10
Když jsme dojížděli do Norwiche, dlouhý den už zvolna uhasínal. Za hodinu se úplně setmí. Zajel jsem do Petrovy ulice tak, aby byl Gilbert u chodníku přímo před domem, až zastavím. Angelo znal můj vůz, viděl ho u otce, jako já viděl ten jeho. Až mě uvidí přijíždět, poplaší se.
"Prosím vás, vystupte z vozu, jakmile zastavíme," požádal jsem Gilberta. "Aby vás Angelo hned viděl."
Mrzutě zabručel, ale jakmile jsem zajel k chodníku, otevřel dvířka a vystoupil, aby byl zřetelně vidět, aby si ho mohli dobře prohlédnout pozorovatelé za záclonami.
"Ještě něco," vystoupil jsem také a volal jsem na něho přes vůz. "Vezměte si ty kazety a zdvihněte je, ať je Angelo vidí," podal jsem mu všechny tři krabičky.
"Moc rozkazujete."
"Váš syn nevěří mně a já zase nevěřím jemu."
Vztekle se na mne podíval. Už se mu zase vrátila sebejistota. Kazety si však ode mne vzal, zdvihl ruku a ukázal je směrem k domu. Dokud byl ke mně zády, vzal jsem zezadu kulovnici zabalenou v osušce a přidržel jsem si ji u těla tak, že ji částečně zakrýval kabát. Angelo otevřel hlavní vchod a kryl se za dveřmi. "Jděte dovnitř," řekl jsem Gilbertovi. "V téhle ulici se na nás dívá spousta lidí skrz záclony."
Polekaně se rozhlédl, nebyl rád, že ho snad pozorují. Vykročil k synovi. Proklouzl jsem rychle kolem vozu a šel mu v patách, div jsem mu na ně nešlapal.
"Vysvětlete mu to," zašeptal jsem naléhavě. Dopáleně vztyčil hlavu. Angelovi řekl: "Nejde vám tu telefon." "Cože? To není možný!" Angelo pootevřel dveře. "Prostě nejde. Nechovej se jako pitomec. Proč bych sem prosím tě jinak jezdil?"
Angelo se odvrátil od dveří a energicky zamířil do obývacího pokoje, kde byl telefon. Slyšel jsem, jak zdvihl sluchátko, jak klape s vidlicí a jak zase sluchátkem praštil.
Gilbert šel za ním a zůstal stát ve dveřích. Ukázal barevné krabičky s kazetami. "Ty pásky přinesl," řekl. "Vyzkoušel jsem všechny tři, tentokrát je to ono."
"Pojď dovnitř, ty sráči!" křikl na mne Angelo. Opřel jsem kulovnici hlavní dolů, o malý prádelník na dosah ruky od dveří a vstoupil na práh místnosti.
Nábytek byl všelijak přestrkaný. Uprostřed pokoje seděly Sára a Donna zády k sobě, zápěstí a kotníky přivázané k opěradlům a k nohám židlí z jídelny. Z jedné strany stál Angelo s pistolí v ruce a za oběma děvčaty jeho blíženec Eddy. Všude se povalovaly sklenice a špinavé nádobí, vzduch byl prosycený zápachem nespočetných cigaret.
Sára seděla čelem ke mně.
Dívali jsme se jeden na druhého s podivnou neúčastí. Všiml jsem si, že má černé kruhy pod očima, že je vyčerpaná a má kolem úst napjatý, bolestivý rys.
Neřekla ani slovo. Jistě cítila, že neprojevuji dostatečnou účast, že jsem jako vždy příliš klidný. Na tváři se jí neobjevila láska a úleva, ale znechucení a úleva.
Jeďte domů," řekl jsem unaveně Angelovi. "Máte, po čem jste toužil." .
Modlil jsem se v duchu, aby šel, aby se spokojil tím, co má, aby byl rozumný, aby se nechal manipulovat svým otcem, aby se choval alespoň trochu normálně.
Harry Gilbert se začal otáčet ke mně. Angelovi řekl: "Tak to by stačilo, Angelo, jedeme domů."
"Ne," odsekl Angelo.
Gilbert se zarazil. "Cos to řekl?"
"Řekl jsem, že ne. Tenhle spratek mi ještě musí zaplatit za všechny ty těžkosti, co nám nadrobil. Pojď sem, ty hajzle."
Gilbert rychle zasáhl: "Ne, Angelo, tohle stačí." Ukázal na děvčata.
Angelo namířil pistolí s velikým tlumičem Donně na hlavu. "Tahleta mi tu už celý hodiny ječí, že nás udá policajtům, kráva jedna pitomá."
"Neudá vás," řekl jsem okamžitě.
"To si teda piš, že ne."
Dokonce i Gilbertovi bylo jasné, jak to Angelo myslí. Zděšeně zamával rukama a vystrašeně synovi přikázal: "Okamžitě tu pistoli odlož, slyšíš? Dej to z ruky." Hlas mu hřměl otcovskou autoritou a Angelo se ho z dlouholetého zvyku chystal poslechnout. Pak jsem na něm viděl, jak si to rozmýšlí. Ted anebo nikdy, řekl jsem si.
Pravou rukou jsem sáhl po pažbě kulovnice zabalené v osušce. Jediným bleskurychlým pohybem jsem ji vytáhl, odjistil a zamířil.
"Pusť tu pistoli," vyštěkl…
