Celá e-kniha Stačí natáhnout ruku ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 6
Elsie Brandová na mě čekala na letišti.
„Donalde,“ řekla hlasem, z něhož bylo patrné vnitřní napětí. „Něco není v pořádku?“
„Proč myslíte, že něco není v pořádku?“
„Máte být na tom turistickém ranči a Berta nechápe, proč jste odtud odjel a co znamená všechno to cestování.“
„Jak je to s Melitou Doonovou? Už o ní něco víme?“
„Myslím, že ano. Je to dost neobvyklé jméno, sotva by se našly dvě osoby s tímhle jménem.“
„Takže kdo to je? Co dělá?“
„Je zdravotní sestra v městské obecní nemocnici. Byli trochu skoupí na slovo, když jsem se tam snažila vyzvídat. Navykládala jsem jim starou báchorku, že si chceme ověřit její pověst.“
„Co jsme zjistili?“
„Asi před týdnem se nervově zhroutila a teď se někde dává do pořádku. Dali jí měsíční mimořádnou dovolenou. Špatně zařadila nějaké rentgenové snímky. Prý ji to tak vyvedlo z rovnováhy, že se nemohla soustředit na svou práci.“
„To sedí,“ řekl jsem. „Ale raději bychom si měli ověřit její popis.“
„Její dvacet osm let, má světlé vlasy, měří sto padesát sedm centimetrů a váží padesát čtyři kilo.“
„Dobré, je to ona,“ usoudil jsem. „S kým chodí?“
„Její přítel se jmenuje Marty Lassen, urostlý, sportovní typ. Má vlastní firmu, opravuje televizory. Prý žárlivý a vznětlivý.“
„Takové mám nejradši,“ podotkl jsem.
„Donalde! Snad za ním nechcete jít?“
„Zítra hned po ránu.“
„Ach, Donalde! Byla bych raději, kdybyste to nedělal.“
„Musím. Kde bydlí Melita? Bydlí sama, nebo má nějakou spolubydlící?“
„Sama ne. Jsou v tom bytě dvě. Na čísle 283 v Bulwin Apartments a její spolubydlící je taky zdravotní sestra jménem Josephine Edgarova.“
„Víte něco o Josephine?“ zeptal jsem se.
„Jen to, že je evidentně blízká přítelkyně Melity Doonové. Už spolu bydlí dva roky. Melita má nemocnou matku v pečovatelském ústavu, který podporuje.“
„To sedí,“ řekl jsem.
„Co pan Breckinridge?“ zeptala se.
„Tomu se zrovna chystám zavolat,“ odvětil jsem.
„Máte na něj číslo?“
„Ano. Říkal, že mu můžu zavolat kdykoliv.“
Vytočil jsem číslo a ze sluchátka se ozval Breckinridgeův pěkně modulovaný, příjemný hlas. „Ano prosím, u telefonu Homér Breckinridge.“
„Donald Lam,“ ohlásil jsem se.
„Acháno. Kde jste?“
„Jsem tady na letišti.“
„Vy jste přiletěl?“
„Ano.“
„Lame, mám ohledně toho případu určitou předtuchu, a když já mám u nějakého případu předtuchu, tak se zakládá na dlouholetých zkušenostech a podvědomém odhadu situace.“
„To vám věřím.“
„Musím s vámi mluvit.“
„Dejte mi vaši adresu a přijedeme k vám,“ navrhl jsem.
„Kdo je to my?“
„Elsie Brandová, moje sekretářka.“
„Snažil jsem se s vámi zkontaktovat ve vaší kanceláři. Vaše společnice nevěděla, kde by vás mohla zastihnout.“
„To je pravda.“
„Měl jsem dojem, že se s vámi budu moct spojit, když zavolám vaší společnici,“ prohlásil Breckinridge vyčítavě.
„Obvykle ano,“ řekl jsem. „Ale tohle je cosi, o čem by raději neměl nikdo vědět. Jestli chcete, přijedu k vám.“
„Prosím, udělejte to. Jsem doma.“
Zavěsil jsem a otočil se k Elsii.
„Jste tu firemním autem?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ řekla. „Berta by po mně chtěla výkaz ujetých mil a podobně, takže jsem raději jela svým autem. Myslela jsem, že to tak bude jednodušší.“
„No dobrá, v tom případě ujedeme pár mil vaším autem.“
„K Breckinridgeovi?“ zeptala se.
Přikývl jsem.
„Myslím, že je trochu naštvaný.“
„Nejspíš ano.“
„Co uděláme?“
„Když to půjde, tak ho uklidníme. Vystrkuju vlastní hlavu z rozjetého vlaku a doufám, že bude ochoten jet v tom se mnou. Tak pojďme, pojedeme.“
„Mohli bychom se pak někde najíst? Mám hrozný hlad.“
„Potom,“ slíbil jsem jí, „se někde najíme.“
Jeli jsme v Elsiině autě. Když jsme si prodírali cestu hustým provozem, podotkl jsem: „Tohle je nóbl čtvrť, Elsie.“
„Raději bych s vámi nešla dál, Donalde. Zůstanu v autě.“
„Nesmysl,“ řekl jsem. „Přijela jste mi naproti na letiště, tak teď půjdete se mnou.“
Přijeli jsme k honosnému domu ve španělském stylu se staromódní nádherou stromů, trávy a prostorné verandy. Trávník byl upravený, nízký a stromy dokonale zastřiž…
