Celá e-kniha Legenda o svatém pijanovi a jiné prózy ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
V.
Jeho cesta vedla zatím k bytu malíře Klaftena.
Theodor si říkal Friedrich Trattner a byl soudruh z Hamburku. U Klaftena viděl moderní obrazy, barvou opojené fanfarónství, žluté, fialové, rudé. Když se člověk od obrazů odvrátil, bolely ho oči, jako by hleděl do slunce. Theodor řekl: „Velmi krásné!“
Jeho obdiv všem stačil a nahradil legitimaci. Říkali mu soudruhu Trattnere. Své nové jméno nesl s nadšením. On, kterého každá nová situace vyvedla z míry a otřásla jím, teď sám vymýšlel nové situace, dobrodružné útěky z vězení, náhlý úprk před špicly, bitky s policií a studenty.
Theodor vrostl do Friedricha Trattnera. Za pomoci této postavy, kterou tak přesvědčivě představoval, došel uznání a ocenění. Bylo to jako v armádě hodnost svobodníka, kterou člověk musel plně vychutnat, než se dostal výš. Brzo se jí zbaví. Snažil se jí být hoden, ale jenom proto, aby z ní mohl vyklouznout.
Theodor poznal nové lidi. Žida Goldscheidera, co kázal dobro a při každé příležitosti citoval Nový zákon. Byl to bolševik, nebo jen Žid? Goldscheider sám vyprávěl o svém pobytu v blázincích. Byl to jistě blázen. Občas říkal nepochopitelné věci. Ostatní předstírali, že mu rozumí.
Byla to bezelstná společnost mladých chudých lidí bez přístřeší. U malíře Klaftena dostávali ubytování a kávu. Malíř se živil nemoderními obrazy, které se ve společnosti všeobecně nazývaly kýčem. Theodor je považoval za nejlepší Klaftenova díla.
Mladí lidé nadávali. Den velké revoluce viděli na dosah. Proklínali socialistické poslance a ministry, které Theodor vždycky považoval za komunisty. Tak jemné rozdíly nechápal.
Malíř Klaften Theodora portrétoval. Theodor se vlastní podobizny ulekl. Bylo to, jako by se viděl v hrozném zrcadle. Měl kulatou začervenalou tvář, rozpláclý nos s lehce naznačenou dělící rýhou uprostřed. Ústa široká s ohrnutými lopatovitými rty. Malý knírek skutečný ret zakrýval, namalovaný však ne. Bylo to, jako by mu malíř knírek oholil – a přece ho tam namaloval.
Je to nepovedené, myslel si Theodor. Obraz visel v pokoji a prozrazoval ho. Všichni, kdo obraz spatřili, zmlkli a pokradmu Theodora pozorovali. Skoro se cítil odhalen a byl by od obrazu uprchl, kdyby nepřišel mladý komunista Thimme.
Thimme uložil do sklepa jistého hostinského ekrazit. Chtěl ho nechat vybuchnout ve službách revoluce. Mluvil o nutnosti nového revolučního činu a u všech se setkal se souhlasem, u Theodora s nadšením.
Theodor naslouchal tisíci ušima. Chtěl by mít tisíce rukou. Vzpomněl si, jak o prázdninách v době svého dětství krmil denně jednoho pavouka polapenými mouchami. Vzpomněl si, jak se zatajeným dechem čekal na rychlý pavoučí pohyb, na číhání trvající nekonečné vteřiny a na poslední, smrtící vyběhnutí, které bylo vymrštěním a skokem a pádem v jednom pohybu.
Teď tak seděl sám, připraven k lovu, odhodlán ke skoku. Nenáviděl ty lidi, nevěděl proč a sám pro sebe si vyjmenovával důvody své nenávisti. Byli to socialisti, lidé bez vlasti, zrádci. Byli v jeho moci. Ach, měl moc nad pěti, šesti, deseti lidmi. Měl opět moc nad lidmi, on, Theodor Lohse, domácí učitel, právník, ponížený detektivem Klitschem, zneužitý princem, zrazený přáteli. Všichni viděli oheň v jeho očích, jeho znachovělé tváře. Pozoroval Thimma, mladého vyhladovělého Thimma, skláře se zjevnou tuberkulózou, v očních důlcích s hlubokými stíny nosil temnou smrt. Pozoroval Thimma jako svou divokou, jako svého člověka, své vlastnictví.
Ústraní vychutnával jako osvěžující potravu. Ustoupil do tmy. V kapsách u kalhot roztáhl prsty. Předklonil trup. Aniž si to uvědomoval, zaujal číhavý postoj svého pavouka.
Hádali se, na co zaútočit. Někteří byli pro Říšský sněm, jiní pro policii. Někteří radili Gedächtniskirche císaře Wilhelma. Goldscheider stál s rozpaženýma rukama, prosil a zapřísahal, aby od ekrazitu upustili. Odložil brýle a jeho zarostlá tvář vypadala bezmocně a ztraceně a žadonila o záchranu.
Kdo čin provede? Rozhodli se losovat. Los padl na Goldscheidera.
Theodor šel. Pozdě v noci opustil dům, temn…
