5
Příští den ráno nás při natáčení odjezdu ze stájí na práci věčně něco zdržovalo. Jeden z koní byl neklidný, shodil svého stájníka a kopl Moncriefova švenkra. Uprostřed záběru bouchly výbojky. Jeden stájník se na něco zcela slabomyslně zeptal před koncem jiného záběru a zvukař, který by věru měl být chytřejší, neplánovaně vstoupil do obrazu s cigaretou v ruce.
Nash si při odchodu z domu zapomněl vzít helmu, kterou si měl nasadit, než vyjede. Rozzlobeně luskl prsty a vrátil se.
Když jsme skončili, dávno už nesvítalo. Moncrief nadával a přehazoval barevné filtry, aby ztlumil jasné sluneční světlo. Zadíval jsem se na hodinky a myslel na vrtulník.
"Ještě jednou," křikl jsem. "A snažte se probůh nic nepokazit. A už se nevracejte, jeďte dál, na cvaly. Kamera?"
"Jede!"
"Jedem!" zařval jsem a stájníci už bůhvípokolikáté vyvedli své trpělivé svěřence ze stání, vyskočili do sedel a vyjeli z brány. Nash jako poslední, ale zapomněl se ohlédnout do okna.
Zařval jsem: "Beru!" Moncriefovi jsem řekl: "Dobrý."
Nash se vrátil a vztekal se.
"To nic," uklidňoval jsem ho. "To střihnem. Kdybyste teď jen ještě jednou vyjel a ohlídnul se, teprve až budete venku z brány, když ostatní koně už odešli z dohledu, jo? Vezmem polocelek i detail."
"Teď hned?"
"Ano, kvůli světlu teď hned. A co takhle kdybyste dal najevo, že vám už žena jde na nervy?"
Museli jsme zdvihnout kameru, což chvíli trvalo, ale Nashův skvěle otrávený pohled stál zato. Dokonce i Moncrief se usmíval.
Nash poznamenal jen: "Doufám, že na nás rozhodčí v Doncasteru počkají s obědem."
Odsvištěl svým rollsem a já vyjel chvilku po něm. Zastihl jsem ho v hotelové hale. Soustředěně si četl noviny.
"Nashi?" oslovil jsem ho tázavě.
Vzal noviny, vrazil mi je do ruky a vztekle vyštěkl: "Do prdele!" Pak se otočil na patě a odešel. Ponechal na mně, ať si zjistím, co ho tak vyvedlo z míry.
Našel jsem to. Přečetl. Dostal jsem vražedný vztek.
Na turfu se točí propadák
Z prvních zpráv o Temné době, filmu, který se právě točí v Newmarketu, se dozvídáme o samých šarvátkách, hádkách a pocuchaných nervech.
Podmanivý příběh Howarda Tylera, který byl deset týdnů na seznamu nejčtenějších knih, je k nepoznání znetvořený, jak jsem slyšel ze spolehlivého pramene. Nash Rourke, hvězda první velikosti, trpce lituje, že do toho šel. Říká: "Režisér Tom Lyon (30) je neschopný a arogantní. Škrty a změny ve scénáři dělá doslova na poslední chvíli."
Lyon je přesvědčený, že rozluští záhadu skutečné události, která se odehrála před dvaceti šesti lety a která inspirovala Tylera k jeho mistrovskému dílu. Policie tehdy ve svém pátrání k ničemu nedošla. Co si o sobě pan Lyon myslí?
Je zcela pochopitelné, že vzkříšení a falešné rozdmýchávání dávné tragické smrti ženy newmarketského trenéra oběšením zarmucuje a zneklidňuje ty, kterých se tragédie dotkla.
Podle Lyonovy verze se údajně manžel oběšené - Rourke -vyspal se svou švagrovou, sestrou své ženy, a rozběsnil tak příslušného manžela, člena Jockey Clubu a paroháče, později sklerotika. Nic takového se ve skutečnosti nestalo.
Proč svěřují hollywoodští magnáti osud filmu založeného na úspěšné, vážné knize do nezodpovědných rukou namyšleného hulváta? Kdo dopustil, aby takový člověk rozhazoval miliony na deformované torzo velkého literárního díla?
Není už nejvyšší čas, aby pan Tom Lyon vyletěl ze sedla?
Pod článkem byla fotografie zamračeného Nashe.
Byl jsem bez sebe vzteky. Když jsem přišel do svého pokoje, právě zvonil telefon.
Než jsem stačil promluvit, ozval se Nash: "Já nic takovýho neřekl, Tome."
"Já vím že ne."
"Já toho hajzla Tylera asi zabiju."
"Přenechte ho O'Harovi."
"Platí pořád, že letíme do Doncasteru?"
"Samozřejmě." Lepší být kdekoli, jenom ne v Newmarketu, pomyslel jsem si. "Za půl hodiny?"
"Budu dole v hale."
Zatelefonoval jsem na číslo O'Harova přenosného telefonu, ale hlásil se jen záznamník.
Řekl jsem: "Přečtěte si Daily Drumbeat na stránce šestnáct, hlavní sloupek. Jmenuje se to Žhavé novinky z hvězd. Jedu s Nash…
