Kapitola 10.
I
Hodiny v hale začaly odbíjet devět. Tvrdé, kovové údery jako by naplňovaly celou místnost.
Vstal jsem a tupě zíral na střepy a rozlitou whisky na zemi.
„Já to uklidím,“ řekl jsem a zamířil ke dveřím.
„Harry…“
„Hned jsem zpátky.“
Musel jsem vydýchnout: Věděl jsem, že jsem bledý jako křída.
V hlavě mi vířilo a zachvátila mě panika. Zoufale jsem se snažil vymyslet si nějakou přesvědčivou lež, ale na nic jsem nemohl přijít.
Popadl jsem v kuchyni hadr a šel chodbou zpátky do haly.
Spatřil jsem, jak se Nina potýká s předními dveřmi a snaží se je otevřít. Když jsme se totiž vrátili, zastrčil jsem obě zástrčky. Horní šla ztuha a Nina se ji marně snažila odstrčit.
„Kam jdeš?“ zakřičel jsem na ni a zahodil hadr.
Podívala se na mě přes rameno. Měla obličej stažený a bílý jako křída a oči nepřirozeně velké.
„Do garáže.“
Podařilo se jí zástrčku vysunout právě v okamžiku, kdy jsem k ní přistoupil a násilím ji zadržel.
„Tam nepůjdeš! Dej sem klíče!“
„Pust mě!“ Vytrhla se mi, bleskem ode mě odskočila a s rukama za zády se opřela o stěnu. Ňadra v bílé blůzce se jí zdvihala a klesala pod náporem zběsilého oddychování.
„Dej sem ty klíče!“
„Nepřibližuj se ke mně! Cos to udělal?“
„Dej sem ty klíče!“
„Nedám.“
Musel jsem je z ní dostat. Běžel jsem za ní, chytil jsem ji za zápěstí a zkroutil jí ruku tak, že ke mně zůstala otočena zády.
„Harry! To bolí!“
Podařilo se mi rozevřít jí násilím prsty a klíčky jí vyrvat z dlaně.
Jak jsme spolu zápasili, uklouzla a padla na kolena.
Nechal jsem ji být a ustoupil od ní, těžce oddychuje. Bylo mi příšerně.
Zůstala klečet a s obličejem v rukách se rozplakala.
Zastrčil jsem klíče do kapsy.
„Hrozně mě to mrzí, Nino.“ Stálo mě to velkou námahu, abych ta slova ze sebe vůbec dostal. „Nechtěl jsem ti ublížit. Prosím tě, neplač.“
Chtěl jsem ji zvednout, ale tolik jsem se styděl, že jsem se jí nemohl ani dotknout.
Zůstala asi dvě minuty klečet, zatímco já jsem stál nad ní a pozoroval ji. Pak se pomalu zvedla, držíc se za zápěstí.
Stanuli jsme tváří v tvář.
„Uděláš nejlíp, když mi řekneš pravdu,“ ozvala se po chvíli. „Cos provedl?“
„Neudělal jsem nic,“ odpověděl jsem. „Zapomeň na to. Mrzí mě, že jsem ti způsobil bolest.“
„Dáš mi, prosím tě, ty klíčky od vozu? Chci otevřít ten kufr.“
„Proboha tě prosím, Nino, přestaň! Říkal jsem ti, abys to pustila z hlavy. Copak to nechápeš? Nesmíš už na to myslet!“
Napřáhla ruku. „Dej mi ty klíčky!“
„Nebuď tak bláznivě paličatá!“ řekl jsem zoufale. „Od tohohle běž pryč! Ty klíčky ti nedám.“
V tu chvíli se posadila a zůstala na mě upřeně hledět.
„Co je v tom kufru a proč se tak bojíš, abych to neviděla – proč ses tak vyděsil, že by to uviděli ti vojáci? Harry! Ne, proboha, jenom mi neříkej, že – že je v tom kufru to děvče!“
Na tváři se mi perlil pot, třásl jsem se po celém těle.
„Poslyš, musíš si sbalit pár věcí a jít do hotelu! Dnes v noci tady musím být sám. Prosím tě, uděláš, o co tě žádám, a nebudeš se na nic ptát? Prosím tě o to snažně, moc tě o to prosím!“
„Harry!“ Zírala na mě očima vytřeštěnýma hrůzou. „Řekni, že to není pravda! Já tomu nemohu uvěřit! Harry! Není tam, že ne?“
„Přestaň se vyptávat!“ Bouchl jsem o sebe kotníky zaťatých pěstí. „Běž a sbal si věci! Zmiz odtud! Copak nevidíš, že mám sám hlavu příšerně zamotanou? A ještě abych si musel dělat starosti s tebou?“
„Je mrtvá? Musí být mrtvá! Tys ji zabil?“
Popošel jsem k ní, popadl jsem ji oběma rukama, zvedl ji a zatřásl s ní.
„Přestaň se vyptávat! Nic nevíš! Rozumíš? Nic! Teď běž odtud a nevracej se dřív než zítra.“
Vymkla se mi, odstoupila ode mě a rukama si zakryla obličej.
Pak najednou jako by její napětí povolilo. Spustila ruce.
„Nikam nepůjdu,“ prohlásila a její hlas zněl klidně, ale rozhodně. „Především nekřič, Harry, a posaď se. Tuhle věc vezmeme na sebe oba rovným dílem. Prosím tě, řekni mi, co se stalo.“
„Chceš, abych tě uhodil?“ osopil jsem se na ni. „Copak si to v té své hlavě nedovedeš spočítat? Jestli budeš o téhle záležitosti něco vě…
