Od pondělního rána dokázala Royana vnést do svého života jakýs takýs pořádek. Do bytu přišla policie, vyslechla si její výpověď a ona mohla uklidit největší nepořádek; dokonce stihla přilepit i hlavu bílé královně. Když opouštěla byt a nasedala do zeleného renaultu, bolest v ruce ustávala a v mysli jí začal klíčit nový optimismus. Do radosti měl daleko, ale alespoň s jistotou věděla, co musí udělat.
V muzeu zašla nejprve do manželovy kanceláře a skutečnost, že tam našla Nahoota, ji rozzlobila. Dohlížel na dva strážné, kteří vyklízeli Duraidovy osobní věci.
„Nemyslíte, že tohle je moje záležitost?“ řekla mu chladně a on jí odpověděl vítězoslavným úsměvem.
„Je mi to líto, Royano, ale myslel jsem, že bych vám s tím mohl pomoci.“ Kouřil tlustou tureckou cigaretu a těžký pižmový pach hořícího tabáku se jí hnusil.
Přistoupila k Duraidovu psacímu stolu a otevřela horní zásuvku na pravé straně. „Býval tady manželův deník a teď tu není. Neviděl jste ho?“
„Ne, v zásuvce nebylo nic.“ Nahoot pohlédl na strážné, jako by čekal jejich potvrzení. Nervózně přešlapovali a jako na povel zavrtěli hlavami.
Ve skutečnosti to mnoho neznamená, pomyslela si. Deník neobsahoval žádné životně důležité informace. Záznam a ukládání všech významnějších údajů nechával Duraid na ní a většina z nich se nacházela v paměti počítače a na disketách.
„Děkuji vám, Nahoote,“ vykázala ho ze dveří. „Dodělám zbytek sama. Nechci vás zdržovat od práce.“
„Budete-li cokoliv potřebovat, stačí říct.“ Mírně se uklonil a odešel.
Netrvalo dlouho a byla s prací v Duraidově pracovně hotova. Krabice s jeho osobními věcmi nechala přenést k sobě do kanceláře, naskládala je u zdi a přes oběd dávala do pořádku vlastní záležitosti. Když skončila, zbývala jí ještě celá hodina do schůzky s Atalanem Abu Sinem.
Pokud měla dodržet svůj slib daný Duraidovi, musela na delší dobu odjet, a tak se potřebovala ještě rozloučit se všemi milovanými exponáty. Odešla proto do veřejné sekce muzejní budovy.
Pondělí bylo pro muzeum nejrušnějším dnem v týdnu. Výstavní haly bývaly plné turistů. Shlukovali se kolem svých průvodců jako ovce kolem pastýře a prostory v okolí nejslavnějších památek byly lidmi doslova nabity. Návštěvnici poslouchali stokrát opakovaná vyprávění průvodců a dokola zněly snad všechny jazyky světa, úplný novodobý Babylon, napadlo Royanu.
V místnosti s poklady Tutanchamona ve druhém podlaží byl takový nával, že nemělo smysl se tam zdržovat déle. Podařilo se jí protlačit k vitríně, kde byla vystavena zlatá posmrtná maska faraóna – dítěte. Jako vždy v ni pohled na tu nádheru vzbudil romantické představy. Začala zhluboka dýchat a zrychlený tep srdce cítila až v krku.
Stála před exponátem, utiskovaná dvěma zpocenými korpulentními turistkami ve středních letech, a jako už mnohokrát předtím ji napadaly neodbytné myšlenky.
Jestliže bezvýznamný a slabý král odešel do hrobu s takovým úžasným dílem na mumifikované tváři, jak potom museli být uloženi ve svých pohřebních chrámech velcí Ramesidové. Největší z nich, Ramses II., vládl šedesát sedm let a celá ta desetiletí shromažďoval pohřební poklady ze všech rozlehlých teritorii, která dobyl.
Hned nato se Royana odebrala poklonit starému králi. Po třicet století spal Ramses II. s hloubavým klidným výrazem v hubené tváři. Jeho pleť rozjasňoval lehký svit podobný lesku bílého mramoru. Prořídlé zbytky světlých vlasů měl nabarveny henou a stejně tak i dlouhé štíhlé a elegantní ruce. Z jeho oblečení však zbyly jen plátěné cáry.
Aby se dostali k amuletům a skarabeům na jeho těle, odstranili vykrádači hrobů i obaly mumie. Velký král zůstal téměř nahý. Když byly v roce 1881 objeveny jeho pozůstatky ve výklenku jeskyně královských mumii na útesu v Deir El Bahari, pouhý útržek papyrusového pergamenu připevněný na hrudi potvrzoval jeho původ.
Spatřovala v tom jistou spravedlnost osudu. Když zase stála před těmito patetickými pozůstatky, jak to ostatně s Duraidem dělala častokrát, znovu zapochybovala, zdali písař Taita mluvil pravdu. J…
