5
Můj partner Frank pevně věří ve svůj vlastní paragraf Murphyho zákona, jenž praví, že může–li se stát cokoli nepříjemného právě ve chvíli, kdy se člověk chystá odjet na dovolenou, pak se to určitě stane. Například vaše zdravá kočka – či v tomto případě Daleina zdravá kočka – náhle dostane teplotu, o níž vás veterinář ujistí, že není u koček přehnaně vysoká, nicméně si vyžaduje soubor testů za účelem zjištění příčin. Za normálních okolností – jak řekl veterinář Dale a ona mi to později opakovala do telefonu – by ta teplota mohla být důsledkem nedávné rvačky s jinou kočkou nebo třeba se psem anebo, protože jsme v Caluse, třeba s mývalem. Avšak Dale trvala na tom, že Sassafras je hrozně přívětivá, nikdy na jinou kočku ani neprskne, natož aby se porvala. Nicméně Sassafras byla nyní v péči zvěrolékaře a Dale tam zítra zavolá, aby zjistila, co se děje. A zítra je úterý, dva dny před Dnem díkůvzdání, tři dny před naším zamýšleným odjezdem do Mexika, a ona prý doufá, že to nebude nic vážného, protože by nepřenesla přes srdce, kdyby tu měla svou kočičku nechat nemocnou a odjet na dovolenou.
To se stalo v pondělí v jedenáct hodin večer.
V úterý ráno kolem osmé z reproduktoru na caluském letišti zachrastila zpráva, že moje letadlo, které mělo o půl deváté odletět do Miami, má zpoždění a odletí až v devět hodin. Pro přespolní bývá často těžké pochopit, jak obtížné je někdy letět z Calusy do Miami, když je to jen 165 mil. Do našeho nevelkého města létají čtyři velké společnosti, ovšem tři z nich – Delta, Pan Am a United – odtud vůbec nelétají do Miami. Eastern Airlines tam létají pětkrát denně a jen jeden z těchto letů, ve 21.48, je přímý. V ostatních případech se musí přestupovat v Tampě nebo v Orlandu. Snazší je letět se společností Sluneční koráb (jíž můj partner Frank, zvyklý na dokonale organizovanou kyvadlovou dopravu mezi New Yorkem, Bostonem a Washingtonem, D.C., přezdívá Sluneční kocábka), miniaturní leteckou společností, jež každý den v týdnu provozuje tři lety do Miami a zpět. Trvá to hodinu a dvacet pět minut, pokud se letí na čas. Tentokrát můj ranní let namísto v 8.30 odstartoval až v 9.20, a plně tak potvrdil – pokud je takové potvrzení vůbec zapotřebí – platnost Murphyho a Summervillova zákona.
Do Miami jsem dorazil něco po jedenácté, hodinu po původně předpokládaném příletu, a okamžitě jsem zatelefonoval k nám do kanceláře. Cynthia Huellenová mě informovala, že státní zástupce podal na Harpera žalobu (rozhodně nemařil čas, ten hajzl zkurvenej) a že Karl Jennings z naší kanceláře předstoupil před téhož soudce, který už jednou zamítl Harperovu žádost o propuštění na kauci. Podle očekávání ji zamítl i tentokrát a rozhodl, že za dva a půl týdne máme soudu sdělit, co hodláme ve své obhajobě prokázat. Taxikář, do jehož vozu jsem nasedl na letišti, se v Miami nevyznal ani z poloviny tak dobře jako v Havaně. Trvalo mu celou hodinu, než našel adresu, již jsem mu pečlivě hůlkovým písmem napsal na kus papíru, a pak ještě deset minut sháněl drobné v potravinách, ob dvě čísla od domu, kde bydlel a provozoval svůj obchod Lloyd Davis. Bylo už čtvrt na jednu, když se mi konečně podařilo z taxíku vystoupit.
Davis měl malý domek z dřevěných desek natřených nazeleno. Trávník před domem byl místy vylysaný a posetý čímsi, co zřejmě opadalo z hromady šrotu navalené k boční stěně a táhnoucí se až na dvorek za domem. Válely se tu halabala na sebe naházené součástky automobilů, topných těles a ledniček, láhve, zahradní nábytek, instalatérské součástky a vůbec se zdálo, že Davis má všechno, na co si vzpomenete. Na rozpadající se verandě seděl pes nejistého původu a drbal se za uchem. Když jsem vystoupal po schodech a zamířil ke skleněným dveřím, sotva na mě pohlédl.
Někde v domě hrál gramofon – Billie Holidayová zpívala blues. Nikde žádný zvonek. Jemně jsem zaklepal na dřevěný rám, obklopující potlučené sklo ve výplni dveří. Žádná odpověď. Zaklepal jsem ještě jednou a zavolal jsem: „Haló!“
„Kdo je?“ ozval se ženský hlas.
„Hledám L…
