HOLMBY HILLS
ÚTERÝ, 5. ŘÍJNA 20:03
„Myslím, že mám právo na vysvětlení,“ řekl Evans. Kenner se sklonil a připínal pouta dvěma mužům spočívajícím na podlaze. První útočník byl stále v bezvědomí.
„Upravený taser,“ objasnil Kenner. „Po dobu čtyř milisekund vysílá impulzy o frekvenci pěti set megahertzů, které ochromí nervovou soustavu. Padnete k zemi. Okamžitě přichází bezvědomí. Ale trvá jen několik minut.“
„Ne,“ řekl Evans. „Myslel jsem –“
„Proč jsem tady?“ zeptal se Kenner a lehce se usmál.
„Ano,“ přisvědčil Evans.
„Je to Georgeův dobrý přítel,“ zasáhla Sarah.
„Opravdu?“ podivil se Evans. „Odkdy?“
„Od té doby, co jsme se nedávno seznámili,“ řekl Kenner. „A doufám, že si vzpomínáte také na mého společníka, Sanjonga Thapu.“
Do místnosti vešel podsaditý snědý muž s vlasy na ježka. Evanse stejně jako při prvním setkání zarazilo jeho neurčitě vojenské vystupování a britský přízvuk. „Světla už zase fungují, profesore,“ ohlásil Sanjong Thapa. „Mám zavolat policii?“
„Ještě ne,“ odpověděl Kenner. „Pomozte mi, Sanjongu.“ Kenner a jeho přítel prohledali kapsy spoutaných mužů. „Přesně jak jsem předpokládal,“ konstatoval Kenner, když se postavil. „Nemají žádné průkazy.“
„Co jsou zač?“
„To bude otázka pro policii,“ řekl Kenner. Muži na podlaze se rozkašlali a probírali se k vědomí. „Sanjongu, dovedeme je k předním dveřím.“ Postavili lupiče na nohy a napůl je doprovodili a napůl odtáhli z obývacího pokoje.
Evans se Sarah osaměli. „Jak se Kenner dostal do domu?“
„Byl ve sklepě. Skoro celé odpoledne to tu prohledával.“
„A proč jste mi to neřekla?“
„Požádal jsem ji o to,“ odpověděl Kenner, který se mezitím vrátil. „Nebyl jsem si vámi jistý. Tahle věc je složitá.“ Zamnul si ruce. „Podíváme se teď na tu obálku?“
„Ano.“ Sarah se posadila na gauč a roztrhla obálku. Uvnitř byl jediný úhledně složený list papíru. Sarah na něj nevěřícně zírala.
„Co je to?“ zajímal se Evans.
Beze slova mu papír podala.
Byl to účet od Edwards Fine Art Display Company z Torrance v Kalifornii za vyrobení dřevěného podstavce pod sochu Buddhy. Tři roky starý.
Evanse se zmocnilo rozčarování a klesl na gauč vedle Sarah.
„Copak?“ podivil se Kenner. „Vy to už vzdáváte?“
„Nevím, co dělat dál.“
„Můžete začít tím, že mi povíte, co přesně vám George Morton řekl.“
„Přesně si to nepamatuji.“
„Tak mi povězte, co si pamatujete.“
„Řekl, že to je filozofické rčení. A bylo to něco jako: ‚Všechno, na čem záleží, je blízko místa, kde sedí Buddha.‘“
„Ne. To není možné,“ poznamenal Kenner rozhodným tónem.
„Proč?“
„Tohle by neřekl.“
„Proč?“
Kenner vzdychl. „Předpokládal bych, že to je naprosto evidentní. Pokud vám dával instrukce – což podle mě dělal –, nebyl by tak neurčitý. Takže musel říct něco jiného.“
„Na nic jiného si nevzpomínám,“ bránil se Evans. Kennerova přímočarost mu připadala strohá, téměř urážlivá. Začínal k tomu člověku pociťovat antipatii.
„Na nic jiného si nevzpomínáte?“ zeptal se Kenner. „Zkusme to znovu. Kde vám George tu větu řekl? Muselo to být po tom, co jste vyšli z vestibulu.“
Evans byl zprvu zmatený. Pak mu to došlo: „Vy jste tam byl?“
„Ano, byl. Na parkovišti, o něco dál.“
„Proč?“ zajímal se Evans.
„K tomu se dostaneme později,“ odpověděl Kenner. „Vyprávěl jste mi, že jste s Georgem vyšli ven…“
„Ano,“ přisvědčil Evans. „Vyšli jsme ven. Ochladilo se a George přestal zpívat, když ten chlad ucítil. Stáli jsme na schodech před hotelem a čekali na auto.“
„Hmm…“
„A když se objevilo, nastoupil do ferrari a já jsem měl dojem, že by neměl řídit, a tak jsem mu to řekl a George odpověděl: ‚Tohle mi připomíná jedno filozofické rčení.‘ A já na to: ‚Jaké?‘ A on řekl: ‚Všechno, na čem záleží, není daleko od místa, kde sedí Buddha.‘“
„Není daleko?“ zopakoval Kenner.
„Takhle to řekl.“
„Dobře,“ konstatoval Kenner. „A vy jste v tu chvíli…“
„Nahýbal jsem se do auta.“
„Do ferrari.“
„Ano.“
„Nahýbal jste se. A když vám George řekl to filozofické rčení, co jste odpověděl?“
„Jenom jsem ho požádal, aby neřídil.“
„Zopakoval jste t…
