Říše strachu (Michael Crichton)

POINT MOODY

ÚTERÝ, 5. ŘÍJNA 3:10

Než policie všechny tři vyslechla a záchranáři se po laně spustili z útesu pro botu, byly tři hodiny ráno. Žádnou další stopu nenašli a policisté, kteří se o události dali do řeči, dospěli k závěru, že mořské proudy tělo pravděpodobně zanesou k Pismo Beach. „Najdeme ho,“ řekl jeden z nich, „zhruba do týdne. Nebo přinejmenším to, co z něj nechají žraloci bílí.“

Nyní odklízeli vrak a nakládali jej na odtahový vůz. Evans chtěl odjet, ale člen dálniční hlídky, jenž zapsal jeho výpověď, se stále vracel kvůli dalším podrobnostem. Byl to mladík těsně po dvacítce. Zdálo se, že podobných formulářů zatím mnoho nevyplnil.

Když k Evansovi přistoupil poprvé, zeptal se: „Jak dlouho po nehodě jste na místo přijeli?“

„Těžko říct,“ odpověděl Evans. „Ferrari jelo skoro kilometr před námi, možná víc. Jeli jsme asi tak šedesátkou, takže… asi za minutu?“

Mladík se zatvářil zděšeně. „Vy jste v limuzíně jeli šedesátkou? Na téhle silnici?“

„Ano. Nic mi nevyčítejte.“

Pak se vrátil a pokračoval: „Řekl jste, že jste byl na místě první. Vypověděl jste, že jste se pohyboval na okraji skály?“

„Přesně tak.“

„Takže jste šlápl na střepy na cestě?“

„Ano. Čelní sklo se rozbilo. Měl jsem střepy i na rukou, když jsem lezl po zemi.“

„Tím se tedy vysvětlují stopy mezi rozbitým sklem.“

„Ano.“

„Máte štěstí, že jste se nepořezal.“

„Ano.“

Napotřetí ho zajímalo: „V kolik hodin podle vašeho odhadu došlo k nehodě?“

„V kolik hodin?“ Evans se podíval na hodinky. „To nevím. Počkejte…“ Snažil se rekonstruovat běh událostí. Projev musel začít někdy v půl deváté. V devět Morton odjel z hotelu. Projel San Francisco, pak přes most… „Někdy mezi tři čtvrtě na deset a desátou hodinou večer.“

„Takže před pěti hodinami? Zhruba?“

„Ano.“

Mladík řekl: „Aha.“ Jako kdyby ho to překvapilo.

Evans se podíval na náklaďák, na němž nyní spočívalo ferrari. Jeden policista byl na korbě vedle vraku. Tři další stáli na silnici a živě diskutovali. Byl s nimi ještě jeden muž, oblečený do smokingu. Zapojil se do debaty. Když se muž obrátil, Evans s překvapením zaznamenal, že je to John Kenner.

„Co se tam děje?“ zeptal se Evans mladíka.

„Nevím. Jenom po mně chtěli, abych zjistil čas nehody.“

Řidič nastoupil do kabiny odtahového vozu a nastartoval. Jeden z policistů zavolal na mladíka: „Pusť to z hlavy, Eddie!“

„Tak nic,“ řekl mladík Evansovi. „Myslím, že to je všechno.“

Evans se obrátil k Sarah, aby zjistil, jestli si všimla Kennera. Opírala se o limuzínu a mluvila do telefonu. Když se Evans ohlédl, Kenner nastoupil do tmavého sedanu, za jehož volantem seděl Nepálec, a odjeli.

Policisté rovněž odjížděli. Náklaďák se obrátil a zamířil po cestě k mostu.

„Vypadá to, že je čas jet,“ řekl Harry.

Evans nastoupil do limuzíny. Vraceli se k rozzářenému San Francisku.