Kapitola 5.
I
Když jsem v sobotu ráno vstával, vypadalo to na déšť.
Byl jsem nervózní a nesvůj. Všechny podvědomé pochybnosti o celém podniku přede mnou začaly vystupovat stále jasněji a silně na mě doléhaly. Roztřesené nervy otupovala jenom myšlenka na ty peníze.
„Dneska večer přijdu pozdě.“ oznámil jsem Nině, když připravovala snídani. „Dnes je poslední den toho dopravního průzkumu.“
S úzkostí v očích se na mě podívala.
„Stavíš se taky u Johna?“
„Zajdu za ním v pondělí. Kdyby měl pro mě nějakou zprávu, zatelefonoval by.“
Zaváhala, ale pak se přece jen zeptala: „Harry, vezmeš to místo?“
„Nejspíš ano. Moc záleží na tom, kolik mi budou ochotni platit.“
„John říkal, že plat by byl slušný.“ Usmála se na mě. „Kdybys věděl, jak jsem ráda. Dělals mi skutečně starosti.“
„Dělal jsem starosti sám sobě,“ odbyl jsem ji lehkým tónem.
„Dnes večer si vezmu vůz. Bude pršet.“
„Je tam hrozně málo benzínu, Harry.“
„Nic se neděje. Nějak to zařídím.“
Později jsem zajel na pláž do chatičky. Zrovna jsem se převlékl do plavek, když se na prahu objevil Bill Holden.
„Zdravíčko, pane Barber,“ pozdravil. „Budete chtít chatičku ještě na další týden?“
„Myslím, že ano,“ odpověděl jsem. „Možná ne na celý, ale nejmíň do čtvrtka.“
„Nechcete se vyrovnat za tenhle týden?“
„Vyrovnám to zítra, zapomněl jsem si doma náprsní tašku.“
„To je v pořádku, pane Barber – zítra to stačí.“
Vyhlédl jsem ven a podíval se na těžké šedé nebe.
„Vypadá to na déšť. Myslím, že si půjdu zaplavat, než to spustí.“
Holden tvrdil, že to ještě počká a že začne pršet až později, ale mýlil se. Sotva jsem si zaplaval a vrátil se do chatičky, rozpršelo se.
Usadil jsem se pěkně pohodlně nad knížkou. Pláž byla úplně pustá. To mi vyhovovalo. Doufal jsem, že déšť vydrží celý den.
Kolem jedné jsem zašel do restaurace, kde bylo úplně prázdno, dal si karbanátek a vypil pivo a pak jsem se vrátil do chatičky.
Vrazil jsem do dveří a slyším zvonit telefon.
Rhea.
„Všechno zařízeno?“ zeptala se. Z hlasu jí zazníval úzkostlivý tón.
„Pokud jde o mě, je všechno zařízeno,“ řekl jsem. „Já můžu jít na to. Ostatní teď závisí na Odettě.“
„Na ni se můžete spolehnout.“
„Tak dobrá. V osm čtyřicet pět to rozjedu.“
„Zavolám vám zítra v jedenáct.“
„Potřebuju nějaké peníze,“ řekl jsem. „Musím zaplatit nájem za chatičku. Bylo by nejlíp, kdybyste sem přišla zítra dopoledne. Budu tady.“
„Přijdu,“ řekla a zavěsila.
Zbytek dne jsem zůstal v chatičce. Na střechu bubnoval déšť.
Moře mělo barvu břidlicové šedi. Snažil jsem se soustředit na knížku, ale nebylo to možné.
Nakonec jsem se zvedl, přecházel loudavým krokem sem a tam a kouříl nekonečné množství cigaret, hlídal čas a čekal, čekal a čekal.
Když konečně ukazovaly ručičky mých hodinek osm třicet, odešel jsem z chatičky a přeběhl po vlhkém písku k packardu.
Pořád ještě pršelo, ale už slaběji. Zajel jsem k dragstóru na hlavní třídu Palm City. Než jsem zaparkoval a přešel mrholivým deštěm k obchodu, bylo těsně před tři čtvrti na devět.
Zavolal jsem do vily k Malrouxovi.
Téměř ihned někdo zvedl sluchátko.
„Rezidence pana Malrouxe,“ ozval se hlas s výrazně anglickou výslovností. „Kdo je tam, prosím?“
„Chtěl bych mluvit se slečnou Malrouxovou,“ řekl jsem. „Tady Jerry Williams.“
„Počkejte u aparátu, pane Williamsi. Zjistím, jestli mohu slečnu Malrouxovou sehnat k telefonu.“
Držel jsem sluchátko a jasně jsem si uvědomoval, že dýchám trochu příliš rychle.
Trvalo to dost dlouho, ale nakonec se ozval jasný Odettin hlas.
„Haló?“
„Neposlouchá někdo?“
„Ne. Všecko v pořádku. Ahoj, Harry.“ Z jejího hlasu zaznívala něha. „Ty jsi jediný chlap v mém životě, který se odvážil mě udeřit. Jsi charakter!“
„Vím. Dej si pozor, ať nedostaneš ještě jednou. Víš, co máš dělat? Za dvacet minut jsem v baru U pirátů. Packard zaparkuju vpravo na nejzazší části parkoviště. Šaty budou na zadním sedadle. Nezapomnělas žádné podrobnosti?“
„Nezapomněla.“
„Tak dělej. Budu na tebe čekat,“ a zavěsil jsem.
Trvalo mi to čtvrt hodiny rychlé jízdy, než …
