Říše strachu (Michael Crichton)

MCKINLEYHO PARK

PONDĚLÍ, 11. ŘÍJNA 11:29

„Mami! Mami! Brad mě praštil! Mami! Ať toho nechá!“

„No tak, děti…“

„Bradley? Kolikrát ti to budu opakovat? Nech sestru na pokoji!“

Policista Miguel Rodriguez z Arizonské silniční hlídky postával na okraji McKinleyho parku a sledoval probíhající piknik. Bylo už půl dvanácté a děti začínaly mít hlad. Propukaly mezi nimi rozbroje. Po celém parku se grilovalo a ke stále podmračenějšímu nebi stoupal kouř. Někteří rodiče se s obavami dívali vzhůru, ale nikdo neodjel. A pršet ještě nezačalo, i když několik kilometrů na sever se zablýsklo.

Rodriguez sjel pohledem k megafonu odloženému na sedačce v jeho autě. Poslední půlhodinu netrpělivě čekal, až se mu rádiem ozve agent Kenner a nařídí, aby vyklidil park.

Pokyn však ještě nepřišel.

A agent Kenner mu dal jasné instrukce. Nevyhánějte lidi z McKinleyho parku, dokud vám to nenařídím.

Policista Rodriguez nechápal, proč je nutné čekat, ale Kenner trval na svém. Tvrdil, že to je otázka národní bezpečnosti. Ani tohle Rodriguezovi nešlo do hlavy. Jak by se prachobyčejný piknik v parku mohl stát otázkou národní bezpečnosti?

Věděl ovšem, že rozkazy je třeba dodržovat. A tak čekal, netrpělivě a neklidně, a sledoval oblohu. I když slyšel, že meteorologická služba vyhlásila nebezpečí záplav pro východní okresy od Kayenty přes Two Guns po Camp Payson – všechny se nacházely v okolí McKinleyho parku –, Rodriguez stále vyčkával.

Nemohl vědět, že rádiová zpráva, na niž čekal, nikdy nepřijde.