9/ VÝSLEDKY SLONÍHO PRŮZKUMU
„Někdo vás volal,“ řekl Jiří, sluha Hercula Poirota. „Paní Oliverová.“
„Ano, Jiří? A co mi chtěla sdělit?“
„Ptala se, zda by vás mohla navštívit dnes večer, pane, po večeři.“
„To by bylo báječné,“ řekl Poirot. „Báječné. Měl jsem velmi únavný den. Bude to povzbuzující zážitek mluvit s paní Oliverovou. Je vždy nejen zábavná, ale dovede také člověka strašně překvapovat tím, co řekne. Mimochodem, zmínila se o slonech?“
„O slonech, pane? Ne, nemyslím.“
„Aha. Pak to možná bude tak, že ji sloni zklamali.“
Jiří se na svého velitele zahleděl trochu rozpačitě. Někdy zcela nechápal souvislost Poirotových poznámek.
„Zavolejte jí,“ řekl Hercule Poirot, „a řekněte jí, že mi bude působit velké potěšení ji přijmout.“
Jiří se vzdálil, aby splnil tento rozkaz, a vrátil se, aby sdělil, že paní Oliverová se dostaví kolem tři čtvrtě na devět.
„Kávu,“ řekl Poirot. „Ať je připravena káva a k tomu několik petits-fours. Tak se mi zdá, že jsem nějaké nedávno objednal.“
„Nějaký likér, pane?“
„Ne, myslím, že ani ne. Já sám bych si vzal Sirop de Cassis.“
„Jistě, pane.“
Paní Oliverová přišla přesně na minutu. Poirot ji vítal s nepokrytými známkami potěšení.
„Tak jak se máte, chère madame?“
„Vyčerpána,“ řekla paní Oliverová.
Klesla do lenošky, kterou jí Poirot nabídl.
„Naprosto vyčerpána.“
„Ó. Qui va à la chasse — ach, už si na to rčení nemohu vzpomenout.“
„Já si je pamatuji,“ řekla paní Oliverová. „Učila jsem se to jako dítě. ‚Qui va à la chasse perd sa place‘.“
„Ovšem, jsem si jistý, že toto rčení nelze aplikovat na lov, jejž jste podnikala vy. Narážím na vystopování slonů, pokud to ovšem nebyl pouhý slovní obrat.“
„Vůbec ne,“ řekla paní Oliverová. „Slony jsem stopovala přímo šíleně. Tady, onde, všude. To množství benzinu, co jsem spotřebovala, to množství vlaků, kterými jsem jezdila, to množství dopisů, co jsem napsala, to množství telegramů, co jsem rozeslala — neuvěřil byste, jak vyčerpávající to všechno bylo.“
„Tak si odpočiňte, udělejte si pohodlí. Vemte si kávu.“
„Výborná, silná, černá káva — ano, chci kávu. Je to přesně to, co potřebuji.“
„Smím se zeptat, máte nějaké výsledky?“
„Spoustu výsledků,“ řekla paní Oliverová. „Potíž je v tom, že nevím, budou-li vůbec k něčemu.“
„Přece jste se však dozvěděla nějaká fakta?“
„Ne. Doopravdy ani ne. Dozvěděla jsem se věci, o nichž mi lidi tvrdili, že to jsou fakta, ale já osobně silně pochybuji, že něco z toho fakta jsou.“
„Byly to jen takové povídačky, z doslechu?“
„Ne. Bylo to, jak jsem říkala, že to bude. Byly to vzpomínky. Spousta lidí, co má vzpomínky. Potíž je v tom, že když už si něco pamatujete, nepamatujete si to vždycky správně, že?“
„Ne. Ale pořád je to něco, co by se dalo nazvat výsledky. Nebo nemám pravdu?“
„A co jste dělal vy?“ řekla paní Oliverová.
„Vy jste vždycky tak přísná, madame,“ řekl Poirot. „Vy ode mne vyžadujete, abych i já kdovíkde běhal a abych taky něco dělal.“
„No a běhal jste?“
„Nikde jsem neběhal, ale měl jsem několik porad s lidmi své profese.“
„Zní to mnohem pokojněji než to, co jsem prováděla já,“ řekla paní Oliverová. „Ó, to je výborná káva. Opravdu silná. Nevěřil byste, jak jsem utahaná. A jak popletená.“
„Ale, ale. Neztrácejte naději. Vy máte nějaké údaje. Vy určitě něco máte, o tom jsem přesvědčen.“
„Mám: spoustu námětů k přemýšlení, množství historek. Nevím, jestli něco z toho je vůbec pravda.“
„Nemusí to být pravda a přece to může být k užitku,“ řekl Poirot.
„No vím, co tím chcete říct,“ řekla paní Oliverová, „a totéž si myslím i já. Totiž právě to jsem si myslela i já, když jsem ty lidi obcházela. Když si lidi něco pamatují a vyprávějí vám to — pak to nejspíš není vždycky zcela přesně tak, jak to ve skutečnosti bylo, ale jen to, co si oni myslí, že se stalo.“
„Ale museli mít nějaký podklad, z něhož vycházeli,“ řekl Poirot.
„Udělala jsem vám jakýsi seznam,“ řekla paní Oliverová. „Není třeba, abych přitom zacházela do detailů, kam všude jsem zašla nebo co jsem říkala a proč, pídila jsem se je…
