Celá e-kniha Vražda v Mezopotámii ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA XXI
Pan Mercado a Richard Carey
„Já vidím, že oni pracují na dvou rozličných místech,“ řekl Poirot a zůstal stát.
Pan Reiter fotografoval na odlehlém okraji hlavních vykopávek. Nedaleko od nás chodila sem a tam skupina mužů s košíky.
„Tomuhle říkají hluboký průřez,“ zvolala jsem. „Moc toho tu nenajdou, jenom střepy nádob, ale doktor Leidner vždycky říká, že to je hrozně zajímavé, a on tomu přece rozumí.“
„My pojďme tam.“
Šli jsme oba pomalu, poněvadž slunce pražilo. Pan Mercado měl ten den dozor. Viděli jsme ho, jak dole pod námi hovoří s parťákem — starcem podobným želvě, který měl přes dlouhý a pruhovaný hábit z bavlny ještě vlněný kabát.
Dostat se k nim dolů bylo poněkud obtížné, poněvadž tam vedla jen úzká schůdkovitá stezka, po které ustavičně vystupovali a sestupovali nosiči košíků. Tvářili se, že jsou dočista slepí a vůbec je nenapadlo, že by se nám mohli vyhnout.
Když jsem sestupovala za Poirotem, otočil se pojednou a řekl přes rameno: „Pan Mercado, je on pravák nebo levák?“
Uznejte, že to byla dost podivná otázka! Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem řekla s jistotou: „Pravák!“ Poirot se nesnížil k tomu, aby mi něco vysvětloval. Šel dál a já za ním.
Pan Mercado se tvářil docela potěšené, když nás uviděl.
Jeho protáhlá, melancholická tvář se rozzářila.
Pan Poirot předstíral zájem o archeologii, který docela jistě neměl, a pan Mercado mu čile začal odpovídat.
Vysvětlil mu, že se už prokopali dvanácti vrstvami obytných stavení.
„Teď už jsme definitivně ve čtvrtém tisíciletí,“ řekl nadšeně.
Vždycky jsem si myslela, že tisíciletí je to, co teprve přijde —doba, kdy všechno bude v pořádku a jasné.
Pan Mercado nám ukázal pásy popele (velice se mu při tom třásla ruka, až mě napadlo, jestli snad náhodou nemá malárii) a vysvětlil nám, jak se tvar nádob měnil, a také, jak se pohřbívalo — že našli vrstvu složenou výhradně z dětských mrtvolek — chudinky! — a o skrčeneckých polohách a orientaci nebožtíků podle světových stran, čímž patrně myslel polohu, v jaké kostry ležely.
A pak najednou, právě když se sehnul, aby zvedl něco jako pazourkový nůž, který ležel v rohu mezi nějakými nádobami, vyskočil a divoce zařval. Rychle se otočil ke mně a k Poirotovi. Zírali jsme na něho v úžasu.
Hystericky se plácal dlaní do levé paže.
„Něco mě píchlo — jako rozžhavená jehla.“
Poirot byl okamžitě plný energie.
„Rychle, mon cher, musíme se na to podívat. Sestro Leatheranová!“
Přistoupila jsem k nim.
Poirot chytil pana Mercada za paži a obratně mu vyhrnul rukáv khaki košile až k rameni.
„Tady,“ řekl pan Mercado a ukázal.
Asi sedm centimetrů od ramene bylo vidět nepatrné bodnutí, z něhož tekla krev.
„Toť zvláštní,“ řekl Poirot. Podíval se do smotaného rukávu.“
„Nic tam nevidím. To asi byl mravenec, ne?“
„Nejlepší je to potřít jódem,“ řekla jsem?
Vždycky s sebou nosím pouzdro s jódovou tinkturou; rozšroubovala jsem je a přitiskla na ranku. Byla jsem při tom ale trochu roztržitá, poněvadž mou pozornost upoutalo něco docela jiného, Mercadova paže byla od zápěstí až k lokti plná drobných vpichů. Věděla jsem moc dobře, co to je — stopy po injekční stříkačce.
Pan Mercado si shrnul rukáv a pokračoval ve svém výkladu. Pan Poirot ho poslouchal, ale nepokusil se převést hovor na Leidherovy. De facto se pana Mercada vůbec na nic nezeptal.
Konečně jsme se s panem Mercadem rozloučili a začali jsme vystupovat nahoru po stezce.
„To byla čistotná práce, vy nemyslíte?“ otázal se můj společník:
„Čistá práce?“ zeptala jsem se.
Pan Poirot vytáhl něco zpod klopy kabátu a se zalíbením si to prohlížel. K svému překvapení jsem zjistila, že je to dlouhá, ostrá látací jehla, pomocí kapky pečetního vosku proměněná ve špendlík.
„Pane Poirote,“ zvolala jsem, „to jste udělal vy?“
„Ano — já byl ten bodavý hmyz. A učinil jsem to celé zcela šikovně, vám se nezdá? Neuzřela jste mě při tom.“
A měl pravdu. Neviděla jsem ho při tom. A jsem si jistá, že ani pan Mercado neměl žádné podezření. Musel to provést bleskurychle.
„Proč ale, pa…
