II
Druhý den ráno mě z těžkého spánku probudilo řinčení telefonu.
Posadil jsem se vylekaně a ještě rozespalý na posteli a podíval se na hodiny u postele. Za pět minut tři čtvrti na osm.
Slyšel jsem; jak Nina s někým hovoří, a donutil jsem se natáhnout se ještě na záda na polštář a odpočívat. Sáhl jsem na noční stoleček po krabičce cigaret.
Když jsem si zapaloval cigaretu, v mysli mi vyskočily události předchozí noci. Dovezl jsem Odettu na letiště. O nehodě jsem jí neřekl. Nemělo smysl ji zbytečně rozrušovat. Stačilo, co to dělalo s mými nervy, natož abych do toho ještě zatahoval ji: Odletěla docela spokojená a z toho šoku po příhodě s opilcem se vzpamatovala. Bylo to dáno pružnou přizpůsobivostí jejího mládí. Cestou na letiště jsem ji ujistil, že jsem tomu chlapovi nijak zvlášť neublížil, a když tomu uvěřila, byla s to ho pustit z hlavy. Jenomže já ne; a taky mi z hlavy nešla ta automobilová nehoda.
Cestou z letiště jsem se sám sobě snažil namluvit, že to přece jenom všechno ještě nějak vyjde. Opilec, kterého jsem vzal přes hlavu, si určitě uvědomí, že se pokusil Odettu napadnout, a je tedy téměř jisté, že bude mlčet. Chlap s tou ženskou, co jim patřilo to auto, které narazilo do Odettina sporťáku, budou možná taky moc dobře vědět, že všechno zavinili sami při couvání, a proto třeba s ničím na policii nepůjdou.
Když jsem dojel do Palm City, zašel jsem do baru v jedné tiché ulici. Dal jsem si několikrát nalít. Uvnitř bylo nabito, protože lidé se sem zřejmě přišli schovat před deštěm. Nikdo si mě nevšímal.
Zavřel jsem se do telefonní budky a vytočil Malrouxovo číslo.
Čekal jsem, poslouchal, jak mi buší srdce, a myslel jsem přitom na Odettu, jestli v pořádku dojela do hotelu: Po nějaké době se ozval hlas Malrouxova sluhy.
„Dejte mi pana Malrouxe,“ řekl jsem hlasem co nejtvrdším a nejúsečnějším. „Mám pro něho vzkaz od jeho dcery.“
„Kdo je tam, prosím?“
Téměř jsem na něho zaječel: „Dělejte, co vám povídám. Řekněte Malrouxovi, ať jde hned k telefonu.“
„Zůstaňte, prosím, u aparátu, ano?“
Z jeho hlasu bylo slyšet úlek.
Slyšel jsem, jak položil sluchátko. Čekal jsem a cítil, že mi na tváři vyráží pot. Sklem budky jsem neustále sledoval nabitý bar.
Nikdo se sem nedíval.
Hm, tak Rhea přece jenom nežvanila: tvrdila, že ho donutí, aby šel k telefonu, a Malroux taky přišel.
„Tak poslouchejte, váženej pane,“ řekl jsem a hovořil jsem hodně pomalu, aby mu neušlo ani slovo. „Unesli jsme vám dceru. Chceme pět set tisíc dolarů, Slyšíte mě? Pět set papírů a v malejch bankovkách. Jestli nezaplatíte, víckrát ji neuvidíte – a to je bez debaty. Nebudete do toho zatahovat fízláky a nebudete zkoušet žádnou habaďůru – rozumíte? Tohle je únos, váženej. Jestli chcete svou dceru ještě někdy uvidět, dělejte, jak vám říkám.“
Následovala krátká pauza a pak se ozval klidný tichý hlas:
„Rozumím. Samozřejmě zaplatím. Jak peníze doručím a jak mi dceru vrátíte?“
Mluvil tak klidně a nevzrušeně jako nějaký politik, jehož poctili čestným předsednictvím na čajovém dýchánku.
„Zavolám vám v pondělí,“ řekl jsem. „Kdy jste schopen si ty prachy obstarat? Čím dřív je seženete, tím líp pro vaši dceru.“
„Budu je mít zítra.“
„Zítra je neděle.“
„Budu je mít zítra.“
„Fajn. Zavolám vám v pondělí ráno. Dostanete instrukce, kam je doručíte. A pamatujte si: stačí jedno slovo fízlákům nebo nějaká bouda a víckrát holku neuvidíte. Najdete ji v příkopě, ale to si s ní nejdřív pořádně užijem.“
Zavěsil jsem a šel ven k vozu.
Moc pyšný jsem na sebe nebyl, ale to je prostě kšeft. Byly v tom příliš velké peníze, než abych si dělal hlavu s nějakou hrdostí. Byl jsem rád, že Nina spí. Tu noc jsem toho sám moc nenaspal. Zdálo se mi, že jsem sotva zdříml, a už mě probudilo řinčení telefonu.
Nina šla k aparátu: napjatě jsem sledoval zvuk jejího hlasu.
Když jsem slyšel, jak rychle kráčí chodbou, vzpamatoval jsem se a snažil jsem se tvářit jakoby nic.
Dveře ložnice se otevřely.
„Harry… to je John. Chce s tebou mluvit. Říká, že je to nutné.“
Odhodil jsem přikrýv…
