Celá e-kniha Vražda v Mezopotámii ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA XV
Poirot vyslovuje domněnku
Doktor Reilly vstal ze židle. Když byli všichni pryč, zavřel pečlivě dveře. Potom se tázavě podíval na Poirota a zavřel i všechna okna, vedoucí do nádvoří. Ta ostatní byla už zavřená. Potom se také vrátil na své místo ke stolu.
„Bien!“ řekl Poirot. „Nyní jsme privátní a nevyrušení. Můžeme hovořit volně. Vyslyšeli jsme, co nám řekli členové výpravy a — Ale jistě, ma soeur, cože vy si to o tom myslíte?“
Pěkně jsem zrudla. Nedalo se popřít, že ten podivný mužíček má oči jak jehly. Neušlo mu ani to, co se mi jen mihlo hlavou — poznal mi z tváře, co si myslím.
„Ach, to nic není,“ řekla jsem váhavě.
„Jen to povězte, sestro,“ řekl doktor Reilly. „Nenechejte našeho odborníka čekat.“
„To opravdu nic není,“ řekla jsem spěšně. „Jen mi tak blesklo hlavou, že i kdyby někdo něco věděl nebo měl nějaké podezření, bylo by pro něho těžké říct to před ostatními — nebo dokonce snad před panem doktorem Leidnerem.“
K mému překvapení pan Poirot přikývl a živě se mnou souhlasil, „Tak přesně! Přesně tak! Toť veliká pravda, co vy nám tu říkáte, Hned vám to vyjasním. Malá schůze, kterou jsme uspořádali, dospěla svého cíle. Před dostihy v Anglii bývá vždy přehlídka koní, není-liž pravdou? Oni jsou vedeni před tribunou, aby měl každý příležitost si je prohlédnout a obsoudit: omrkal jsem si závodníky, přicházející v úvahu.“
Doktor Leidner prudce vykřikl: „Neuvěřím ani na okamžik, že některý člen mé výpravy je do vraždy zapleten!“
Potom se obrátil ke mně a řekl rozhodně: „Byl bych vám vděčný, sestro, kdybyste mohla hned teď a tady panu Poirotovi povědět, o čem jste před dvěma dny hovořila s mou manželkou.“
Po takovém vybídnutí jsem se rovnou pustila do vyprávění. Pokoušela jsem se co nejpřesněji rekonstruovat slova a věty, kterých paní Leidnerová použila.
Když jsem skončila, pan Poirot řekl: „Velmi výborně. Velmi výborně. Vypovídáváte jasně a po pořádku. Budete mi platnou pomocí.“
Otočil se je doktoru Leidnerovi.
„Máte vy ony dopisy?“
„Mám je tady. Myslel jsem, že je budete chtít hned vidět.“
Poirot si je od něho vzal, přečetl si je a velice pečlivě je při tom prozkoumal. Byla jsem dost zklamaná tím, že je neposypal nějakým práškem a neprohlížel je mikroskopem či podobně, ale uvědomila jsem si, že není zrovna nejmladší a že jeho metody budou pravděpodobně dost zastaralé. Přečetl je tak, jak by je přečetl kdokoli jiný.
Po přečtení je odložil a odkašlal si.
„Nuž,“ řekl, „my postupujme, abychom si fakta popořadově vyobjasnili. Ponejprve: tyto dopisy vaše paní obdržela krátce po vašem sňatku s ní v Americe. Existovaly ještě jiné, ale ty ona zničila. První dopis byl následován druhým. Za krátkou dobu po druhém dopisu jste oba o vlásek unikli otrávení plynem. Potom jste vycestovali do ciziny a na další skoro dva roky žádné dopisy nepřicházely. Znova počly docházet v počátku letošní archeologické sezóny — tak řeknuto ve třech posledních týdnech. Mám to tak správně?“
„Naprosto.“
„Vaše manželka projevovala poznámky strachu a vy jste po poradě s panem doktorem Reiílym přijal sestru Leatheranovou, aby vaší ženě konala společnost a umírňovala ji v obavách?“
„Ano.“
„Jisté události se sběhly — ruce ťukaly na okno — tvář přízračná — v místnosti pro vykopávky hlučení. Nebyl jste sám svědkem některých z těchto jevů?“
„Ne.“
„Vlastně vskutku nikdo než paní Leidnerová?“
„Otec Lavigny viděl světlo v místnosti pro vykopávky.“
„Tak. Na to já nezapomněl.“
Chvíli mlčel a pak řekl: „Učinila vaše paní poslední pořízení?“
„Mysiím, že ne.“
„Proč to tak?“
„Z jejího hlediska to nebylo nutné.“
„Není ona bohatou ženou?“
„Ano, když byla naživu… Její otec jí odkázal úroky ze značného majetku. Na základní vklad však nesměla sáhnout. Po její smrti měl připadnout jejím dětem, a kdyby děti neměla, pak pittstownskému muzeu.“
Poirot zamyšleně bubnoval do stolu.
„My tedy můžeme, jak se tak jeví,“ řekl, „vyloučit jeden motiv z případu. Pochopujte, že to já hledám ponejprve. Komu prospěje zavraždění zavražděného? V tomto …
