Celá e-kniha Volavkám se neplatí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 2
Zašel jsem do půjčovny aut, vybral si jeden kabriolet, stáhnul střechu a rozjel se do Colindy.
Kroužil jsem kolem Miramar Apartments až do chvíle, kdy jsem zpozoroval vůz Doris Ashleyové. Pak jsem si našel místo na parkování a čekal jsem.
Kolem půl třetí vyběhla z domu čiperná bruneta a energicky, jako by její štíhlé nohy chtěly odstrčit chodník, odcupitala ke svému autu.
Jel jsem za ní až k místnímu supermarketu. Pořád jsem jednal jenom po čuchu, neměl jsem žádný konkrétní plán.
Potřeboval jsem ji sbalit, ale neměl jsem páru, jak na to. Starý trik s nákupním vozíkem, který se jakoby náhodou zasekne za kolečka vozíku zvolené dámy, by mohl zabrat. Všechno záleží na tom, jakou bude mít náladu. Ovšem i kdyby to vyšlo, mohlo by ji později, až o tom bude zpětně přemýšlet, napadnout, že to z mé strany nebylo tak úplně nevinné. To jsem nemohl riskovat.
Jak kdosi řekl: existuje milion způsobů, jak se sblížit s pěknou slečnou, ale všechny jsou na nic, když slečna nemá zájem.
Skoro všechna parkovací místa v blízkosti vchodu do supermarketu byla obsazená. Volněji bylo až na samém konci parkoviště. Doris se pomalu posunovala vpřed a obhlížela situaci. Nakonec zajela až knejzazšímu okraji parkovací plochy a postavila svůj vůz pravým bokem ke zdi. Otevřela dveře a vyskočila z auta – na okamžik se mi naskytl skvostný pohled na její onylonovanou nožku.
Zabouchla dveře a aniž je zamkla, odkráčela malými, svižnými krůčky ke vchodu supermarketu.
Nalevo bylo místo, zaparkoval jsem tam svůj kabriolet – tak těsně k jejímu autu, aby nemohla otevřít dveře. Stála dost blízko zdi, takže ani dveře na druhé straně nemohly jít otevřít. Vedle mě zaparkoval nějaký vysoký, štíhlý muž s fordem. Vytáhl jsem klíčky ze startéru a strčil si je do kapsy. Potom jsem se postavil na nenápadné místo na rohu supermarketu a čekal jsem. Netrvalo to dlouho.
Doris se objevila s hnědým papírovým pytlem plným nákupu. Přispěchala k místu, kde nechala auto, pokusila se vměstnat do mezery mezi kabrioletem a svým vozem, pak pochopila, v jaké je situaci, zaváhala, přešla na pravou stranu auta a snažila se dostat dovnitř tudy, ale jediný výsledek byl, že zjistila, že dveře se nedají dostatečně otevřít.
Zamračeně se kolem sebe rozhlédla. Bylo vidět, že má vztek.
Postavila papírový pytel na zem, přistoupila k mému kabrioletu, přejela ho očima, pak se naklonila nad volant a zatroubila na klakson.
Počkal jsem několik minut a potom jsem váhavě, jako bych někoho hledal, vykročil vpřed. Když jsem se přiblížil k Doris, vrhl jsem k ní jakoby letmý a vzápětí jakoby zvědavý pohled a zase jsem se odvrátil.
„To je vaše auto?“ vyštěkla.
„Kdepak, slečno.“
Zamračila se.
„Proč?“ zeptal jsem se. „Děje se něco?“
„Jestli se něco děje!“ vybuchla. „Nevidíte, jak ten blb zaparkoval? Nemůžu se dostat do vozu, a spěchám.“
„Hmm, to se nedá nic dělat.“
Přeměřila si mě očima a řekla., Jak to že se nedá nic dělat? Já vám řeknu, co se dá dělat. Řeknu vám, co si myslím o tom, kdo tady postavil to auto. Řeknu vám o něm spoustu věcí, a vy budete žasnout, jaká slova znám. Je nějaká možnost, jak pohnout s tím pitomým křápem? Nedal by se odšoupnout?“
„Jeho majitel bude asi v obchodě. Můžeme ho zkusit najít.“
„To jistě. Mohli bysme jít dovnitř a nechat ho vyvolat mikrofonem,“ řekla. „Ale já nechci. Uvnitř je spousta lidí. Já… já bych mu nejradši vypustila gumy.“
„Nemohl bych s ním popojet, kdyby…“
„Kdyby co?“ zeptala se.
„Strašně nerad bych se dal chytit,“ řekl jsem.
„Při čem?“
„Jak zkratuju zapalování.“
Prohlédla si mě od hlavy až k patě a zeptala se: „Jak dlouho by to trvalo?“
„Asi deset sekund.“
Najednou byla milá. „Opravdu?“ podivila se. „Tak proč to neuděláte?“
„Ale kdyby něco, tak jdu od toho –“
Její rudé rty se pousmály a odhalily perleťově bílé zuby. Mrkla na mě svýma velkýma černýma očima. „Prosím,“ špitla, „moc prosím!“
Přistoupil jsem k autu, opatrně se ohlédl přes rameno, skočil za volant, vytáhl nůž, seškrábal izolaci z kablíků, vyndal z kapsy kousek dr…
