Kapitola 7
Lorraine Robbinsonová otevřela snad po prvním zazvonění. Měla decentní šaty a tvářila se velmi pracovně.
„Ahoj, Donalde. Pojďte dál. O co jde?“
„Miramar Apartments,“ prohodil jsem, „copak tady bydlí celá Colinda?“
„Ne, proč?“
„Znám pár dalších lidí, kteří tu bydlí.“
„A koho?“
„Ale, to není podstatné,“ usmál jsem se, „jenom jsem se divil, že mají všichni tuhle adresu.“
„Je to nejšmrncovnější bydlení pro zaměstnaná děvčata ve městě,“ podotkla. „Dům je nový a moderní a služby jsou perfektní. V zimě tu udržují teplo a v létě zapínají klimatizaci. Činže ve třetí kategorii není tak vysoká. Dá docela práci, dostat se sem. Pořadník je delší než vaše noha. Takže co vás trápí, Donalde? Neposadíte se?“
Usadil jsem se a ona si sedla do křesla na protější straně pokoje. Kolena držela u sebe a pečlivě si uhladila sukni.
„Musím ještě dnes večer vidět pana Holgata,“ řekl jsem, „a chci, abyste byla při tom.“
„Vy chcete, abych byla při tom!“ rozhořčila se. „Kdyby pan Holgate chtěl, abych –“
„Počkejte,“ brzdil jsem ji. „Tohle je ohromně důležitá věc.“
„Pro koho? Pro vás nebo pro nás?“
„Pro nás pro všechny.“
„O co jde?“
„O tu dopravní nehodu. Co myslíte, je možné, že by pan Holgate v té věci třeba lhal?“
„Tak za prvé,“ odvětila, „pan Holgate nemá ve zvyku lhát. A za druhé, v tomhle případě by ani neměl proč lhát. Přiznává svou odpovědnost a jeho podání nehody se shoduje s vaším.“
„Víte, mám důvod si myslet, že to prošetřuje jedna detektivní kancelář.“
Rozesmála se. „No ovšem, hlupáčku. To jsou lidé od pojišťovny, snaží se zjistit povahu a rozsah poranění té dívky z nabouraného auta. Aha, tak tu jste prve myslel. Ta bydlí taky tady, v Miramar Apartments. Tedy, bydlela. Mám dojem, že už se odstěhovala.“
„Mám dojem, že tady dějí moc zvláštní věci, a jsem z toho tak nějak nesvůj.“
„Ale jak jste na to přišel, a proč s tím jdete za mnou?“
Sáhl jsem do kapsy, vytáhl inzerát vystřižený z novin a řekl jsem: „Předpokládám, že k tomuhle se hlásit nebudete.“
„Kčemu?“
„K nabídce dvě stě padesáti dolarů svědkovi té nehody.“
Přeběhla místnost pro výstřižek v mé ruce dřív, než jsem k ní stačil přiskočit. Popadla výstřižek, podívala se na něj, a pak se podívala na mě.
„Ten inzerát jsme my nepodali, Donalde. Nic o tom nevíme.“
„Mám dole auto, pojďme si promluvit s Holgatem.“
„Mohla bych zjistit, kde je,“ nabídla se Lorraine. „Dal mi několik soukromých čísel.“
„Je v kanceláři.“
„Jak to víte?“
„Jel jsem kolem cestou sem. Všude se svítilo. Chvíli jsem uvažoval, jestli tam nemám jít a říct mu, aby počkal, že tam budeme, jen co vás naložím. Ale pak jsem si řekl, že to k vám nemám víc než deset, patnáct minut a –“
„Dobře, ale mezitím mohl klidně odjet, měl jste zastavit a říct mu, aby nikam neodcházel. Počkejte chvíli, zavolám mu –“
„Ne,“ řekl jsem s pohledem upřeným na hodinky. „Na to není čas. Jedeme tam. On tam je. Jsem si tím jistý.“
„Na okamžik se objevil další záblesk podezření.
„Donalde, vy máte něco za lubem. A já nevím co. Jestli je to záminka, jak mě vylákat ven, a v kanceláři se nebude svítit, jestli si myslíte, že mě zatáhnete dovnitř a budete mě svádět nebo mě budete osahávat na některé z tamních pohovek, tak jste vedle jak ta jedle. Když mě nějaký muž svádí, chci, aby na to šel zpříma. Nemám ráda postranní obchvaty.“
„Samozřejmě, tak pojďte.“
Zhasla v bytě světla a řekla, že je připravená.
Šli jsme k mému autu, řídil jsem mlčky. Všiml jsem si, že mě bedlivě pozoruje. V jednu chvíli pokrčila rameny a řekla: „Liší se to.“
„Co se liší?“
„Když jsem vezla za město já vás,“ řekla, „díval jste se na mě a dumal jste, jak daleko bych byla ochotná jít.“
„Opravdu?“
„Teď řídíte vy,“ pokračovala, „a já se dívám na vás a snažím se přijít na to, jak daleko jste se dostal.“
„Urazil jsem lán cesty,“ usmál jsem se.
„Běda, jak ne. Radila bych vám, aby vaše historka byla pravdivá, jinak si koledujete o malér. Jestli si myslíte, že z Holgata vyrazíte dvě stě padesát dolarů, zažijete překvapení. Neví nic o tom inzer…
