Pasák

Čtvrtá kapitola

Karel Dušnic doufal, že se už nemusí ničeho obávat. Když ještě pobýval u moře, bylo mu ve vší bezútěšnosti jedinou útěchou, že po onom neštěstí, při němž přišel o tolik přátel, už nemůže o nic přijít, už ho nemůže nic horšího potkat. Cesta k voraři, kterou měl tehdy ještě před sebou, se mu ovšem zdála nesmírně trapná, ale nakonec nebyla tak nemožná, když si řekl, že tento muž se nikdy nemůže dovědět o zneužití důvěry, když mu svedl v pokoji ženu, a že přijme bez nejmenšího tušení odměnu jako dík za zachránění života. Avšak na Karla Dušnice čekalo ještě něco daleko hroznějšího: vorařova žena mu sdělila, že muži všechno řekla a že bude mít dítě. Dítě. Jeho dítě. V jeho dítěti, v nějakém člověku bude žít nejděsnější hodina v jeho životě, jeho jediný a nejhanebnější čin.

Karel ve svém rozpoložení mysli ovšem vůbec nepočítal s tím, že by se vorař Chrapot se vším tak lehce vyrovnal. Dušnice představa dítěte děsila, a jak tak usilovně v sebetrýzni hlodal v hloubi svého nitra, představoval si, že voraře oslepila jen darovaná tisícovka zlatých a že teď při dítěti zas přijde k sobě a prohlédne. Dítě bude voraři vždy znovu a znovu pro zlost připomínat, jaký byl hlupák, když s napětím všech sil vyrval jakéhosi trosečníka smrti a dopravil ho k sobě do bytu, a ten si klidně vzápětí vzal jeho ženu, připravil ho o jediné štěstí, poskvrnil mu domov a pak bezstarostně zmizel. Dítě v Dušnicovi budilo nenávist a strach.

Odhadoval týdny a dny, v mysli se mu vybavovala mrtvě narozená děťátka a nořil se do snů o mrtvých novorozeňátkách. Až jednou zavítal k němu Chrapot a sdělil mu, že narozené dítě je chlapec. Přitom brumlal něco o křtu, o zítřku a o poctě. Karel Dušnic však na něho jen strnule zíral a před zraky mu poletovaly nenarozené plody, procitlé na věčnost k radostnému životu, a ukazovaly na něho ručkama. Teprve za hodnou chvilku přišel k sobě a podaroval voraře penězi.

Ten den byl pro Dušnice začátkem úplného samotářství a podivínství. Od té chvíle se už nehnul z domu v Rytířské ulici, zanedbával své oblečení, a jak byl rok dlouhý, celé dny a noci vysedával v županu u okna a mluvil sám k sobě. Občas ho navštívili příbuzní nebo staří známí Dušniců a všemožně ho přemlouvali, aby zanechal takového života. Dušnic je však úsečně odbýval tím, že se cítí při tomto způsobu života docela dobře. Mohli tedy jen pokrčit rameny, potřást hlavou a přenechat ho jeho osudu.

Sem tam se objevil vorař Chrapot a vyřizoval od své ženy nejrůznější vzkazy, jednou, jak se daří panu Dušnicovi, podruhé, že hoch je nemocen, a jindy zas něco podobného. Dušnic to bral už jako samozřejmost a pokaždé dal voraři peněžitý dar.

Až jednou se objevila sama Chrapotová. Za těch šest let, co neviděla tehdejšího hosta, proměnil se jí ve vzpomínce jakoby v samý jas, a zatoužila po uhlazeném pánovi, s nímž se na ně usmálo štěstí, přišel na svět chlapec, přišlo bohatství a sousedé začali závidět. Chtěla ho zas jednou spatřit a zavést k němu také Jaroslava, aby mohl chodit k Dušnicovi místo jejího manžela, který se často plaví s vory a je na tom stále hůř se zdravím.

Jarda přinesl právě domů vysvědčení. Ušlo ještě, poněvadž pan učitel omlouval leckteré nedostatky a netečnost chlapce tím, že neovládá němčinu. Chrapotová důkladně chlapce vydrhla, načesala ho a nastrojila do nových šatů, sama se rovněž co nejlépe vyšňořila a vypravila se za Dušnicem pochlubit se chlapcem, že chodí do německé školy a že prospívá. „Jaroušku, dnes jdeme za jedním moc nóbl strýčkem, tak se tam chovej slušně,“ nakazovala hochovi.

I uvítal Dušnic dva lidi, kteří v něm vzbuzovali nenávist a hrůzu. Úzkost ho přiměla, aby se zeptal na poměry u Chrapotů, toužil přesvědčit se, že nerozvrátil rodinné štěstí, jak si to ustavičně líčil. Ale Chrapotka mu při své vychytralosti neřekla pravdu:

„No, dovedete si představit, že to mám každou chvilku od něho na talíři.“

Dušnicem prochvěl děs a sevřel ho: „A jaký je na chlapce?“

„Vůbec ho nemůže vystát,“ lhala Chrapotová. „Asi si při něm vybaví, k čemu tehdy došlo.“

Dušnic, který byl skloněn, se pootočil po synových očích, ale tak, aby se vyhnul jeho přímému pohledu. Pátral, zda se v nich neodrazila jeho muka, zda v nich nezachytí stopy po mrtvých přátelích, zda v nich neobjeví plovoucí desku ze stolu na parníku, které se zachytil, rozradostněného voraře, který ho zachránil, vilný pohled jeho ženy, rozervané rodinné štěstí a zničenou víru v zázrak.

Maličký Jarda pokukoval oslněně a ohromeně kolem, zabloudil pohledem pootevřenými dveřmi do vedlejší místnosti, vzhlédl ke st…