21
První, co jsem uviděl, byl Cassiein obličej, ale to bylo za víc než dvacet čtyři hodiny. Už neplakala, tvářila se klidně. Spala. Seděla vedle postele, ve které jsem ležel já. Kolem bylo všechno bílé, samé sklo a chrom a spousta světla. Intenzivní péče se vším všudy.
Probíral jsem se postupně během několika hodin a uvítala mne bolest, kterou jsem po výstřelu vůbec necítil, uvítaly mne spousty trubiček zavedených do mé tělesné schránky. Trubičkami přitékaly a odtékaly tekutiny. Přivítaly mne hlasy, které mi znovu a znovu opakovaly, jaké mám štěstí, že existuju. Že jsem byl už vlastně mrtvý, a teď jsem živý.
Všem jsem v duchu z celého srdce děkoval.
Děkoval jsem Karamelovi za to, že mne naložil do mého vozu a odvezl do nemocnice, jak jsem se dozvěděl, protože usoudil, že to bude rychlejší než čekat na sanitku.
Děkoval jsem dvěma chirurgům, kteří po celodenní perné práci do půlnoci vyspravovali a poklízeli spoušť v mé pravé plíci a zastavovali krvácení, aby mi z drénu nevytékala krev rychleji, než kolik jí stačili přivádět transfúzí.
Děkoval jsem sestrám s dovednýma, jemnýma rukama, které kolem mne pobíhaly s různými hučícími přístroji, děkoval jsem v duchu neznámým dárcům krevní skupiny nula za to, že mi zaplnili cévní systém.
Děkoval jsem Cassie za její lásku a za to, že u mne seděla, kdykoli jí to dovolili.
Děkoval jsem osudu, že se ten smrtící kousek olova vyhnul srdci. Děkoval jsem všem a každému za všechno, nač jsem si jen vzpomněl, z vděčnosti za to, že žiju.
Věčně se opakující sny, které mne pronásledovaly v bezvědomí, mizely, konečně mi nepřipadaly jako skutečnost. Už jsem kolem sebe neviděl kráčet ďábla, mlčenlivého a neúprosného, knížete pekel čekajícího na mou duši. Už jsem neviděl padlého anděla, ďábla s Angelovou tváří, žlutavou tváří pod šedivými vlasy a temnými dírami místo očí. Přízrak zmizel. Byl jsem zase v obyčejném světě, kde už nešlo o představy ztělesněného zla, ale o důležité trubičky. Krásný svět...
Nikomu jsem nevyprávěl, jak blízko jsem měl k smrti, protože mi to všichni opakovali každých pět minut. Také jsem nikomu nevykládal, že jsem stál na okraji věčnosti a díval se na druhý břeh do nekonečných temnot, a že jsem poznal, že ta temnota má svou tvář. Vize umírajících a těch, kdo smrti o vlas unikli, nebudí důvěru. Angelo, obyčejný, žijící smrtelník nebyl vtělením ďábla ani temnem, ani podsvětím. Jen v deliriu bezvědomí, kdy se mi asi všechny spoje v mozku popletly, mi to všechno splývalo, on byl peklo a peklo byl on. Nemluvil jsem o tom, aby se mi nevysmáli. Později jsem o tom mlčel, protože jsem tušil, že jsem to opravdu měl všechno popletené a mé sny byly skutečně jen sny, nic víc.
"Kde je Angelo?" zeptal jsem se.
"Prý se nemáš rozčilovat."
Viděl jsem, že se tváří vyhýbavě. "Přece ležím," namítl jsem.
Neochotně mi odpověděla: "Totiž... on je tady."
"Cože? Tady? V nemocnici?"
Přikývla. "Je vedle v pokoji."
Nic jsem nechápal.. "Jak to?"
"Havaroval s autem." Starostlivě se dívala, jestli se z toho nezhroutím. Pak se uklidnila. "Naboural do autobusu asi šest kilometrů odsud."
"Když jel od nás?"
Přikývla. "Ano. Dovezli ho sem. Dovezli ho na úrazovku, když jsme tam s Karamelem čekali. Nechtěli jsme věřit svým očím."
Takže to přece jen ještě neskončilo. Zavřel jsem oči. To neskončí nikdy. Ať půjdu kamkoli, Angelo půjde za mnou, i do hrobu.
"Williame?" ozvala se Cassie úzkostlivě.
"Ano?"
"Nic. Já se bála..."
"Jsem v pořádku."
"Angelo byl napůl mrtvý, skoro jako ty. Ještě pořád je v komatu."
"Co má?"
"Poranění mozku."
Během dalších dní jsem se od nemocničního personálu dozvěděl, že zprvu nechtěli Karamelovi a Cassie věřit, když je přesvědčovali, že mne postřelil právě Angelo. Bojovali o jeho život stejně usilovně jako o můj, a jak mi řekli, leželi jsme ze začátku na oddělení intenzivní péče bok po boku, až do chvíle, kdy je Cassie ujistila, že určitě dostanu infarkt, jestli Angela uvidím, až se proberu.
Policie pány doktory zase taktně upozornila, že kdyby se náhodou ne…
