Pasák

Sedmá kapitola

Tak už to dál nejde, opakuje den co den Chrapotka při každé příležitosti, a manžel, který je doma páté kolo u vozu, nemůže proti tomu nic namítat, neboť mu to otlouká o uši, aby slyšela jeho souhlas. Tentokrát však vorař Chrapot nepřikyvuje ženě jen tak ze slabosti, tentokrát je s ní opravdu stejného mínění, že tak už to dál nejde.

Chlapec leží celý den v detektivkách nebo se poflakuje s děvčaty.

Vorařově ženě se už rozplynul krásný sen o tom, že se jednou dočká, jak bude Jarda velkým pánem, před nímž se bude celá Kampa poníženě sklánět a dávat klobouk dolů. Jarda se zdráhal dát se po měšťance zapsat i na nějakou obchodní školu. „Dejte mi s učením pokoj, už toho mám po krk,“ odmítal se vší rozhodností a ukazoval gestem ruky, jak už toho má po krk. Tak nelenili a dali ho do učení do drogérie, ale když odtud vypadl, byl u něho konec s nějakým zaměstnáním.

Nechce se mu za žádnou cenu dělat znovu poslíčka v obchodě. Jít na nějaké řemeslo se mu teprve nezdá. Když starý Chrapot nesměle zabručí, že by nebylo špatné, kdyby Jaroslav šel na voraře, že za tři roky by mohl mít po mistrovských zkouškách, blýskne po něm Chrapotka pohrdlivým pohledem, z něhož je vidět, jak je tento návrh nemožný, i to, jak shlíží spatra na všechny voraře a vůbec na celou vorařinu. Staroušek Chrapot, jehož rodina celé století byla oddána vorařství, se přikrčí a uzavře se ve své nesmělosti ještě víc pod jejími káravými zraky.

Přesto však naléhají na Jaroslava oba rodiče dennodenně stále důrazněji, jak si to vlastně představuje. To se chce takhle do smrti poflakovat s děvčaty, ležet jen v detektivkách, lítat na bruslích nebo se vozit na loďce po Čertovce?

Jednou se konečně Jarda vysloví: poohlédne se prý po nějakém prvotřídním restaurantu a bude dělat pikolíka. Paní Chrapotové se to zamlouvá, podle ní to není špatné zaměstnání, rozhodně je to lepší než dělat někde ve fabrice nebo na vorech. Člověk se při tom tolik neušpiní a ještě leccos pochytí ze způsobů lepších lidí, které obsluhuje. A už si představuje Jaroslava pěkně čistě oblečeného ve fraku, jak se točí kolem elegantních dam a pánů a vrací se domů zase jako ze škatulky, ne jako zdejší chlapci, kteří jdou večer z dílny nebo z vorů ušpinění a v rozbitých hadrech.

Ale nebyl by to Jaroslav, aby to netrvalo zas dlouhou dobu, než od slov přistoupí k činu a poohlédne se po nějakém místě. Nač by se také štval? Hlavně že si nemusí doma říkat o peníze, má to stejně denně na talíři, proč už nemá místo. Bětka, která ho poučuje, jak se elegantně oblékat, a zasvěcuje ho do tajů pánské toalety, vyzradí mu, že elegáni už neoblékají dlouhé podvlíkačky, od kterých jim visí dole tkaničky, ale krátké spodky, a rovněž nenosí ponožky, ale punčochy. Sama mu takto zkrátí podvlíkačky, olemuje je, ba dá mu několik svých dlouhých punčoch a koupí mu i lakýrky. Jinak však o tom, co se sluší pro pána, může dávat Jardovi jen rozumy, na vybavení ostatními potřebnostmi nestačí, třebaže jí to působí plezír, vycválat z takového kluka z Kampy světáka. Má se sama co ohánět, aby si koupila náramkové hodinky, zimní klobouček, rukávník a také krajkové kombiné není pro ni žádný přepych, nýbrž důležitá součást toalety, do níž musí vložit peníze. Z toho, co vydělá na Riegrově nábřeží, sotva může oželet denně dva nebo tři šestáky, které z ní mámí Jarda na pivo v Pekle. To Jardu dopálilo, takže dohodil k paní na Riegrově nábřeží dvě děvčata z Kampy, která se netajila, že vědí o tom, jak tam dohodil maličkou Hejlovic, a pořád na něho doléhala, že také potřebují peníze. Udělal to jednak ze zlosti na Bětku, jednak že se chtěl vytáhnout před tou matrónou v nádherném bejváku a dokázat jí, že se v něm nemýlila, když se o něm vyslovila, že takový fešák nemá jistě nouzi o fešandy. Především však si dovedl vypočítat, že jestliže se nedostanou ke kuplířce s ním, dostanou se k ní určitě nějak samy. Byl by hlupák, kdyby nechal plavat odměnu za zprostředkování. Beztak je teď potřebný. K dokonalé eleganci podle Bětky mu chybí zelený velurový klobouk a několik košil s našitými manžetami. To si teď musí zaopatřit. Bohužel ani z toho zprostředkování moc nekouká. Desetikoruna kápla za každou z těch dvou, co je sem přivedl, a odměna se vyplácí jen při první návštěvě, příště už sem slečna jde sama, jen první krok do neznámého domu je těžký a vyžaduje povzbuzení. Tedy dost bídná odměna, a ne nadarmo ho hubuje Bětka, to jí musí přiznat – čím více zboží má kuplířka na skladě, tím větší je to konkurence pro Bětku. A třebaže se jí ostatní nemohou rovnat v kráse, přijde dost pánů, kteří jsou dělaní jen na ty nové. Stejně už to stojí za houby, včera například čekala Bětka tři hodiny v čekárně na zákazníka. Musila se poohlédnout jinde, a tak dochází k jedné paní na Vinohrady, kam už nechodí takoví prachaři, ale zato není o hosty nouze. Nezaslouží si od Jardy, aby jí ještě znesnadňoval živnost, a není to ani od něho zrovna chytré, vždyť čím víc Bětka vydělá, tím víc mu také dá.

Jarda se vypraví za hledáním místa a má štěstí. Přijmou ho v předním hotelu, kde se byl napoprvé představit. Ovládá němčinu, které je třeba pro obsluhu hostí, zná česky, což se zas hlavně potřebuje pro styk s dodavateli, drožkáři a zaměstnanci v kuchyni. Netváří se tak nevrle a usouženě jako převážná většina těch, co přišli žádat o místo, a je z Prahy, takže na něm ušetří jak pokojík v hotelu, tak přídavek na byt. S ním pracují ještě tři nedoučení pikolíci, kolegové v zaměstnání, kteří se však na nováčka dívají spatra, poněvadž začali o nějaký ten den, týden nebo měsíc dřív a jsou ve svých sedmnácti osmnácti o nějaký ten rok starší, je jim jako benjamínek pro legraci. Pošlou ho s vodou na pokoj číslo třináct, který v hotelu neexistuje, přivolají ho zvoněním na pokoj ve třetím patře, který je právě volný, a provádějí mu vůbec všelijaké skopičiny. Na to není Jarda zvyklý. Strašně ho zlobí, že je zde pro šaška, neboť vévodil vždycky nade všemi, ať byli starší nebo mladší. Dychtí po tom, aby ukázal svým trýznitelům, jakou má moc.

Když m…