Celá e-kniha Tvrdá lekce ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
II
Druhý den jsem brzy ráno zašel na pláž k chatičce. Řekl jsem Billu Holdenovi, že si ji chci ještě aspoň den, možná i déle ponechat, a zaplatil jsem mu nájem za dva dny.
Posadil jsem se před chatičkou na sluníčko: několik minut před jedenáctou jsem se zvedl a přesedl jsem si k telefonu. Přesně v jedenáct telefon zvonil. Zvedl jsem sluchátko.
„Tady Barber.“
„Ano nebo ne?“
„Ano,“ řekl jsem, „ale mám podmínky. Chci si o tom s vámi a další zúčastněnou stranou promluvit. Přijďte sem s ní dnes večer v devět.“
Nedal jsem jí možnost, aby se ohradila. Zavěsil jsem. Chtěl jsem, aby si uvědomila, že veškerá iniciativa teď přechází z ní na mě a tak že to už zůstane.
Telefon začal znovu vyzvánět, ale nezvedl jsem sluchátko. Vyšel jsem ven, zavřel dveře a zamkl.
Když jsem mířil k místu, kde jsem zaparkoval svého packarda, telefon ještě zvonil.
Do chatičky jsem se vrátil těsně po šesté. Mezitím jsem zajel domů a vzal jsem si odtud haldu věcí. Štěstí, že byla Nina pryč, protože jinak by určitě chtěla vědět, nač potřebuju prodlužovací šňůru, brašnu s nářadím a magnetofon, který jsem koupil, když jsem ještě pracoval u Heraldu, a který pro mě celou dobu schovávala.
Dvě hodiny, jež jsem předešlé noci strávil zkoumáním plánu Rhey Malrouxové, rozhodně neznamenaly ztracený čas. Velice rychle jsem si uvědomil, že je z hlediska mé vlastní bezpečnosti nezbytně nutné dokonale se pojistit, aby mě ani Rhea, ani její nevlastní dcera nenechaly v případě, že se něco zvrtne, držet roztavené železo v rukou. Rozhodl jsem se, že si náš večerní rozhovor nahraju: žádná se o nahrávce nedoví, ale kdyby Malroux skutečně zavolal policii – a to riziko tu vždycky existuje – žádná z nich nebude moci popřít, že o plánu věděla, a nebudou moci vinu svalit na mě.
Když jsem dorazil do chatičky, odnesl jsem magnetofon do ložnice a postavil jej do šatníku ve zdi. Běžel docela tiše, ale bylo tu jisté nebezpečí, že některá by se mohla mít víc na pozoru a mohla by jej slyšet, kdybych jej umístil v hale. Vyvrtal jsem v zadní stěně šatníku otvor a jím jsem prostrčil hlavní šňůru. Tu jsem pak vedl do haly a zastrčil do dvoustranného adaptéru, který se dal ovládat vypínačem u dveří. Všechno jsem si vyzkoušel: když jsem vstoupil do chatičky a otočil vypínačem, rozsvítilo se světlo v obývacím pokoji a zároveň se zapnul magnetofon.
Několik minut jsem uvažoval, kam schovat mikrofon. Nakonec jsem se rozhodl připevnit jej pod desku malého stolečku, který stál v rohu, nenápadně stranou, ale přitom v otevřeném zvukovém poli.
To všechno nějakou dobu trvalo. Kolem sedmi hodin jsem si udělal malou zkoušku a byl jsem spokojen, protože magnetofon fungoval přesně, jak jsem si přál, a mikrofon snímal zvuk mého hlasu z kterékoli části pokoje.
Uvažoval jsem a zdálo se mi, že můj plán má pouze dva háčky: totiž možnost, kdyby ty dvě ženy nechtěly dovnitř do chatičky anebo kdyby si nepřály rozsvítit. Myslel jsem, že bych je snad byl s to přemluvit, aby vešly dovnitř. Mohu je upozornit, že by tudy klidně mohl někdo jít procházkou a uvidět nás tady, kdybychom se nesnažili být méně nápadní. Kdyby si přály zhasnout, stačí otočit vypínačem přímo u lampy a ne hlavním vypínačem u dveří.
Na pláži byli stále ještě lidé, ale dav začínal očividně řídnout.
Hodina, a na pláži bude pusto.
Zrovna jsem sbíral nástroje, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Byl jsem tak soustředěn na práci, že jsem sebou při tom náhlém, rázném zvuku téměř trhl. Chvíli jsem zůstal stát se zraky upřenými na dveře. Pak jsem rychle strčil brašnu s nástroji pod polštář a šel ke dveřím. Otevřel jsem.
Stál přede mnou Bill Holden.
„Promiňte, že vás ruším, pane Barber,“ řekl. „Chtěl jsem jen vědět, jestli si tu chatičku budete přát ještě taky zítra. Už jsem na ni měl totiž zájemce.“
„Chci si ji nechat na týden, Bille,“ a řekl jsem mu. „Píšu pár článků a dá se tady výborně pracovat. Vyrovnám se s vámi koncem týdne, jestli vám to tak vyhovuje.“
„Jistěže, aby ne, pane Barber! Máte ji do konce týdne.“
Když odešel, sebral…
