11
Ve čtvrtek přesně v devět hodin ráno jsem ze své kanceláře v Caluse zatelefonoval okresnímu velení náborového útvaru armády Spojených států v Miami, sídlícímu u dálniční spojky South Dixie. Pokoušel jsem se tam dovolat už předešlého dne z letiště, ještě než jsem nastoupil do Slunečního korábu, který mě odvezl zpět, ale ozval se jen záznamník, který mi sdělil, že je kancelář otevřena od devíti ráno do pěti odpoledne, s výjimkou soboty, kdy se zavírá už v poledne, až do konce víkendu. Teď zvedla telefon jistá desátnice Dickinsonová. Sdělil jsem jí, že doufám, že jsem se dovolal na správné místo, jelikož sháním seržanta jménem Ronnie Palmer. Odpověděla, abych, prosím, počkal.
„Seržant Palmer,“ ozval se mužský hlas.
„Seržante, jmenuju se Matthew Hope. Jsem právní zástupce George Harpera.“
„Ano, pane?“
„Jak jsem pochopil, když byl před několika týdny v Miami, telefonoval vám. Byla to neděle 15. listopadu. Vzpomínáte si, že vám volal?“
„Ano, pane. Volal mi domů.“
„Nepamatujete se, o čem jste spolu mluvili?“
„Prosím?“
„Vzpomínáte si aspoň zhruba, o čem byla řeč?“
„No, jen tak jsme si povídali, pane. Známe se z Německa. Ptal se, jak se mám, jak se mi vede a tak.“
„Nekladl vám nějaké otázky o dělostřelectvu?“
„Tedy, vlastně ano. Abych pravdu řekl, v tu chvíli mi to připadalo dost zvláštní. Já byl v Německu Georgeovým SKNO, víte…“
„Čím?“
„Služebním kontaktem s náborovým oddělením. Takže vím, u jakého útvaru sloužil. Víte, jak to funguje, pane?“
„Přesně ne.“
„No, když tedy někdo vstoupí do armády, obvykle podepíše závazek na šest let – čtyři roky aktivní služby a dva roky v záloze. V Georgeově případě… Tedy, ono je to dost složité. Abych to zjednodušil… Tedy když George odsloužil čtyři roky, podepsal závazek na další tři a já mu pomohl, aby zase mohl sloužit v Německu a neposlali ho někam, kde se každou chvíli může začít doopravdy střílet. Jenomže, chápete, když se vrátil z Německa, měl už hotovo – to znamená, že už armádě nedlužil žádná léta v záloze. A to mě právě na tom udivilo.“
„Nějak tomu nerozumím, seržante.“
„No, on se mě vyptával, jestli někdo, kdo sloužil u vojenské policie, může skončit u dělostřelecké zálohy.“
„A co jste mu odpověděl?“
„Že to je docela možné. My tady v Miami žádné záložní oddíly vojenské policie nemáme. Takže pokud někdo sloužil u vojenské policie, musel by si požádat o NSZ a pokud –“
„NSZ?“
„Nové služební zařazení. A pokud by se jeho žádosti vyhovělo, mohl by vstoupit do některého ze záložních útvarů v Miami. Takovou jednotkou je i útvar polního dělostřelectva. Dělostřelecký prapor sedm devět.“
„Devětasedmdesátý?“
„Ne, pane. Sedm lomeno devět. Sedm lomeno devět, pane.“
„Rozumím. A tohle jste řekl Harperovi?“
„Ano, pane. A když se ptal, kam by někdo, kdo slouží u sedm devítky, mohl jezdit na pravidelná cvičení, vysvětlil jsem mu, že to záleží na baterii. VP sestává z –“
„VP?“
„– velitelský prapor sestává z velitelské roty, z baterie velitelství, baterie A a baterie B. První dvě jednotky obvykle cvičívají v Pompanu…“
„Ano, v Pompanu, pokračujte.“
„Baterie A jezdí cvičit do Věro Beach a baterie B do Port Charlotte.“
„To jste také řekl Harperovi?“
„Ano, pane. Řekl jsem mu to.“
„Mockrát vám děkuju.“
„Pane, nevíte, na co ty informace potřeboval?“
„Myslím, že vím. Myslím, že se někoho snažil najít, seržante. Napadlo mě, jestli byste pro mě neudělal ještě něco. Mohl byste se ve vašich záznamech podívat po muži jménem Lloyd Davis? Sloužil u vojenské policie a já jsem přesvědčený, že teď je u dělostřelecké zálohy. Mohl byste mi povědět, u které baterie?“
„Budu kvůli tomu muset trochu telefonovat, pane.“
„Mohl byste to udělat? A pak mi dát vědět?“
„Ano, pane,“ ujistil mě. „S radostí.“
„Děkuju, seržante.“
Zavolal mi o deset minut později a oznámil mi, že desátník Lloyd Davis zahájil svůj výcvik či rekvalifikaci u pluku sedm/devět téměř před dvěma lety v lednu a své závazky vůči armádě bude mít vyrovnány 14. ledna příštího roku. Dale mi pověděl, že Davis spadá pod bateri…
