LES
PONDĚLÍ, 11. ŘÍJNA 11:11
John Kenner o pětadvacet kilometrů dál ujížděl po silnici číslo 47 a čekal, až se z rádia ozve Sarah. Ta měla vysílačku stále zapnutou a připevněnou k opasku. Kenner jen s potížemi rozpoznával, co se děje, protože po každém úderu blesku následovalo praskání statické elektřiny, které trvalo patnáct vteřin. Přesto pochopil to nejpodstatnější – Evans a Sarah vystoupili z auta, ovšem nebezpečných výbojů se nezbavili. Zdálo se, že je blesky pronásledují.
Kenner křičel do svého rádia a snažil se na sebe Sarah upozornit, ale podle všeho ztlumila hlasitost nebo ji příliš zaměstnávaly události v osadě duchů. Kenner stále dokola opakoval: „Sleduje vás to!“
Sarah však neodpovídala.
Potom se dlouho ozývalo praskání a následovalo ticho. Kenner přepínal kanály.
„Sanjongu?“
„Ano, profesore?“
„Poslouchal jste?“
„Ano.“
„Kde jste?“ zeptal se Kenner.
„Jsem na silnici číslo 190, jedu na sever. Odhaduji, že jsem pět kilometrů od pavučiny.“
„Už se tam blýská?“
„Zatím ne. Ale zrovna začalo pršet. Na čelním skle mám první kapky.“
„Dobře. Držte se.“
Přeladil zpátky na Sarah. Na jejím kanále stále znělo praskání, ale sláblo.
„Sarah! Jste tam? Sarah! Sarah!“
Kenner uslyšel zakašlání, vzdálené zakašlání.
„Sarah!“
Cvaknutí. Rána. Někdo zápasil s rádiem. Kašel. „Tady je Peter. Evans.“
„Co se tam děje?“
„– mrtvá.“
„Cože?“
„Je mrtvá. Sarah je mrtvá. Dostala ránu cihlou, pak ji naplno zasáhl blesk, takže je mrtvá. Jsem vedle ní. Je mrtvá, do prdele, je mrtvá…“
„Zkuste dýchání z úst do úst.“
„Říkám vám, že je mrtvá.“
„Petere. Z úst do úst.“
„Panebože… Ona je modrá…“
„To znamená, že je naživu, Petere.“
„– jako mrtvola, mrtvola –“
„Petere, poslouchejte mě.“
Ale Evans nic neslyšel. Ten idiot drží prst na knoflíku, pomyslel si Kenner s pocitem marnosti. A potom náhle přišel další výbuch statického šumu. Kenner věděl, co to znamená.
Udeřil další blesk. Byla to ošklivá rána.
„Sanjongu?“
Nyní Kenner slyšel praskání i na Sanjongově kanálu. Trvalo deset vteřin, pak patnáct. Takže i Sanjong dostal zásah. Teprve v tom okamžiku Kennerovi došlo, čím je to způsobeno.
Sanjong byl zpátky a kašlal.
„Je vám něco?“
„Udeřil tu blesk. Těsně vedle auta. Nikdy by mě nenapadlo, že to uvidím takhle zblízka.“
„Sanjongu,“ řekl Kenner. „Myslím, že je to těmi vysílačkami.“
„Myslíte?“
„Kde jsme k nim přišli?“
„Nechal jsem je poslat FedExem z Washingtonu.“
„Balíček jste přebíral osobně?“
„Ne. Došel do motelu. Majitel mi ho dal, když jsem se zapisoval… Ale krabice byla zalepená páskou.“
„Zahoďte tu vysílačku,“ řekl Kenner. „Není tu mobilní signál, takže nebudeme ve spoj –“ Nic víc. Jen výbuch šumu.
„Petere.“
Odpověď nepřicházela. V rádiu bylo ticho. I praskání statické elektřiny ustalo.
„Petere. Ozvěte se. Petere. Jste tam?“
Nic. Žádné spojení.
Kenner chvíli vyčkával. Evansovy odpovědi se nedočkal.
Na Kennerovo čelní sklo dopadly první dešťové kapky. Stočil okénko a zahodil vysílačku. Odrazila se od vozovky a zapadla do trávy rostoucí podél cesty.
Kenner ujel dalších sto metrů, než za ním vedle cesty udeřil blesk.
Přesně tak, byla to rádia.
Někdo se dostal k jejich vysílačkám. Ve Washingtonu? Nebo v Arizoně? Sotva to mohl zjistit přesně a v tuto chvíli na tom nezáleželo. Nemohli uskutečnit svůj důkladně sladěný plán. Situace byla najednou velice nebezpečná. Hodlali zaútočit na všechna tři raketová stanoviště naráz. To nyní nepřicházelo v úvahu. Kenner pochopitelně pokračoval v jízdě k tomu svému. Jestli je Sanjong naživu, mohl by napadnout druhé stanoviště, ale jejich akce nebude koordinovaná. Pokud jeden z nich zaútočí později než ten druhý, tým u pavučiny se všechno dozví rádiem a bude čekat s připravenými pistolemi. O tom Kenner naprosto nepochyboval.
A Sarah s Evansem byli buď mrtví, nebo vyřazení z boje. Jejich auto bylo nepojízdné. Ke třetímu raketovému stanovišti se určitě nedostanou.
Takže bude zneškodněno jen jedno. Možná dvě.
Bude to stačit?
Snad, pomyslel si.
Kenner se pod…
