15
Paul Drake se prodíral soudní síní, která o přestávce hučela jako úl. Zastavil se těsně před mahagonovým zábradlím, chvíli čekal, až se mu podaří zachytit pohled Perryho Masona, a pak mu naznačil, že s ním potřebuje mluvit.
Mason poodešel do rohu, kde bylo možno pohovořit v klidu, a Paul Drake se k němu připojil.
„No,“ řekl detektiv, „to jsem teda pohnojil. Viděls noviny?“
„Ne,“ opověděl Mason. „Co se stalo?“
Drake otevřel aktovku, vyndal z ní noviny ještě vlhké tiskařskou černí a podal je Masonovi s provinilým výrazem ve tváři. Podotkl jen: „Tady ti to líčí, možná ne tak dobře, jak bych to mohl vylíčit já, ale je to pro mě snadnější, když si to přečteš a nebudu muset nic vykládat.“
Mason se na noviny ani nepodíval. Složil je pod paží a upřeně hleděl na detektiva.
„Jak ses dostal zpátky?“ zajímal se.
„Najal jsem si to nejrychlejší letadlo, které jsem mohl v Renu sehnat a byl jsem tu na to tata. Myslím, že jsme museli letět nejméně dvě stě mil za hodinu nebo tak nějak.“
„Ale i tak,“ namítl Mason, „jsou telegrafické dráty rychlejší. Jak to, že s tím noviny vycházejí teprve teď?“
„Ti chytráci v Renu to tutlali,“ řekl Drake. „Alespoň se o to snažili, když jsem odlítal. Chtěli kompletní doznání a nehodlali nic pustit, dokud je nebudou mít.“
„A dostali je?“
„Já nevím.“
„A kdo vlastně měl co doznávat?“ zeptal se Mason.
„Hazel Fenwicková,“ odpověděl Drake a očima uhnul před Masonovým pohledem.
Do soudní síně vešel úředník prokuratury a držel v ruce půl tuctu novinových výtisků. Hnal si to s nimi k prokurátorovi. Burger se podrážděně zamračil, vzal jedny noviny a začetl se do nich.
Mason popošel několik kroků a viděl, jak úředník s novinami spěchá do úřadovny soudce Winterse.
„Jaks to zvoral, Paule?“ zeptal se.
„Totálně,“ odpověděl detektiv.
„Tak povídej,“ vyzval ho Mason.
„Byl bych radši, kdyby sis to přečetl.“
„Ksakru,“ rozčílil se Mason, „nemám čas číst bláboly, které servírují publiku. Chci vědět, jak se mohlo stát, žes to zvoral.“
„Já nevím.“
„Tak mi to všechno řekni a já snad potom budu vědět proč a jak.“
„Splnil jsem tvoje instrukce,“ začal Drake pomalu mluvit, ale oči měl stále ještě sklopené k zemi. „Letěl jsem do Rena. Dorazil jsem tam, zašel na poštu, abych se poptal, jestli tam nemám telegram a našel jsem vzkaz Delly Streetové s adresou, na niž mám doručit papíry. Strčil jsem telegram do kapsy kabátu, šel jsem do hotelu, najmul si pokoj, tam jsem si kabát svlíkl a šel se opláchnout. Přišel zřízenec, aby se zeptal, jestli mám dost ručníků a všechno, co potřebuji. Perry, já v tu chvíli opravdu myslel, že je to hotelový zřízenec.“
„Pokračuj,“ řekl Mason zlověstným tónem. „Co bylo pak?“
„Pokud já vím, tak nic,“ odpověděl Drake. „Ale když jsem pak sáhl do kapsy pro ten telegram, tak byl pryč. Ale to bylo až později.“
„Tak pokračuj a už to vysyp,“ vybídl ho advokát netrpělivě.
„Na mou duši, Perry, zametal jsem po sobě stopy, jak jen se dalo. Neměl jsem ani tušení, že mě někdo v letadle sleduje.“
„Bylo plné?“
„Jo, narvaný.“
„Někdo se pokoušel s tebou navázat řeč?“
„Bylo tam pár chlápků s lahvinkou a chtěli, abych se k nim přidal. Když jim to nevyšlo, přibatolila se nějaká krasotinka. Teď, když si to v duchu rekapituluju, je pravda, že to bylo trochu divné, ale v tom okamžiku jsem si myslel, že je to holka, která letí poprvé letadlem a má trochu nahnáno.“
„Co udělala?“ zeptal se Mason.
„Tak trochu se na mě usmála, a zrovna když procházela kolem mého sedadla, se letadlo trochu zhouplo a padla mi do klína… Sakra, víš, jak se takové věci stávají.“
„Kecals?“ zeptal se Mason.
„V letadle ne. Ani tam není moc slyšet. Ale v Sacramentu jsem jí koupil drink.“
„A tam ses vykecával?“
„Trochu.“
„Řekls jí, kdo jsi?“
„Řekl jsem jí, jak se jmenuju.“
„A co děláš?“
„Ne.“
„Jaké máš povolání?“
„Ne.“
„Nedal jsi jí vizitku?“
„Ne.“ ‚
„A vůbec jsi jí nic nevyžvanil?“
„Ani co by se za nehet vešlo.“
„O čem jste mluvili?“
„Já nevím, Perry. Prostě jsem mluvil řeči. Přísahám, že nic víc, znáš to, …
