15:54
Dennis Baker seděl na jedné židličce v kanceláři skladu a otíral si kalhoty, které měl po pádu umazané.
Italské, drahé. Ksakru.
„Máme ve vazbě Vincenta Reynoldse a objevili jsme ten kostel,“ oznámil Duncanovi.
Ten to pochopitelně věděl, protože sám zatelefonoval na policii a uvědomil ji, že Hodinářův pomocník teď chodí s nákupním vozíkem po West Village (Bakera nicméně ohromilo, že Kathryn Danceová odhalila Vincenta ještě dříve, než Duncan svého údajného parťáka práskl).
A Duncan rovněž věděl, že Reynolds pod tlakem vyzradí policii adresu kostela.
„Trvalo to o trochu dýl, než jsem si myslel,“ prohlásil Baker, „ale nakonec rupl.“
„Samozřejmě že ano,“ poznamenal Duncan. „Je to ubožák.“
Hodinář pochopitelně zatčení toho úchylného žabaře celou dobu plánoval; bylo nezbytné nakrmit policisty informacemi a přimět je k přesvědčení, že Hodinář je pomstychtivý psychopat, nikoliv nájemný vrah, jímž ve skutečnosti byl. V tomto scénáři hrál Vincent klíčovou roli, poněvadž měl policii obrátit kýženým směrem a umožnit tak završení Duncanova plánu.
Ten byl přitom důmyslný a elegantní jako nejdokonalejší hodinky. Jeho cílem bylo zastavit vyšetřování vedené Amélií Sachsovou, které hrozilo odhalit vyděračský gang ze 118. okrsku. V jeho čele stál Dennis Baker.
Baker pocházel z veskrze policejní rodiny. Jeho otec kdysi sloužil u dopraváků, ale pak předčasně odešel do výslužby, když v jedné stanici metra spadl do schodišťové šachty. Starší bratr pracoval pro nápravně výchovné oddělení a Bakerův strýc byl policistou v jednom malém městečku v okrese Suffolk, odkud rodina pocházela. Baker zpočátku nejevil o rodinné povolání zájem – tento pohledný a dobře stavěný mladý muž toužil hlavně po velkých penězích. Když ovšem po bankrotu své firmy zabývající se recyklací odpadů přišel i o poslední cent, rozhodl se do policejních řad přece jen vstoupit. Přestěhoval se z Long Islandu do centra New Yorku a pokusil se založit si novou existenci jako policista.
Jelikož se však k této profesi dostal až později – a navíc si osvojil styl namyšleného policajta z televizních seriálů –, odcizil se jak policejním šéfům, tak i vlastním kolegům. Nepomohla mu ani skutečnost, že u policie pracovala celá jeho rodina (jeho příbuzní koneckonců figurovali v policejní hierarchii poměrně nízko). Baker se sice mohl živit jako policista, ale rohová kancelář ve velkém baráku mu nebyla souzena.
A tak se nakonec rozhodl, že přece jen půjde po velkých penězích. Jenže ne přes podnikání, nýbrž přes policejní odznak.
Když začal poprvé vydírat byznysmeny, samotného ho zajímalo, jestli z toho bude mít výčitky svědomí. E-e. Ani trochu.
Jediný problém spočíval v tom, že pro svůj nákladný životní styl – který zahrnoval náklonnost k dobrému vínu, jídlu a krásným ženám – potřeboval víc než jen zhruba tisícovku týdně od korejských velkoobchodníků a těch vypasených chlápků, kterým patřily pizzerie v Queensu. A tak Baker se svým bývalým parťákem a několika policisty z jedna jedna osmičky vymysleli plán výnosné vyděračské sítě. Bakerovi komplicové ukradli z důkazních skříněk na služebně malé množství drog, případně si opatřili nějaký koks nebo heroin přímo na ulici, a pak si vybírali děti bohatých podnikatelů v klubech na Manhattanu a získané drogy jim podstrkovali. Baker následně absolvoval pohovor s jejich rodiči a sdělil jim, že výměnou za šestimístnou částku jejich zprávy o zatčení jednoduše zmizí. Pokud ovšem rodiče nezaplatí, půjdou jejich ratolesti do vězení. Čas od času podstrkoval drogy také samotným podnikatelům.
Peníze si ovšem nebrali jen tak, ale zařídili, aby o ně oběti zdánlivě přišly v nezdařených obchodních transakcích jako v případě Franka Sarkowského nebo ve falešných partiích pokeru v Las Vegas nebo Atlantic City – tento přístup zvolili v případě
Bena Creeleyho. Díky této strategii se v případě potíží mohli vytasit s rozumným vysvětlením, proč jsou jejich oběti zničehonic o dvě stě nebo tři sta tisíc dolarů chudší.
Pak se ovšem Dennis Baker dopustil c…
