9
Na Flamingo Key jsem dojel až skoro o půlnoci, protože se jeden náklaďák napasoval napříč dálnicí č. 41, a způsobil tak dopravní zácpu, připomínající Felliniho verzi Pekla. Otevření nového obchvatu kolem Calusy se plánovalo až na květen (sliby, pořád jen sliby!). Měla to být čtyřproudá dálnice 1–75, vedoucí od Travers na severu až do Venice na jihu, která (jak jsme doufali) odkloní velkou část turistického provozu, ucpávajícího hlavní tepny v Sarasotě i v Caluse. A zatím jsem proseděl čtyřicet minut ve frontě nadávajících motoristů a poslouchal rozhlasovou stanici, o níž Frank říká, že je to vysílání pro starý prdbly. Vyhrávají tam šmízové úpravy všech slavných hitů čtyřicátých let, jež uvádí jakýsi muž s holubicím hlasem. Mně připadá zábavný, ale Frank tvrdí, že to rozhodně není žádný William B. Williams, což, jak jsem pochopil, je jakýsi newyorský diskžokej.
Frank říká místo Flamingo Key Fandango Key, jelikož tamní obyvatelé dávají přednost architektuře ve španělském stylu. Kdybychom v Caluse měli nějaké Zlaté pobřeží (jenže nemáme), pak myslím, že by mohlo být právě na Flamingo Key. Tamní domy přijdou na 500 000 dolarů a víc a podél břehů kanálů kotví plachetnice a motorové čluny někdy dokonce dražší než ty domy. Všechny domy na Flamingo Key stojí v takzvané nábřežní zóně, ať už na břehu samotné Caluské zátoky, nebo podél celé řady kanálů vinoucích se mezi dokonale úpravěnými pozemky obytné čtvrti. Frank tvrdí, že zdejší trávníky vždycky vypadají, jako by je ostříhal vojenský holič z námořní základny na Parris Islandu. Frank není tak docela prost předsudků.
Strážný u hlavního vjezdu vykročil ze své budky, jakmile u ní můj Karmann Ghia zastavil. Bylo už chvíli po půlnoci, tedy trochu pozdě na návštěvu. Sdělil jsem mu, že mě slečna Reynoldsová čeká, a on řekl: „Okamžik, pane.“ Vrátil se do své kukaně a pohlédl na list papíru připíchnutý na nástěnce. Uchopil sluchátko telefonu zavěšeného na zdi, vytočil číslo a zatímco čekal na zazvonění, zeptal se mě: „Vaše jméno, prosím?“
„Matthew Hope.“
Otočil se zpátky k telefonu. „Slečno Reynoldsová,“ řekl, „přijel za váma pan Hope.“ Chvíli naslouchal, řekl „děkuju vám“ a zavěsil, „První ulicí doprava,“ poradil mi, „je to číslo 204 na Crane Way, druhý dům v ulici.“
Zařadil jsem, dojel jsem na roh, zabočil do první ulice vpravo a našel poštovní schránku s číslem 204 před dveřmi španělské haciendy, sousedící s jinou španělskou haciendou, před níž stála schránka s číslem 206. Vjel jsem na příjezdovou cestu, vypnul zapalování a vykročil po chodníku k domu. Po celém domě se svítilo. Kitty Reynoldsová mi otevřela skoro ještě dřív, než jsem se prstem dotkl tlačítka zvonku.
„Už jsem se bála, že nepřijdete,“ řekla. „Pojďte dál, prosím.“
Měla na sobě nepochybně další z kreací, jež prodávala v Kittině nároží: modrý, nylonový župan s dlouhým rozparkem vlevo a s hlubokým výstřihem, odhalujícím ňadra. Dlouhé světlé vlasy jí volně splývaly na ramena. Nebyla nalíčená. Její oči, stejné barvy jako bleděmodrý župan, náhle sklouzly z mé tváře a přelétly venkovní trávník. Málem jsem se ohlédl.
„Pojďte dál,“ zopakovala. Ustoupila, abych mohl vejít, a pak za sebou zavřela dveře.
„Omlouvám se za zpoždění. Na dálnici došlo k nehodě,“ vysvětlil jsem.
„Stejně bývám touhle dobou obvykle ještě vzhůru,“ ujistila mne. „Nedáte si něco k pití? Právě jsem si chtěla nalít koňak.“
„Koňak bych si dal,“ souhlasil jsem.
Zavedla mě do obývacího pokoje, zařízeného téměř výhradně v modré barvě. Bleděmodrý koberec, na štukované stěně nad krbem visel obraz od Syda Solomona, namalovaný v různých odstínech modré. Nebylo pochyb, tato dáma si potrpěla na modrou. Když jsem ji navštívil v obchodě, měla na sobě modré šaty, a také teď, v převážně modrém pokoji, měla na sobě modrý župan. Měla dokonce i modré sandály na vysokých podpatcích. Díval jsem se, jak nalévá koňak do dvou napoleonek. Obě skleničky pak přinesla za mnou; já mezitím usedl do jedné z pohovek naaranžovaných před krbem.
„Neměli bychom si zatopit?“ o…
