KAPITOLA XVII
Skvrna vedle umyvadla
Mrtvolu paní Leidnerové odvezli do Hassaniehu na prosekturu, ale její pokoj nechali přesně tak, jak byl. Bylo tam tak málo zařízení, že prohlídka policii netrvala dlouho.. Když člověk vstoupil, napravo od dveří stála postel. Naproti dveřím byla dvě zamřížovaná okna s vyhlídkou do krajiny. Mezi nimi stál prostý dubový stolek s dvěma zásuvkami, který paní Leidnerové sloužil jako toaletní stolek. Na východní stěně byla řada věšáků s šatstvem, uložených v bavlněných pytlích, a pár skříněk prádelníku. Hned vlevo u dveří stál stojánek s umyvadlem. Uprostřed pokoje byl veliký, jednoduchý dubový stůl s pijákovou podložkou, kalamářem a příručním kufříkem. Právě v tom kufříku měla paní Leidnerová anonymní dopisy. Místo záclon tu byly krátké pruhy arabské tkaniny, bíle a oranžově pruhované. Podlaha byla kamenná, s několika předložkami z kozí kůže; tři úzké, hnědobílé, byly před oběma okny a před umyvadlem, jedna větší a lepší, bílá, jen s několika hnědými skvrnami, ležela mezi postelí a psacím stolem.
V pokoji nebyly žádné skříně nebo výklenky nebo dlouhé záclony — tedy de facto nic, kde by se někdo mohl ukrýt. Postel byla železná, s prošívanou bavlněnou dekou. Jediným projevem přepychu byly v pokoji tři polštáře, naplněné tím nejlepším prachovým peřím. Kromě paní Leidnerové tu nikdo takové polštáře neměl.
Doktor Reilly několika stručnými slovy vysvětlil, kde se našla mrtvola paní Leidnerové — zhroucená na předložce u postele.
Chtěl svůj výklad znázornit a tak mi pokynul, abych přistoupila.
„Nebude vám to vadit, sestro?“
Nejsem háklivá. Sedla jsem si na podlahu a zhroutila jsem se —pokud možno — co nejpřesněji do polohy, v níž bylo nalezeno mrtvé tělo paní Leidnerové.
„Když ji Leidner našel, zvedl jí hlavu,“ pravil doktor Reilly. „Vyptával jsem se ho podrobně a je zřejmé, že jinak s mrtvolou nepohnul.“
„Ono to vypadá velice přímočaře,“ řekl Poirot. „Ležela na posteli, spala nebo odpočívala — někdo otevírá dveře, ona vzhlédne, stoupne si —“
„A on ji srazil k zemi,“ dokončil doktor. „Úder ji omráčil a vzápětí následovala smrt. Víte, to je —“
A odbornými termíny nám vysvětlil povahu zranění.
„Moc krve ne, že?“ řekl Poirot.
„Ne, krvácela pouze vnitřně, do mozku.“
„Eh bien,“ řekl Poirot, „to zdá se přímo dost jasné — až na jednu věc. Proč paní Leidnerová hned nevzkřikla o pomoc, jestliže příchozí muž byl cizinec? Kdyby ona byla vykřikla, mohla být uslyšena. Sestra Leatheranová by ji byla slyšela, taktéž Emmott a ten chlapec na nádvoří.“
„Na to je jednoduchá odpověď,“ řekl doktor Reilly suše. „Ten, kdo vstoupil, nebyl cizí člověk.“
Poirot přikývl.
„Ano,“ řekl hloubavě. „Snad překvapena byla, že tu osobu vidí, ale neměla strach. Když pak on ji udeřil, vykřikla asi slabě — leč už pozdě bylo.“
„To byl asi ten výkřik, který zaslechla slečna Johnsonová?“
„Ano, zaslechla-li jej opravdu. Já spíše však pochybuji o tom. Tyto stěny z hlíny jsou tlusté a okna byla uzavřena.“ Přistoupil k posteli.
„Ona ležela, když vy jste od ní odcházela?“ zeptal se mne.
Vysvětlila jsem přesně, jak to bylo.
„Hodlala spát nebo se přichystala čísti?“
„Dala jsem jí dvě knihy — jednu zábavnou a svazek memoárů. Obvykle chvíli četla a pak si krátce zdřímla.“
„A ona byla — jak bych to řekl — zcela obvyklá?“
Uvažovala jsem.
„Ano. Vypadala docela normálně a zdálo se, že má dobrou náladu,“ řekla jsem. „Snad se chovala trochu odměřeně, ale to jsem přičítala tomu, že se mi den předtím svěřila. Lidem to vzápětí bývá nepříjemné.“
Poirot zamžikal.
„Tak — vskutku, já to znám dobře.“
Rozhlédla jsem se po pokoji.
„A když vy jste sem po vraždě přišla, bylo všechno takové, jak jste to předtím spatřila?“
„Řekla bych, že ano. Nevzpomínám si na nic, co by bylo jinak.“
„Zde nebylo ani stopy po zbrani, kterou ona byla udeřena?“
„Ne.“
Poirot pohlédl na doktora Reillyho.
„Co vy myslíte, že to mohlo být?“
Doktor odpověděl ihned:
„Něco velice tvrdého, dost velký předmět bez ostrých rohů a hran. Řekněme oblý podstavec sošky — něco takového. Uvědomte si prosím, že netvrdím, že to byl podstavec sošky, ale nějaká taková věc. Rána byla zasazena s velkou silou.“
„Nanesena silnou paží? Paží muže?“
„Ano — jestliže ovšem —“
„Co — jestliže?“
Doktor Reilly řekl pomalu: „Je dost možné, že paní Leidnerovo klekla — v tom případě, kdyby úder byl zasazen těžkým předmětem seshora, nebylo třeba tak velké síly.“
„Klečela,“ zašeptal Poirot. „Toť je nápad — toto.“
„Nezapomeňte, že je to ale jen nápad,“ spěšně zdůraznil doktor. „Není tu naprosto nic, co by to dokazovalo.“
„Ale možné je to.“
„Jistě. A za těchto okolností nikterak fantastické. Možná že klekla že strachu, že chtěla spíš prosit než volat o pomoc, když jí instinkt napověděl, že už je pozdě — že už nikdo nemůže přijít včas.“
„Ano,“ řekl Poirot zamyšleně. „Toť přece nápad…“
No, nestojí za moc, myslela jsem si. Neuměla jsem si ani na okamžik představit paní Leidnerovou, jak před někým klečí.
Poirot se pomalu procházel po pokoji. Otevřel okna, přezkoumal mříže, prostrčil jimi hlavu a spokojil se zjištěním, že rameny už se přes ně nedostane.
„Okna byla uzavřena, když vy jste ji našla,“ řekl. „Taktéž byla uzavřena, když vy jste ji ve tři čtvrtě na jednu opustila?“
„Ano, odpoledne vždycky bývala zavřena. Není v nich síťka jako třeba v obývacím pokoji a v jídelně. Bývala zavřená, aby dovnitř nenalétaly mouchy.“
„Tudy v žádném případě nikdo nemohl vniknout,“ uvažoval Poirot. „A stěny jsou z důkladně hliněných cihel, není tu padacích dveří, ani oken ve stropě. Ne, jediný přístup do tohoto pokoje vede dveřmi. A jediná cesta k těm dveřím vede přes nádvoří. A do nádvoří je vchod jen jeden — průjezdem. A před průjezdem pobývalo pět lidí, všichni říkají shodně a já nemyslím, že lžou… Ne, oni nelžou. Oni nejsou podplaceni, aby zamlčeli. Vrah byl zde…“
Neřekla jsem nic. Což jsem necítila totéž před chvílí, když jsme seděli všichni shromážděni kolem stolu?
Poirot se pomalu plížil po pokoji. Z prádelníku zvedl fotografii. Byl na ní starší muž s bílou kozí bradkou. Poirot se na mě tázavě podíval.
„To je otec paní Leidnerové,“ řekla jsem. „Pověděla mi to.“
Odložil fotografii a prohlédl si předměty na toaletním stolku. Byly všechny ze želvoviny — jednoduché, ale pěkné. Prohlédl si řádku knih na poličce a nahlas četl názvy:
„Jací byli Řekové? Úvod do relativity. Život Lady Hester Stanhopeové. Crewský vlak. Zpět k Metuzalémovi. Linda Condonová. Ano, ty nám něco napovídají, snad… Ona nebyla bláznivá, ta vaše paní Leidnerová. Ona měla ducha.“
„Byla to velice chytrá žena,“ řekla jsem horlivě. „Hodně četla a ve všem byla à jour. Opravdu nevšední zjev.“
Usmál se a podíval se na mne.
„Věřím,“ řekl. „Toho já už si uvědomil.“
Pokračoval v prohlídce. Na chvíli se zastavil u umyvadla, kde byla spousta lahviček a toaletních krémů.
Pak náhle poklekl a začal zkoumat předložku.
Doktor Reilly a já jsme k němu rychle přistoupili. Poirot prohlížel malou, tmavohnědou skvrnu, na hnědé předložce téměř neviditelnou. Bylo ji vlastně vidět jen na jednom místě, tam kde prosákla do bílého pruhu.
„Co vy tomu říkáte, pane doktore?“ řekl. „Je toto krev?“
Doktor Reilly si klekl.
„Snad,“ řekl. „Zjistím to, jestli chcete.“
„Budete-li od té laskavosti.“
Pan Poirot prozkoumal džbán a umyvadlo. Džbán stál vedle stojánku s umyvadlem. Umyvadlo bylo prázdné, ale vedle stojánku byla plechovka od petroleje a v ní trochu odlité vody.
Otočil se ke mně.
„Pamatujete se, sestro? Byl tento džbán mimo umyvadlo, nebo v něm, když vy jste paní Leidnerovou ve tři čtvrtě na jednu opouštěla?“
„To si nejsem jista,“ řekla jsem po, delší chvílí. „Spíš myslím, že stál v umyvadle.“
„Tak?“
„Víte, ale jen si to myslím,“ řekla jsem chvatně, „poněvadž tam obvykle stával. Sluhové jej tam po obědě vždycky stavěli. Dokonce mám pocit, že kdyby tam nebyl, musela bych si toho všimnout.“
Poirot pochvalně přikývl.
„Ano, tomu já rozumím. To je vaše vyškolení z nemocnice. Kdyby v pokoji něco nebylo v pořádku, vy byla byste to bezděčně opravila, aniž byste si uvědomila, co vy děláte. A po vraždě? Stál ten džbán tak jako nyní?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tehdy jsem si toho vůbec nevšimla,“ řekla jsem. „Dívala jsem se jen, jestli je tu nějaké místo, kde by se někdo mohl schovat o jestli tu po vrahovi něco nezůstalo.“
„Je to krev, docela určitě,“ řekl doktor Reilly a vstal z podlahy. „Je to důležité?“
Poirot se rozpačitě zamračil a nedůtklivě rozhodil rukama. „To já nemohu říct. Jak to mám vědět? To možná neznamená vůbec nic. Říct mohu nanejvýš, že vrah se jí asi dotkl — že měl ruce zkrvácené — malou troškou krve, ale přesto krve — a tak že šel sem a umyl si je. Ano, tak to být mohlo, ale já nesmím řítit se k uzávěru a říct, že tak to bylo. Ta skvrna nemusí mít žádnou důležitost vůbec.“
„Krve bylo patrně velice málo,“ řekl doktor Reilly nejistě. „Vůbec nemohla vystříknout nebo tak nějak. Nanejvýš mohla trochu prosáknout z rány. Ovšem, jestli se chtěl přesvědčit prstem…“
Zachvěla jsem se. V duchu jsem si představila ten odporný obraz. Viděla jsem někoho — snad toho růžolícího fotografa s tváří jak selátko, jak sráží k zemi tu krásnou ženu a pak se nad ní sklání a zkouší ránu prstem, odporně se kochá svých činem a tvář má strašlivě změněnou… divokou a šílenou… Doktor Reilly si všiml, jak jsem se otřásla. „Copak, sestro?“ řekl. „Nic — to je jen husí kůže,“ řekla jsem. Poirot se obrátil a podíval se na mne.
„Já vím, co vám je zapotřebí,“ řekl. „Jakmile my zde to skončíme a pojedeme s doktorem zpět do Hassaniehu, my vezmeme vás s námi. Dáte sestře Leaíheranové šálek čaje, doktore, že ano?“
„S radostí.“
„Ach ne, pane doktore,“ namítla jsem. „Nemám na to ani pomyšlení.“
Poirot mě zlehka a přátelsky poklepal po rameně. Docela po anglicku, ne jako Francouz.
„Ma soeur,“ prohlásil, „vy učiňte jak já vám řeknul. Navíc vy mi tím prospějete. Já chtěl bych s vámi prohovořit o mnoha věcech, které zde z taktnosti nemohu zmínit. Dobrák doktor Leidner zbožňoval svou ženu a je jist — och, tak jist —, že ostatní cítili k ní totéž! To by ale podle mého názoru neshodovalo se s lidskou povahou. Ne, my chceme si pohovořit o paní Leidnerové — jak bych to řekl? — bez rukaviček. Toť tedy ujednáno. Až my tu dokončíme, vezmeme vás s námi do Hassaniehu.“
„Myslím si,“ řekla jsem nejistě, „jestli bych odtud stejně neměla odejít. Je to dost podivné, že tu jsem.“
„Den nebo dva nic nepodnikejte,“ řekl doktor Reilly. ,,Nemůžete dost dobře odejít před pohřbem.“
„To je sice pravda,“ řekla jsem. „Ale což když mě někdo taky zavraždí, pane doktore?“
Řekla jsem to napůl žertem a doktor Reilly to taky tak přijal a chtěl, myslím, nějak žertovně odpovědět.
Pan Poirot ale k mému překvapení zůstal stát jako přibitý uprostřed pokoje a chytil se za hlavu.
„Ach, to bylo by možné,“ zašeptal. „Zde je nebezpečí — ano —velké nebezpečí — ale co člověk může učinit? Jak se má střežit proti tomu?“
„No ne, pane Poirote,“ řekla jsem, „vždyť já to myslela jen jako vtip. Ráda bych věděla, kdo by mě chtěl zavraždit?“
„Vás — nebo jiného někoho,“ řekl a mně se vůbec nelíbilo, jak to řekl. Naskočila mi z toho husí kůže.
„Ale proč?“ naléhala jsem.
Podíval se na mě velice upřímně.
„Já vtipkuji, mademoiselie,“ řekl, „a směji se. S jistými věcmi ale vůbec není žádný žert. O tom mě moje povolání naučilo. A jednou z těch věcí, tou nejstrašnější, je toto: Vražda je zvyk…“
