12
Byl už vlastně pátek ráno, 3. prosince, mé digitální hodinky ukazovaly šest minut po půlnoci, když jsem zatelefonoval Bloomovi domů. Představoval jsem si, že jsem ho a jeho ženu právě vyrušil od sexuálních hrátek – oplátka je přece spravedlivá. Místo toho však promluvil do telefonu zastřeným hlasem, takže jsem pochopil, že tvrdě spal.
„Morrie,“ řekl jsem, „tady je Matthew.“
„Kdo?“
„Matthew Hope.“
„Aha. Jo,“ zabručel. Říkal jsem si, že se asi dívá na budík u postele. Nebo možná na hodinky. Nosí Bloom hodinky do postele? Má taky tak fajnové digitální hodinky jako já, s malinkatým tlačítkem, jehož stisknutím se osvítí ciferník?
„Morrie,“ začal jsem, „právě jsem si moc zajímavě popovídal s Kitty Reynoldsovou.“
„S jakou Kitty?“
„Reynoldsovou.“
„Kdo to sakra je?“
„Myslel jsem, že už jste na ni touhle dobou taky přišli.“
„Matthew, je půlnoc. Dokonce už po půlnoci. Tvrdě jsem spal. Jestli si chcete na něco hrát…“
„Ona a Andrew Owen to spolu táhli, Morrie. Proto se s ním Sally rozvedla.“
„No dobře. A co?“
„Je toho víc.“
„Tak povídejte.“
Pověděl jsem mu to. Úplně všechno. O výboru, o obrazech, o Oreu – všechno. Poslouchal beze slova. V telefonu jsem slyšel jen jeho pravidelný dech. Když jsem přednášku dokončil, stále nic neříkal. Napadlo mě, že možná usnul.
„Morrie?“
„Jsem tu,“ ozval se.
„Tak co myslíte?“
„Myslím, že budeme muset Lloydu Davisovi položit pár otázek,“ prohlásil.
Pátek je vždycky nejdelší den v týdnu.
A tento pátek – když jsem čekal, až policie najde Lloyda Davise – byl nejdelším ze všech pátků, pokud si vzpomínám. Do kanceláře jsem se vrátil po vyrovnání v Tricity až skoro o půl jedenácté a našel jsem tam manžele Ralpha a Agnes Westovy. Cekali na mě v recepci. Byl to synovec (a jeho žena) jednoho postaršího klienta, který zemřel bez bližších příbuzných. Po jeho smrti mi několikrát telefonovali a vyptávali se, kdy si budou moci převzít své podíly na dědictví. Pokaždé jsem jim znovu vysvětloval totéž, co jsem jim v zásadě pověděl i dnes. Po telefonu to vždycky zabralo tak čtyři, pět minut. Tentokrát to trvalo skoro hodinu, jelikož Ralph i Agnes a) těžko chápali a b) byli odhodláni nenechat se za žádných okolností připravit o spravedlivý podíl z dědictví.
„Než se může začít dědictví rozdělovat, je třeba splnit celou řadu náležitostí,“ vykládal jsem bezmyšlenkovitě.
„Jaký náležitosti?“ chtěl vědět Ralph. Byl to ošklivý mužský a navíc se dnes ráno zapomněl oholit. Seděl s koleny těsně u sebe, jako by zoufale potřeboval jít na záchod. Jeho žena, taky ošklivá, se světlými vlasy na zátylku pevně staženými do drdolu, seděla vedle něho a souhlasně pokyvovala hlavou.
„Jak jsem vám už vysvětlil po telefonu,“ pokračoval jsem, „jsou zde určité právní postupy. Je třeba rozeslat oznámení ostatním dědicům, uvědomit věřitele a taky se musí vyřídit daňové záležitosti, než se začne rozdělovat dědictví.“
„To jste nám vykládal už před čtrnácti dny,“ namítl Ralph a Agnes přikývla. „Strejda Jerry umřel třináctýho listopadu, v pátek třináctýho, to už jsou tři neděle, a pořád jsme ještě nedostali svý peníze.“
„Jak jsem řekl –“
„Jde o velkej balík,“ upozornil mě Ralph. „A my ho chceme.“ Agnes přikývla.
„Jedná se o deseťtisíc dolarů,“ upřesnil jsem, „a o ty se podělíte rovným dílem s ostatními dědici, jakmile –“
„Měl napsat závěť,“ podotkl Ralph k Agnes.
„Ale nenapsal,“ konstatoval jsem.
„Ten blbej starej parchant,“ ulevil si Ralph. „Kdyby napsal závěť, nevyrojilo by se kolem toho zčistajasna takovejch lidí bůhví odkud.“
Raději jsem se zdržel poznámky, že i Ralph a Agnes se vyrojili bůhví odkud, jakmile se dověděli, že jejich drahý strýček Jerry umřel.
„Tak jak dlouho to ještě potrvá?“ vyzvídal Ralph.
„Čtyři až šest měsíců,“ odvětil jsem.
„Cože?“ vyhrkl.
„Cože?“ opakovala Agnes.
„Čtyři až šest měsíců.“
„Jéžiš!“ zvolal Ralph a Agnes přikývla. „Co na tom sakra trvá tak dlouho?“
A tak jsem ještě jednou odrecitoval všechny ty žvásty o soudních postupech a uvědomování dědiců a věřitelů a o daních, kte…
