9
Zase jednou jsem byl rád, že mám řidiče. Cestou do Huntingdonu jsem si dělal poznámky k hereckým zkouškám a přemýšlel o svém rozhovoru s Howardem. Když jsem se vrátil od O'Hary, Howard byl ve svém pokoji a uvolil se přijít za mnou, i když neochotně.
"Howarde, vaše jméno se s tímhle filmem spojuje nerozlučně. Píšete skvěle, když chcete. Ať už souhlasíte nebo nesouhlasíte s dramatickým směrem děje, slova v tomhle filmu jsou vaše slova, a posuzovat vás budou právě podle dialogů."
"Části textu jsou vaše," namítl.
"Je mi milejší, když tam zůstává původní text. Píšu jen to, co vy odmítáte napsat."
Zle se na mne podíval, ale nehádal se.
"Proto laskavě dopíšete scénu, o kterou vás prosím," řekl jsem klidně, "a sice že tu mrtvou oběsili jako čarodějnici."
To ho pobouřilo. "Nebyla čarodějnice!"
"Jak to víte?"
"Protože to byla sestra Audrey Visboroughové!" prohlásil takovým tónem, jako by tím bylo řečeno vše.
"Ještě to zvažte, Howarde. Stačí, když tu myšlenku vložíte někomu do úst. Nebo když si to někdo bude myslet. Stačil by třeba pohled na článek v nějakém časopise. Třeba titulek: Vymizelo u nás čarodějnictví? Něco takového. Jen to nedávejte k vyšetřovací komisi, protože ten interiér jsme už zlikvidovali."
Viděl jsem na Howardovi, že to možná vezme. Začal projevovat o věc zájem.
"Ve skutečnosti se jmenovala Sonia," poznamenal jsem.
"Ano, to vím."
"To vám řekli Visboroughovi?" zeptal jsem se.
Okamžitě se naježil. "Proč by mi to neměli říkat? Byli všichni nesmírně ochotní a hodně mi pomohli."
Ovládl jsem se a nepřipomněl jsem mu, že Drumbeat nám moc nepomohl. Raději jsem se věnoval svým věcem.
Ed, můj pomocný režisér, většinou pracoval s dalším, vlastním asistentem, ale na velké komparsové scény si jich najal hned několik. Z Huntingdonu na závodiště přišlo překvapivě hodně lidí. Ed příchozí třídil, rozděloval do skupin a obecně je udržoval v dobré náladě, protože jsem ho požádal, ať se snaží návštěvníky bavit, aby se jim to líbilo, aby příští den přišli zase a pak zase. Ed je lákal na cukrátka a na obecné veselí, ale hlavně na Nashe. Nash, veliký Nash osobně bude čas od času poskytovat autogramy.
Lidé z vedení huntingdonského závodiště byli neobyčejně ochotní a vstřícní. Všechno se podařilo hladce zařídit: smlouvy, pojištění, bezpečnostní opatření, policie. Mohli jsme si říct o cokoli, jediná podmínka, kterou jsme museli dodržet, znamenala vyklidit a uklidit závodiště do pátku. Pokud by někde bylo nutné něco opravit, museli jsme to taky zvládnout předtím, než se v pondělí otevřou brány závodiště pro skutečné publikum.
Naši jezdci, koně, kompars, všichni jsme museli splnit své úkoly do čtvrtka večer.
Modlil jsem se, aby nepršelo.
Ed vybral skupinky lidí, aby si hráli na majitele a trenéry postávající v padoku. Ostatní statisté měli tvořit dav kolem padoku. Vtom se už v padoku objevili skuteční jezdci v barevných dresech a rozešli se k jednotlivým skupinkám. Nebyli to špičkoví jezdci, ale spolehliví, tvrdí, zkušení žokejové zvyklí na slušný plat. Naši stájníci vodili koně v kruhu, sedlali je, dávali na ně přikrývky, nesli jim čísla. Začínalo to vypadat jako skutečné dostihy.
Skutečné dostihy jsme se chystali točit příští pondělí, v Edově režii, s plnými tribunami, všude kam se oko podívá davy, bookmakeři v plné práci. Až se sestříhají hrané scény ze závodiště s tím, co se natočí při opravdových dostizích, nepozná se vůbec přechod z hraného do reality, pokud ovšem nebude pršet.
Cibber stál v padoku se svojí ženou (Silvou). Postavil jsem Nashova dubla poblíž, aby se na sebe mohli hezky mračit. Moncrief pojížděl kolem s kamerou a hledal záběry se zajímavým architektonickým pozadím. Všechno to trvalo věčnost, jako obvykle, ale jakmile to bylo možné, poslal jsem místní domů. Nuda je jed, kdyby se nám začali nudit, druhý den by nepřišli. Všechny děti dostaly při odchodu balónek (stříbrný, s modrým nápisem TEMNÁ DOBA) a poděkování.
Požádali jsme jezdce, aby počkali v padoku na instrukce. Zastihl jsem je tam stát …
