Kapitola 9
Shromáždili jsme se v Bertině kanceláři: se sebou náramně spokojený Frank Sellers, žmoulající novou cigaretu, Berta Coolová, s všetečným pohledem, tajemná, přísně střežící svoje myšlenky, a chladný, důstojný a rezervovaný Lamont Hawley, který očividně toužil mít celou tu patálii co nejdřív z krku.
„Tak jo, prcku,“ promluvil Sellers, ‚je to vaše párty, vy jste ji svolal. Ujměte se slova.“
Zazubil se na Bertu Coolovou.
Ta po něm na oplátku šlehla pohledem. „To byl váš nápad, Franku Sellersi, přišít Donaldovi podezření z vraždy!“ zahřímala.
„Přišil si ho sám,“ bránil se Sellers, „a čím víc se v tom vrtá, tím hloub klesá. Ani se nenaděje a bude v tom až po uši.“
„To už jsem od vás jednou slyšela,“ uzemnila ho Berta, „a když se potom zvedly mlhy a ukázalo se, že Donald měl pravdu, svezl jste se s jeho úspěchem a urval si pro sebe mnohem větší kus slávy, než jste zasluhoval. A ještě něco, ta vaše podělaná cigareta smrdí. Zahoďte ji.“
„Líbí se mi, jak voní,“ řekl Sellers.
„A mně se zase nelíbí, jak smrdí.“
„Dám ji pryč, když si to přejete.‘*
„Jo, to si teda přeju!“ zabouřila Berta.
Sellers si vyndal cigaretu z pusy a zamířil s ní ke dveřím.
„Hej, počkejte. Kam s tím jdete? U nás se cigarety nikam nepohazují.“
„Kdo mluví o pohazování?“ zatvářil se Sellers nevinně. „Říkala jste, abych ji dal pryč. Tak se snažím dát ji pryč.“
„Včetně sebe?“
„Jistě, proč?“
„Tady si sedněte a poslouchejte – a přestaňte bejt drzej. Tak Donalde, o co krucinál jde?“
Obrátil jsem se k Lamontu Hawleymu. „Takže vy jste detektivní agenturu Ace High nenajal?“
„Né. Už jsem to paní Coolové všechno řekl.“
„Proč jste si najal mě?“
„Nevidím důvod, proč bych měl znovu všechno vysvětlovat, Lame, navíc v přítomnosti svědka, když se cokoli, co teď řeknu, může objevit v tisku. Nebudu vám zastírat – vám oběma – že naše firma pohlíží na publicitu, kterou nepochybně vyvolá vaše zadržení v souvislosti s vyšetřováním této události, se značnou nelibostí. Jak si patrně uvědomujete, ostatně je to velmi snadno pochopitelné, nevyhledáváme tento druh publicity a –“
„To jsou velmi kulantní formulace,“ přerušil jsem ho. „Proč jste tenhle případ přihráli nám, a nenasadili svoje firemní detektivy?“
„To jsem vysvětloval už nejméně desetkrát,“ ohradil se Hawley.
„Zkuste to po jedenácté. Seržanta Sellerse by to mohlo zajímat.“
Hawley utrápeně vzdychl. „Nevím jak vy, seržante, ale já mám pocit, že pan Lam hraje o čas.“
„Jen ho nechte,“ řekl Sellers. „Máme moře času. I on bude mít moře času. Jako v tom fóru – bude-li mít štěstí.“
„Čekáme,“ upozornil jsem Hawleye.
„Mysleli jsme si,“ začal Hawley, že soukromá agentura nám zajistí kvalitnější sledování.“
„Ještě jednou,“ kývl jsem na něj.
„Slyšel jste, ne?“
„Slyšel,“ přisvědčil jsem, „ale nedává mi to smysl. Chtěli jste soukromou agenturu z nějakého konkrétního důvodu. Nebylo to proto, že jste se báli žaloby za nactiutrhání a pomluvu?“
Jeho oči se zúžily.
„Bylo, nebo nebylo?“
Hawley chtěl něco říct, ale pak změnil názor.
Sellers, pozorující Hawleye bystrýma očima policajta, který viděl v životě spoustu vyslýchaných lidí, řekl: „Vy přece nemáte rád skandály, Hawleyi. Myslím, že jste dostal férovou otázku. Tak co, neodpovíte na ni spíš tady než v kanceláři státního zástupce, kde se budou poflakovat za dveřma novináři hladový po informacích a lámající si hlavu, proč do tý věci zatahujeme vaši pojišťovací společnost?“
Hawley polkl a prohlásil: Je to jeden z nejchoulostivějších aspektů celého případu.“
„Podle mého jim ta záležitost přišla moc ošemetná na to, aby se jí zabývali. Museli by podat na Holgata žalobu, a to si nechtěli vzít na zodpovědnost. Stálo jim za to zaplatit si nezávislou agenturu, která za ně měla nastavovat krk.“
Sellers se otočil k Hawleymu, vytáhl cigaretu z pusy a namířil ji na něj. „Nic nám k tomu neřeknete, Hawleyi?“
Hawley, který předtím usilovně přemýšlel, náhle změnil taktiku. „Ve smyslu toho, co pan Lam řekl, nemám co dodat, seržante. Ovšem rád bych zmínil toto. Způso…
