Říše strachu (Michael Crichton)

ZLOMOVÁ ZÓNA

STŘEDA, 6. ŘÍJNA 17:02

Začala se chvět, zprvu nárazově a pak téměř bez ustání. Měla pocit, jako by ji postihl záchvat. Dobře to znala z lyžování. Teplota pokožky nebezpečně klesla a třas byl automatickou fyziologickou reakcí s cílem zahřát tělo.

Zuby jí drkotaly. Mluvila jen s obtížemi. Přesto její mozek stále pracoval a hledal řešení. „Nemůžeme si postavit iglú?“

Evans něco řekl. Jeho slova odnesl vítr.

„Víte jak?“ zeptala se.

Neodpověděl.

Stejně už je moc pozdě, pomyslela si. Ztrácela kontrolu nad svým tělem. Stěží udržela ruce kolem kolenou, jak se třásla.

A začínala být ospalá.

Pohlédla na Evanse. Ležel na zádech na ledu.

Strčila do něj, aby se posadil. Pak do něj kopla. Ani se nepohnul. Chtěla na něj zavolat, ale nepodařilo se jí to, protože jí příliš jektaly zuby.

Sarah se pokoušela zůstat při vědomí, avšak touha po spánku ji začala přemáhat. Snažila se udržet oči otevřené a ke svému úžasu zjistila, že vidí zrychleně přehrávané obrazy ze svého života – dětství, matku, svou třídu ze školky, lekce baletu, slavnostní zakončení střední školy…

Promítl se jí celý život. Z románů věděla, že se to lidem před smrtí stává. A když zvedla hlavu, viděla v dálce světlo, což také znala z knížek. Světlo na konci dlouhého temného tunelu…

Potom jí došly síly. Lehla si. Necítila zem pod sebou. Ztratila se ve svém vlastním, uzavřeném světě bolesti a vyčerpání. A světlo před ní bylo stále jasnější a pak se z něj stala dvě světla, blikající žlutě a zeleně…

Žlutě a zeleně?

Přemáhala ospalost. Zkusila se znovu posadit, ale nedokázala to. Svaly měla příliš ochablé a paže ztuhlé mrazem. Nemohla se hýbat.

Žluté a zelené světlo se zvětšovalo. Uprostřed se objevilo ještě jedno, bílé. Pronikavé bílé světlo, snad halogenové. Upřela pohled do poletujícího sněhu, aby rozeznala podrobnosti. Spatřila stříbrnou kupoli, kola a nápadná velká písmena. Nápis hlásal –

NASA.

Rozkašlala se. Věc se k ní blížila. Bylo to jakési malé vozidlo – asi metr vysoké, ne větší než zahradní sekačka, jaké lidé vytahují o nedělích. Mělo velká kola a plochou kopuli a s pípáním směřovalo rovnou k ní.

Vlastně se ji chystalo přejet. Bez zájmu si to uvědomila. Nemohla tomu nijak zabránit. Ležela na zemi, omámená a lhostejná. Kola se zvětšovala. Poslední věc, která jí utkvěla v paměti, byl mechanický hlas, který říkal: „Haló. Haló. Uvolněte cestu, prosím. Velice děkuji za spolupráci. Haló. Haló. Uvolněte cestu, prosím…“

Pak už nic.