Řeka bohů II (Wilbur Smith)

Nicholas se beze slova otočil a odkráčel pryč. Trvalá dřina se podepsala na všech. Byli unavení a jejich nervy napjaté do krajnosti vyvolávaly vrtkavou náladu. Mezi dělníky se množily vražedné spory a čím dál častěji musel Nicholas uhýbat ocelovému hrotu krumpáče, když se snažil bojující soupeře od sebe oddělit.

Jak pomalu hráz postupovala dál od břehu, upírala řece čím dál víc koryta a přišel čas přenést práci na druhý břeh. Vyžádalo si to spojeného úsilí všech možných zdrojů pracovní síly, než vybudovali podél řeky novou cestu k brodu. Tam bylo zapotřebí úsilí stovky mužů, aby s pomocí provazů přetáhli nakladač na druhý břeh. Bez nezdolné sily lidských paží sám stroj jen marně zadními koly vířil vodu. Pak museli postavit další úsek cesty podél opačného břehu zpátky k přehradě. Porazili stromy, které jim stály v cestě a sochory odvalili překážející balvany, aby uvolnili trasu pro nakladač. Jakmile byl traktor na místě, začal celý postup pokládání košů znovu, tentokrát z druhého břehu.

Postupně, o pár metrů denně, se k sobě přiblížily oba konce hráze. Jak se mezera zužovala, stoupala hladina řeky a s ní i její zuřivost a obtížnost práce. Dvě stě metrů od přehrady proti proudu zatím Sokoli a Škorpioni stavěli vor z klád pokáceného lesa. Kmeny vázali k sobě do tvaru roštu, na který položili vrstvu silného PVC a přes ni položili další kmeny, až vznikl jakýsi obrovitý nepropustný sendvič. To vše spojili dohromady silným vázacím ocelovým drátem. Na závěr zatížili jeden konec voru kameny. Monstrum s těžkým koncem bude plavat ve vodě téměř kolmo. Zadek voru lehne na dno řeky, zatímco vpředu budou klády nad hladinou. Sapér zvolil rozměry voru tak, aby odpovídaly mezeře mezi oběma náspy hráze. Po obou březích řeky pod přehradou už stály připraveny řady naplněných košů. Tři další pracovní týmy – Sloni, Buvoli a Hroši –, v nichž našli uplatnění nejsilnější muži, prokopávaly v uzávěru doliny hluboký kanál, kterým bude řeka odvedena do údolí.

„Tu vaši stavitelskou hvězdu, Taitu, takové drobné vylepšení nenapadlo,“ škodolibě prohodil Sapér před Royanou, když stáli na okraji příkopu. „S kanálem postačí zvednout hladinu řeky o šest stop, zatímco bez něho, bychom potřebovali dvanáct, aby řeka tekla jinudy.“

„Hladina řeky mohla být před čtyřmi tisíci lety jiná,“ zastávala se pohotově Taity Royana, která k dávno zemřelému Egypťanovi chovala hluboké sympatie. „Možná také vykopal kanál, ale stopy po něm zahladil čas.“

„Zatraceně nepravděpodobné,“ vrčel Sapér. „Ten starý neřád na to prostě nepomyslel.“ Jeho samolibý výraz mluvil sám za sebe. „Jedna nula pro mě, pane Taito,“ dodal.

Je s podivem, jak i tento zemitý a veskrze praktický Sapér cítí tu přímou osobní výzvu z dávnověku, pomyslela si Royana s úsměvem. Je už také vtažen do Taitovy hry.