Pasák

Katastrofa

Pražský příběh od Egona Ervína Kische

Karel „Gaudium“. Po katastrofě by toto přízvisko nutně připadalo jako ironie. Po katastrofě však už nebylo nikoho, kdo by věděl něco o tom, že se mu tak říkalo. Kroužek, který dal tento název Karlovi, zanikl přece tak strašným způsobem. Marcel Bleyer, který stál v bezprostřední blízkosti vadného kotle, byl při jeho výbuchu roztrhán na tisíc kusů. Robert Dirnböck utonul pod troskami parníku. Mrtvolu Engelberta Naaka vytáhli u Mělníka až za devět dní po neštěstí. Hlava Matyáše Blechy byla vymrštěna na nábřeží. Bedřicha Frice vytáhli z vody sice živého, ale zemřel po šesti dnech horečnatých muk, aniž nabyl vědomí.

Karel Dušnic, Karel Gaudium, se zachránil. Držel se dvacet osm minut prkna z parníku, který se rozbil na padrť. Myslil, že zahyne, poněvadž se octl uprostřed řeky, daleko od břehu, odkud nemohl nikdo zaslechnout jeho hlas. Kolem něho se rozléhalo naříkání, sténání, vzdychání a rozléhal se hluk, nikdo ho nemohl zahlédnout mezi tou spouští plovoucích klád, mrtvol, lavic, údů a kusů šatstva. Ale právě to, že byl uprostřed Vltavy, bylo jeho štěstí. Neboť tady ho uviděl vorař Jan Chrapot, který hned vyplul s loďkou k místu neštěstí od svého domku na Kampě, tedy z levého, protějšího břehu Vltavy. Chrapot popadl Karla za paži a snažil se ho vtáhnout do člunu. Marně, neboť Karel Dušnic byl víc mrtvý než živý a neměl sílu, aby nějak pomohl svému zachránci. Jen se křečovitě držel okraje loďky. Tu stáhl Chrapot vesla, naklonil se, chytil polomrtvého kolem boků a vtáhl ho do loďky – přičemž se kocábka málem překotila. Bezvládně dopadl Karel Dušnic na dno. Chrapot se chopil vesel a vracel se, jak mohl nejrychleji, na Kampu.

Tam už stálo na tisíce lidí. Několik jich pomohlo zvednout omdlelého z loďky a nesli ho do Chrapotova bytu. Zatím přišla vorařova žena a odemkla. Položili neznámého na stůl. Ve světnici i na schodech bylo plno zvědavců. Chrapot je všechny vystrnadil z domu a dal se do kříšení bezvědomého. Sotva přetřel několikrát Karlovi spánky, pootevřel Karel oči a vydechl. „Polož ho do postele a rozdělej oheň,“ řekl vorař ženě a rychle odešel, aby se vypravil znovu k místu neštěstí. Že na to něco namítla, už ani nezaslechl.

Chrapotka zula neznámému boty, svlékla mu šaty a stáhla z něho i spodní prádlo. Karel Dušnic ležel na stole, ke všemu netečný, a bylo mu jedno, co se s ním děje. Ba nehnul ani brvou, když se Chrapotka opřela do stolu a strkala ho k posteli. Zíral strnule ke stropu a těžce oddychoval. Jen když ho žena ukládala na lože, trhl sebou, rozhlédl se po vorařově světnici a zeptal se:

„Co je?“

„Parník vybouch, vy ste spad do Vltavy a můj vás vytáh. Teď ste tady u nás v bytě, a já bych vás ráda uložila do postele.“

Karel Dušnic, levý ukazováček u spánku, jako by si chtěl vše uvědomit, zíral nehnutě před sebe. Dlouho se nemohl rozpomenout. Postupně si však začal ujasňovat souvislosti toho, co se stalo. Jak se sešla na parníku celá jejich parta k výletu o letnicích, loď už měla vyplout, když tu najednou zčistajasna se ozvala strašná rána, jeho pohltila řeka, plula tam nějaká deska, kterou sevřel prsty, a pak ho vytáhl k sobě do člunu nějaký muž.

„Kde máte manžela?“

„Odjel,“ odpoví Chrapotka roztržitě, zatímco se Karel Dušnic pozvolna probíral k vědomí. Ani na chvíli nespouštěla zrak z velkého neznámého pána, s nímž tu byla v pokoji sama, nevnímala ani, nač se vyptává, ani co ona sama na to říká. Karel Dušnic cítí její pohled. Nenechá jej bez odezvy a prohlíží si zkoumavě vorařovu ženu. Švarná mladice. Karel je teď už při plném vědomí a zeptá se hovorovým tónem:

„Kam to šel váš muž?“

„Ale rozjel se zase k místu neštěstí… Na mě nic nedal. Je mu jedno, co povídám… Nechá mě tu samotnou…“

„Děti nemáte?“

„Ne, sme bez dětí. Manžel není zdráv…“ Žena to pronese rezignovaně. Pak se však na něho podívá, jako by mu tím chtěla zavdat důvod. Dodává mu odvahy.

Karel Gaudium vyskočí a blíží se s upřeným pohledem k ženě. Chrapotka neuhýbá. Neuhne ani tehdy, když je neznámý už blízko u ní. Neuhne ani, když ji neznámý chytí za boky. Naopak. Obejme ho levičkou kolem krku a pravičkou otočí klíč ve dveřích.

* * *

Domů jel Karel sám vozem. Tři týdny ležel s lehkou horečkou v posteli. Chtěli mu zatajit, co se stalo s jeho druhy, ale byl neodbytný. Chtěl vědět, co se stalo s Bedřichem Fricem, s Matějem Blechou, s Naakem, s Dirnböckem a ostatními. Tak mu postupně šetrně sdělili, že všechny postihla smrt. Když při soutoku Labe a Vltavy vylovili Naakovu mrtvolu, snažili se mu to zatajit. Každá zpráva o smrti tolika lidí se ho totiž těžce dotkla. Nakonec se však Karel neustálými dotazy přece dopídil, že dobře vědí, co se stalo s Engelbertem Naakem. A zůstal už teď úplně chladný při zvěsti o smrti posledního z jejich kroužku.

Když Karel pookřál, odebral se do domu svého zachránce. Našel ho snadno, poněvadž na břehu Kampy není tolik malých domků. Jsou zde větší dvou- až tříposchoďové nájemné domy, a v nich by ztěžka hledal toho, za nímž se vypravil. Jsou totiž v podstatě všechny stejné. Stavitelé těchto laciných domů nevěděli, kterou stranu by vlastně měli udělat průčelní a kterou zadní stranou, neboť jedna jejich fronta vede na malé nedlážděné náměstíčko s vysokými lipami^[1], kde si děti hrají kuličky a hrnčíři tu konají své trhy, druhá je obrácena k vodě a je ji vidět z Karlova mostu. Rozřešili to tedy tak, že na omítku a nějakou zvláštní výzdobu průčelí je škoda peněz, a upustili od průčelí vůbec.

Od těchto budov se lišil Chrapotův domek čtvercového tvaru, který nebylo možno přejít, a tak odpadlo Dušnicovi nepříjemné doptávání po bytě voraře, kterého neznal ani jménem. Domek stál šikmo naproti od výčepu V pekle, kde král Václav v noci, kdy umíral jeho otec císař Karel IV., hýřil s nevěstkou Božkou – Vesnou a dostal se kvůli ní do krvavé rvačky.

Chrapotka byla sama doma. Manžel je prý z domu, plaví se s vory do Hamburku. Kdy ho čeká? No, tak asi za pět neděl. A opět jako tehdy byla v jejím pohledu pobídka. Tentokrát vyzněla…