Sůl nad zlato

Byl jeden král a měl tři dcery, které choval jako oko v hlavě. Když mu počínala hlava sněhem zapadat a údy mu již nevládly, jako vládaly, přicházelo mu často na mysl, která z dcer by po jeho smrti královnou býti měla. Dělalo mu to nemalé starosti, neboť měl všechny tři rád. Konečně mu přišlo na rozum, aby tu za královnu ustanovil, která ho nejvíc miluje. I zavolal hned dcery k sobě a takto jim pravil: „Diouky moje! Starý som, vidíte, a neznám, či dlho eště buděm s vami. Chcem tedy ustanoviť, ktorá z vás po mojej smrti kráľovnou budě. Skorej by som ale rád vedieť, dietky moje, ako mňa ktorá ľúbitč. Nuž, dcéro najstaršia, povedz ty najprú, ako ľúbiš svojho otca?“ ptal se král, obrátě se k dceři nejstarší.

„Eh otče muoj, milší stě mně nad zlato,“ odpověděla dcera nejstarší a pěkně otci ruku políbila.

„No dobre; a ty dcéro prostredná, ako ty svojho otca ľúbiš?“ obrátil se k dceři prostřední.

„Jaj otče muoj sladký, ja vás ľúbim ako muoj vienok zelený!“ ujišťovala prostřední a kolem otce se uvíjela.

„No dobre; a ty dcéro najmladšia, ako ty mňa ľúbiš?“ ptal se král nejmladší, již volali Maruška.

,Ja, tatuško, vás ľúbim ako suoľ!“ odpověděla Maruška a sladce na otce pohlédla.

„Eh ty naničhodná, ty otca viac neľúbiš lež ako suoľ?“ rozkřikly se starší sestry.

„Ako suoľ!“ přisvědčila Maruška zcela opravdově a ještě líbněji na otce pohlédla. Král se ale na dceru náramně rozhněval, že ho má jen tak ráda jako sůl, takovou praobyčejnou, sprostou věc, kterou každý má a míti může, které si nikdo ani nevšímá. „Iď, id mně s očí, keď si mňa viac nevážiš ako tú suoľ!“ rozkřikl se král na Marušku, dodaje: „Až nastanú také časy, že budě lidbm suoľ vzácnejšia nad zlato a drahé kameně, potom sa ohlás budeš kráľovnou!“

Mysliltě král, že se tak nestane nikdy. Maruška zvyklá otce poslouchat, odešla na ta slova ze zámku, majíc oči plné slzí a srdce plné žalu. Líto jí bylo, že ji otec vyhnal nepoznávaje, že ho ona neméně než sestry miluje. Nevědouc, kam se obrátiti, dala se po povetrípřes hory, doly, až přišla do hlubokého lesa. Tu náhle postaví se jí do cesty stará babička. Kde se vzala, tu se vzala. Maruška ji pěkně krásně pozdravila, babička jí poděkovala, a vidouc ji uplakanou, ptala se, proč pláče. „Eh staruško, načože vám to buděm rozprávať, keď vy mně pomuocť němuožetě,“ odpověděla Maruška.

„No, len ty mně to povedz, děvojno, ažda ti buděm vedieť voľáku poradu. Kdě sa šedý, tam bývajú i vedy,“ pravila jí babička. Maruška tedy babičce všecko pověděla a naostatek dodala plačíc, že nechce býti královnou, a…