Sloni mají paměť (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

12/ CÉLIE SE SEZNAMUJE S HERCULEM POIROTEM

„Tak, madame,“ řekl Poirot, „a jak se vám dařilo se sirem Hugem Fosterem?“

„Hned zpočátku musím uvést na pravou míru, že jeho jméno nebylo Foster — jmenuje se Fothergill. To je Julii podobné, že splete jména. Vždycky to dělá.“

„Takže sloni nejsou pokaždé spolehliví co do paměti na jména?“

„Nemluvte mi o slonech — se slony jsem skoncovala.“

„A váš válečný oř?“

„Je to takový starý drahoušek — ale jako zdroj informací naprosto bezcenný. Je posedlý nějakými lidmi jménem Barnet, kterým se při nehodě v Malajsku zabilo dítě. Nemá to ovšem nic společného s Ravenscroftovými. Říkám vám, se slony jsem skoncovala —“

„Madame, byla jste nanejvýš vytrvalá, nesmírně obětavá.

„Célie sem přijde asi tak za půl hodiny. Chtěl jste se s ní seznámit, ne? Řekla jsem jí, že vy prostě — no, že mi v této záležitosti pomáháte. Nebo byste byl radši, kdyby přišla přímo k vám?“

„Ne,“ řekl Poirot, „myslím, že způsob, jakým jste zařídila naše setkání, se mi bude zamlouvat nejlépe.“

„Nepředpokládám, že se zdrží příliš dlouho. Bylo by báječné, kdybychom se jí zbavili tak asi za hodinu, to by nám právě stačilo, abychom si celou záležitost mohli trochu promyslet, a pak přijde paní Burton-Coxová.“

„Ach, ano. To bude zajímavé. Rozhodně to bude velmi zajímavé.“

Paní Oliverová si povzdechla. „Můj bože, je to přece jen škoda, viďte?“ Dodala: „Máme příliš mnoho materiálu, že?“

„Ano,“ řekl Poirot, „nevíme, co vlastně hledáme. Všechno, co zatím víme, je pořád jen ta vlastně nejpravděpodobnější dvojí sebevražda manželů, kteří až do té doby žili spolu spokojeným a šťastným životem. A našli jsme snad něco, co by se dalo označit jako důvod, příčina? Hledali jsme vpředu i vzadu, vpravo, vlevo, na západě i na východě.“

„Přesně tak,“ řekla paní Oliverová. „Proorali jsme to všude. Jenom jsme ještě nebyli na severním pólu,“ dodala.

„Ani na jižním,“ řekl Poirot.

„Tak co vlastně máme, když na to přijde?“

„Různé věci,“ řekl Poirot. „Tady jsem sestavil seznam. Chcete si jej přečíst?“

Paní Oliverová přešla k němu a sedla si vedle něho, aby mu mohla nahlížet přes rameno.

„Paruky,“ řekla a dotkla se ukazovákem první položky. „Proč na prvním místě paruky?“

„Čtyři paruky,“ řekl Poirot, „padnou hned do oka jako něco zajímavého. Zajímavý a poněkud obtížný oříšek.“

„Myslím, že obchod, odkud ty paruky pobírala, teď už neexistuje. Lidi si chodí kupovat paruky na úplně jiná místa a ani se už tolik nenosí, jak bývalo zvykem v té době. Paruky se hodně užívaly, když se jelo do zahraničí. Víte, je to na cestách moc pohodlné.“

„Ano, jistě,“ řekl Poirot, „s parukami uděláme, co bude v naší moci. Každopádně je to jedna z věcí, které mne zaujaly. A pak všechny ty historky. Historka o duševní poruše v rodině. Historka o sestře dvojčeti, která trpěla duševní poruchou a strávila pěknou řádku let v sanatoriu.“

„Nezdá se, že by to někam vedlo,“ řekla paní Oliverová. „Chci tím říct, že třeba mohla klidně přijet a zastřelit je oba, ale doopravdy nevidím proč.“

„Ne,“ řekl Poirot, „zjistilo se, že na revolveru byly rozhodně jen otisky prstů generála Ravenscrofta a jeho ženy. Pak ty historky o nějakém dítěti. Jakési dítě v Malajsku někdo napadl a zabil, možná to udělala ta sestra, dvojče lady Ravenscroftové. A možná jiná, naprosto cizí žena — třeba domorodá amah nebo služebná. Bod dva. O penězích víte víc vy.“

„Co s tím mají společného peníze?“ řekla paní Oliverová poněkud překvapeně.

„Nemají s tím nic společného,“ řekl Poirot. „Právě to je na tom zajímavé. Peníze s takovými věcmi mají většinou co dělat. Následkem této sebevraždy přece někdo peníze dostat. Někdo o peníze přišel. Peníze vyvolávají problémy, žádostivost a různé touhy. Tohle je strašně těžké. Totiž těžké to prokouknout. Nezdá se, že by tam byl býval větší obnos. Pak ještě existují různé povídačky o milostných pletkách. O ženách, které prý zajímaly manžela, o mužích, co upoutali manželku. Kdyby se jedna nebo druhá strana byla zapletla do milostného poměru, mohlo to vést k sebevraždě i vraždě. To se stává velmi často. A teď přicházíme k tomu, co mne zatím v této chvíli nejvíc zajímá. Proto tak dychtím poznat paní Burton-Coxovou.“

„Ach. Ta strašlivá ženská. Nechápu, proč jí přikládáte takovou důležitost. Všechno co udělala, bylo, že strkala nos do věcí, po nichž jí nic není, a že chtěla po mně, abych vyzvídala.“

„Ano, ale proč vlastně chtěla, abyste vyzvídala? To se mi zdá velmi divné, fakt. Podle mého názoru to je věc, které by člověk měl přijít na kloub. Ona je jakýsi spojovací článek, víte.“

„Spojovací článek?“

„Ano. Nevíme, jaký spojovací článek, ani kde, ani jak funguje. Všechno, co víme, je, že chce zoufale vyzvědět co nejvíc o té sebevraždě. A tím, že je spojovací článek, vede od ní jedna nit k vaší kmotřence, Célii Ravenscroftové, a druhá k jejímu synovi, který není jejím synem.“

„Co tím myslíte, že není jejím synem?“

„Je to syn adoptovaný,“ řekl Poirot. „Syn, jehož adoptovala, protože její vlastní syn zemřel.“

„Jak zemřelo to její dítě? Proč? Kdy?“

„Všechny tyto otázky jsem si kladl taky. Mohla být spojovacím článkem, článkem emocí, pomstychtivosti z nenávisti, přes nějakou milostnou historiku. Každopádně ji chci vidět. Musím si o ní vytvořit konkrétní představu. Ano. Nemohu si pomoci, ale domnívám se, že je to důležité.“

Vtom se ozval zvonek a paní Oliverová šla otevřít.

„To by, myslím, mohla být Célie,“ řekla. „Jste si jist, že to takhle bude dobře?“

„Co se mne týká, ano,“ řekl Poirot. „A doufám, že z její strany to bude taky tak.“

Za několik minut se paní Oliverová vrátila s Célií Ravenscroftovou. Célie se dívala pochybovačně a nedůvěřivě.

„Nevím,“ řekla, „jestli bych —“ Zarazila se, když spatřila Hercule Poirota.

„Chtěla bych tě seznámit,“ řekla paní Oliverová, „s někým, kdo mi pomáhá a kdo, doufám, pomůže i tobě. To jest, pomůže ti dozvědět se, co chceš vědět. Je to monsieur Hercule Poirot. Má zvláštní nadání přicházet záhadám na kloub.“

„Ó,“ řekla Célie.

Dívala se náramně pochybovačně na vejčitou hlavu, knír a malou postavičku.

„Myslím,“ řekla, pořád váhavě, „že jsem o něm slyšela.“

Hercule Poirot se s menším úsilím ovládl, aby neřekl pevně: ‚Většina lidí o mně slyšela.‘ Nebyla to ovšem už natolik pravda, jak tomu bývalo dřív, protože přemnoho lidí, kteří o Herculovi Poirotovi slyšeli a znali ho, nyní odpočívalo na různých hřbitovech s příhodnými náhrobky nad sebou Řekl:

„Sedněte si, mademoiselle. Řeknu vám o sobě jen tolik. Že když začnu nějaké pátrání, dovedu ho do konce. Odhalím pravdu a přivedu ji na světlo boží a když to bude, abych tak řekl, vskutku pravda, co budete chtít slyšet, pak vám onu vědomost také zprostředkuji. Ovšem může být, že byste si přála spíše ujišťování a uklidňování. To už není totéž co pravda. Mohu třeba najít několik hledisek, která by vás uklidnila. Bude to však dostačující? Jestli ano, nežádejte více.“

Célie usedla na židli, kterou jí přistrčili, a zadívala se na něj velmi vážně. Pak řekla:

„Vy si myslíte, že bych o tu pravdu moc nestála, viďte?“

„Myslím si,“ řekl Poirot, „že by ta pravda mohla být otřesem, žalem, a může být, že si pak řeknete ‚proč jen jsem minulost nenechala minulostí? K čemu jsem potřebovala vědět?‘ Bolestné poznání nebudu moci ani vylepšit ani vám přidat nějakou naději. Jde o dvojí sebevraždu otce a matky, které jste — prosím, jen si to připusťme — které jste milovala. To není žádná hanba milovat matku a otce.“

„Zdá se, že se dnes na to občas tak hledí,“ řekla paní Oliverová. „Téměř by se dalo říci, že je to jakýsi nový článek víry.“

„Víte, jak jsem poslední dobou žila?“ řekla Célie. „Najednou jsem o tom začala přemýšlet. Taky jsem pojednou vnímala narážky, které lidi někdy v mé přítomnosti dělali. Lidi, kteří se na mne mnohdy dívali s jakýmsi soucitem. A bylo v tom ještě něco víc. Je v tom zvědavost. Člověk se začíná dozvídat, víte, totiž věci o lidech. A dělají to lidi, s nimiž se seznamujete, lidi které už znáte a kteří znali vaši rodinu. Nechci takový život. Chci… vy mne podezíráte, že to doopravdy nechci, ale já to vážně chci — chci pravdu. Jsem schopna pravdu snést. Prostě mi něco řekněte.“

Nebylo to vlastně pravé pokračování v rozhovoru.

Célie se náhle obrátila na Poirota s velmi vyhraněnou otázkou. S něčím, co úplně odsunulo stranou to, čeho měla ještě před chvilkou plnou hlavu.

„Mluvil jsem s Desmondem, viďte?“ řekla. „Přišel za vámi. Říkal mi to.“

„Ano. Byl mne navštívit. Nepřála jste si to snad?“

„Neptal se mne.“

„A kdyby se vás byl zeptal?“

„Nevím. Vážně nevím, zda bych mu to byla zakázala, jestli bych mu byla řekla, aby v žádném případě nic takového neděl, nebo jestli bych ho v tom byla ještě utvrzovala.“

„Chtěl bych vám položit jednu otázku, mademoiselle. Rád bych věděl, zda jasně rozlišujete, co je pro vás důležité, co by pro vás mohlo být důležitější než všechno ostatní.“

„A to by bylo?“

„Jak už jste řekla, navštívil mne Desmond Burton-Cox. Velice přitažlivý a milý mladík a to, co mi přišel říci, myslel náramně vážně. Teď dávejte pozor — to je opravdu důležité. Důležité je, zda se vy a on doopravdy chcete vzít — protože to je vážné. Je to — ač si to dnes vy mladí vždy nemyslíte — je to svazek na celý život. Chcete vstoupit do tohoto posvátného stavu? To jediné má význam. Změní to něco pro vás a pro Desmonda, jestli byla smrt dvou lidí domluvenou sebevraždou nebo něčím naprosto jiným?“

„Vy si myslíte, že to je něco naprosto jiného — nebo, lépe řečeno, že bylo?“

„Zatím ještě nevím,“ řekl Poirot. „Mám důvod se domnívat, že by to tak mohlo být. Je tam několik věcí, které s dvojí sebevraždou neladí, ale pokud se držím názorů policie — a policie je velice spolehlivá, mademoisselle Célie, náramně spolehlivá — tak sebrali veškerý důkazný materiál a dospěli k jednoznačnému závěru, že rozhodně nešlo o nic jiného, než o dvojnásobnou sebevraždu.“

„Nikdy ovšem nepřišli na důvod, nebo ano? To přece chcete říci?“

„Ano,“ řekl Poirot, „to chci říci.“

„A vy ten důvod taky neznáte, viďte! Totiž, neobjevil jste ho tím, že byste byl analyzoval celou záležitost, nebo nad tím přemýšlel, nebo nějakou jinou vaší metodou?“

„Ne, nic určitého nevím,“ řekl Poirot. „Myslím, že byste se o tom mohla dozvědět něco velmi bolestného, a proto se vás ptám, zda nechcete být natolik moudrá a říci: ‚Co bylo, bylo. Tady je mladý muž, o něhož stojím já a jenž stojí o mne. Budeme spolu sdílet budoucnost, nikoli minulost‘.“

„Řekl vám, že je adoptované dítě?“

„Ano, řekl.“

„Vidíte, tak co je jí vlastně po tom? Proč by měla chodit a otravovat tady paní Oliverovou, pokoušet se přimět paní Oliverovou, aby se mne vyptávala a pátrala po těch věcech? Není ani jeho vlastní matka.“

„Má ji rád?“

„Ne,“ řekla Célie. „Řekla bych dokonce, že ji rád nemá. A myslím, že hned od prvopočátku.“

„Vynaložila na něj peníze, posílala ho do školy, oblékala ho a spoustu jiných věcí. Myslíte, že ona má ráda jeho?“

„Nevím. Nemyslím. Jak to vidím já, chtěla mít dítě, které by jí nahradilo vlastní. Kdysi měla dítě, které zemřelo při nějaké nehodě, a to byl důvod, proč chtěla někoho adoptovat, navíc když její manžel krátce předtím zemřel. Všechna ta data jsou tak spletitá.“

„Jistě, jistě. Chtěl bych snad vědět ještě jednu věc.“

„O něm nebo o ní?“

„Je finančně zajištěný?“

„Nevím, jak to přesně myslíte. Bude schopný se o mne postarat — totiž postarat se o svou manželku. Pokud jsem informována, byly mu tehdy při adopci přiřčeny nějaké peníze. Snad dostatečný obnos. Nemyslím ovšem nějaké velké jmění nebo tak.“

„Není to něco, co by mu mohla — upřít?“

„Cože, snad nechcete říct, že by mu zarazila finanční příjem, kdyby se se mnou oženil? Nemyslím, že mu tím někdy hrozila, ani že by to mohla doopravdy udělat. Mám dojem, že to všechno přesně vymezili právníci nebo prostě ti, co provádějí adopce. Vždyť se s tím tolik nadělá, aspoň ty společnosti pro adopce, pokud jsem slyšela.“

„Chtěl bych se vás zeptat ještě na něco, co byste mohla vědět jedině vy a nikdo jiný. Paní Burton-Coxová to možná ví. Víte, kdo byla jeho pravá matka?“

„Myslíte, že to by mohl být jeden z důvodů, proč byla taková vtíravá a proč se tak chovala? Že by v tom mohly být nějaké souvislosti vyplývající z toho, jak vy říkáte, kým Desmond ve skutečnosti je? Nevím. Není vyloučené, že je nemanželské dítě. Obyčejně se přece adoptují tyhle děti, ne? Mohla by něco vědět o jeho pravé matce či otci, to je fakt. Jestli ví, nic mu neřekla. Mám za to, že mu prostě říkala všechny ty hlouposti, jak se to doporučuje v takových případech říkat. Že je to stejně krásné být adoptovaný, protože to dokazuje, že si někdo vybral jen a jen vás. Spoustu podobných pitomostí se kolem toho napovídá.“

„Zdá se opravdu, že některé spolky doporučují tento způsob, jak takový fakt někomu sdělit. Zná on nebo vy nějaké jeho pokrevní příbuzné?“

„Nevím. Nemyslím, že nějaké zná, a nemyslím, že by ho to moc trápilo. Není ten typ.“

„Nevíte, patřila paní Burton-Coxová do okruhu přátel vaší rodiny, buď ze strany matky nebo otce? Pamatujete si, že byste se s ní byla vůbec někdy setkala doma, ve svém dětství?“

„Není to pravděpodobné. Mám takový dojem, že Desmondova matka — tedy paní Burton-Coxová — žila někde v Malajsku. Myslím, že snad její manžel tam v Malajsku zemřel a že v době, co byli za hranicemi, dali Desmonda tady do školy a že bydlel u nějakých příbuzných nebo u lidí, co si k sobě berou děti na prázdniny. Tak jsme se vlastně kdysi spřátelili. Víte, pamatuji si ho odjakživa. Vždycky jsem musela někoho obdivovat. A on uměl báječně lézt po stromech a učil mne spoustu věcí o ptačích vejcích a hnízdech. Takže se mi zdálo docela přirozené, když jsme se sešli znovu na univerzitě a oba jsme si vypravovali, kde a jak jsme mezitím žili, a pak se mě zeptal na jméno. ‚Znám jen tvoje křestní,‘ řekl, a pak jsme společně vzpomínali na spoustu věcí. To nás nejspíš tolik, dalo by se říct, sblížilo. Nevím ovšem o něm všechno. V podstatě o něm nevím nic. Chci vědět. Jak si můžete zařídit život, jak můžete vědět, co se svým životem uděláte, když nevíte všechno ani o věcech, jež se vás přímo týkají a které se skutečně staly?“

„A tím mi vlastně říkáte, abych ve svém pátrání pokračoval?“

„Ano, povede-li to pátrání k nějakým výsledkům, ač si nemyslím, že to tak bude, protože jaksi, no prostě, my jsme s Desmondem už na vlastní pěst udělali takový pokus něco objasnit. Valný úspěch jsme neměli. Zdá se, jako by se to všechno pořád vracelo k onomu prostému faktu, který ovšem není pravým příběhem něčího života. Je to spíš příběh smrti, nemyslíte? Lépe řečeno, dvou smrtí. Jde-li o dvojí sebevraždu, tak se na ni vždycky myslí jako na jednu smrt. Jako ten citát ze Shakespeara nebo odkud je vlastně: ‚Ani smrt je nerozdělila‘.“ Opět se obrátila na Poirota: „Ano, pokračujte. Pokračujte v pátrání. Zprávy podávejte vždycky paní Oliverové nebo přímo mně. Dala bych přednost tomu, kdybyste to říkal přímo mně.“ Obrátila se k paní Oliverové. „Nechci být vůči vám nevychovaná, kmotřičko. Byla jste ke mně vždycky velmi hodná, ale — na co jít ke kováříčkovi, když to mohu mít přímo od kováře. Zní to poněkud neomaleně, monsieur Poirote, nebylo to tak myšleno.“

„No,“ řekl Poirot, „mně to nevadí, když mne povyšujete na kováře.“

„A myslíte, že jím budete?“

„Vždy jsem přesvědčen, že ano.“

„A bývá to pravda?“

„Obyčejně to bývá pravda,“ řekl Poirot. „A víc vám už neřeknu.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024