7
Massachusettský guvernér William Bradford vydal roku 1621 dekret, ustanovující 13. prosinec jako den oslav a modliteb na znamení vděčnosti kolonistů za první úrodu kukuřice, již sklidili od svého přistání v Plymouth Rocku. Indiáni pozvaní na oslavu přinesli darem zvěřinu a divoké krocany, jež pak ženy nosily na stůl společně s rybami, husami a kachnami, které dodali lovci z řad kolonistů. Samozřejmě měli i spoustu kukuřičného chleba, koláče, vepřové s fazolemi a kukuřicí, ořechy a dýni vařenou v javorovém sirupu. Kolonisté a jejich indiánští hosté strávili tři dny při modlitbách, zpěvu a. oslavách. Tak vypadal první Den díkůvzdání v Americe.
V této části Floridy se indiánským kmenům jménem Calusa a Timucua nedařilo tak dobře jako jejich severním sousedům. První běloch, kterého Indiáni potkali, byl španělský dobyvatel jménem Juan Ponce de Leon, který zde přistál u břehů zálivu v roce 1513 krátce po výzkumné cestě podél atlantického pobřeží, během níž dal Floridě název a jménem Španělska zabral všechna území, na něž vstoupil. Zde na západním břehu narazil na tvrdý odpor ze strany Indiánů a byl donucen odplout zpět na Portoriko bez zlata, kvůli němuž sem připlul. Svůj slib, že se vrátí, dodržel až o osm let později, v roce 1521, a uvítal ho pouze otrávený šíp, který ukončil jeho život i sny o zářivém bohatství a věčném mládí. (Kdyby byl ještě naživu, nejspíš by se připojil k mým třem investorům v jejich zamýšleném plenění přírodních krás na Sabal Key).
Avšak de Leon nebyl posledním Španělem u břehů Floridy. V roce 1539 přistál jeho krajan Hernando de Soto v místě, které se nyní jmenuje Stone Crab Key, pátraje po zlatě, jež sem přivedlo i jeho předchůdce – pokladu, o jehož existenci Indiáni zřejmě neměli ani ponětí. Strhl se krutý, krvavý boj, v němž Španělé dostali tak na pamětnou, že Španělsko všechny další zlatokopecké výpravy ke zdejším břehům zálivu odvolalo. Nicméně se nepodařilo zabránit tomu, aby na Floridu přicházeli další a další běloši, kteří s sebou přinášeli rozmanitá požehnání civilizace, jako neštovice a syfilis (neboli španělskou, francouzskou či anglickou chorobu – podle toho, odkud pocházel ten, kdo ji takto označoval), a odváželi odtud mnohem cennější zboží než zlato, jež neustále bez úspěchu hledali – mladá, silná těla caluských a timucuanských bojovníků.
V roce 1621, kdy běloši a Indiáni v Massachusetts společně oslavovali na palouku u stolů plných jídla a pití, už byli Calusané a Timucuanové bezmála vyhubeni. Na přelomu století jich na pobřeží, které obývali po celé dva tisíce let, zbývaly necelé tři stovky. Na severu, v Georgii a Alabamě, měli zase obávaní Creekové potíže s Brity, kteří se snažili za každou cenu zbavit své pozemky jakýchkoli nároků ze strany Indiánů. Když byli zatlačeni k jihu (kde byli známi pod jménem Seminolové – což v jejich jazyce znamenalo odpadlíci či uprchlíci), nebyli jim zdecimovaní caluští a timucuanští starousedlíci schopni klást vážnější odpor. Na indiánském území se střetli Indiáni s Indiány – a Indiáni zvítězili. S Calusany a Timucuany byl konec, ale dny Seminolů již také byly sečteny.
Americkým územím se Florida stala až roku 1822, kdy ji vláda odkoupila od Španělska. O čtrnáct let později zahájila na naléhám netrpělivých usídlenců proti Indiánům boj s cílem vytlačit je z tohoto území – bylo to jakési ,konečné řešení‘, podobné tomu, jež v jiné civilizované zemi proběhlo o sto let později. Tato válka proti Seminolům, jak bývá nazývána, skončila v roce 1842 – tři roky předtím, než se Florida stala sedmadvacátým státem Unie. Tou dobou už ti ze Seminolů, kteří nebyli zmasakrováni, odešli do rezervací v Oklahomě, kde možná dnes jejich potomci oslavují Den díkůvzdání společně s ostatními opravdovými Američany.
Můj partner Frank se domnívá, že jednoho dne archeologové vykopou fosílii, která nade vši pochybnost prokáže, že prvními lidskými bytostmi na americké půdě byli Rusové, kteří přešli ze Sibiře na Aljašku v dobách, kdy Beringová úžina byla ještě přehrazena pevni…
