Vražda v Mezopotámii (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA XXVI
Příště jsem na řadě já!

Bylo to strašné. Doktor Leidner vypadal, jako by se o něho pokoušely mdloby a já sama jsem se cítila prachmizerně. Doktor Reilly si předmět prohlédl s profesionálním gustem.

„Předpokládám, že na něm nejsou žádné otisky prstů?“ vyrazil ze sebe.

„Ne, žádné.“

Doktor Reilly si vzal pinzetu a pokračoval v podrobném zkoumaní.

„Hm — částečky lidské kůže — a vlasy — světlé vlasy. Pokládejte to ale za neoficiální zjištění. Budu muset přirozeně provést důkladnější zkoušky, určit krevní skupinu a podobně, ale téměř o tom nepochybuji. Našlo se to pod postelí slečny Johnsonové? To je tedy ohromná představa! Paní Leidnerovou zavraždila ona a pak, Bůh jí odpusť, ji přepadly výčitky svědomí a sama si vzala život. To je ovšem jen teorie — ale svůdná teorie.“

Doktor Leidner jen bezmocně zavrtěl hlavou.

„Anna to neudělala. — Anna to neudělala,“ zašeptal.

„Nevím, kam to nejprve schovala,“ řekl kapitán Maitland. „Po prvním zločinu jsme prohledali všechny pokoje.“

Něco se mi mihlo hlavou a pomyslela jsem si: „Do skříně s potřebami a pomůckami,“ ale neřekla jsem nic.

„Ať už to bylo kamkoli, byla s tou skrýší nespokojená a vzala si kámen k sobě do pokoje, který byl předtím prohledán zároveň s ostatními. Nebo to možná udělala poté, co se rozhodla spáchat sebevraždu.“

„Tomu nevěřím,“ řekla jsem nahlas.

A opravdu jsem nějak nebyla s to uvěřit, že by ta laskavá a milá slečna Johnsonová byla schopna roztříštit paní Leidnerové hlavu. Prostě jsem si to neuměla představit. A přece tomu některé věci nasvědčovaly — třeba ten její večerní záchvat pláče. Sama jsem si v duchu sice řekla, že jej mohly vyvolat „výčitky svědomí“, ale měla jsem ovšem, na mysli nějaký malý, zcela bezvýznamný čin.

„Nevím, čemu věřit,“ řekl kapitán Maitland. „A také musíme nějak vysvětlit — zmizení toho francouzského mnicha. Moji lidé pátrají po okolí — pro případ, že by ho byl někdo omráčil a hodil tělo do některého zavodňovacího kanálu.“

„Ochl Teď si vzpomínám —“ zvolala jsem.

Všichni se na mne tázavě podívali.

„Bylo to včera odpoledne,“ řekla jsem. „Podrobně se mne vyptával na toho šilhavého chlapa, co tenkrát nakukoval do okna, Ptal se mne, kde chlap tehdy na té cestě přesně stál, a potom řekl, že si to tam ještě půjde prohlédnout. Říkal, že v detektivkách zločinec vždycky ztrácí něco, co může poskytnout vhodný klič nebo vodítko.“

„Ať se propadnu, jestli moji zločinci dělají něco podobného,“ řekl kapitán Maitland. „Tak po tomhle tedy šel, co? Hrome, to by mě zajímalo, jestli něco vypátral. Byla by to pořádná shoda okolností, kdyby přišel na stopu pachatele ve stejnou chvíli jako slečna Johnsonová.“

Podrážděně dodal: „Šilhavý chlap? Na té pohádce o tom šilhavém chlápkovi je víc než se na první pohled zdá. Zatraceně rád bych věděl, proč ho moji lidé nemohou dopadnout!“

„Možná, že on vůbec nešilhá,“ řekl Poirot klidně.

„Myslíte, že to mohl předstírat? To je pro mne novinka, že se dá simulovat šilhavost.“

Poirot na to pouze řekl: „Šilhání — ono někdy může být moc užitečné.“

„To bych prosil! Dal bych za to nevím co, kdybych věděl, kde ten chlápek teď je — ať šilhá nebo ne!“

„Já dohaduji,“ řekl Poirot, „že on již přefoukl přes syrské hranice.“

„Vyrozuměli jsme Tell Kotchek a Abú Kemal — de facto všechny pohraniční posádky.“

„Já spíš si představuji, že on zamířil přes hory. Tam lze někdy stopnout náklaďáky, které pašují kontraband.“ Kapitán Maitland mlaskl.

„To bychom tedy raději měli zatelegrafovat do Deir ez Zoru?“

„Já tak učinil včera — upozorniv je, aby pásli po autu se dvěma muži, kterýchžto pasy pravděpodobně budou v naprostém pořádku,“ řekl Poirot.

Kapitán Maitland ho poctil upřeným pohledem.

„Vy jste tam už telegrafoval? Říkáte — dva muži?“

Poirot přikývl.

„V tomhle jsou dva muži zamícháni.“

„Tak se mi zdá, pane Poirote, že si spoustu věcí necháváte pro sebe.“

Poirot zavrtěl hlavou.

„Ne,“ řekl, „vskutku ne. Mně pravda zasvítila až dnes ráno, když jsem přihlížel východu slunce. Převelmi krásnému východu slunce.“

Myslím, že nikdo z nás si nevšiml, že v pokoji je paní Mercadová. Musela se tam potichu vplížit ve chvíli, kdy jsme žasli nad tím příšerným balvanem se stopami krve.

Ale najednou, bez nejmenšího varování, začala kvičet jako podřezávané podsvinče.

„Panebože,“ zaječela, „Je mi to jasné. Teď je mi to všechno jasné! Udělal to otec Laviny! Je šítený — posedlý náboženskou mánií! Myslí si, že ženy jsou hříšné! Chce je všechny zabít! Nejdřív paní Leidnerovou — pak slečnu Johnsonovou! Příště jsem na řadě já!…“

S výkřikem úzkosti se vrhla přes pokoj a chytila za kabát doktora Reillyho. ‚

„Říkám vám, že tu nezůstanu! Nezůstanu tu už ani den! Hrozí tu nebezpečí! Odevšad tu hrozí nebezpečí! On se někde skrývá — čeká na příhodnou chvíli. A pak se vrhne na mne!“

Znova začala ječet — s pusou dokořán.

Pospíšila jsem k doktorovi Reillymu, který ji držel za zápěstí. Vyťala jsem jí dva pořádné políčky na obě tváře a s pomocí doktora Reillyho jsem ji posadila na židli.

„Nikdo vás nehodlá zabít,“ řekla jsem. „Dáme, na vás pozor. Seďte a snažte se ovládnout.“

Přestala ječet. Pusa jí sklapla a seděla tam a zírala na mne užaslýma, zpitomělýma očima.

Pak jsme byli vyrušeni ještě jednou. Otevřely se dveře a vešla Sheila Reillyová.

Byla bledá a vypadala vážně. Šla přímo k Poirotovi.

„Stavila jsem se hned ráno na poště, pane Poirote,“ řekla, „a měl jste tam telegram — tak jsem vám jej přinesla.“

„Dík vám, mademoiseile.“

Vzal od ní telegram a rozlepil jej, zatímco Sheila Reillyová pozorovala jeho tvář.

Ta tvář se ale nezměnila. Poirot telegram přečetl, uhladil jej, pečlivě přeložil a strčil do kapsy.

Paní Mercadová ho pozorovala. Řekla přiškrceným hlasem: „To je — to je z Ameriky?“

Zavrtěl hlavou.

„Ne, madame,“ řekl. „To je z Tunisu.“

Chvilku na něho civěla, jako když nechápe, a pak se s dlouhým povzdechem zvrátila na opěradlo židle.

„Otec Lavigny,“ řekla. „Měla jsem pravdu. Vždycky mi připadal nějaký divný. Jednou mi vykládal takové věci… já myslím, že je to šílenec…“ Odmlčela se a pak řekla: „Budu už klidná, ale musím se dostat odtud. Odjedeme s Josephem a přespíme v noclehárně.“

„Trpělivost, madame,“ řekl Poirot. „Všechno vám vysvětlím.“

Kapitán Maitland se na něho zvědavě díval.

„Myslíte si, že jste případ definitivně rozluštil?“ zeptal se.

Poirot se uklonil.

Byla to svrchovaně teatrální úklona. Řekla bych, že kapitána Maitlanda dost namíchla.

„No tak,“ vyštěkl, „ven s tím, člověče.“

To ale neodpovídalo stylu Hercula Poirota. Moc dobře jsem viděla, že si to chce jaksepatří vychutnat. Nebylo mi ale jasné, jestli skutečně už zná pravdu, nebo jestli si jen hraje na důležitého.

Otočil se na doktora Reillyho:

„Byl byste tak laskav, pane doktore, a zavolal i ostatní?“

Doktor Reilly vyskočil a úslužně vyšel ven. Za okamžik se členové výpravy začali trousit do místnosti. Nejdříve přišel Reiter a Emmott. Pak Bill Coleman. Potom Richard Carey a nakonec pan Mercado.

Chudák — ten teda opravdu vypadal jak nebožtík. Řekla bych, že měl smrtelný strach z nějakého popotahování — kvůli tomu, že tak nedbale střežil nebezpečné chemikálie.

Sedli jsme si všichni kolem stolu, zrovna tak jako ten den, kdy přijel pan Poirot. Jak Bill Coleman, tak David Emmott na okamžik zaváhali, než se posadili — podívali se nejdřív po Sheile Reillyové. Byla k nim obrácena zády, stála u okna a dívala se ven.

„Nesednete si, Sheilo?“ řekl Bill.

David Emmmott řekl tím svým tichým, příjemně protahovaným hlasem: „Nechcete si sednout?“

Otočila se a chvíli se na ně nehybně dívala. Každý z nich ukazoval na jednu židli a píistrkoval ji k ní. Byla jsem zvědavá, od koho židli přijme.

Nakonec si nevzala žádnou,

„Sednu si tady,“ řekla energicky a sedla si na kraj stolku stojícího u okna.

„Totiž,“ dodala, „dovolí-li mi kapitán Maítland, abych tu zůstala.“

Nejsem si zcela jistá tím, co hodlal kapitán Maitland říct. Poirot ho předešel.

„Jen vy rozhodně zůstaňte, mademoiselle,“ řekl. „Je vskutku nutné, abyste vy tu setrvala.“

Povytáhla obočí.

„Nutné?“

„Toť slovo, kterého já užil, mademoiselle. Rád bych vám pokladl nějaké otázky.“

Znova povytáhia obočí, ale neřekla už nic. Zadívala se z okna, jako by se rozhodla ignorovat to, co se děje v místnosti za jejími zády.

„A teď,“ řekl kapitán Maitland, „se snad dovíme pravdu!“

Říkal to poněkud netrpělivě, Celým svým založením byl muž činu. Měla jsem právě v tomto okamžiku neodbytný pocit, že by si přál být někde venku a jednat — řídit hledání mrtvoly otce Lavignyho, nebo naopak — posílat své lidi na všechny strany, aby ho chytili a zatkli.

Díval se na Poirota téměř znechuceně.

„Jestli nám chce tenhle obejda něco říct, tak proč nám to neřekne?“

Bylo mi jasné, že má na jazyku asi něco takového.

Poirot se po nás po všech pomalu rozhlédl a vstal.

Nevím, co jsem čekala, že řekne — doufala jsem ale, že to bude něco dramatického. K němu by se to hodilo. Určitě jsem však neočekávala, že začne arabskou větou.

A přesto se to stalo. Řekl ta slova pomalu a slavnostně — přímo nábožně, jestli mi rozumíte.

„Bismi-I-láhi al-rahmánl-I-rahím.“

A hned je přeložil do angličtiny.

„Ve jménu boha milosrdného a slitovného.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024