Celá e-kniha Sloni mají paměť ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
4/ CELIE
Na rohožce u dveří stála vysoká dívka. Paní Oliverová zůstala na malinký okamžik zaražena, když ji uviděla. Tohle tedy byla Célie. Dojem vitality a životaschopnosti byl vskutku velmi pronikavý. Paní Oliverové se zmocnily pocity, které člověk tak často neprožívá.
Tady, pomyslela si, je někdo, kdo něco znamená. Agresivní, to nejspíš, a mohla by způsobit nesnáze, dokonce by mohla být i nebezpečná. Jedna z oněch dívek, které mají v životě nějaké poslání, které se zřejmě neodříkají ani násilí, které se dovedou za něco postavit. Ovšem zajímavá. Beze sporu zajímavá.
„Pojď dál, Célie,“ řekla. „Jak dlouho jsem tě neviděla! Pokud si pamatuji, naposledy na nějaké svatbě. Byla jsi za družičku. Dobře si pamatuji, žes na sobě měla šaty ze šifónu meruňkové barvy a velikou kytici — to si už přesně nevzpomínám, co to bylo, vypadalo to jako zlatý déšť.“
„Zřejmě to byl zlatý déšť,“ řekla Célie Ravenscroftová. „Strašně jsme kýchali — dostali jsme sennou rýmu. Byla to hrozná svatba. Já vím. Marta Leghornová, viďte? Nejošklivější družičkovské šaty, jaké jsem kdy viděla. Rozhodně nejošklivější, jaké jsem kdy měla na sobě!“
„Vskutku, nikomu moc neslušely. Ovšem, řekla bych, že tys v nich ještě vypadala nejlíp.“
„To je od vás moc hezké, že mi to tak říkáte,“ řekla Célie. „Necítila jsem se zrovna na výši.“
Paní Oliverová jí nabídla židli a vytáhla několik láhví.
„Budeš chtít sherry nebo něco jiného?“
„Děkuji. Prosila bych sherry.“
„Konečně jsi tady. Předpokládám, že se ti to zdá nejspíš zvláštní,“ řekla paní Oliverová. „Že jsem tak najednou zavolala zničehonic.“
„Ale ne. Ani bych neřekla, že mne to tak překvapilo.“
„Obávám se, že nejsem příliš svědomitá kmotra.“
„A proč byste taky měla být, v mém věku?“
„V tom máš tedy pravdu,“ řekla paní Oliverová. „Od určitého bodu tyto povinnosti končí, aspoň člověk má takový pocit. Ale nedá se říct, že bych byla své povinnosti někdy opravdu plnila. Ani se nepamatuji, že bych ti byla přišla na biřmování.“
„Myslím, že povinností kmotry je mít své svěřence k tomu, aby se naučili katechismus a několik podobných věcí, ne? Zříci se ďábla a všech jeho nástrah,“ řekla Célie. Slabý, pobavený úsměv se jí objevil na rtech.
Je velice roztomilá, pomyslela si paní Oliverová, ale přesto je to dívka v jistém smyslu spíš nebezpečná.
„Podívej se, řeknu ti, proč jsem tě vyhledala,“ řekla paní Oliverová. „Je to poněkud zvláštní záležitost. Nechodím často na literární setkání, ale přece jen se stalo, že jsem se předevčírem jednoho zúčastnila.“
„Ano, vím,“ řekla Célie, „četla jsem to v novinách, bylo tam taky uvedené vaše jméno, paní Ariadna Oliverová, a dost jsem se divila, protože vím, že obyčejně na něco takového nechodíte.“
„Ne,“ řekla paní Oliverová, „a kéž bych nebyla šla ani na tohle.“
„Nebavila jste se dobře?“
„Ale svým způsobem vlastně docela ano, protože jsem na něčem takovém nikdy předtím nebyla. A tak — no, napoprvé se vždycky něco najde, co člověka upoutá. Ale,“ dodala, „bývá tam obyčejně taky něco, co člověka rozladí.“
„A něco se stalo, co rozladilo i vás?“
„Ano. A zvláštním způsobem se tě to týká. A tak jsem myslela — totiž, myslela jsem, že bych ti o tom měla říct, protože to, co se stalo, se mi vůbec nelíbilo. Vůbec to nebylo podle mého vkusu, mám-li být upřímná.“
„Zní to záhadně,“ řekla Célie a upila ze svého sherry.
„Byla tam jedna žena a ta přišla ke mně a oslovila mne. Já ji předtím neznala a ona neznala mne.“
„Přesto mám za to, že se vám něco takového stává asi častěji,“ řekla Célie.
„Jistě, neustále,“ řekla paní Oliverová. „To už je jedno z — prostě z rizik literátského života. Lidé přijdou k člověku a říkají ‚Tolik miluji vaše knížky a jsem tak rád, že mám možnost se s vámi seznámit‘ a podobně.“
„Jednou jsem pracovala jako tajemnice jistého spisovatele. Znám to všechno moc dobře a vím, jak je to obtížné.“
„No ano, tohle tam sice bylo taky, ale na to jsem byla připravena. A pak ke mně přišla ta žena a řekla ‚Myslím, že máte kmotřenku jménem Célie Ravenscroftová‘.“
„To…
