Celá e-kniha Případ pobouřených pozůstalých ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
11. kapitola
„Z tohohle koukají jen samé patálie,“ poznamenal Drake a chmurným pohledem hodnotil nabubřelý exteriér činžovního domu. „Tady se šiml povyráží. Služba bude trvat na tom, že Marion Keatsové zavolá a ohlásí, že ji chcem navštívit. Ona na to, že je moc rozčilená a nechce nikoho vidět.“
„Z toho si nedělej hlavu,“ řekl Mason. „Případném na způsob, jak se k ní dostat. A pokud jde o tohle předvolání, měj, Paule, na paměti, že je to jenom chyták. Nikdo ji nemůže nutit, aby se dostavila mimo svůj okres do jiného, v němž je obsílka vydána. Pokud ovšem obsílku nepodepíše soudce, před nímž se případ projednává. Nemáme už čas ten podpis získat. Jenom to tak zkouším. Nemůžem na to moc tlačit. Nedohaduj se s ní. Předej jí obsílku a vypadni.“
Drake přikývl.
Když Mason s Drakem vstoupili do haly, úředník za pultem vzhlédl. Na tváři mu zmrzl výraz pečlivě vypěstované, vším opovrhující nadřazenosti.
„Žádnou vyšší úroveň tady nečekej,“ zašeptal Mason, „jedině vyšší nájem. Z místa opravdu na úrovni by tohohle chlápka vyrazili ještě před první výplatou. Takového nádivu aby pohledal. Deset k jedné, že je na prachy.“
„Jak to s ním sfouknem?“ zeptal se Drake šeptem.
„Ukecáme ho a uplatíme.“
„Dobré odpoledne přeji,“ zašvitořil úředník. „Koho jste přišli navštívit, prosím? Máte sjednanou schůzku?“
„Zastupujem vládu,“ řekl Mason.
Muž maličko povytáhl obočí. Začal se chovat dokonce ještě odměřeněji. „Z oddělení daní z příjmu?“
„Nikoliv,“ odpověděl Mason, „z oddělení pro distribuci cenných státních papírů.“
„Vskutku?“
Mason otevřel náprsní tašku, vyndal desetidolarovou bankovku a řekl: „Aby se docílilo spravedlivější distribuce cenných státních papírů, poskytujeme řadu dobrovolných příspěvků. Tady máte svůj díl.“
„Co se za to ode mne očekává?“ zeptal se muž a mrskl pohledem přes rameno, aby se ujistil, že jsou sami.
„Přesně řečeno nic,“ řekl Mason. „A když nebudete doslova nic dělat, až půjdeme zpátky, ještě vám deset dolarů přibyde.“
„Obávám se, že vás nestačím sledovat.“
„Ovšemže ne,“ odtušil Mason. „To bychom po vás ani nechtěli. Chystáme se navštívit nájemníka, co bydlí ve třetím patře. Nepřejeme si žádné ohlašování. V případě, že ohlášeni budeme, těchto deset dolarů představuje váš konečný podíl na řečeném přerozdělování bohatství. V případě, že ohlášeni nebudeme, poplyne vám z toho dalších deset dolarů, až půjdeme zpátky.“
Muž s obavami namítl. „Budu vás muset ohlásit, to by mě jinak vyrazili.“
Mason významně pomlčel.
„Kdyby vám to však vyhovovalo,“ nabízel se horlivě úředník, „tak vás ohlásím, až už budete přede dveřmi… Vysvětlím to tak, že nějací pánové proklouzli kolem mě a rovnou do výtahu; koukám, výtah zastavuje ve třetím, dávám teda na vědomí domovníkovi a všem nájemníkům ze třetího, že…“
„Výborně,“ přerušil ho Mason, „jenom neříkejte pánové.“
„Jo?“ úředník ještě více povytáhl obočí.
„Jenom pán,“ upřesnil Mason. „Pěkně jednotné číslo, jeden. Je vám to jasné?“
„Ano,“ řekl chlapík.
„Za dvacet babek,“ připomněl mu Mason, „bychom si zasloužili mnohem víc.“
„To jo, pane,“ souhlasil úředník. „Potřebuju vědět, vo koho jde,“ dodal. „Vlastně nemůžu volat všem nájemníkům z třetího. To by vypuk brajgl.“
„Jdeme do bytu Marion Keatsové. Je to tuším číslo 314.“
„Ano – 314, ano.“
„Ano, a jak dál?“
„Ano, pane.“
„To už zní líp,“ odvětil Mason.
Zamířil kolem pultu, Drake za ním. Barevnému chlapci od výtahu ohlásil: „Třetí patro.“
„Páni, Perry, to bych si nepomyslel, že skočí na něco takovýho,“ tiše poznamenal Drake.
„Byl jsem si jist, že to vyjde,“ odtušil Mason. „Byl příliš arogantní, přespříliš uhlazený. Takovíhle nabubřelí chlápci jsou vždycky pokrytci. V předstírání je ve svém živlu. Když se ale takový člověk začne místo nadutě chovat zdvořile, můžeš vždycky zkusit přejít rovnou k věci.“
Barevný chlapec hodil po Masonovi pohledem se zábleskem zájmu v očích. „Vy dva jako byste mluvili vo někom, koho znám,“ podotkl a zuby mu blýskly v náhlém úsměvu.
„Ano,“ řekl Mason, když výtah zastavil, „o guvernérovi…
