KAPITOLA V
První večer
Ráda přiznám, že můj první dojem z paní Leidnerové byl naprosto překvapující. Když člověk o někom slyší mluvit, začne si ho jistým způsobem představovat. Já jsem si vzala do hlavy, že paní Leidnerová je zamračená, mrzutá žena, nervózní a věčně nabroušená. A pak jsem taky čekala, že bude — no, mám-li být upřímná — trochu vulgární.
Jenže ona byla úplně jiná, než jsem si ji představovala! Především byla blondýna. Nebyla Švédka jako její manžel, ale podle zevnějšku na to klidně vypadala. Měla ty slámově světlé skandinávské vlasy, jaké člověk hned tak nevidí. Nebyla už zrovna moc mladá. Řekla bych, že jí je tak mezi třiceti a čtyřiceti. Ve tváři byla dost hubená a v těch plavých vlasech už měla také pár šedivých. Oči ale měla rozkošné. Byly to jediné oči, s kterými jsem se kdy setkala a o nichž mohu říct, že byly opravdu fialové. Neobyčejné velké oči a pod nimi se prostíraly hebké stíny. Byla velice štíhlá a křehká, a jestliže řeknu, že vypadala krajně unaveně a zároveň „byla velice živá, bude to znít jako nesmysl, ale ten dojem jsem měla. Také jsem cítila, že je to dáma každým coulem. A to něco znamená — dokonce i dnes.
Podala mi ruku a usmála se. Hlas měla hluboký a měkký, s ospalým americkým přízvukem.
„Jsem moc ráda, že jste přijela, sestro. Nechcete čaj? Nebo byste si nejdřív chtěla zajít do pokoje, kde budete bydlet?“
Řekla jsem, že bych prosila čaj, a paní Leidnerová mě představila lidem kolem stolu.
„Tohle je slečna Johnsonová a pan Reiter. Paní Mercadová. Pan Emmott. Otec Lavigny. Můj manžel přijde co nevidět. Posaďte se prosím mezi otce Lavignyho a slečnu Johnsonovou.“
Sedla jsem si tam a slečna Johnsonová se se mnou dala do řeči. Vyptávala se mne, jakou jsem měla cestu a podobně.
Líbila se mi. Připomínala mi vrchní sestru, u které jsem sloužila ve špitále jako žákyňka, ženu, kterou jsme všechny obdivovaly a bývaly bychom jí snesly modré s nebe.
Blížila se k padesátce, jak jsem ji tak odhadla, a vypadala trochu jako mužatka, poněvadž měla ocelově šedé, krátce zastřižené vlasy. Hlas měla dost ostrý, ale příjemný, spíš hlubší. Měla nepěknou, drsnou pleť a skoro směšný pršinos, který si podrážděné drbala, když ji něco rozčililo nebo překvapilo. Na sobě měla tvídový kostým, ušitý po pánsku, a zakrátko mi pověděla, že je rodačka z Yorkshiru,
Otec Lavigny mě trochu zneklidňoval. Byl to vysoký muž s dlouhým černým vousem a nosil skřipec. Slyšela jsem paní Kelseyovou, když říkala, že je tu francouzský mnich, a teď jsem viděla, že otec Xavigny má na sobě mnišskou kutnu z nějaké bílé vlněné látky. Poněkud mě to překvapilo, protože jsem si vždycky myslela, že mniši se odebírají do klášterů a nechodí už z nich ven.
Paní Leidnerová s ním mluvila většinou francouzsky. Všimla jsem si, že otec Lavigny má bystré, pronikavé oči, které těkaly z jedné tváře na druhou.
Naproti mně seděli další tři. Pan Reiter byl obtloustlý světlovlasý mladík s brýlemi. Měl dost dlouhé kudrnaté vlasy a velice kulaté modré oči. Napadlo mě, že jako nemluvně musel být jistě roztomilý; teď na něho ale zrovna moc pěkná podívaná nebyla. De facto vypadal tak trochu jako prasátko. Druhý mladík měl velice krátké vlasy, ostříhané na ježka. Měl protáhlý, trochu legrační obličej, moc pěkné zuby a vypadal docela zajímavě, když se usmíval. Mluvil ale málo; jenom přikývl, když se ho někdo na něco zeptal, nebo odpověděl jednou slabikou. Byl to taky Američan, jako pan Reiter. Ta třetí naproti mně byla paní Mercadová a nemohla jsem si ji moc dobře prohlédnout, protože vždycky, kdykoliv jsem se po ní podívala, zjistila jsem, že na mě upřeně zírá jakýmsi hladovým pohledem, který byl přinejmenším nepříjemný. Podle toho, jak na mě koukala, mohl by si člověk myslet, že ošetřovatelka ze špitálu je nějaké podivné zvíře. Nemožné manýry!
Byla hodně mladá — víc jak pětadvacet jí nebylo — bruneta a taková nějaká smyslná, jestli mi rozumíte. Svým způsobem docela hezká, ale potřebovala by byla „trochu okartáčovat rejžákem“, jak říkávala má mamin…
