2
Denní šichta
Chlapci, který ležel nahý na zadním dvorku činžáku, mohlo být osmnáct let. Měl dlouhé vlasy a nedávno si nechal narůst bradu. Brada i vlasy byly černé. Tělo měl velmi bílé a krev, která vytékala na beton pod ním, byla velmi červená.
Domovník ho našel dvě minuty před šestou ráno, když vynášel odpadky do kontejneru na zadním dvorku. Chlapec ležel tváří dolů ve vlastní krvi a domovník ho nepoznal. Byl to pro něho pochopitelně šok, nestávalo se, že by při vynášení odpadků nacházel na zadním dvoře nahé mrtvé muže. Ale uvážíme-li jeho šok a vysoký věk – neměl daleko do osmdesátky –, oznámil to policii se značnou pohotovostí; ne každý řádný občan by to dokázal provést tak dobře a tak rychle.
Hal Willis se tam dostavil ve čtvrt na sedm. Doprovázel ho Richard Genero, nejnovější přírůstek pátračky, nedávno povýšený z pochůzkáře na detektiva 3. třídy. Forbes a Phelps, dva členové oddělení pro vyšetřování vražd, tam už byli. Willis tvrdil, že všechny dvojice z oddělení vražd jako by vypadly z oka jiným dvojicím z tohoto oddělení. Tak například nikdy neviděl Forbese a Phelpse v jedné místnosti s Monoghanem a Monroem; není to tedy nepopiratelný důkaz, že existuje jen jedna jediná dvojice? Navíc se Willisovi zdálo, že všichni příslušníci oddělení pro vyšetřování vražd si pravidelně vyměňují oblečení a že Forbes a Phelps se mohou kterýkoli den v týdnu objevit v oblecích a svrchnících Monoghana a Monroea.
„Dobrýtro,“ řekl Willis.
„Dobrý,“ řekl Phelps.
Forbes něco zabručel.
„Pěknej začátek neděle, že jo?“ pronesl Phelps.
„Jste tady, hoši, brzo,“ řekl Genero.
Forbes se na něho podíval: „Kdo jseš?“
„Dick Genero.“
„Jakživo jsem o tobě neslyšel,“ řekl Forbes.
„Já o vás taky ne,“ řekl Genero a podíval se na Willise, jestli souhlasí.
„Kdo je ten mrtvý?“ zeptal se Willis suše. „Víte o něm někdo něco?“
„Kluk jeden, určitě s sebou nemá žádnej průkaz,“ řekl Phelps a chraptivě se zachechtal.
„To teda sichr ne, jesli si ho nestrčil do zadku,“ přidal se Forbes a rozchechtal se zároveň se svým kolegou.
„Kdo ho našel?“ zeptal se Willis.
„Domovník tady z toho baráku.“
„Skočíš pro něj, Dicku?“
„Samo,“ přisvědčil Genero a odešel.
„Takovejhle začátek dne nesnáším,“ řekl Phelps.
„Brr,“ přidal se Forbes.
„Já jsem měl ráno jen kafe,“ pokračoval Phelps. „A teď tohlencto. Hnus.“
„Fujtajbl,“ řekl Forbes.
„Taky moh mít aspoň tolik slušností, aby se oblíknul, než skočil ze střechy,“ řekl Phelps.
„Jak to víš, že skočil ze střechy?“ zeptal se Willis.
„Nevím, jen to tak říkám.“
„A co podle tebe udělal?“ zeptal se Forbes. „Špacíroval se po dvoře nahatej?“
„Nevím,“ řekl Willis. „Zatím nevím.“
„Já bych na to vzal jed, že skočil,“ řekl Phelps. Podíval se na zadní stěnu domu. „Není tamhle rozbitý okno?“
„Vypadá to tak,“ řekl Forbes. „Taky se mi zdá.“
„Hale, tady jsme,“ řekl Genero, který přicházel s domovníkem. „To je domovník, pan Dennison, pracuje tady už skoro třicet let.“
„Dobrý den, pane Dennisone. Já jsem detektiv Willis.“ Dennison beze slova přisvědčil. „Vy prý jste našel to tělo?“
„Ano, to je pravda.“
„Kdy?“
„Těsně předtím, než jsem zavolal na policii.“
„A to bylo v kolik, pane Dennisone?“
„Něco málo po šestý, aspoň myslím.“
„Víte, kdo to je?“
„Nevidím mu do obličeje,“ řekl Dennison.
„Otočíme ho obličejem vzhůru, jen co se sem dostane policejní lékař,“ řekl Genero.
„Kvůli mně se neobtěžujte,“ odpověděl Dennison.
* * *
Na rozdíl od pochůzkářů si detektivové s konečným schválením nadřízených určovali pracovní směny sami. V důsledku toho se směny lišily podle přání příslušníků jednotlivých skupin. V posledních třech měsících podlehli detektivové sedmaosmdesátky představě, že noční směna je namáhavější než denní, a rozdělili pracovní dobu do dvou částí. První začínala v šest ráno a končila v osm večer, kdy začínala druhá, a ta končila nazítří ráno v šest. Denní tedy trvala čtrnáct hodin a noční jenom deset. Ve dne však bylo ve službě víc lidí, a tak se to pravděpodobně vyrovnalo. Že někteří svědčí u soudu …
