasil,“ řekl Poirot, „když mi tu záležitost poprvé vypravovala. Byla ovšem velmi energická a náramně si jistá.“
„Bylo přirozené, že si dcera přála ujistit se o nevině své matky a dokázat proti veškerému zdání, že nevinná byla,“ řekl Spence.
„Bylo v tom ovšem poněkud víc,“ řekl Poirot. „Přesvědčila mne o tom, jaký typ ženy byla její matka.“
„Žena neschopná vraždy?“
„…
